sedmnáctý pánský pěší: Jáchymov

Místo
jáchymovské litiny
tibetský nalitina

termín:

24.–26. ledna 2014

trasa:

Roztoky, Leontýn, Nový Jáchymov, Žloukovice

účast:

Novinář, Sítěpán, Krokomír, Karpál, Yokoslav, Kořalečník

teplotní minima:

pátek: – 10 °C

sobota: – 12 °C

garmin report:

pátek: 2,3 km

sobota: 8,9 km (z toho je ale 3,4 km cesta pro vodu – já a Karpál)

neděle: 7 km (bez cesty od vlaku domů já a Krokomír)

krokomír report:

pátek: 10 435 kr.

sobota: 14 240 kr.

neděle: 10 680 kr.

Licitovaný vandriáš

Jana Dvořáková kdysi říkala, že přijde čas, a my už nebudeme muset každý rok jezdit dovádět na Jiráskův Hronov, že nám na starý kolena bude stačit, když nám „mladý“ přivezou z přehlídky brožurky. Tenkrát jsme se tomu řehtali samozřejmě jako pitomý, ale dneska už nám mladý brožurky z festivalu vozej’. Co ale neřekla, že časem nebudeme muset ani jezdit na vandry. Už jenom domluva, kdo vlastně pojede a kdo ne, a co se bude vařit a jak se to bude vařit, je tak intenzivní, barvitá a důkladná, až to trochu připomíná úctyhodnou karetní hru licitovaný mariáš. A tam si prvotřídní hráči často jenom prohlédnou rozdané karty, domluvěj’ se, jak by ta hra nejspíše probíhala, kdo by vyhrál a kdo asi prohrál. Složí karty bez hraní, vyplatí výhry a znovu rozdávaj’. A velice pravděpodobně proběhne v dalším kole stejná hra-nehra, protože tihle profíci to přece všechno už zažili tolikrát. Tolik k těm klucím mariášnickým.

My jsme se tomuto ideálu nejmistrnějších karbaníků začali blížit s nadcházejícím sedmnáctým pěším vandrem. V úterý – deset dní před odjezdem – jsme se sešli v klubovně nad Bakalářem (který náš zamilovaný pan vedoucí provozovny Zděnda důsledně nazývá »Baklažán«) a celou tu dobu (8 piv) jsme detailně probírali plán nadcházejícího vandru. Všechno jsme velice důkladně naplánovali. Jen jsme nestihli naplánovat: kam pojedem’, kdy pojedem’, kde se sejdem’, kudy půjdem’ a kdy se vrátíme.

Ta zhoubná pažravost

Ptáte se asi, co jsme tam u všech všudy celých těch osm piv dělali, když je seznam nenaplánovanin takto rozsáhlý. Inu rozplánovali jsme, že v sobotu uvaříme kančí ragú s rýží a šípkovou omáčkou, protože Karpál přiveze jako milý dárek kančí flákotu, vlastní špek, okurky… a na neděli že strýc Yoko přiveze kvalitní kuřecí stehna, která vykostíme a naklepeme a uděláme si tradiční nedělní rodinný obídek – kuřecí řízky Savoy se šťouchanými brambory. Z vyřezaných kostí pak slepičí vývar. Sepsali jsme, kdo poveze kterou surovinu, přílohu či přísadu.

V ples či v les?

Maličkou část večera nám zabral rozbor Kořalečníkovy věty z diskuse na našich stránkách, kam napsal: „Já pojedu do lesa a Jarda má v oumyslu Irenku vytáčet na plese.“ Jednomyslně jsme odhlasovali, že když tedy Kladeňáci s námi nejedou, nepojedem’ na Brdy, kam jezdíme hlavně kvůli nim, aby to neměli tak daleko, ale že to střihnem někam za humna, třeba do Křivoklátských lesů někam za Roztoky. Jedině Čolda říkal, že tomu rozumí jinak – že Kamzík s náma nejede, protože chce tu Svoji parádně vytočit, ale Kořalečník, že s námi jede (do lesa). Jelikož ale Čolda s námi nejezdí, jen pravidelně a svědomitě sleduje naše stránky, a ani jednoho z Kladeňáků nezná osobně, nadali jsme mu do blbců, řekli mu, že je jasný, že Kořalečník má rodovou brigádu v lese (jako loni), a proto, že na tramp nejede. Jeden tedy bude místo vandru úpět v lese a druhý v plese. Tohle chtěl Kořalečník tím svým diskusním příspěvkem sdělit!

Boty, vložky i ponožky

Další díl licitace s důkladným rozborem nadcházejícího vandru se konal za pár dní v pondělí u nás doma na Titánu. Účastnili se Yokoslav, Krokomír a Sítěpán. Zprvu jsme provedli pokus vymyslet, kam pojedeme. Táhlo nás to do Roztok, užít zimní atmosféru roztocké letní hospody Aljaška. Telefonátem doktoru Bednaříkovi jsme i ověřili, zda je Aljaška opravdu otevřená celoročně, a jaké jsou v lednu v jeho obci další občerstvovací kapacity. Potom bychom mohli – jak zněl plán – konečně realizovat náš letitý záměr – navštívit jáchymovský hřbitov s historickými kousky litinových náhrobků vysoké umělecké hodnoty – perly evropské artistní litiny devatenáctého století, schované na zapadlém lesním hřbitůvku. Svůj hluboký zájem o funerální plastiky a funerální hygienu deklarovala naše trapácká násada již například předloni, kdy tak slavně nocovala na hůreckém hřbitově. Zbytek večera jsme pak zasvětili tomu, v jakých botách pojedeme. Ukazovali jsme si je navzájem, nad červeným vínem Cuvée C4 od firmy Hrdina & dcera rozebírali, jak je budeme olejovat a jak krémovat a kdo je má nové (Krokouš) a kdo již rozšlápnuté a tak. Samostatnou kapitolu tvořily vložky do bot. Pravé vzrušení způsobily mé památeční vojenské mřížkované z roku 1985. Nechal jsem je proto kolovat i v dámské části našeho znaleckého kroužku, aby se i ony s nimi mohly potěšit. Končili jsme krátce poté v hezkých 01.00 hodin.

To bylo v pondělí, v úterý žádal strýc Yoko ode mne počet účastníků, aby podle toho nakoupil správný počet kuřecích stehen na řízky. Nahlásil jsem mu pět kusů, nicméně vzápětí se zjistilo, že Kořalečník přece jenom jede. Vyjádřeno jeho příspěvkem na internetové diskusi: „To mělo znamenat do lesa brdského! Co budeme vařit?“ A to byl ten okamžik, kdy jsem měl dojem, že složím karty a vyplatím výhry. Neměl jsem ale zcela jasno, kdo a kolik vyhrál, a tak jsem vstoupil do dějin jiným apoštolským skutkem – usedl jsem a napsal již teď reportáž z tohoto přelomového vandru, který teprve proběhne – za tři dny. Pokud se tedy do té doby nedomluvíme, že už jsme si ho vlastně prožili, a že už nikam jezdit nemusíme. Můj kolega doktor Bednařík by nám jistě ze své rodné obce na požádání přivezl i nějaké ty brožurky o CHKO Křivoklátsko.

Švábi na pivo

Nakonec jsme se dohodli, že se sejdeme v pátek v nádražní restauraci v Rakovníku někdy odpoledne po třetí hodině, dáme jedno, posečkáme, až budeme všichni, a pak, až se nám bude chtít, vlezeme do nějakého vlaku a vyrazíme za litinou. Nakonec ale volal Kořalečník, že se mu nechce jezdit zbytečně až do Rakovníka, že na nás počká v nějaké hospodě v Roztokách a tak bylo rozhodnuto jak o cíli tak i čase odjezdu, neboť jsme tam nechtěli nebožáka nechat samotného v cizí hospodě bez kamarádů. Odjeli jsme ve čtyři hodiny, když nebyl býval ještě přilezl šváb z Rakony. Vyesemeskovali jsme tedy, že nás natrefí v některé z roztockých hospod a vyrazili.

Velkým potěšením byla pro všechny zúčastněné překvapivá skutečnost, že se k odjezdu vlaku skutečně dostavil Karpál, čemuž do poslední chvíle nikdo moc nevěřil. Věděli jsme, že nemá do mínus dvanácti patřičné vybavení, ale ujišťoval nás opakovaně, že mu s nákupem spacáku a karimatky pomůže jeho kamarád horolezec, neboť jsme ho varovali, že nezkušený může nakoupit velmi nešťastné kousky. Spacákem počínaje a ešusem konče! Všechno jsou to gauneři a podvodníci.

Již krátce po poledni přerušil napjaté očekávání strýc Yoko zprávou, že přijímá sázky na účast Karpálovu. Ti, co neuhodnou, platí pivo těm, kteří uhodnou. Bohužel jsme do toho šli jen já a Yoko, a to tak, že oba jsme vsadili, že jede. Zdánlivě neřešitelnou situaci s tím, kdo bude tedy platit, jsme měli vyřešenou razdva, platit bude Karpál! Když jsme vstoupili do hospody, už tam, zlatíčko naše zlaté, seděl. Jeho nakažlivě spokojený výraz pramenil z přesvědčení, že vyráží do zasněžených lesů s nově a dobře nakoupeným zimním vybavením. Ba co víc, tvářil se tajemně – mám pro vás překvapení – a ukazoval směrem k bachraté igelitce. Její tajemství úzkostlivě střežil až do prvního tábora.

Rozkol z Roztok

Vzhledem k tomu, že plán byl jasný – užít si zimní atmosféry letní hospůdky-srubu »Aljaška« – musí snad být každému jasné, že jsme večer proseděli v zimní zděné hospodě »U Mostu«. Stůl nám tu již držel Kořalečník a později nás zde dohonil i Krokomír. A bylo nám tu dobře. Co je však trampovi do alkoholických nápojů, když se těší na funerální plastiky?! A tak jsme poměrně brzy žádali po servírovi účet, zvedli se a mířili do lesů. Až na jednu výjimku. Strýc Yokoslav trucně dřepěl dále na židli a odmítal odejít. Soucitnému Kořalečníkovi bylo ožralého hovada líto, aby tam sedělo samo, a protože nevěděl, že strýc je ožralé hovado, rozhodl se dát si s ním halt ještě to jedno pivo, že ho vypijou a pak nás doženou. Mně zase bylo líto Kořalečníka, aby tam seděl s ožralým hovadem sám, tak jsem si objednal taky jedno. Ostatní, neboť neznají slitování, provozovnu opustili.

Kořalečník, když jsme byli dopili, vstal, naplněn až po okraj pivem a dobrým pocitem ze svého dobrého skutku, jak šalamounsky situaci vyřešil a zabránil tak rozkolu v expedici, a povídá: „Tak pojď, Pavlíku, pudem’…“ – „Nikam nepudu,“ opáčilo hovado a objednalo si další nápoje. Vysloužilo si tak nelichotivou přezdívku »Vzdorovitý Pavel«. »Rozčarovaný Jiřík« sklesle zamířil k východu z restaurace, zmalomyslněl a vyčítal si, že svým sebeobětováním místo aby sjednotil expedici, rozdělil ji ne na dvě, ale dokonce na tři části. Kde teď ty kluky budeme hledat?! Jeho trudnomyslnost ovšem trvala jen tak dlouho, jak dlouho trvá otevřít dveře od hospody. Ti naši miláčkové na nás celou tu dobu čekali na mraze před hospodou! Vzdorovitého Pavla jsme nechali napospas závadové mládeži, která mezitím provozovnu opanovala, a neprodleně jsme opustili Roztoky.

Cestou nepěkným převýšením jsme zpytovali svá svědomí, zda jsme snad nevědomky Vzdorovitému nějak neublížili, že nás opustil. Své místo v našich úvahách, co ho zlákalo zůstat v obci Roztoky, mělo i dilema, zda to byl opravdu jeho zájem objednávat si další lihové roztoky. Jako poslední vysvětlení záhady zbývala již jen přítomná závadová mládež a její rozkroky.

Horolezec doporučil
dekáč ve slevě

Na cestu po zasněžené a místy zledovatělé stezce z 300 metrů nad mořem nahoru nad obec do 470 metrů nad mořem lépe ani nevzpomínat. Snad jen několik čísel. Byly to pouhé 2,3 km. Ovšem trvalo to hodinu a půl, z čehož zastávky k odpočinku zabraly 30 minut. Čistá průměrná rychlost pohybu 2,7 km/h, se započtením zastávek však jen 1,7 km/h. Nalezený plácek na spaní nedaleko Leontýna se nám na první pohled zalíbil. Protože jsme čekali deset až dvanáct pod nulou, poměrně pečlivě jsme si chystali zejména ležení, ale energie zbyla i na přípravu teplých rumových roztoků.

Bavili jsme se velice dobře až do okamžiku, kdy se již Karpál chystal ke spánku, a kdy jsme ho vyzvali, aby se pochlubil svým novým zimním vybavením. Když jsme uviděli karimatku typu »alobal«, letní dekáč z Penny ve slevě a celtu, přestalo v naší osadě býti rázem veselo. V hospodě nás bylo šest, teď je nás pět, a ráno budeme už nejspíš asi jenom čtyři. Jak to Veronice vysvětlíme, že jí místo vždy dobře naloženého vřelého taťky vezeme jen osmdesát kilo mraženého skopového?! Po počáteční fázi němého zkoprnění jsme začali horečnatě řešit vzniklou situaci. Kdo co mohl přes noc postrádat teplého, přinášel nebožákovi, aby uchránil jeho holý život. Jeden obzvláště obětavý kamarád mu dokonce tajně podstrčil svůj vlastní spacák s odůvodněním, že si v roztržitosti omylem sbalil dva. Nicméně jediný, koho dobrá nálada neopustila ani v této mezní situaci, byl právě Karpál. Přinášené dary přijímal shovívavě a v podstatě jen proto, aby nám udělal radost. Vzdorovitosti dnes již bylo dosti, mínil nepochybně. A měl recht.

Poté, co jsme jej uložili ku spánku a vrátili se k ohni, rozechvěle a marně jsme se snažili rozptýlit chmurnou atmosféru. Utěšovali jsme se tím, že snad nezhyne, neboť sami ze zkušenosti víme, že v takto chladných nocích, ač zimou ve spacáku netrpíme, špatně usínáme a spíme-li vůbec, tak jenom takovým velmi lehoučkým spánkem. Takže on, pokud uprostřed probdělé noci uhlídá, že je situace vážná a nebezpečná, vstane a zbytek noci stráví u ohně, kde jistě neumrzne. Chtěli jsme ještě říci, že je nesmírně zajímavé, že přestože celou noc o takových nocích téměř nespíme, jen ležíme, ráno stejně vstáváme ohromně krásně odpočinutí a svěží, chtělo by se říci vyspinkaní do růžova. No ale nestihli jsme to, protože od uložení děťátka mezitím uplynulo pět minut. To je přesně doba, po které Karpál vždy spustí pilu a jede nepřetržitě až do božího rána. Bez sebemenší odchylky od standardu tomu tak bylo i dnes. »Spánkem spravedlivých« nebo taky »jako nemluvňátko« se tomuto bezstarostnému hlubokému a zdravému spánku říká. Jak jsme mu záviděli. Jistě se hned v pondělí všichni setkáme v Penny marketu, v oddělení dekáčů ve slevě.

Místečko
mnoha šokujících odhalení

Nejdříve jsme se ale za úsvitu setkali všichni nad kotlíkem, termoskami a potřebami na výrobu grogu. Nálada byla výborná, neboť již bylo zcela nepochybné, že Veronice nebudeme vracet taťku studeného. A tak byla správná chvíle na to, abychom si zcela užili dalších šokujících odhalení Karpálova zavazadla. Není-li snad ti dostatečně zábavné zjištění, že s sebou do mínus dvanácti veze spací potřeby, ve kterých se jiný klepe zimou i v červenci, věz, že díky ušetřenému místu na spací výbavě mohl s sebou vzít tak důležité věci jako je například robustní nefunkční benzínový vařič, který používali Němci u Stalingradu (to byla ta bachratá igelitka, co s sebou celý víkend vláčel), vysouvací ukazovátko a laserové ukazovátko (nechci jejich význam v moderním trampingu bagatelizovat – jak jsme bez nich mohli těch předcházejících šestnáct vandrů přežít!) Jinak tam samozřejmě jako vždycky bylo spousta nezapomenutelných překvapení pro kamarády jako: několik flákot kančího masa (poté, co se šest cestovatelů přežralo, jsme ještě 2 kg vezli zpátky), vlastnoručně vyrobený a vyuzený špek nejvyšších evropských kvalit, vlastnoručně zavařené kozí rohy, atd., atd. Prostě zlatíčko naše zlaté. Ty hory potravin, které s sebou tradičně vozí, pomohly nám překonat deprese z toho, že jsme kvůli roztokům přišli o kamaráda, ale hlavně o kuřecí stehna a další ingredience na plánovaný zlatý hřeb víkendu – savojské řízky z vykoštěných kuřecích stehen s bramborovou kaší.

Dalajláma chlastá grog bez rumu

Mimoděk jsme poznamenali, že pravděpodobnost, že by nás na tomto kouzelném lesním plácku dokázal najít Vzdorovitý Pavel, je asi tak veliká jako, že nad litinovými náhrobky v Jáchymově potkáme Dalajlámu, an se modlí Otčenáš. Navařili jsme dvě termosky horké vody a sotva jsme do první z nich stihli nalít všechny ingredience, které grogový roztok činí grogovým roztokem, vztyčil se ohromený Karpál od termosek, ukázal pravicí do dáli a zvolal: „Tyvole, Dalajláma!“ A opravdu, za chvíli stojí u ohně Vzdorovitý Pavel a nalévá si z termosky. Chvíli popíjí a pak vzdorovitě praví: „No, moc jste se s tím rumem nepředali!“ Škodolibě jsme se culili a neřekli: „Ale Pavlíku, zlatíčko naše, vždyť grog je přece v té druhé termosce!“ To měl za to!

Kdo pil, pad’,
kdo nepil, pad’ taky

A po výtečném kančím ragú jsme vyrazili na Nový Jáchymov. Za zmínku jistě stojí Novinářova povedená taškařice s neustálým padáním na zledovatělé lesní cestě. Pády to byly na mou věru nepohledné a za normálních okolností by nám určitě hrůzou tuhla krev v žilách, zdali se nám nezmrzačil. Ale poté, co jsme hladce přežili jistou smrt kamaráda umrznutím v letním spacáku, nás to až tolik nerozrušovalo. Po několikátém pádu však neblaze perseverovala otázka „Že pořád padá jen on?!“ Nikdo sice nic neříkal, ale když s sebou nakonec praštil i Vzdorovitý Pavel, Novinář okamžitě zareagoval a naše nevyřčené otázky vyčerpávajícím způsobem zodpověděl: „Kdo pil, pad’, kdo nepil, pad’ taky!“ – narážeje tím na vtipnou příhodu se dvěma termoskami.

Savoy přichází

Úvodní fáze vandru až do nedělního oběda dala by se přiléhavě nazvat jako Advent – doba příchodu a očekávání něčeho opravdu významného a vznešeného. Přes všechny skopičiny, které se do té chvíle odehrály, byli jsme celkově hluboce duchovně koncentrovaní na to nejdůležitější. Tím byla bezesporu příprava tohoto (na vandr) nevšedního pokrmu, a to celé ve dvanácti pod nulou. Některé suroviny nás poměrně překvapovaly svou konzistencí, byv dva dny nošeny po mrazivých lesích. Velmi působivý byl například rituál dobývání medu pro grog. Remcaly i brambory. Dali jsme si úkol nesnadný a na jeho plnění jsme se, v posvátné úctě k tomuto kultovnímu pokrmu, podíleli všichni. To by Gothaj (Pohlreich) čuměl! – řekl by Kamzík, kdyby tu byl. Co ví Gothaj o tom, jak rozmrazit syrová vejce. My jsme v této disciplíně také byli začátečníci a některé pokusy se neosvědčily. Až jeden z nás – moudrý a hloubavý – vymyslel, kde že se budou vejce nejlépe rozmrazovat. Objevu dopomohlo lidové rčení „vrána k vráně sedá“. A měl pravdu. Jen to jedno, které dokonce mrazem puklo, se tam nikomu strkat nechtělo. A tak zůstalo i po vyloupnutí ze skořápky zmrzlé a máčení naklepaných flákot ve svých kolezích na talíři jen přihlíželo. Musí se smeknout klobouk před strýcem Yokoslavem, že ani v takto složitých podmínkách nic ani v nejmenším nezanedbal, neošidil a Savoyům se věnoval do posledního drobečku domácí strouhanky s péčí až dojemnou. A stálo to za to. Takovou laskominu asi na vandru v životě nikdo nežral! Sice se strýc kapánek kácel z toho, že mu nejeden z přítomných radil, jak to má dělat. Ale naštěstí se udržel, nikoho nezabil a dobré rady jen pouštěl druhým uchem ven.

Dobrá rada nad zlato

Jinak tomu ovšem bylo při přípravě gulášové polévky. Nikoli z pytlíku! Zbývaly nám ještě kvalitní suroviny na přípravu gulášové polévky. Všichni byli navnazeni krásou společné práce na řízkách, tak i zde se chtěl každý nějak uplatnit. Nebylo však již zapotřebí tolik pomocných prací a tak se všichni realizovali dobrými radami, jak připravit gulášovou polévku. To se málo ví, ale ono není až tak přínosné, když jedno představení režíruje šest režisérů. Více se již ví o tom, že není dobré vařit po způsobu dortu pejska a kočičky. Asi to bylo právě na základě znalosti zmíněné Čapkovy pohádky, že všichni se důsledně vyhnuli radám typu „přidej tam todle“ a své rady důsledně uzpůsobili formátu opačnému – „todle tam nedávej“. Ten zakázal to a ten zas todle… Vzhledem k tomu, že surovin jsme měli osm a účastníků vaření bylo šest, když už mu došly síly vzdorovat radám, uvařil polévku z jediných dvou nezapovězených surovin. Staly se jimi: voda a glutamát sodný. Opět s dojemnou péčí a pověstnou kuchařskou pokorou připravil svým kamarádům z vody a glutamátu sodného gulášovou polévku přesně podle jejich představ. Zapovězené suroviny jsme tedy odváželi nepoužité zpět domů a každý dostal svůj díl polévky. Snědli jsme ji, ale v očích každého z nás, musím říci, bylo vidět značné zklamání: takový dobrý kuchař – a tak podprůměrná gulášová polévka!

post scriptum: Kdo si myslí, že nám zbyl čas i na jáchymovské funerální plastiky, tak je blbej. ●