devětadvacátý pánský pěší: Tyterák – chlebíčky – stoličky

Belgijec k večeři

termín:

23.–25. říjen 2015

trasa:

Nezabudice, Gypsárna, TO Kamarádi Staré Řeky, Všetaty

účast:

Sítěpán, Novinář, Karpál, Yokoslav, Grygar, Kořalečník, Kamzík, Krokomír

teplotní minima:

pátek i sobota: něco málo nad nulou °C

garmin report:

pátek: 1 km

sobota: 2 km

neděle: 6 km

Slité vandry

Při zakládající schůzi v Lebedě dne 25. února 2012 jsme zaprotokolovali své rozhodnutí jezdit na starý kolena zase na vandry. Pro začátek jednou měsíčně, s tím, že to postupně bude houstnout a po uplynutí přechodového období se naopak z vandrů budeme jen jednou za měsíc na jeden víkend vracet k rodinám. Musím s potěšením prohlásit, že v období mezi minulým a tímto vandrem jsem si skoro připadal, že ten krásný čas již nadchází. Vypadalo to celé téměř jako jeden permanentní vandr.

Pomálu čtrnáct dnů po návratu ze Sýkořice jsme neustále s klucíma řešili výběr, nákup, hodnocení či později předělávání a vylepšování již nakoupených stoliček. Zorganizovali dvě kalvádosové brigády (sběr jablek, příprava kvasu). Takže jsme byli furt spolu. Hned nato začalo velmi důkladné plánování nadcházejícího stoličkového vandru. Bylo vskutku co plánovat. Mělo se sejít několik nevšedních úkazů naráz.

Jedním ze zdánlivě hlavních témat byla příprava na vaření halušek se zelím. Z původního nevinného naivního přesvědčení, že je to prosté jednoduché jídlo, na výrobu snadné, se vyvinula složitá logistická kauza, neboť jsme jen kvůli tomu s sebou vezli nad obvyklou výbavu ještě několik struhadel, prkének, dršlák, cedník a nějaké další trampské nezbytnosti. Zabralo to několik dní příprav.

Další nevšedností bylo sobotní večerní chlebíčkové soaré, chystané na krajkových ubrusech po Karpálových předcích k uctění vzácné návštěvy z Belgie – dalšího to vysoce ceněného úkazu. Tomu všemu jsme se prakticky denně intenzivně věnovali. Dalším příspěvkem bylo pracovní setkání s nápoji u příležitosti lepení ucházejících nafukovacích karimatek. Nehledě k tomu, že obě nadále ucházejí, bych toto setkání považoval za nesmírně vydařené. Kladeňákům nejspíš tento jev nenastal, ale my rakovničtí hlásíme, že se nám ty dva vandry slily v jeden.

Závistivci dofidlali

K nezapomenutelným zážitkům popisovaného mezivandrového období nutno připsat ono památné setkání v klubovně, kde právě zkoušela jedna z místních kántry kapel – Rakovnickej potok. My do jejich muzicírování začali řešit, zda budeme vařit na vandru španělského ptáka s rýží, když po něm Kořalečník tolik toužil tehdá v obci Čistá, nebo halušky, jak velmi nápaditě navrhl Grygar. Podobně v pohádce o Popelce kapela na plese postupně přestávala hrát, jak byli jednotliví muzikanti ohromeni krásou vstoupivší venkovské dívky. Zcela stejně rozložila krása našeho strategického plánování zkoušku této hudební skupiny, když žasla nad kulinářskými vychytávkami našeho výletu. Kluci z kapely kroutili hlavami, nevěděli, zda jsme trempové nebo gastronauti. Jedete tam trempovat nebo žrát, ptali se užasle, načež sbalili nástroje, ukončili zkoušku a opustili lokál. Podnes vzpomínají, jak kapele rozložila zkoušku parta pažravostí postižených pitomců, kteří místo vandrů pořádají v lesích pravidelné dekadentní párty.

Nejšťastnější vyobcování

Na autobus s odjezdem v 17.00 jsme v pátek v nádražní restauraci čekali, jak se sluší a patří, od 14.30 hodin. Většina cestovala autobusem rovnou do Nezabudic, jen Yoko sám to vzal do Pustovět a odtud pak pěšky za náma. Hydrometeorologické proroctví slibovalo vysloveně teplé počasí a novotou vonící stoličky připevněné na našich báglech pak věstily nezapomenutelný čundr. Jediné, co nám působilo vrásky na čelouch – abychom omylem nenatrefili v neznámých končinách nějaký kemp na způsob Serouna, kde by byly lavičky, stolečky a veškeré nábytkové vybavení, a my se pak s našima vymazlenýma stoličkama mohli jít vycpat. Moc jsme se toho ale nebáli, neboť za posledních bezmála třicet vandrů se nám nález takto vybavené lokality přinatrefil jen jedinkrát. A tak rozhodně nás to nemůže teď během jednoho víkendu natrefit hned dvakrát – i v pátek i v sobotu. To dá rozum!

Cesta autobusem byla ve znamení určité, abych tak řekl, nervozity. Bylo v tom cosi antagonistického. Na jednu stranu jsme se velice těšili do prověřené a sympatické nezabudické hospody, na stranu druhou – posezení v hospodě nám jen oddalovalo ten krásný okamžik, kdy budeme moci vybalit své nové stoličky a užít si jich. To byl totiž v tuto chvíli primární zájem většiny účastníků zájezdu. Cesta od autobusu k hospodě nesla se tudíž v duchu jakési neodkladné povinnosti. Tak nějak před šestou hodinou jsme vstoupili do té rozsáhlé liduprázdné hospody. Otevřen výčep i s přilehlým vytopeným sálem, bratru nějakých sto míst k sezení, a host ani jeden.

V této situaci jsme všichni rozhodně čekali cokoli na světě, jen ne větu, kterou bezradný hospodský při pohledu na šest vyprahlých trampů vyhrkl: „Šikriste, prosimvás, nezlobte se, ale já vás nemám kam posadit!“ Užasle jsme hleděli střídavě do bledé tváře toho dobrého muže a na sto prázdných židlí ve vytopeném lokále kolem nás, a nebyli jsme mocni slova ani my ani výčepák. Dříve se však k řeči probral on a na vysvětlenou dodal: „Zrubčák tu dneska slaví padesátku a v osm přijede z Rakovníka autobusama stovka (lidí).“ Za neštěstí jsme to ovšem považovali jen zlomeček sekundy, ihned potom jsme zařvali „Jupí!“ a hrnuli se na dvoreček.

Tím se ovšem situace naruby obrátila, užasle nyní civěl on – pan hospodský. Úplně přesně stejně nechápavě jako my před chviličkou. Čekal cokoli, jen ne takovouto nadšenou reakci. Za moment vyšel za námi, aby záhadě přišel na kloub. Když nás viděl seděti na svých vlastních stoličkách připravené ku konzumaci, chápavě se usmál a tázal se blahosklonně, kolik piv si budeme přáti. Myslel si, že pochopil. Domníval se, že fór je v tom, že je nám jedno, že nás vyhodil z lokálu, když máme vlastní stoličky. Houby, nepochopil. Nám to nebylo jedno, my jsme byli štěstím bez sebe, neboť nádhernější premiéru bychom našim krasavicím nedokázali vysnít ani v nejexcentričtějším snu!

A bylo nám tam krásně. Tak krásně, že jsme Novinářovi nechtěli ani věřit, když říkal, že už bychom měli jít. Na tom, abychom restauraci opustili, trval poměrně měkkošíjně, a tak Kamzík arci objednal ještě jedno. Novinář měl ale pravdu. V hospodě krásně, v lese ještě líp, a tak jsme hned potom vyrazili. A koneckonců bylo už pomalu na čase pro zítřejší chlebíčky začít vařit brambory na salát. Ať se tomu našemu Belgijci přes den hezky rozleží.

Kočebráci nebo bloudi?

Seběhli jsme z kopce, původně jsme mířili někam ke Gypsárně, ovšem do cesty se nám přimotal jakýsi pionýrský tábor, tak jsme jeho pohostinnost neodmítli. Poměrně náročnou přípravu halušek se zelím jsme tedy měli značně zcivilizovanou přítomností stolu. To, že zde byla přítomna i lavice k sezení, nám rozhodně náladu nezkalilo, s díky jsme ji odmítli a milosrdenství svých vlastních stoliček jsme užívali plnými prdelemi. A to přesto, že jsme původně byli na rozpacích, zda je nákup stoliček moudrým rozhodnutím. Tahat s sebou ke všem těm krámům navíc ještě stoličky, nebude už k rozeznání, zda jsme trampové nebo kočebráci, obávali jsme se. Nyní, po prvním stoličkovém vandru, už máme jasno. Býti majitelem stoličky jest změna krásná a vpravdě revoluční. Podobně významným předělem bylo tehdá přijetí kotlíku – daru od Ilonky. Jak nám s ním vandrování tehdy zkrásnělo! Teď je to obdobná proměna.

Nekonečně dobré halušky byly jen skromnou předzvěstí polévky demikát, kterou Novinář geniálně naplánoval na večer ke chlebíčkovému soaré. Kdyby snad někdo nevěděl, co je demikát, její základní nenahraditelnou surovinou je právě haluškovice, to jest vývar zbylý po haluškách. Smetana, brynza a opečená slanina pak dokonají dílo zkázy. Trampovi jde nakonec o život, neboť dokud jeví známky života a v kotlíku se ještě nachází zbytek demikátu, nemůže přestat se nacpávat. Na cestu proti proudu Tyterského potoka nám tedy ku stoličkám, prkénkům, struhadlům, dršláku, cedníku, krajkovým ubrusům a tak, přibyla ještě mísa čerstvě vyrobeného bramborového salátu a kotlík plný haluškovice. Díky tomu, domnívám se, jsme již nemohli vypadat ani jako kočebráci, spíše jako úplní pošetilci. Kdyby nás tak viděl Rakovnickej potok!

Na proroky pozor dejte

Nerad bych ovšem přeskočil jeden poučný příběh o prorocích, který se odehrál přes noc. Jak jsem již zmínil v úvodu, meteorologické proroctví bylo výletu příznivě nakloněno. A to tak velmi, že jsem dokonce přemýšlel, zda si mám vzít spacák zimní či spíše letní. Nakonec ovšem vyzývavě vyhlížející kalendář s vystaveným datem na konci října vnutil mi sbalení toho zimního miláčka. Není sice úplně zřejmé následkem čeho se tomu stalo, já ovšem přisuzuji to naivní víře ve falešné proroky, neboť hned dva účastníci zájezdu nezávisle na sobě probudili se uprostřed noci promrzlí na kost. Proroctví o vysokých teplotách je pravděpodobně přimělo ani si na noc nezapnout spacáky, čili spali roztelení. Až nad ránem se pak zjistilo, že zas až o tolik nestydaté vedro se tu nejedná! Groček měl s nimi ráno plné ruce práce, aby je prohřál na provozní teplotu.

Inu i tento ústrk osudu jsme přečkali ve zdraví a někdy po poledni vydal se trampský průvod na cestu proti proudu Tyterského potoka. S kotlíkem plným základu pro demikát v jedné a mísou bramborového salátu v druhé ruce. Tyto rekvizity velmi se osvědčily zejména při překonávání četných brodů. Myslím, že i ony přispěly k tomu zajímavému rozhodnutí ukončit toho dne naše putování již po dvou kilometrech cesty. Slovy: dvou kilometrech. Neuvěřitelné totiž stalo se skutečností, když jsme po slovy dvou kilometrech narazili na další kemp, slovy další kemp. Tentokrát nešlo o pionýrský tábor, ale o trampskou osadu »Kamarádi staré řeky«. Pohostinství toho hezkého místa těžko nám bylo odmítnouti.

Poctivec versus unterwassermann

Zejména několik rozložitých stolů nám Taťka přihrál do cesty, protože dobře věděl, jak je při přípravě té hory chlebíčků pro Krokomíra oceníme. Lavicemi jsme samozřejmě, my majitelé stoliček na prvním stoličkovém vandru, pohrdli. Jak bylo milé podle směru kouře snadno a rychle měnit pozici sedícího trampa u ohně! To by nám ty jejich stacionární lavice nebyly schopny nabídnout, nehledě k tomu, že byly od ohniště zatraceně daleko. Když jsme se byli ubytovali, byl nejvyšší čas pustit se do budování chlebíčků. Kdyby tu snad byl někdo, komu by slovo budování v tomto případě připadalo nepatřičné, tak ať si prostuduje fotodokumentaci! Někteří jedinci (například třeba já) vybudovali chlebíčky doslova a do písmene monumentální.

V této souvislosti je ovšem třeba zaznamenat pro generace budoucí, že strýc Yoko nečestným a nesportovním způsobem zohavil kamarádovi bramborový salát a tím jej připravil o jisté vítězství. Jinak ovšem jsme všichni vytvořili skutečně nádhernou sbírku neopakovatelných exemplářů. Vedle již zmíněných chlebíčků monumentálních vytvořil například Grygar světový unikát – jeho chlebíčky nesly naprosto dokonale výstižný a přiléhavý název »Plně funkční model klasického chlebíčku v měřítku 1:3 (neboli chlebíčková bonsai)«. Ovšem nikdo z přítomných neklesl k tuctovému designu svých výtvorů. Každý byl něčím zajímavý. Připomeňme například sofistikované barevné řešení kaviárových kousků Kořalečníkových a esteticky (však rovněž i chuťově) zcela dokonalých kousků Karpálských s malou sterilovanou liškou na vrcholku každého z nich.

S politováním musím poznamenat, že v závěru samém poctivec, samozvaný porotce a prorok vlastního vítězství – strýc Yoko odhalil podvod na Kamzičích chlebíčcích, když vychytrale vyčenichal v odpadkové igelitce obal od pomazánky z Tesca. Ano, toto závažné pochybení, jakožto starý poctivec, statečně pranýřoval a původce právem označil za unterwassermanna, což, jak všichni víme, jest v jazyce německém »podvodník«.

Ikea Kamzík rekvalifikován

Ano, toto odhalení jistě nepřispělo ke Kamzíkově dobré náladě, avšak Kamzík vůbec měl v průběhu víkendu neprávem blízko k melancholickým náladám. Což však pramenilo ze skutečnosti, že se jednalo o vandr stoličkový. Kamzík řečený též Ikea se obával, že s nástupem stoliček přišel o své pravidelné a výsadní uplatnění jakožto nábytkář výpravy. Deprese ovšem v jeho případě nejsou na místě, neboť celá násada si hluboce váží Kamzičích nábytkářských dovedností a doporučuje nadále je uplatňovat v oblasti improvizovaných špajzů a pralesních kuchyňských linek.

Navigátore, jdi se bodnout!

Inu, abych vás neuvyprávěl k smrti, budu to už hrnout k závěru. To jest však v příkrém rozporu se skutečností, že to nejkrásnější teprvá má přijít. Celá sobota, nebo spíš celý vandr byl ve znamení očekáváného příjezdu vzácného hosta z Belgie. Že nebude úplně snadné dovést setkání ke šťastnému závěru, se zjistilo, když jsme shledali, že široko daleko není po žádném telefonním signálu ani památky, abychom mohli nahlásit, kde nás najde. Ač jsem uskutečnil opravdu kolosální vycházku za signálem, úkol se nezdařil. Nicméně jsem nazdařbůh – signálu nemaje – odeslal sms s informací, že jsme dvěstě metrů za ústím Všetatského potoka.

Kdyby nebyla bývala byla tato zpráva doručena, měl by to býval byl ten chlapec podstatně jednodušší, protože a) zpráva nějakým zázrakem přesto doručena byla – signál – nesignál, b) dvěstě metrů ano, ale Všetatský potok to nebyl. Stářím si potoky popletla, jak zpívá Jaroslav Hutka v populární písni Táto, řekni proč mi řikala babička, že čáp nosí děti. Vyprávění o tom, jak nás hledal, by vydalo na samostatnou kapitolu. Jednu z perel bych ovšem vyzdvihl. A to zejména proto, že jest příhoda důkazem, že pravděpodobně spíše než trampy připomínáme lidem opravdu buďto kočebráky nebo nějaké úplně jiné exotické zvíře.

Když už byl Belgijec ve svém dalajlámování zcela zoufalý a v bezvýchodné situaci přestával věřit, že nás kdy v životě ještě uvidí, upnul veškeré svoje naděje v dotaz, zda kolemjdoucí dámy s psíkem na procházce neviděly někde podél Tyteráku nějaké trampy. Paní, ač jsme ji cestou všichni zdravili, s pocitem, že je veledůležitou svědkyní, uchlácholila Krokomíra konejšivými slovy: „Nebojte se, žádní trampové tam nejsou, klidně můžete jít.“

Šejkspíre, jdi se bodnout!

Samozřejmě, oč složitější pátrání, o to krásnější shledání. Korunováno bylo opravdu unikátním darem – autorskou divadelní hrou. Jak uvedl Belgijec hned na začátku – copak se vám dá, klucí jedny pitomý, přivézt za dárek, když už s sebou taháte i stoličky! Tak jsem pro vás napsal cestou divadelní hru – ta nic neváží. Ihned jsme ji secvičili a sehráli. Pikantní bylo, že každý z herců znal jen svoji vlastní repliku a repliky spoluhráčů až do premiéry zůstaly pro všechny, vyjma autora a režiséra, tajemstvím. Scénář hry následuje.

Světová premiéra situačního dramatu
»Belgijec k večeři«

Zbrd 1: Já bych si dal pivo! (Tajčoslav; To je replika! Apeluji na ostatní méně talentované dramatiky, aby psali jen takovéto snadno zapamatovatelné repliky.)

Zbrd 2: To se málo ví, ale nejlepší pivo se vaří v Belgii! (Krokomír)

Zbrd 3: Ty vole, víš, jak je to daleko? (Marčélo)

Zbrd 4: Klucí jedny pitomý, je to tisíc kilometrů! (Karpál)

Zbrd 5: S tím by se nikdo takovou dálku netáh‘. (Kořalečník)

Zbrd 6: Snad jedině blbec! (Novinář)

Zbrd 2: Kluci, máte blbce k večeři! (Krokomír vytahuje z báglu deset belgických piv, přiděluje je kamarádům)

Zbrd 7: potlesk (Kamzík)

Zbrd 8: vše natáčí (Yoko)

Dojemný závěr

Celou dobu jsme nevěděli, jestli se víc těšíme na halušky, chlebíčky, kraječky nebo na stoličky. Také jsme si nebyli jistí, zda způsob, jakým naše vandrování v poslední době pojímáme, svědčí o našem plném duševním zdraví. S mírným časovým odstupem bych však dnes řekl, že se nakonec zjistilo, že jsme se ze všeho nejvíc těšili na Krokomíra. Tak to s náma snad ještě není tak zlý. ●