sedmadvacátý pánský pěší: Krašov

Hospoda plná trempů

termín:

24.–26. dubna 2015

trasa:

Čistá, Karpálovo, bobři na Šterclově rybníce, Strachovický most, Vožehák, Hedčany, Všehrdy, vyhlídka nad Krašovem, Všehrdy

účast:

Novinář, Sítěpán, Karpál, Kamzík, Kořalečník, Yokoslav

teplotní minima:

pátek i sobota: něco málo nad nulou °C

kamzičí hopsoměr:

pátek: 8800 hps

sobota: 13 750 hps

neděle: 800 hps ???

Drahý můj…

No, já jsem teda původně myslel, že vyprávění začnu seznamem toho, co všechno Karpál tentokrát zapomněl přibalit do batůžku. Bodejť ne, celý víkend jsme se bavili rozsáhlostí toho seznamu. A hlavně, začínal tak hezky. V průběhu víkendu přibývaly na seznam další a další položky. Až už jsem si začal říkat: „Drahý můj, jak se to (všechno) stydím psát!“ A konečně jsem uznal, že by celý rozsáhlý seznam byl pro čtenáře dostatečně zábavný jedině v případě, že by při jeho pročítání včas, to jest hnedka na začátku, odkudsi přilétla kulka a neprodleně ukončila čtenářovo počínající trápení, stejně jako v písni Jiřoslava Grossmanna. Nakonec jsem si nad papírem s průběžně doplňovaným seznamem zapomenutin posteskl „Už ho víc neopatruj“ a odložil jej. Ale začínal tak hezky, několika slovy: „Dýmka – v Rakovniku na botniku“.

Před námi černokněžník

Tenkrát na Brzině v červnu 2013 bylo jasným tématem celého víkendu »po nás potopa«, když, kudy jsme ve vydatném nepřetržitém dešti prošli, tam den poté řádila povodeň. Nyčko krašovský vandr měl také jasné jednotící motto, a to pravý opak toho brzinského, když, kam jsme přišli, tam bylo s místní hospodou cosi v nepořádku. Avšak zkuste takové opačné lidové rčení najít nebo vymyslet. Já se domnívám, že je to zatraceně zapeklitý úkol. Je ovšem důležité nějakým způsobem vystihnout, co se stalo všem těm hospodám, které jsme míjeli. Jako by tomu nešťastnému kraji, odedávna zvanému Gambrinusová poušť, nestačila ta tragédie, že se tam všude čepuje místo piva výhradně Gambrinus. Teď navíc celou naši trasu před námi prošel nějaký černokněžník a všechny hospody zde k tomu navíc ještě začaroval.

Málem nám urvalo srdce, že začal čarovat dokonce i v naší srdeční knajpě v Rakovničku na nádražičku. Tolik se sem vždycky těšíme odšpuntovat další vandr, nejlépe hodinu před odjezdem vlaku! Jak vám tak v pátek odpůldne s kladeňáky vchvátáme do areálu železniční stanice Rakovník, udivilo nás, že Novinář a Yoko postávají na peróně, místo aby dřepěli u našeho stolu v nádražní a cucali božskou jedenáctku. U zapřísáhlého abstinenta ctnostného Panapavla by to zas až takový div nebyl, ale že i Novinář?!

Uvnitř začarovaného lokálu jsme ovšem uznali, že si s chlapci také raději postojíme venku. Naše zamilovaná servíra nejen, že tentokrát neměla dlouhé brčálově zelené vlasy a zavidění hodnou náladu, ba co víc, ona tam dokonce vůbec nebyla. Proti pánovi, který postával za pípou, bychom nic nenamítali, nepřijatelnost prostoru pramenila z nesnesitelného rámusu, který vydávala vopruzkraksna s hudbou, deset deka melodií za bůra.

Vy, Kamzíku…

V Čisté jsme hospodu na návsi zcela vynechali, neboť o té víme již dávno, že je začarovaná, když jsou ochotni tam místo piva čepovat Krušovice. Šli jsme tedy od vlaku zkratkou podél kolejí rovnou k lokalitě zvané Karpálovo. Odcházelo se nám hezky z toho nádražíčka, neboť jsme v rukou drželi petku se skvostnou jedenáctkou, co nechal pan Kamzík natočit ještě v Nádražní v Rakovníku. Po shledání s manžely Karpálovými na jejich chajdě jsme se velmi hezky pobavili jemným humorem Veroniky Karpálovny, která použitím mírně protichůdných substancí v jedné a téže větě (vykání a trampská přezdívka) potěšila duši nejednoho z přítomných jazykozpytců. Větu tu si bohužel do detailu nepamatuji, ale bylo to jaksi ve smyslu: „A co vy, Kamzíku, dal byste si také kávu?“

Na chajdě už byla zábava v plném proudu a v tom odkudsi přilétl Yokulka, jak to tak na vandrech bývá. (Dalajláma jeden!) Po vystoupení z vlaku na čisteckém nádraží, povzbuzen skutečností, že jsme se vydali zkratkou, umocnil nápad s nábližkou a vymyslel jakousi zkratku zkratky. Odpojil se tedy od nás hned za nádražím a povzbuzen varováním znalce zdejšího místopisu, že tamtudyma to nejde, neomylně zamířil právě tamtudyma přímo ku Karpálovu vzdušnou čarou přes neprostupný terén. Tolik k jeho mírnému zpoždění.

Poté, co Kořalečník zdevastoval Karpálovu sbírku miniaturních lahví barevných destilátů (k čirým chová zášť), odporoučeli jsme se směrem k naší naplánované nocležně u bobrů. Karpála zanechali jsme na místě, aby mohl pomoci Veronice poklidit spoušť, kterou jsme v nebohé domácnosti po bezuzdném večírku zanechali. Zítra se k nám připojí v restauračním zařízení, kde jsme loni odpočívali a sledovali hospodského, jak provádí jarní údržbu na svém poameričanechdžípu před účastí na plzeňských slavnostech Patonova osvobození.

Grogy versus morek – 0:1

Černokněžník nic neponechal náhodě a zkazil nám kromě hospod i vodu v potůčku, kterou jsme před dvěma měsíci bez problémů pili. Příšerná smrdutá a kalná voda z bystřinky nám při grogových obřadech u bobřího rybníka ucpala vodního filtra Čukra. Nicméně zdravotní následky, pokud vím, nikdo nehlásil. Mnoho grogu jsme ale následkem toho nevypili. Karbaníci říkají »štěstí ve hře – smůla v lásce«, my můžeme říkat »smůla na chlast – na morek slast«. Kdyby se snad našel někdo, kdo by této pranostice nerozuměl, znamená asi tolik, že díky omezeným grogovým a podobným obřadům, se nám tento měsíc konečně podařilo (na třetí pokus) udělat si pomazánku z horkého morku. Z utkání grog versus morek tedy tentokrát vyšel vítězně morek.

Ráno jsme to vzali, podobně jako před rokem, kolem strachovického mostu po Javorné dolů k Vožeháku. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že by tam dnes ráno zase měli večírek na hřišti místní pinkpongáři. Maličko jsme ale ve skrytu duše doufali, že tam třeba, když je tak slunečné počasí, bude otevřeno alespoň jedno ze dvou občerstvovacích zařízení. Černokněžník byl ovšem důsledný a všude jsme tedy viděli jen zámky na mřížích. Ještě, že za zatáčkou má hospodu ten pán s jeepem – veteránem – osvoboditelem. Ten nám určitě zase pivo dá, minule taky vlastně otevřeno neměl a pivo i tak načepoval.

Lihovařič osvoboditel

Ouha, ouha, jak on, tak stánek v sousedství, jak se zadostiučiněním konstatovala jedna z domorodých lufťaček, už dávno zkrachovali. Prozíravý Novinář ovšem, velice moudře, zakoupil před nedávnem ten úžasný, čarokrásný lihový vařič Trangia, takže stačilo jen vytáhnout jej z báglu, posadit se na lavičku před opuštěným rekreačním zařízením a mohli jsme se zrestaurovat i bez restaurace. Tolik svobody nám ten nákup vařiče přinesl, co generál Paton západním Čechům. On ten náš lihový mazlíček zatím žádné jméno nedostal, myslím, že si v tomto případě vysloužil krásné jméno »generál Paton«. Vezmeme-li v potaz, že u nás beztak nikdo neví, jak správně to jméno Paton vyslovovat, horoval bych pro něžné, počeštěné oslovení »Patizón«. Sotva jsme začali přemýšlet, zda vodu na grog nabereme z potoka, nebo půjdeme škemrat k chatařům, přistála Veronika. Z automobilu vytáhla nejen Karpála a jeho trampské zavazadlo, ale též kanystr s pitnou vodou, po které jsme právě prahli. Zlatá je to holka.

Další cesta nás vedla přes Hedčany a jejich unikátní hospodu. Všichni dobře víme, že na vesnicích se hospody stavívaly poblíž kostela. Filutové v Hedčanech šli do extrému a hospodu mají přímo v kostele. Už loni jsme toužili toto unikátní zařízení navštívit, ale nevyšlo to. Byla sice otevřená, ale jak se tehdy vyjádřil znalec místních poměrů na návsi: „Musíte chvilku počkat, než se vrátí, hospodskej se šel podívat na Karla.“ S tímto hodnotným příběhem nás hospoda začala zajímat o to více, avšak, nedočkali jsme se, asi se to u Karla nějak protáhlo. Tak snad letos!

Ouha, ouha, letos to zase nevyšlo. Ta černokněžníkova důslednost! Snad se hospodskému nic zlého nestalo, snad je pořád ještě u Karla. Návštěva trampů v malé obci je ovšem velikou atrakcí, a tak se rázem z okolních chalup vyrojili občané a přišli nám zpříjemnit posezení na zastávce autobusu. Každý jeden z obou byl opravdu něčím zajímavý. Toto památné setkání vryje se do našich vzpomínek pod názvem »posezení s hluchým a blbým«. Na naši otázku, zda je v sousedních Všehrdech otevřená hospoda první odpověděl: „Cožéééé?“ a druhý: „Jiiiiisťéééé!“

Hluchej, blbej,
a popelník na motorce

Když vám blbej řekne, že hospoda bude otevřená, můžete se spolehnout, že bude zavřená. A tak to taky bylo. Všehrdy, poslední ves a poslední knajpa před vyhlídkou nad Krašovem, kam jsme toho dne mířili, byla naše poslední naděje. Umřela poslední. Tou dobou už jsme ale začínali pochybovat o tom, že by to všechno dokázal zařídit jeden jediný černokněžník. Všechno nasvědčovalo tomu, že spíše v tomto kraji vypukla epidemie knajpičího moru, kterážto choroba zahubila všechna pohostinská zařízení široko daleko.

Potřebovali jsme si aspoň trochu odpočinout a někde nabrat vodu. Povalovali jsme se u zastávky autobusu a znalkyně místních poměrů nás poslala na hřbitov pro pitnou vodu. Předtím ovšem jsem ještě učinil poslední zoufalý pokus. Cedule s otvírací dobou sice nenapověděla, v kolik by se mohla hospoda případně otevřít, protože všechny časy byly deštěm rozpité. Jakýsi bělokněžník však zařídil, že telefonní číslo na hospodského bylo jediným čitelným zápisem na celé ceduli. To jsem pochopil jako nepřehlédnutelné znamení, že tam mám zavolat.

Po skončení telefonátu by angličan použil staré anglické rčení, že telefonát byl »tak užitečný, jako popelník na motorce«. Anglický tramp s námi ovšem už rok a čtvrt z nějakých nám neznámých příčin nejezdí, a tak jsme šli na ten hřbitov okouknout, jak to mají ti mrtví s těma zimníkama, a taky nabrat tu vodu.

Postavil kostel a otevřel hospodu

Ono se to málo ví, ale není kostel jako kostel a taky není hřbitov jako hřbitov. Po marném telefonátu od cedule u hospody jsme zamířili na hřbitov naplnit všechny petky vodou, a pak marš na Krašov! Ten hřbitov, ovšem, byla taková půvabná podkůvka obtočená kolem krásného kostelíka, co těm klukům všehrdskejm postavil ten šikulka Santiniovic. Jak jsme tam vstoupili, byli jsme z tý náhery, málokdy vídaný, úplně bez sebe a prochodili podkůvku několikrát tam a zase zpátky a strašně se nám tam líbilo. Pak jsme teprve nabírali vodu. Inu, prostě nás Santini výrazně pozdržel v obci.

I co nevidím, když konečně vylezeme ze hřbitova? Byla to náhoda nebo osud, kdo ví? Odkudsi přilétla další skupina zasmušilých trampů. Okouní před zavřenou hospodou, jeden z nich stojí u cedule s otvírací dobou a telefonuje. Bělokněžník Santini zařídil, že tentokrát telefon zvedla manželka hospodského, a když slyšela, že tam vošlapuje před hospodou již sedmnáct (slovy 17) žíznivých trampů, zvolala »Už tam jede!« a poslala ho za vejdělkem. A to vám byl večírek!

Nadšený předseda spřízněné trampské skupiny nám dal velkoryse darem jednu krasavici ze své party. Nevěděli jsme ovšem, co si s ní počít, a tak ji Yokoslav alespoň vytrvale fotografoval. Taky dobrý! Mnohem ale dobřejší bylo, že se nám konečně a prvně po asi třech letech obnoveného trampování podařilo zažít to, co se v sedmdesátých a osmdesátých letech zažívalo běžně při každém vandru nejméně dvakrát. Až už to člověka někdy obtěžovalo. Plná hospoda trampů, příjemných, krotkých, milých, moudrých, vtipných a přátelských. Kytary, kultivovaný zpěv, hlášky, fóry, příběhy, pivo a dýmající voňavé fajfky. Jen jedna pauzírovala v Rakovniku na botniku. Celý večer jedna velká nádhera. Snad ani pan hostinský nelitoval. Nebýt nás, byl by tam býval celý večer proseděl u televize se dvěma místními držgrešly.

Bělokněžník opět zasahuje

Na vyhlídku jsme z hospody dorazili s překvapivě malými až zanedbatelnými navigačními problémy. Postavili ležení, které počítalo s deštěm a silným větrem. Vítr se nakonec utišil, ale krásně nám celou noc pršelo. Grogové obřady se zase nekonaly v plné parádě, protože bylo málo vody a také málo ochoty drápat se příkrým srázem dolů k potoku pro další. Přidali jsme nové položky na seznam zapomenutin.

Ráno nás čekala cesta na vlak, která je nudná a dlouhá. Tak Karpál zakročil a zatrhl ji tipec tím, že povolal opět Veroniku s džípem a sousedku s dalším vozem, abychom se všichni vešli. Nám zůstal jen úkol dojít jim naproti na náves, kterou Santini tak krásně vyšperkoval. Tam nás dva terénní vozy všechny naložejí a odvezou do Čisté na vlak. Bez piva je ovšem smutný konec vandru, a tak jsme doufali, že má Karpál pravdu, když tvrdí, že na hřišti v Čisté budou mít otevřeno. Všehrdský pan vedoucí má v neděli zavírací den, to už odvčírka víme.

Jak vám tak čekáme na ty terénní vozy, polehávaje zas u zastávky a tudíž zároveň i u zavřené hospody ve Všehrdech, najednou se objeví milá tvář pana vedoucího, zavírací den, nezavírací den. Praví: „Japa dlouho se zdržíte? V tom sudu po včerejšku už moc piva nebude, počítám. Hned zajedu pro nový, jenom mi povězte, kolik sudů budete potřebovat.“ Jo, tak tomuhle říkám úroveň pohostinských služeb! To mne baví, to je krásný život. V ten okamžik jsem byl šťasten, jak v té chvíli může být šťasten muž, daleko od svých, daleko od domova. Jak nám trhalo srdce říci, že už pro nás jedou, že dáme tak jedno a bude po všem! Než jsme ale stihli odpovědět, odkudsi přilétla zase ta samá skupina trampů ze včírka a večírek pokračoval, jako by snad ani nebyl skončil.

A s tím sudem na to pan vedoucí opravdu kápl. Hned první pokus o natočení piva skončil tím známým: „Tsssssss…“ Ale naštěstí měl dostatek lahváčů. Smutný bylo jenom to, že jsme stihli dva kousky a přišla chvíle definitivního loučení. Jó neděle je neděle.

Epicentrum knajpičího moru

Jisté pochybnosti o tom tvrzení, že v Čisté na hřišti bude určitě otevřeno, jsme rozhodně měli. A tak, protože ze hřiště na nádraží je to přes celou ves, a vandrák je kůže líná, vyhnali jsme nejdřív Karpála z vozu, ať jde zjistit, jestli je fakt otevřeno, pak teprve, že opustíme pohodlí. Dobrák jeden dobrá vyběhl a vzápětí je zpátky s tou nejpozitivnější informací. Ani za kliku brát nemusel, dvéře dokořán, hudba hraje, světla svítí, radiátory topí. Panstvo tedy vystoupilo z vozidel, vytahalo batohy ze zavazadlových prostorů automobilů a šouralo se do podniku.

Jen tou jedinou drobnou drobností, že tam neviděl žádného hosta ani lokaje, se nechlubil. Ano, je to k nevíře, ale opět (a to již potřetí!) jsme zažili vzácný a jinak nevídaný úkaz zvaný otevřená zavřená hospoda. Tak jsme šli nakonec od dokořán otevřené hospody neobčerstveni přes celou ves na vlak a já teď o tom musím psáti.

A tady je podobnost čistě náhodná:

Drahý můj (Jiří Grossmann)

Drahý můj, jak se ti stydím psát,

jak ti říct, že mě zbytečně máš rád,

moje láska umírá, už ji víc neopatruj.

Tak ti naposledy říkám: Drahý můj.

Včera v poledne skončila bitva.

Přišel ke mně pošťák a podával mi dopis.

Byl jsem šťasten,

jak v té chvíli může být šťasten muž daleko od svých,

daleko od domova.

Otevřel jsem tvůj dopis a začínal tak hezky,

dvěma slovy: Drahý můj.

V tom odkudsi přilétla kulka,

jak už to v bitvách bývá.

Byla to náhoda nebo osud, kdo ví.

Odcházelo se mi hezky z tohohle světa,

protože jsem měl v rukou tvůj dopis,

který začínal tak hezky: Drahý můj. ●