pánský cyklistický 2015: Trampové na muzikálu

Šakalí ptáček s rýží

termín:

22.–24. května 2015

trasa:

Mexiko, Senec, Krakov, Krakovec, Čistá, Václavy, Pšovlky, Šanov, Tyršovo koupaliště, Marína

účast:

Novinář, Sítěpán, Kořalečník a skoro i Grygar

najeto:

pátek: 15 km

sobota + neděle: 47 km

Prosimvás pěkně, to máte tak: tydlenc křesťanové věřící, maj’ toho svýho Jéžiška. My ostatní ho máme taky, ale jen v poměru jedna ku třistašedesátičtyřem. Samozřejmě, vo přestupnej rok je to úplně jináč. Pak jsou ty budhisti třeba. Ty maj’ toho Budhu svýho. Trampové pak maj’ vlastního Pajdu. A my, Zbrdi, máme Taťku, kterej nám to všechno zařizuje. A protože jsme hodný klucí, tak On by se pro nás strhal, aby v tý Tombole zařídil pro nás jen ty nejhodnotnější výhry. Vono totiž v Tombole se dá vyhrát Ledacos. A třeskutě často to nebejvá velmi hodnotná výhra.

Ovšem na těch našich vandrech, a pánských cyklistických zejména, na hodnotu výher rozhodně žehrat nemůžeme. A tak jsme se, jako každý rok, i letos hrozně těšili, co na pánském cyklistickém v tombole vyhrajeme. Už jen úplný začátek byl pro hodně mlsné tombolníky, když jsme si vylosovali jako startovní podnik Nové Mexiko, kde čirou náhodou měli naražený soudek s Matuškovým Raptorem.

Zde nás čekal hlavní úkol do začátku – čekat, až pivo vymyslí, kam se letos pojede. Historicky první byl tento pánský cyklistický zájezd tím unikátem, že pivo nemělo v tomto smyslu zcela volnou ruku, ale bylo limitováno dogmatem naskytnout se v sobotu večer v šanovském lesním divadle. Zde nás čekaly dva důležité body programu – setkání s dlouho postrádaným synem Grygarem a zároveň návštěva divadelního představení, které zde on organizoval, muzikálu »Šakalí léta« našeho rakovnického amatérského divadelního spolku.

Skeptik a septik

Když šla z rachoty kolem Mněrka, stavila se tam pozdravit se s náma. Vtipné na tom bylo velmi, že měla na sobě modrý kostýmek s lehkým šátečkem okolo krku v takových barvách, že všichni hosté podniku okamžitě vydechli užasle: „letuška!“. Přítomní členové Klubu skeptiků ale hbitě zpochybnili tuto hypotézu, neboť široko daleko nikdo žádné letadlo neviděl, jen samé bicykly. Oba dva kluby (skeptiků i septiků) se tedy vstřícně shodli na tom, že máme co do činění s koluškou (to jest dáma, co opečovává pány, kteří jezdí na kole). A ten slavný smír jsme zpečetili vyfotografováním fotografie Mněrkoslavy Půlitrdržící v její nové funkci. Viz fotografie »Koluška a Matuška«.

Pak už jsme my koloušci (čili páni, co jezdí na kole) jen čekali, kam nás letos pivo pošle. A pivo nás tentokrát omylem vedlo skoro po stejné trase jako loni. Jeden se pak těžko brání nanicovatému porovnávání loňského a letošního. Také to tím začalo, že jsme vzpomínali, jak nás pivo loni poslalo z Nového Mexika do nové hospody v Senci (tak nové, že ještě nebyla otevřená). Jak to taky mohlo dopadnout jinak, než že jsme se do té samé hospody chtěli letos podívat, když už teď teda prokazatelně existuje.

Padesátiletá dršťkovka

Ovšem to rok trvající čekání, než otevřou, se vyplatilo. Tak dobrá dršťková polívka, jakou nám v Senci Taťka zařídil, stojí i za delší čekání. Já si osobně myslím, že je tak dvacetiletá (že jsem dvacet let žádnou tak dobrou nejedl!). Někteří ovšem (třeba Kořalečník) ještě mnohem déle, neboť dršťkovku ze zásady odmítají. Zatvrzele tam celý večer seděl a tvrdošíjně odmítal ji ochutnat. Bylo nám ho nesmírně líto. Mohl mít zážitek ještě výraznější nežli my (pro něho by to byla totiž dršťkovka dokonce padesátiletá). Inu, proč to neprozradit, vznikly určité pochybnosti o tom, zda je Kořalečník vůbec gurmán. Spíše upadl v podezření, že je to kulinářský anarchista!

Aby nám tam neudělal nějakou ještě větší ostudu, raději jsme odjeli do Krakova, kde se v hospodě nevaří. Tím snad bude jeho gastronomickým výtržnostem učiněna přítrž. Ukázalo se to jako dobrá volba. Sice jsme postrádali našeho zamilovaného pana vedoucího, ale jeho nástupce vede hospodu ve zcela srovnatelném duchu. Bakalář je stále nejkvalitněji točeným Bakalářem přinejmenším na celém okrese.

Lehnout jsme si pak sice mohli prakticky vedle hospody, Novinář ovšem (velmi vychytrale) zvolil místo ku spánku, které se nacházelo daleko a vysoko nad Krakovem. Naprosto jsem rozuměl jeho uvážlivému rozhodnutí, bylo třeba zpacifikovat polévkového anarchistu, utahat ho do úmoru vysilujícím pochodem s kolem do dlouhého prudkého kopce po neudržované křivolaké lesní cestě. Teď snad už padne vysílením a pomine hrozba dalších jeho kulinářských výstřelků.

Bůh žehnej lahváčům!

Ta sobotní a zejména nedělní rána bývají na pánských cyklistických prubířským kamenem Taťkovy ostražitosti. Za ta léta zkušeností již jsme poněkud klidnější, neboť víme, že doposud vždy dokázal nějakým způsobem (většinou zázračným) i o víkendových jitrech pro nás někde zchrastit pivo. Když už ne točené, tak alespoň lahváče. Když jsme tedy brzo ráno sestupovali z vrcholků hor zpět do základního tábora v Krakově, byli jsme přesvědčení, že Taťka určitě zařídil, že je v hospodě ještě otevřeno. Nebylo. Nejen, že jsme zde v tombole nevyhráli, ona se snad ani nekonala. Tak jsme si před hospodou na lavičkách nařezali klobásek a pokračovali na Krakovec, zvědavi, jak se Taťka vycajchnuje.

Při příjezdu k hospodě v devět hodin dvacet sedm minut jsme samozřejmě zjistili, že je a bude zavřeno. To je mi letos pěkná tombola! Zrovna jsem chtěl začít hledat nějaké peprné výrazy, když v tom se na dvoře hospody mihl nějaký člověk. Zavolal jsem na něho, a ejhle, za pár minut už sedíme na dvorečku zavřené hospody a cucáme lahvové Prazdroje. Jak jsi krásný, ty živote zbrdský!

Ruská tombola a tatarský biftek

Tak jako ruleta, má i tombola svou ruskou variantu. Ta se hraje v Čistecké hospodě a jí podobných podnicích, kde se čepují Krušovice a jiné pivní atrapy. Zde jsme se tedy (v hrůze z výhry) ruské tomboly ani neúčastnili a objednali si raději točenou limonádu. I tu v Krušovicích dělají mimořádně hnusnou, jak se ukázalo. Ale pozor, kuchyně pana vedoucího v Čisté nezaslouží nic než slova chvály. Moc jsme se těšili, co nám tentokrát nabídne. Na jídelním lístku samé perly české hospodské klasiky – jmenovitě: 1. špekové knedlíky, 2. moravský vrabec, 3. hovězí guláš, 4. smažený sýr. Já měl hnedka jasno, že potřebuju špekové knedlíky, Novinář moravského vrabce. S velikým napětím jsme očekávali, co si objedná Kořalečník. Po chvilce, kdy důkladně studoval výše zmíněný repertoár, pravil s grácií sobě vlastní, cituji: „Já bych prosil španělského ptáčka, avšak prosím vás ne s knedlíkem, ale s rýží.“ Jestliže této anarchistické objednávce předcházela chvilka napjatého ticha, následovala dlouhá pauza zarytého mlčení a vyděšených pohledů všech zúčastněných.

Můžeme jen usuzovat, co se asi odehrávalo ve vyjukané duši milé paní vedoucí, která pro jistotu znovu a znovu pročítala čtyřřádkový jídelní lístek a zoufale tam hledala byť jen náznak španěláka nebo rýže. Přestože jej nakonec dokázala přimět ke změně objednávky, odcházela velmi zamyšlená. Podle mého se jí hlavou honilo – on to bude spíše asi germán než gurmán! A tak jsme napjatě očekávali, co mu přinese, neboť (s ohledem na jeho naznačenou národnost) mohla jářku nakonec přinést i tatarský biftek.

Ale pravděpodobně se nejedná o žádnou závažnou chorobu, půjde jen o běžnou variaci drobné dysfunkce typu dyslexie (vývojová porucha učení; vyznačuje se výraznými potížemi v oblasti čtení). Dyslexie sedlčanského typu pak se definuje jako vývojová porucha učení s výraznými potížemi v oblasti čtení jídelních lístků. První projevy poruchy jsme mohli u Kořalečníka pozorovat již onehdy v Tisu u Blatna, kde si tak komplikovaně a nemotorně objednával prachobyčejný Hermelín.

Aby si od toho nebohého chlapce pes kůrku vzal, musím vysvětlit, že podle Mezinárodní klasifikace duševních poruch (MKDP) se nejedná o nic závažného. Já sám například trpím silnější formou verbální diskalkulie lupulínovského typu. Projevuje se tím, že postižený nedokáže ani manželce ani účtujícímu číšníkovi odpovědět na otázku, kolik vypil piv. Exaktně podle MKDP jde o specifické postižení dovednosti počítat vypitá piva, kterou nelze vysvětlit mentální retardací. Tím jsou si obě naše neškodné dysfunkce podobné.

Dyskarkulik na velocipédu

S úlevou, že jsme všichni ve zdraví přežili ruskou tombolu v Čisté, jsme vyrazili přes Zdeslav a Křekovice do Václav. Kačabár – místečko v našich srdcích hluboko uložené. Jedinečné zařízení, jediné svého druhu v Evropě, kde se točí gambrinus, a přesto si člověk pochutná. Místo několika našich historicky naprosto unikátních setkání. Všem dosavadním vzpomínkám vévodí někdejší setkání s ožralým polodementním kominíkem, který v lokále lovil pedofily tak urputně, až musel být panem hostinským naložen a odvezen v třídvéřové dodávce a v zájmu zachování jeho vlastního zdraví daleko pryč. Po loňské naprosto unikátní zkušenosti se zde uvězněným Ukrajincem jsme tu letos v tombole vyhráli jakéhosi osamělého cyklistu.

Na první pohled připomínal člověka. Jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy, jeden velocipéd. Ovšem pozor, v cirkuse jsem viděl na kole jezdit i medvěda. Čili není jisté, s čím jsme se to zde vlastně setkali. Moudrý byl jistě nesmírně. Všechno znal, všemu rozuměl a taky všude bydlel – když se mluvilo o Praze, byl z Prahy. Když se mluvilo o Žatci, byl ze Žatce… Chtěl jsem téma hovoru nenápadně převést na Kutnou Horu, abych se dozvěděl, zda není z Kutné Hory, kominíkův syn. Ale nevyšlo to. Když se mluvilo o Kolešovicích, pospíchal do Kolešovic. To nám vyhovovalo ze všech témat nejvíce, nicméně navzdory tomu nadále dřepěl a dřepěl a Kolešovice jej stále dlouho toužebně očekávaly.

Pivo vědělo, že toho dne večer musíme dorazit do Šanova, abychom tam pozdravili Grygara a podívali se v lesním divadle na skvostný muzikál Šakalí léta. Jenom zatím nevědělo přesně, kdy a kudy nás tam pošle. V tuto chvíli byla jediná jistota, že tam nesmíme přes Kolešovice. Riziko, že se tam znovu setkáme s tímto Diskarkulikem, bylo nesmírné, a tak Kořalečník narazil paní hostinské nový sud, a jeli jsme tam přes Čobliky. Abych nezapomněl vysvětlit tu poslední diagnózu, jedná se o člověka takové mentální úrovně, že by nebyl schopen pochopit ani pohádku o Červené Karkulce.

Levá a levější

Poté, co i paní hostinské v Čoblikách málem Kořalečník zase narážel sud, než jej předběhl jiný host, jsme vyrazili přes les do Šanova. Nezávislý pozorovatel by se mohl mylně domnívat, že jsme bloudili. Ale byla by to mejlka, my jsme vůbec nebloudili, myslím. Velice správně jsme si vybrali levou cestu. Jen se nakonec ukázalo, že byla poněkud levější, než jsme potřebovali. Nakonec se totiž ztočila tak doleva, že jsme vyšli v Šanově u hospody místo u lesního divadla. Ale to vůbec není špatný, myslím. A nechci ani slyšet, že jsem dyskartograf!

A já už to asi nebudu prodlužovat, ještě nám nachystal mnohé další krásné výhry náš Veliký Tombolitel. Například nejkrásnějšího tombolence – strýčka Zuby. Potom krásné a dlouhé posezení až do rána v Šanově U Doutníka a noční návštěvu v dílničce jednoho ze štamgastů. Druhý den snídani u Grygarů, oběd U Netrhů a Tyršovo koupaliště v Rakovníku (tam s námi ovšem Ruská tombola sehrála nepěknou hru – pili jsme tam Krušovice). Rozdrásanou duši ukonejšila výhra nejkrásnější – posezení u Bakaláře v Maringotce pana Patrika. Taťko, děkujeme! A prosím Tě, pověz, byly to vůbec výhry zasloužené? ●