šestadvacátý pánský pěší: Vítek, Za Pecí

Otužilí proti guláši

termín:

27.–29. března 2015

trasa:

Sedlec-Prčice, Veletín, Myslkov

účast:

Novinář, Sítěpán, Karpál, Kamzík, Kořalečník

teplotní minima:

pátek i sobota: něco málo nad nulou °C

kamzičí hopsoměr:

pátek: 2750 hps

sobota: 5700 hps

neděle: 2500 hps

Běsný automobilový závodník

A tak jsme se zase vydali, již potřetí, do Prčice a jejího okolí. Kdopak by odolal takovým lákadlům jako jsou pivovar Vítek a nebo hospůdka Za Pecí. Novinář vzal auto a pěkně nás s Karpálem vyvez’. Kořalečníka jsme vysvobodili z okovů obchodu, Kamzík už nás v krámě taky čekal, i skočili jsme do automobilů a od plic nadávaje, že nemůžeme vlakem, vyrazili k Prčici dvěma osobními vozy.

Kořalečník, jsa ze šichty v krámě unaven a roztěkán, myslel si, že jedeme někde daleko před ním, a tak nás honil, aby nás předjel a ukazoval nám tak cestu – abychom nezabloudili. Honil nás, kteří jsme jeli za ním, tak úporně šíleným tempem, že jsme mu s tím věkovitým vozem Citroen ani nestačili, a tudíž se ztratili. Po dojemném shledání na zaplněném parkovišti, kde zely přesně poslední dvě díry pro naše dva trampské vozy, jsme se okamžitě tetelili vkráčet do restauračního pivovaru Vítek. Dobře tam vaří (kromě piva i jídlo), jak nás upozorňoval Kamzík.

Stoický zámečník

Už jsme byli skoro jednou nohou u Vítka, když se Karpál ještě jen tak pro formu zeptal Novináře, zda zamkl automobil. „No jiiistěěěě,“ povídá sebejistě vyšetřovaný a vyšetřující jen tak mimoděk vezme za kliku kufru, a ten se roztelí dokořán. Novinář – takto přistižen při lži – vzteky urval ještě kliku od zadních levých dveří, když za ni zabral v domnění, že auto je odemčené, avšak nebylo. Opravdu zamkl vše, jen zámek kufru byl rozbitý a nezamykal. A tak bylo jémine co opravovat. Jedna klika urvaná, druhá nezamykavá. Existuje spousta odrůd zdržování, nejukrutnější z nich jest pak zdržování od piva.

Situaci ovšem elegantně vyřešil Kamzík, nejen nábytkář, ale i zámečník výpravy. Ať se stane cokoli nepředvídatelného, jen z kapsy skromně vytáhne klubko měděného drátu a situaci ajcvaj vyřeší. Vlezl do kufru a rozbitý mechanismus zevnitř zadrátoval, aby se do vzácné památeční limuzíny nikdo přes víkend nedostal. Svým pověstmi opředeným klubkem drátu vyřeší promptně jakýkoli problém. Nedávno nevyšel nějaký pokus na urychlovači částic ve švýcarském CERNu. Žasnu nad tím, že si ho tam nezavolali, inžinýři. Považuji to za nactiutrhání!

Nezapomenutelný
Vítkův gulášek

Posezení u dokonalého piva se málem vydařilo, nebýt toho, že si Karpál s Novinářem, nic zlého netuše, objednali naprosto vynikající, až yokovsky nadpozemský hovězí guláš. On sice Kamzík naznačoval, že „tam dělaj’ velký porce“, ale neřekl zcela otevřeně, že nám pěti všem dohromady bude zcela stačiti jedna, maximálně dvě porce tohoto vynikajícího guláše. Já se osobně domnívám (jakožto očitý svědek a odborník na slovo vzatý, který ve Skryjském hotýlku dokázal onehdy sežrat dvě kachny naráz), že bych po pátém tom obrovském houskovém knedlíku ulehl do rakvičky (bez šlehačky).

Naši zlatí hoši ovšem po pátém kousku jen otřeli orosená čela, nadčelí i funkcionářské zátylky, uznale pokývali hlavou a sápali se po šestém (z deseti) zlomyslně naddimenzovaných plátků. Jinými slovy – pustili se srdnatě do druhé půlky svého nemilosrdného vytrvalostního závodu. Budiž jim ke cti, že tak závažné zranění, které hovězím gulášem utrpěli, nemělo vliv na funkci a dokázali dojít až na místo, které Kamzík vybral toho dne ku spánku. Jen se musím v popisu tohoto bizarního průvodu ostražitě vyvarovat použití slov »bez remcání«.

Jazykový koutek ruský

Kemp, kde jsme se uložili k zaslouženému odpočinku, vepíše se do našich vzpomínek několika význačnými pamětihodnostmi. Dobře si budeme pamatovat ten svinský vítr, který nám fučel do spacáků. To jen tak na okraj. Hlavně ale nikdy nezapomeneme druhou pamětihodnost – že jsme to byli právě my, se kterými se Karpál rozhodl vychutnat si vzácný, více než třicetiletý kousek ze své cenné sbírky – flašku památeční Gold King Whisky, vyrobenou 29. srpna 1983 v národním podniku Lihovar Krásné Březno. Jak jsme měli možnost ověřit, tato whisky bývala skutečné výborná.

Už se vůbec nedivíme, že si ten velký světový politik, ohromen kvalitou zmíněného nápoje, vzal jméno ne trapně poeticky po nějaké řece jako Uljanov, ale světácky a furiantsky po uznávaném výrobci vysoce ceněné pálenky – právě po lihovaru Krásné Březno – Krásný Březněv. Rusáci chudáci si při osvobozování naší vlasti ale zapomněli ukrást »ř« a tak žijí podnes bez něho. Háček nad »r« tudíž bylo nutno z nového jména vypustit. Aby však nezmizel zcela, přesunuli ho nad »z«, ať o nich nikdo nemůže říkat, že kradou. Nakonec na politbyru ještě rozhodli, že, při celému světu známém neandrtálském vzezření tohoto velkého vůdce lidu, bude velmi uvážlivé vypustit celé slovíčko »Krásný«. Zejména, znamená-li v ruštině beztak »rudý«, což je v Jeho případě nezpochybnitelné. Inu, jak stará pověst praví, od té doby mu říkali Leonid Iljič Brežněv. To, že slovo Leonid znamená v ruštině lihovar, víme všichni dobře.

Jazykový koutek anglosaský

Kdyby byla čeština tak majetná jako angličtina, mohl být popis třetí pamětihodnosti kratší o celý tento odstavec. Prostě bych jen napsal: „Jó, ta Karpálova nová sekyrka – »what a bargain!«“ Takto vám ale musím vysvětlit, klucí jedny pitomý, co to vlastně znamená, protože žádný důstojný ekvivalent slovu »bargain« v češtině nemáme. Snad jen unudlané »To byla ale výhodná koupě!« (jak ordinérní!) a nebo »To byl kauf!« (jak germanizující až fašizující!).

Třetím vzpomínkovým pilířem na naši ložničku nedaleko posvátné kapličkostudánky Ježovka byla totiž Karpálova nová výletnická sekyrka. Natěšený novopečený majitel ji vytáhl ze zavazadla a vyrazil na dřevo. Abych to zkrátil, jedna rána ho stála dvě koruny, neboť sice sekyrka byla za pár korun, ale ran s ní dal jen půl páru, než se rozpadla na prvočinitele. Nakonec zde zůstala zaťatá do soušky, jakožto svérázný pomníček všech jeho výhodných koupí. Dovolte mi, abych na tomto místě slavnostně připomněl například jeho nezapomenutelný ešus za čtrnáct korun, kterého kovové držátko se, jsa položeno poblíž ohně, roztavilo nedaleko Leontýna.

A z poslední doby například nákup spacáku ve specializovaném obchodě, který měl nahradit horolezcem doporučený původní dekáč z Penny ve slevě. V tomto novém spacáku od firmy s vtipným názvem »Prima«, s deklarovaným extrémem do mínus čtrnácti málem umrzl v lednu na Oupoři při plus dvou. O měsíc později, kdy jsme již očekávali v noci plus pět, si jej přece jen vzal ještě jednou, když k němu ale raději byl přibalil deku typu Larisa, a večer před usnutím si liboval, že teď po přikrytí Larisou už se v něm opravdu spát dá. Bohužel, do rána se mu rozbil zip a tak druhou noc tohoto únorového vandru spal rozepnutý. V tomto vskutku nezapomenutelném spacáku tedy strávil celkem čtyři noci a cenu jednoho takového noclehu raději z vohleduplnosti k pozůstalým počítat nebudu. Takový hodný chlapec, a taková smůla na nákupy! S čím asi přijede příště?!

Hořící školka

Ráno jsme pokračovali tím krásným krajem, podél té nekonečně krásné a zdánlivě nekonečné, polorozpadlé kamenné zídky do naší milované hospůdky Za Pecí. Jak bylo krásné, když jsme vstoupili do úplně prázdné, pecí vyhřáté hospůdky. K nejmilejšímu panu vedoucímu. K pivečku jsme si vytáhli každý svou dýmku, neboť díky Kamzíkovi, který to včas připomněl, se nám konečně všem podařilo (po letech planého plánování) si fajky opravdu přibalit do svých zavazadel. Neveliký lokál s nízkým stropem se rázem až po trámoví zaplnil hutným voňavým materiálem produkovaným z pěti zapálených dýmek pěti zapálených kuřáků.

Pro tento hutný materiál nejen v češtině, ale ani v jiných na Zemi známých jazycích výraz ještě neexistuje, svým významem se mu však přibližuje slovo kouř, anglicky »smoke«, rusky »дым«. Pan vedoucí, když to viděl a dýchal, rychle se touto hmotou prosekal ven z lokálu, na náš stůl cestou položil zvonek a řka: „Kdybyste něco potřebovali, zazvoňte,“ rychle zmizel za dveřmi, otevřel si tam všechna okna a zapálil kamelku. A tak odpoledne příjemně plynulo v tomto zaplynovaném, nadmíru útulném prostoru.

Náhle se však rozletěly dveře, pan vedoucí šipkou vskočil do prostoru, zařval: „Pozor, blíží se sem školka!“, doplul k oknům, všechna je zotvíral a zase zmizel. Chvíli se nic nedělo, jen z oken hospody se valila mračna hustého kouře, jako kdyby hořelo. Ale po čase se začaly scházet rodiny místních lufťáků k odpolední siestě u káviček. Co čert nechtěl, každá rodina byla minimálně trojdětná a rodiny byly tři. Když se postupně všichni slezli, pochopili jsme, co varovný výraz »školka jde!« znamená. Ledva si první z nich posedali, zavřel pan vedoucí opět okna školky, přitočil se k našemu stolu, mrkl na nás šibalsky a se slovy „Ňákej kyslík dostali, tak si nemaj’ co stěžovat,“ zase zmizel. A my už jsme také hleděli, jak se co nejrychleji vypařit.

Krásné místečko

Kamzík ve spolupráci s klukama z mapy.cz-offline vybral kouzelné místečko. Sem se budeme určitě rádi vracet. Výtečná hospoda nedaleko, civilizace daleko, čistý potůček deset kroků, dřeva dost, funkční větrolamy a navíc ještě krása nesmírná. Aby tu krásu ještě znásobil, vyrobil hned Ikea Kamzík, vedoucí zájezdu, nábytkář a zámečník týmu, zlatíčko naše zlaté kuchyňskou linku a špajz – dva v jednom. Potůček, pohodlíčko, rumu hojnost, morková kost v tlumoku, milí lidé, Luciper daleko … ani čerti v pekle takový komfort nemají.

Od pátku jsem s sebou vláčel až na toto krásné místečko několik kilogramů morkových kostí. Nevím, jak kde, ale v Rakovníku je to podpultové zboží. Pro toho, kdo už si ten termín nepamatuje, znamená, že nebylo snadné je sehnat. Chtěli jsme těm klukům kladenským udělat pomazánku z horkého morku, neboť na předminulém vandru koukali vyjeveně, když jsme o této vyhlášené gurmánské lahůdce s ostatními kočovnými labužníky zasvěceně hovořili.

Gulášová otužilost
vyšachovala morek

V dobách, kdy jsem dělával lopaťáka na dráze mi dělával mistra ňákej Franta Jiskra z Městečka. Ten, když sedával nabalený v huňatém svetru a zimním kabátě v útulku traťových dělníků u rozhicovaných Peter (to jsou kamna, tyvole!), odpovídal na vyjevené a tázavé pohledy svlečených kolegů: „Já jsem otužilej proti horku!“ Zotaveni ze včerejšího zranění, vydali dnes naši gulášoví otužilci svolení k přípravě pomazánky z horkého morku. Včera po gulášku na to halt nějak nebyla ta správná chvíle, a tak přišel do kotle až dnes.

Záludnost této kultovní pochoutky projevila se velmi šalamounským způsobem. Cesty morku do zbrdských chřtánů jsou nevyzpytatelné. Už minulý vandr byl zapeklitý – morek byl, kladeňáci ne. Tentokrát byl morek i kladeňáci, avšak prvního večera zastoupil mu cestu hovězí guláš s deseti. O večeru sobotním již zdánlivě vypadá vše jednoduché a neodvratné. Morek bublá ve vodě z potůčku a všichni se těší na pochoutku. Už jsem si představoval, jak ho vyklepnu, posolím, rozmíchám s cibulkou na jemno krájenou, řeknu slovensky »horúci špik!« a zakoulím očima jako Marián Labuda, načež budu servírovat. Je tu ovšem jedna komplikace. Na rozdíl od bifteku morek se stává lahůdkou až po mnoha desítkách minut varu klokotem. Je to rovněž svého druhu vytrvalostní závod.

A zatímco v jedné nádobě klokotá voda s kostmi, v jiné pak samozřejmě klokotá voda na grog. Hned jak doklokotá a stane se grogem, nastává okamžitá reklokotace. Následuje další grog a tak dále a tak dále. Tak to má kočovný labužník rád a tak to kočovný labužník vyžaduje. Čili nežli jsem si očima mohl zakoulet po labudovsku, postupně labužníci mizeli ve svých doupatech, až jsme v klokotárně zůstali s Ikea Kamzíkem sami dva. A až jsme zapomněli, které to klokotání je které … Ale za tak hodnotný vývar, jaký jsme vyrobili, se stydět rozhodně nemusíme. A horúci špik si dáme rádi příště.

Detektor lži

„Tak jakej byl vandr,“ ptává se Ona o nedělních odpolednách, když se On vrací z lesů. A protože Ona ozdobena trpělivostí nebývá, na odpověď nečeká a jedním dechem na svoji otázku rovnou i sama odpovídá: „Zase jste se zchlastali, až jste padli, a pak se zkáceli.“ Má v tom jasno, ať si On říká, co říká. A On většinou říká: „Ale kdepak miláčku, ta příroda! To ta nás bere za srdce. Alkohol je metla lidstva. Měl jsem jenom jedno, a ještě mi ani nechutnalo.“ A Ona neví – kecá mi – nekecá? „Bylo to tak přesvědčivé, jak hovořil!“ Morková kost jest ovšem poměrně levný a spolehlivý detektor lži. Holky, stačí se jen nenápadně zeptat: „Jakej byl morek, brouku?“ – „Inu… ale…, jaksi…“ – „Nójó, zase jste ho rozvařili! Marš utírat nádobí, ochlasto.“ ●