osmadvacátý pánský pěší: Sýkořice

Za rozsedlou stoličkou
(nekrolog)

termín:

25.–27. září 2015

trasa:

Nižbor, Sýkořice, Zbečno

účast:

Novinář, Sítěpán, Karpál, Kořalečník, Yokoslav

teplotní minima:

pátek i sobota: vedro, snad deset nad nulou °C

garmin report:

pátek: 2 km

sobota: 8 km

neděle: 6 km

Tak nám to blbé léto konečně skončilo a nám začala zbrdská sezóna. Už to bylo k nepřečkání – čtyři měsíce bez klucích. Já nevím, jak vy, ale já jsem byl mírně rozpačit, jak budeme ty noční teploty snášet, když teprve nedávno polevila nepřetržitá lavina třeskutých pětatřicítkových veder. Jakmile hice zmizely, byl jsem hned vyděšen z toho, co budu dělat zanedlouho na vandru při mínus patnácti, když se teď klepu zimou při plus patnácti, a to prakticky již nyní v témže oblečení, co budu mít pak (můj oblíbený model Hašašíra = kalhoty m65 + parka woodland ECWCS 1. generace).

Disciplinární komise

Navzdory mému přesvědčení, že se nás na zahájení sezóny sejde tolik natěšených, že se do lesa ani nevejdeme, přicházely další a další zprávy naznačující, že pojedu sám s Novinářem. Karpál – angína, Kamzík ještě horší choroba – wellness, Grygar – hraje v sobotu divadlo a pak nás prý snad někde najde, Dalajláma – je v Praze, ale prý nás někde najde. Shodou podivuhodných záhrobních náhod jsme se krátce před vandrem ocitli s Novinářem v Žatci a hned pak i v Pecínově, kde jsme se po velmi dlouhé době postupně, na sobě nezávisle, setkali se dvěma lajdajícími členy naší trapácké násady – Vopešem, respektive Termínátorem. Nastalé situace jsme v obou případech využili k zahájení disciplinárního řízení s dotyčnými provinilci.

Jeden ze zločinců – Vopeš – se vymlouvá na úporné bolesti kyčle a nadcházející operaci (totální endoprotéza). Druhý se pak hájí svou pracovní zaneprázdněností a převážnou nepřítomností ve Střední Evropě. Výmluvy jsou jako přes kopírák převzaté od třetího nevděčníka, Belgijce. Ten však alespoň tváří v tvář disciplinárních komisařů projevuje účinnou lítost, na rozdíl od předešle jmenovaných opovrženíhodných trucovitých zlotřilců, ba dokonce slibuje účast na říjnovém výletu.

Jak si tak přikvačím v pátek ve dvě na vlak, co jede ve tři – bych aspoň dvě před odjezdem s Novinářem stihnul – zřím jak zpoza zavřených dveří hospody vytéká na perón jakési zářivé charisma. Nádražní pajzly bývají nabušené charismatickými jedinci, vo to by nebylo, ale jejich charisma bývá nezářivé. Copak to bude za vosobnost, co tam dnes dřepí s tak obrovskou aurou. No hned ode dveří ho vidím, angína – neangína, v temném lokále radostí fosforeskující, za půlitrem vyčuhující, sám náš nejmilejší Karpál, v plné polní i s obří šiškou salámu maxilovečáku zvenčí na báglu namísto karimatky. To nám ten výlet pěkně začíná. Tady si disciplinární komise krásně odpočine.

Wellness štrúdl

Výraznější fosforeskování, až Eliášův oheň, způsobila zbývajícím účastníkům přítomná Koluška, která přišla Zbrdy vyprovodit a obdarovat je nekonečně dobrým štrúdlem s ovčím sýrem namísto jablek. Ó, jak jsme blahořečili, když jsme se jím později u Hanáka hanebně nacpávali!

Po dvou, ve tři, výlukovým autobusem označeným písmenem »R«, vyrážíme s macatým štrúdlem na ten náš wellness pobyt do Nižbora a okolí. Kamzík má wellness v Třeboni. Ve Zbečně k nám přistoupí Kořalečník ztýraný krušovickým a nelítostnou obsluhou v hospodě u Blína. Co asi ten Hanák v Nižboře, snad tomu chlapci spraví náladu. A spravil, a bylo to ajcvaj. Hned nato nás nádavkem dostihl dnes již profesionální dalajláma Yoko. Sotva jsme usedli k Bernardu, už nás měl. Ani se nemusel ptát, kde nás hledat. Uvidíme, jak se bude dařit zítra dalajlámovi-začátečníkovi. Grygar totiž v hrůze z disciplinárního řízení slíbil, že v sobotu v noci po skončení představení hry Bazárek nasedne do vlaku a pojede nás hledat někam do lesů mezi Zbečnem a Sýkořicí.

14, 16, 17, 20, 23
aneb vystřídali se na ní všichni

Nekonečně krásný interiér Hanákovy hospody nám učaroval a vedl nás krásným večerem. Kdo by například odolal vyzývavému trčení nádražní váhy v prostoru nedaleko pisoárů a nezvážil si svůj batoh? Postupně jsme se na ní vystřídali všichni. Od něžných čtrnácti jsme se postupně dostávali výše, až se svými ostudnými dvaceti kilogramy (morkové kosti, brambory, a tak…) jsem si připadal jako vítěz večera. Jen do té chvíle však, než Yoko položil svým nonšalantním gestem na váhu svoje zlatíčko. Dvacet tři. Co tam asi vozí?! Počítám, že kamarádům veze celou uzenou kýtu z Makra.

Večer sice příjemně plynul, ale žádné apoštolské skutky se nedostavovaly. Už jsem začínal tušit, že zas nebude o čem psát, a tak se mi již v pátek večer chtělo vykřiknout „Nesnažej se, odjezd!“ Posledně právě zde v Nižboře nechal Novinář tímto rozkazem odjet vlak Yokovi před nosem. Já měl chuť tímto způsobem odeslat účastníky štandopéde domů ještě před začátkem vandru, neboť se evidentně nesnažili generovat pitoreskní situace, o kterých by se psalo samo, abych se potom já s tím psaním o výletu tolik nenadřel! Ale aby to moje vyprávění o tom jejich jalovém vysedávání pak bylo humorné, to vyžadovat budou, to jó! Udělat pro to něco, to né.

Žlubinecká knedlíčková

Večer jsme se odebrali jen kousek nad Nižbor. Karpál nás okouzlil Metaxou velmi vysokých kvalit na místě s poetickým názvem Žlubinec a kotlík dlouho do noci pracoval na kvalitním vývaru z morkových kostí. Chvíli poté, co jsme přestali se strýčkem tlachaje sedět na zemi, vztyčili se a šli hajat (v 5 hodin), vstal hajavší Novinář a vyspinkaný do růžova začal čarovat s vývarem až vyčaroval prvotřídní hutnou knedlíčkovou polévku. Hodný Karpál ráno zjistil, že jsme se mu za jeho dobrotu odměnili tím, že jsme z jeho vynikající Metaxy nenechali na ráno nic, a tak si zuby musel vyčistit Myslivcem.

Boeingová rumantika

Pak už jsme mířili na Sýkořici, kde jsme tušili hospodu. Aby po nás Grygar nemusel složitě pátrat, hledali jsme místo na spaní co nejblíže obci a červené turistické. Ložničku jsme našli, dokonce i se studánkou. Zprvu jsme z ní moc nadšení nebyli. Obklopeni třemi posedy jsme si zde nepřipadali být zrovna v bezpečí. Naštěstí tu noc jediným myslivcem široko daleko zůstal ten můj, co s sebou vždycky vozím v placatce. A místečko se vůbec ukázalo býti velmi příjemným pláckem. Těsně nad hlavou v malé výšce nám neustále létala létadla, co šla na přistání na Ruzyň. Těsně pod hlavou nám neustále klokotala voda na grog a tak nějak celkově nás to místo oslovilo svojí rumantikou.

Dalajláma diletant

Aby měl Grygar hledání ještě snadnější, šli jsme mu naproti do sýkořické hospody, bude-li tam jaká. A byla, a jaká! Půlku večera nám tam dokonce vyhrávala kapela. Sice jsme si zpočátku mysleli, že tam jen lomozí nějaký hospodský větrák, když se nakonec ale zjistilo, že to není hučení ventilátoru, nýbrž kvalitní trampská lidová hudba, byli jsme za ni nesmírně vděčni. A pak snad až nutkání k patolízalství v nás vybudila dojemná scéna, kdy předešle zmínění hudebníci konečně skončili a odešli domů. Když posléze naše monotematicky plzeňská účtenka vykazovala sumu přes 900 Kč, připadalo nám to na tři hosty již dostatečně úctyhodné množství na to, abychom se vrátili do tábora za Karpálem a Novinářem, kteří strážili tábor a odháněli zdivočelé myslivce od naší ložničky.

Židličková rumantika

Naše strážné jsme asi v jednu hodinu vzbudili a nemuseli je dvakrát nutit, aby s náma dováděli. Postávali jsme okolo ohně, neb milosrdenství pařezů k posezení bylo nám zde odepřeno. Pokračovali v grogových obřadech dlouho do noci a bylo nám pěkně. Jak jsme se tak při tom pořád zakláněli a sledovali přistávající letadla, připadalo nám, že riziko pádu na zem je u stojícího člověka větší než u člověka sedícího, a tak jsem si vzpomněl, že strýc Yoko před čtrnácti měsíci slavně zakoupil miniaturní lehoučkou skládací sedačku pro pocestné. Na předminulém Jiráskově Hronově se s ní chlubil a předváděl s ní eskamotérské kousky – rozbalení jednou rukou, sbalení a zmizení v postranní kapse kalhot M65. Lámal jsem si zakloněnou hlavu nad tím, že jsem ji za celých těch čtrnáct měsíců ani jednou jedinkrát neviděl na vandru použitou. Vznesl jsem dotaz a strýc Yoko okamžitě vytáhl po eskamotérsku stoličku z té kapsy, kam ji byl před čtrnácti měsíci uložil a poté na ni zapomněl.

Jak to jen říci – ano, vzbudila nevídaný ohlas. Předháněli jsme se navzájem. Najednou všichni chtěli sedět. Pro každého z nás byla zejména působivá ta představa, že to budu právě já, kdo na ní bude sedět a kdo právě z ní se významně vztyčí právě v momentě, kdy nás vypátrá dalajláma-začátečník a kdo zvolá pateticky v tento emocionálně vypjatý okamžik to slavné „Tyvole, (další) dalajláma!“.

Málo platný, zkušenost praví, že kdykoli nás někdo na vandru vypátral a připojil se k nám byl to nádherný zážitek. Dobří jsou v dalajlámování zejména Yokoslav a Krokomír. Nezapomenutelný zůstane zejména triumfální příchod Belgijce na Seroun. Ale ani jeho téměř bezvýsledné pátrání po nás na Zbirožském potoce by nemělo upadnout v zapomnění. Zejména ne ta skutečnost, že několik hodin rezignovaně seděl v dešti na posedu, zatímco my vesele lemtali pivo v jakési chatě dvě stě metrů od něho!

Půl večera za tři stovky

Steskem po Grygarovi vrtěl se Karpál na židličce nepokojně a když přišla SMS od Grygara, že nepřijde, neboť má rýmičku, sesunul se Karpál v půli večera i se stoličkou k zemi. Tenký materiál kapesní stoličky za tři stovky neunesl tuto těžkou chvilku. Zpráva o rýmičce však skutečnost poněkud překrucovala. Jak vyplynulo později z hlášení nejmenovaného špicla, Grygar ukázal se býti značně netalentovaným dalajlámou. Podle špiclova udání, hledal nás údajný rýmičkář celou noc v Rakovníku v Domě osvěty u báru, na koncertě skupiny Zatracený šnycl. K jeho obrovskému, upřímnému a nepředstíranému překvapení nás tam za celou noc nenalezl. „S každým dalším tajtrlikem jsme mu byli vzdálenější a vzdálenější,“ říkal.

Druhý den po našem nenalezení v Osvěťáku jsme již jen pokojně vařili džuveč a, navzdory tomu, že byl před námi ještě volný pondělek, se chystali, blbouni nejapní, k odjezdu domů. Čekalo nás ještě jedno příjemné posezení v Sýkořici nad kančím gulášem a pak odjezd výlukovým autobusem.

Jednou se nám přinatrefilo, že se vandr (včetně reportáže z něho) odehrál již týden před vlastním vandrem (viz p17-litina-a-nalitina). Tentokrát tomu bylo vopáčně, vlastně se tento vandr rozjel na plné obrátky až týden po vandru, kdy jsme se – rozdováděni příběhem s rozsedlou stoličkou – jako vosy na med začali snášet nad nabídkami skládacích stoliček ať už v internetových nebo kamenných obchodech, vášnivě diskutovali o typech, značkách, cenách, objednávali, přeobjednávali, předělávali, bastlili, noci probdívali a plánovali vandr příští – stoličkový. Stržen davem byl dokonce i Kamzík wellnesský, jenž se spouštěcí události sám ani neúčastnil. Již osmého října vkládá do diskuze na našem webu: „Musim si taky pořídit nějakou vymazlenou stoličku, abych nekazil renomé!“

Na starý kolena
pošetilcem

A tak tedy, přiznávám, i já, pomýlen davovým šílenstvím, já, který má ideál jasný – deku a rum – já, který již teď vozím s sebou bágl dvacetikilový, jsem zakoupil ještě další sedmsetpadesátigramový nesmysl – třínohou duralovou teleskopickou švédskou kočovnou stoličku Walkstool. Ve své stařecké pošetilosti jsem za ni zaplatil jeden tisíc osmdesát korun. Podle zkušeností s Yokovou „hronovskou“ stoličkou za tři kila na půl večera předpokládám na základě znalosti trojčlenky, že by tato má drahá měla vydržet na dva večery, to jest celý jeden vandr, pokud si na ni ovšem nebudu sedat i dopoledne. No, nekup to! ●