osmnáctý pánský pěší: Houliáda

Vzácní hosté na potlachu

termín:

21.–23. února 2014

trasa:

Všeradice, Neskenon, Velký Chlumec, Osov

účast:

Novinář, Sítěpán, Yokoslav, Termínátor

teplotní minima:

pátek: 0 °C

sobota: 0 °C

garmin report:

pátek: 2 km

sobota: 10 km

neděle: 10 km

Někdy je jen potlach

Jak už naznačil mezititulek, ono taky nejni porád posvícení. Já tedy nežehrám, že by to býval byl nějaký nudný výlet. V takové vybrané společnosti se rozhodně člověk nemusí nikdy ošívat a říkat si, že už by byl rád doma. Však s takovýma klucíma, co spolu mluvíme, je člověk doma, ať je, kde je. A je dobře, ať je, jak je. Jenomže, z hlediska takového sítěpána, jedna věc je, jestli člověku bylo dobře, a druhá, zcela nesouvisející, je, co o tom má jeden k sakru do té Sítě napsat. Darmo vysvětlovat nezasvěcenému, ale pokud nikdo na trampu nevyvádí žádné zaznamenání hodné rozpustilosti, je snad sítěpánu lépe referovat o oslavách »sto let Sokola v Luhačovicích«, nežli o pěkném, poklidném vandru.

Jako cíl a hlavní trhák výletu byla od samého začátku plánována naše účast na potlachu Brdské smečky s podtitulem Vzpomínkový oheň na Houlu – po pětadvaceti letech, co odešel na věčnost. Místo konání – Neskenon. Vokoun nás masňáky opět pozval mezi trampy a po dvou letech si tak můžeme připomenout náš první organizovaný vandr – stejné místo, stejná akce. Před dvěma lety jsme plánovali, že si v půjčovně kostýmů nafasujeme nějaké ty trampské stejnokroje, rekvizity a další harampádí (abychom splynuli s davem) a vyrazíme zavzpomínat si na Houlu.

Čas oponou škubnul a my už si nic půjčovat nemusíme, máme hojnost vlastního zeleného haraburdí. A sedmnáct poctivých vandrů za sebou. Pořád sice máme pocit, že nejsme a nikdy se nechystáme býti trampové, avšak jiným než sobě samým bychom to asi těžko vysvětlovali. Přesto, jak se termín blížil, chuti po potlachu ubývalo a ubývalo. Akcent víkendu se velmi nenápadně až nepostřehnutelně začal opět přesouvat na hodnoty jiné, prověřené – gastronomické. Přemístěním těžiště jsme se zklidnili. Začali se tetelit na sobotní kuřecí křídla na kari se smetanovou omáčkou a rýží. Neméně pak na páteční návštěvu Všeradického rodinného pivovaru a nedělní chilli con carne.

Ve dvě na nádraží, jak bylo domluveno, se sešli Yokoslav, Novinář a Sítěpán. Co však bylo veliké a krásné překvapení – již nás tam očekával Termínátor. Ve tři do vlaku a hurá po špatně podbitém železničním svršku kodrcajda do Všeradic! Rodinný pivovar zde najít není snadné, ale když se to dělá s láskou, tak se to podaří. Již před drahnými lety zpíval lidový myslitel a filozof, ten klučina Nedvědovic, o tom, jak málo je lásky a zde se to opět potvrdilo. Cestu do té krásné restaurace s vynikajícím pivečkem, osmdesáti pěti místy k sezení a příjemným číšníkem jsme toho pátečního večera našli jen my čtyři. Přesvědčeni o tom, že i zítra budeme vzácní hosté na potlachu, lebedili jsme si v tom pocitu celebrit již nyní zde, ať máme to výajpí vystupování na zítřek nacvičené.

Nazdraví! a Na Keson!

Večer jsme zde strávili ochutnáváním jednotlivých druhů piva, konče ranou z milosti s názvem IPA 16°. V tomto ohledu panovala naprostá shoda a spokojenost s kvalitou. Novinář to zhodnotil krásnou větou: „Když je dobrý pivo, není nad to!“ Druhý důležitý úkol spočíval v tom, naučit strýce Yoka říkat slovo »Neskenon«, aby zítra, jakožto jeden z VIP hostí, neudělal ostudu u slavnostního ohně svým zatvrzelým »Na Keson!« No, nežehrejme, aspoň ten první cíl – ochutnávat – splněn byl, a na výtečnou.

Hajali jsme na úpatí brdských hřebenů, aby to Termínátor neměl ráno daleko na vlak. Ten náš kluk krásnej se totiž s námi jen přijel vyspat a ráno zase mastil do rachoty. Tak jsme se mu aspoň snažili stihnout uvařit, a podařilo se. Dostal dávku prvotřídních kuřecích křídel na kari s rýží a smetanovou omáčkou, a jel v jedenáct na Beroun.

Cestou nahoru na hřebeny nám vytrhla trn z paty studánka, která se nám omylem přimotala do cesty. Byli jsme nějak podivně vyprahlí po včerejšku. A to je na těch Brdech krásné – studánek tu maj’, jak králičích bobků v králikárně. Jen, co jsme se vyšplhali na hřebeny, jsme museli zmizet ze značených turistických tras, neboť bylo počasí typu »trampíři se ženili«. Sluníčko dokonce už vytáhlo i cyklisty, a tak, abychom před nimi nemuseli na lesní cestě uskakovat, jsme zalezli do lesa a chodili těmi nejzapadlejšími chodníčky, což nám ti zlatí kluci, co udělali mapy.cz – offline, velice a velice usnadnili.

A jak se tak blížíme k tomu Neskenonu, mimoděk zpomalujeme a zpomalujeme a děláme vše pro to, abychom tam nedošli. Kousek od Císařské louky jsme již zastavili úplně a hledali si vhodnou ložničku. A našli, a krásnou. Všude spousty suchého dřeva, krásné poležení, dvě stě metrů na sever jedna studánka, dvě stě metrů na jih druhá studánka. Sice hrozný konflikt motivů – ke které jít? – ovšem konflikt typu apetence – apetence je valem příjemnější než konflikt typu averze – averze, který zažíváme pravidelně například v některých obcích se dvěma hospodama – v jedné Gambrinus, v druhé Krušovice.

VIP dezertéři, Mátoha a anál

No nachystali jsme si pelíšky a já s Novinářem jsme se šli odvážně podívat na Neskenon, jak to tam vypadá. Yokoslav šel taky, ale na »Na Keson!«. Kupodivu jsme ale měli stejnou cestu. Vzhledem k tomu, že jsme již byli potkali dva z účastníků potlachu u studánky, a byli veskrze příjemní, nešli jsme tam úplně neradi, ale přesto, jak je v lese na jednom místě padesát lidí, už jenom ten rámus jednoho odpudí. No nakonec jsme jen zašli kamarády pozdravit a honem zpátky do naší ložničky. Po Houlovi si umíme zatesknit i ve třech, a tak jsme to taky udělali. Nic proti nikomu, ale nějak jsme cítili, že v našich představách o příjemně stráveném víkendu nejde les, oheň a padesát lidí dohromady.

Zbytek své lásky jsme pak vedle Houly věnovali přípravě chilli con carne na zítra. Mimo jiné bych podotkl, že se tam samozřejmě může dát například česnek »jen tak«. My ovšem, i v pralesní kuchyni, citlivě upřednostňujeme čerstvě vyrobenou česnekovou pastu. Ideální k přípravě trampské česnekové pasty v polních podmínkách je turistická sekyrka, jak Yokoslav ověřil a zadokumentoval.

Druhou celebritou kulinářského večera stal se pak Novinář, finalista soutěže »Trampský vynálezce a zlepšovatel«. Jeho myšlenka nelít rum jen tak bohapustě do horké vody, nýbrž do mátového čaje, zapíše se zlatým písmem do trampských análů. Ovšem máte pravdu, že jsem mohl použít i méně dvojsmyslný výraz nežli »anál«, zejména jedná-li se o zapisování zlatým písmem. Následkem konzumace zmíněného nápoje však ubývá člověku na bystrosti, což chtěl jistě strýc Yokoslav naznačit svým horlivým hledáním názvu pro nově etablovaný nápoj. Hledě opovržlivě na nás dva konzumenty, on – abstinent, pravil: „Mátoha by se to mohlo jmenovat, myslim.“ Hulvát!

Řeholník Savoy

No, abych to zbytečně nenatahoval jak venezuelskou telenovelu, do konce víkendu se během mojí služby už nic zvláštního nestalo. Na vlak jsme nešli zpátky do Všeradic, ale s moudrým záměrem, ať taky poznáme něco jiného, přes Velký Chlumec na zastávku do Osova. Hodné zaznamenání je, že jsme krásně došli po zapadlých chodníčcích opět díky geniálním klucím z mapy.cz – offline.

Velmi příjemná byla i zastávka v hospodě na Chlumci. Zde strýc Yokoslav rozvinul vizi o svém budoucím povolání – poustevník, kterému by poutníci přinášeli darem řízky. Oknem hospody se již snažil vyhlídnout, která z okolních vilek by se nejlépe pro daný účel hodila. Pokud si dobře vzpomínám, padl i názor, že by však bylo třeba přepsat stávající cedulku na vratech. Její nové znění pak bude: „Pozor, zlý dobroděj!“ A poslední dvě pivka na nás čekala v Medvědu.

Dále již jen závěrečné hodnocení v několika bodech. Pivo: kam jsme zapadli, tam radost;

Tendence: končit a někdy i začínat v rodinných restauračních pivovarech (Chyše, Vítek-Prčice, Berounský Medvěd, Všeradice); Menu na příštím vandru: malá improvizovaná zabíjačka! ●