šestnáctý pánský pěší: Moninec

Jak klucí vyrazili sami
bez Chrchláka

termín:

22.–24. listopadu 2013

trasa:

Jetřichovice – Cunkov – Veletín – Myslkov – Horní Matějov – Kvasejovice – Sedlec-Prčice.

účast:

Novinář, Krokomír, Kořalečník, Kamzík

fotky:

Jíra

Frantoslav

krokomír report:

pátek 10 361 kr.

sobota 13 091 kr.

neděle 10 400 kr.

lesy:

hořlavé, dřeva přiměřeně, žádný nadbytek. Půda středně pružná, ke spaní vhodná.

teplotní minima:

+2 °C asi

Tak jak se už stalo zvykem, začátek naší listopadové výpravy za kladenskými kamarády do Sedlčan provázely zmatky. Napřed naprosté informační embargo a pak zpráva děsivá: Sítěpán odvolává účast, protože byl zachvácen virem (usedavý zánět průdušek). Hrůza nás pojala, siroty opuštěné. Jak obstojíme ve světě širém, širém a nevlídném? Náš guru s námi nebude. Kdo lépe rozumí řeči piva než on? Kdo nám vyjeví, co pivo poradilo? Kam půjdeme, kdy máme jít, kudy se půjde… Nakonec jsme to s Krokomírem risknuli.

Jírova Laděnka (děvenka jeho starostlivá) měla nácvik na štědrovečerní večeři, nebo se na nás těšila, nebo se bála že do neděle zajdeme hlady. Pro jistotu nachystala mísu řízků a lavór bramborového salátu.

Poté Kamzíkovo taxi nás dovezlo do Jetřichovic, odkud už jsme museli pěšky. Zde jsme dostali první instrukce. Kamzík jako vedoucí výpravy nám sdělil, že jsou to čtyři kilometry a pořád do kopce. A pak pronesl památnou větu: „To pivo si musíme zasloužit!“ Hrůza nás obešla. Sto kiláků od domova, tma jak v řiti, v žaludku ani hltánek, a to všechno bez guru. Jindy, když vyrážíme, vždy se s pivínkem poradíme, než první kroky uděláme. A teď nasucho! A k tomu ještě takové pedagogické moudro.

Snad díky té suché přípravě nebyl ten kopec nakonec ani tak příkrý, ani tak dlouhý. Možná pomohlo i červené blikátko Krokomírovo, kterým si vyzdobil batoh a my se za ním rojili jak mouchy. Dorazili jsme do obce Cunkov zvané a na jejím druhém konci do hospody U Bizona. Teprve naším příchodem zvítězili hosté nad personálem. Do té chvíle to byla plichta 2:2. A dočkali jsme se i zasloužené odměny – nízkotučného svijanského světlého. Ale dobře se polykala ta desítka. Tak dobře, až se nám spát zachtělo. No a tak Jíra a Kamzík dali hlavy dohromady a radili se, na který konec obce půjdeme spát. Guru nebyl, pivo mlčelo.

Venku byla tma a nevlídno. Tou tmou přes louku hezky v řadě za sebou a najednou dusot. Myslel jsem, že nějací Apači či Komanči nebo labutě, a tak jsem po mačetě a čepici šátral. A ono stádo koníků nás zaslechlo a přišlo si nás přátelsky prohlídnout. A protože jsme je do party nevzali, celou noc hlučeli a spát nám nedali.

Ranní probuzení bylo do totální mlhy. Byla tak vydatná, že jsme se sešli, až když začal praskat oheň. Napřed čajíček a kávička s rumíčkem, pak něco vydatnějšího – chilli con carne. Krokomír krájel až se mu nožík kmital, Kamzík míchal a Jíra se seznamoval se saturejkou a šalvějí. Protože praktikujeme bezodpadové technologie, tak jsem si ještě kůží ze špeku ošetřil obuv. Když jsme začali lžícemi dotírat na kotlík, tvářil se Kamzík odtažitě, jako by ho snídaně ani nezajímala. Okamžitě upadl do podezření, že si zapomněl lžíci. Toto podezření vyvrátil druhou památnou větou: „Nesmysl, vždyť jsem si včera balil dvě“. No, do konce vandru nenašel ani jednu.

No a pak jsme šli navštívit první atrakci výletu – bizony. Jsou zaparkovaní hned vedle hospody, kde jsme večer seděli. Ale v té mlze byla docela fuška najít tu hospodu, natož pak nějaké bizony. Nakonec jsme je uviděli. My byli nadšení, oni ne. Povídat si nechtěli, pózovat před objektivy taky moc ne, tak jsme šli zkontrolovat hospůdku. I když jsem obsluhu žádal, aby nám druhé pivo nenosila, i kdybychom na kolenou prosili, Krokomír si zul boty a dokud nedostal druhé, tak se odmítal obout.

Mlha pořád ležela nad krajem a všechna panoramata, která nám chtěli Kamzík s Jírou předvést, prostě nebyla. Vidět bylo na třicet metrů a o všem, co bylo za touto hranicí, jsme si mohli nechat pouze vyprávět. Vyprávěla nám sama krajina, kterou jsme šli. Nádherná krajina s pamětí. Vyprávěla starými cestami bez vozů a cíle, kamennými zídkami mezí, které už nic nevymezují. Kapličkami i stromy – manekýny stojícími u cest i ve stráních. Krajina ve které žije člověk stovky let a neublížil jí. Krajina mlhou zintimnělá, vlídná, nepatetická.

A v tomto tichém rozjímání jsme doputovali do Veletína, do hospůdky »Za pecí«. Jméno tohoto bohulibého ústavu nelhalo. Pec roztopená, teploučko v lokále, na peci smečka koček, oknem do lokálu na nás koukala koza a zpoza pípy se vlídně usmíval pan hostinský. Hoštění těla započalo, prostě kouzlo sobotního odpoledne. Jak čas plynul z odpoledního kouzla se stal začarovaný kruh. Chlapci upadli do spárů Démona a začali se míjet v dopíjení půlitrů. Proto jsme nemohli zúčtovat s panem hostinským a Démon chlapce ovládal čím dál víc. Odborníci píší, že tato situace je téměř neřešitelná a označují ji jako zacyklené pití. Ani nevím, jak se nám podařilo prchnout. Venku bylo kupodivu lépe, než jsme čekali. Mlha zmizela. Ale už byla tma tmoucí a Kamzík nás vedl k místu noclehu. No vedl, napřed nám oznámil, že se asi seznámíme s plemenným býkem (naštěstí nepřítomen), pak přes pastvinu – tu jsme v té tmě přešli asi třikrát (abychom si ji zapamatovali) a protože bláto a kravský trus nám začaly zouvat boty, prchli jsme do lesa. Tam nás čekalo místo určené ke spaní. Tak jsme si rozestlali, čaje s rumem uvařili, chvíli velezrádné řeči vedli a zanedlouho ve spacáku chrupkali.

Probuzení bylo příjemné, po pravidelných úkonech (káva, čaj, rum, tatranka) jsme přistoupili k vaření. Vlastně to děláme jako naši bratři na Slovensku – „Šiel som na raňajky a ostal som aj na desiatu.“ A tak jako naše vláda (ve sboru) jsme přistoupili k přípravě obědosnídaně. Již v sobotu jsme se shodli, že čím déle jsou brambory nošeny v batohu, tím jsou chutnější, a tak neděle byla vhodná k jejich přípravě (protože pak už by byly přenošené).

No a za přispění cibule, špeku a vuřtíků jsme měli vynikající šťouchané brambory. Sice Jíra jevil pochybnosti, zda bude brambory čím šťouchat, ale když viděl prázdnou láhev od rumu. přestal pochybovat a začal konat. Po gurmánském zážitku opět rutinní úkony – posbírat věci, zabalit bágly a vyrazit.

Cesta do civilizace vedla zase takovým kouzelným koutem. I když už podél trasy byly vesnice a vesničky, nějak nevadily. Pořád se bylo na co dívat. A nejvíc jsme valili oči, když jsme dorazili do Sedlece-Prčice. Tam nás čekal soukromý pivovar s restaurací, který nešlo minout. Krása, pivo poctivé, gruntovní a mám takové podezření, že tohle byla Kamzíkova odplata. Když v listopadu musel abstinovat v zámeckém pivovaru v Chyši, protože jel domů vozem, a my ledviny a játra proplachovali. Tak teď byla karta obráceně.

Nakonec jsme splnili i zadání, které nám Guru po telefonu poslal, a to dohodou, že v lednu na Brdech se sejdeme. Byla před námi už jen cesta domů. ●