patnáctý pánský pěší: Pro pivo na zámek

Kladeňák v Rokycanech

termín:

25.–27. října 2013

trasa:

Blatno, Tis, Sklárna, Rabštejn, Šibeniční vrch, Radotín, Chyše

účast:

Novinář, Sítěpán, Krokomír, Kamzík

krokomír report:

pátek: 11 163 kr.

sobota: 19 485 kr.

neděle: 19 297 kr.

Člověk halt nikdy není schopen domyslet věc do posledních důsledků. Tak jako i mnozí jiní jsme se my ťulpasové přihlouple radovali, že v nádražní restauraci v Rakovníku začali točit Bakalář. Teď vidíme, jaké je to úskočné, když se můžeme těsně před odjezdem na tramp napustit tou nedostižnou jedenáctkou. Ať potom přijedeme kamkoli, provází nás jen žalostné rozčarování z kvality piva na trampu. Je-li vůbec možné se proti tomu vzpěčovat, budeme se muset vzpěčit, neboť jináč nám ostává jen jediné řešení ‒ jezdit na ty naše trampy už jen do nádražní restaurace v Rakovníku a spacáky rozbalovat v pidiparčíku u pošty vedle perónu. Kam ovšem budeme chodit pro dříví na oheň, čerti vědí.

Politicky angažovaní vandráci

Vedle výše uvedeného stigmatu byl určujícím atributem letošního říjňáka (= říjnový vandr) ten veselý fakt, že se jednalo o vandr volební. Proto jsme se také bez váhání rozhodli vyrazit opět do Tisu, kde se nám posledně tak krásně volilo. „Ach, jak ty volby ten tramp ozvláštní,“ povzdychl si Krokomír, když jsme usedavě leželi na zádech a koukali do korun stromů. A měl třeskutou pravdu. Není to tak dlouho, co jsme ještě ani netušili, že se něco takového dá na vandru vůbec zažít. Poté, co jsme se v lednu nadchli pro tuto ouchylnost celýma svýma nastarokolenatrampskýma dušičkama, propadli jsme tomuto zlozvyku zcela beznadějně. Již nám není pomoci. Volby ozvláštní tramp a tramp ozvláštní volby ‒ dokonalá symbióza. A lepšího místa na ukojení této perverze není nežli Tis u Blatna. Na tom se shodují přední znalci v oboru.

Kamzík, jako prvovandrovolič, přistupoval k věci zpočátku poněkud liknavě. Váhavě vzkazoval, že toho má moc a neví jistě, jestli si ten voličský průkaz stihne pořídit. No nejen, že stihnul a těšil se, jak si s náma zavolí, ale ho ta lesní volba tak rozpumprlíkovala, že pro příště přišel s opravdu dokonalou inovací, že si u volební komise zařídí, aby k němu přijeli s kočovnou urnou přímo k ohni a bude volit rovnou ze spacáku. Nápad je to tak dokonalý, že mu jeho autorství a invenci vysloveně závidím.

Vy ne, špekatec!

Ovšem, aby bylo jasno, atmosféra ve volební místnosti byla i tentokrát tak příjemná, že je jednomu až líto se o ni pro příště připravit. Když jsem chlapcům, kteří v Tisu ještě nevolili, ve vlaku vyprávěl, jak rozsochatý, asi stošedesátikilový pan předseda komise určitě bude sedět na židli zapříčen v rohu místnosti, museli si myslet, že jsem si ten hezký příběh vybájil. Minule nám totiž místní chasnice vyprávěla, jak jim předminule pan předseda nudou usnul a spadl ze židle, a že ho pak zaboha nemohli zvednout na nohy. Od té doby přišli členové komise se zlepšovákem, že svého nadřízeného strkají do kouta, kde, klimbaje, zůstane zaklíněn mezi stěnami a již jim nepadá. Geniální český národ má recept na všechno. Jakmile jsme do volební místnosti v pátek večer po krátké zastávce v propiskové úschovně dospěli, utvrdili se chlapci v přesvědčení, že Tajčík nikdy nelže. Věhlasný pan předseda opravdu seděl zaklíněn v rohu místnosti, jen ještě nespinkal.

Po sledu scének na téma »Volič musí bejt veselej« jsme spokojeně odcházeli. Jen Novinář, v dobré míře, míře již do sousední budovy restaurační, se nezáludně zeptal jedné členky komise, zda má zavřít dveře, či je nechat otevřené.„Jen je nechte otevřené, aspoň to tady trochu vyvětrá,“ pravila žena z lidu záludně. Zaskočený Novinář: „Vždyť jsme sotva vyjeli z domova, to už tolik čpíme?“ Následovala mnohoznačná odpověď „Vy ne…“ a významný pohled do rohu volební místnosti. Po takto radostně vykonaném aktu volebním odešli politicky angažovaní pobudové o dům dál, že tam ještě chvíli pobudou.

Nezlobte se na mne, volil jsem komunisty

A pobyli! Bodejť ne, když se do hospůdky U Čapků těšili jako malé děti na Jéžíška. Zejména na pana vedoucího, a taky na svého zamilovaného pana hosta, který si vždycky povídá sám se sebou a někdy se sám spolu i pohádá. Novinář mu minule nabídl, že mu může část svého rozumu, přepustit, neboť ho má na rozdávání. Tehdy to vypadalo, že hosta nabídka nezaujala a nepřijal ji. Tentokrát to alespoň zpočátku večera vypadalo, že snad jeho nabídku přece přijal. To když přišel k našemu stolu, po jeho podivínství ani památky a promluvil k nám jasnou srozumitelnou řečí: „Promiňte, omlouvám se, nezlobte se na mne, ale já jsem volil komunisty. Dokud tu byli, měl jsem práci a všechno bylo v pořádku. Nezlobte se.“

Tak jsme se na něj nezlobili. Od hlubších rozborů prožitého nás zachránila halasná odpověď krásné mladičké číšnice na žádost: „Jedno pivínko, paninko!“ slovy: „Slečna jsem a slečnou ještě zatraceně dlouho zůstanu!“ Čili, jak sami uznáte, na to, že jsme si pomálu ještě ani nestihli posedat, už drahně zážitků. A tak je to v Tisu vždycky. Zbytek večera jsme pak strávili vědeckým rozborem možných tras dalšího postupu. Odlezelské jezero, Rabštejn, nebo Ležky? Nikdo přesně neví, jak to dopadlo, ale skončili jsme, předběhněme, v Chyši. Hajali jsme toho večera jen kousek za vsí. Tentokrát jsme měli jednu z nejkrásnějších ložniček, co existují, a to díky těm krásnejm balvanům, co nám je tam ledovec přistrkal. Oni v té ložničce udělají takovej nádhernej nábytek!

Ráno jsme ovšem zjistili, že jsme to taky nějak nedomysleli, paňáč ležíme hned vedle kamenolomu. To se pozná hned, a pozná se to podle toho, že se vám mezi spacákama prohání bagr tam a nazpátek. Nejdřív nás to trochu durdilo, ale nakonec jsme si ho zamilovali a byli jsme tomu rádi. Kdopak taky může na večírcích ohromovat vyprávěním, jak mu po ložničce jezdil bagr. Nakonec, když bagrista vypnul mašinu a šel taky volit, ještě se nám po bagru stýskalo. Ukonejšil nás až buřtguláš servírovaný na balvanu.

Jim sezóna končí, nám začíná

Od časného rána okolo nás proudily delegace trampů jedna za druhou. První šli dva nepřehlednutelní pětašedesátiletí trampové, jeden z nich o holi. Po tomto párečku ovšem následovala již celá stáda. Cestou na Rabštejn po značené turistické jsme se s nimi celý den znovu a znovu potkávali. Zejména trampská osada Žížeň dělala velmi časté zastávky s hlavou hluboko zvrácenou dozadu. Asi pozorovali nějaké astronomické úkazy. Měli i nějaký speciální dalekohled, zvláštní typ, který se nepřikládá k očním bulvám, ale k dutině ústní. Škoda, že jsme s sebou neměli Grygara, mohl si s nimi o nebeských jevech popovídat. Ten ale trčel v divadle, neboť se intenzivně zkoušelo před premiérou Šakalích let.

Krásný čas jsme strávili na Sklárně, kde sice byla hospoda již zavřená, ale nějací páni seděli na verandě správcovského domu a polívali jazyk pivem. Protože jsme už měli málo vody, šel se tam Kamzík zeptat, jestli by mu nenatočili vodu do petky. Vzhledem k tomu, že od jedné tekutiny je to ke druhé již jen krůček, domluvil s nimi rovnou, že ty čtyři kousky pro nás by se tam taky ještě našly (dopíjeli soudek a nevěděli přesně, jak na tom jsou). Tak jsme se s pány hezky poveselili. Všem ostatním kolemjdoucím ovšem páni odpovídali, že ne, že pivo nemaj’ a jen my jsme si užívali té výsady býti od nich obskakováni.

Za tu dobu, co jsme zde vypili každý svá dvě pivínka, nás minulo několik dalších tun trampů. Až z toho šla hrůza, že si nebudeme mít večer kam lehnout, že bude plno. Vůbec celý víkend to vypadalo, asi kvůli tomu počasí blbému (bylo teplo), že celý národ povstal jako jeden muž a stal se trampem. Dost zdrcující zpráva pro nás, kteří jsme začali na starý kolena zase trampovat zejména proto, že všichni jsou cyklistové a vodákové a Keltové a kdovíco, a do lesů už nikdo nejezdí. Ba jsme si chvíli pošetile mysleli, že jsme jediní, kdo jezdí. Jestli jsme tím spustili novou lavinu trampingu v Čechách, tak nás teda pámbu potěš!

Toto ohavné počasí, kdy svítí sluníčko, je teplo a neprší, bychom si od nynějška dovolili nazývat »Trempíři se ženili«. To není naše oblíbené počasí, my máme radši »Čerti se ženili«. Abych do této ponuré nálady vnesl trochu voptimizmu, připomenu, čím naše rozdrásané duše ukonejšil Krokomír: „Buďte v klidu klucí, je říjen ‒ jim sezóna končí, nám začíná.“

Holka Rohypnolka

Tak jsme byli v klidu a došli na ten náš krásnej Rabštejn. Zdrojem nekonečných vtípků nám bylo počasí. Stále jsme v tom nestydatém vedru a v krátkých rukávech vzpomínali, jak jsme se loni v témže termínu ploužili touto cestou deseticentimetrovou sněhovou peřinou za teploty mezi pěti a deseti pod nulou. U mostu nás utvrdili v přesvědčení, že Kozel se pít opravdu nedá. Navíc zde zevlovala rozsáhlá parta hlučných a podivných cyklistů, kteří se velmi dobře bavili tím, že si navzájem vypouštěli kola. Tak jsme raději prchli do horní hospody, kde, jak známo točejí Žatec. Jaké krásné přivítání nás zde nečekalo, jako, že na trávě u hospody chrápali na sluníčku dva na mol zpití trampové. Věru hodnotnější reklamu si podnikatel v pohostinských službách nekoupí ani za milion.

Napáleni klamavou reklamou jsme rychle seběhli ze schůdků. Ke spoustě nezodpovězených otázek moderní vědy tak přibyla další, a to, jak se to těm dvěma chlapcům vlastně přihodilo. My jsme na každé pivo čekali půl hodiny, a kluncnutí na trávě v nedohlednu. Co však v dohlednu bylo, že paní vedoucí doplní neúplnou trojici na trávníku. Tak jsme si načepovali vodu na grog a vyrazili hledat ložničku.

Ať tě nepicne myslivec!

Našli jsme ji v krásném březovém háječku za Šibeničním vrchem (50°2’45.7″N, 13°16’25.4″E). Tady jsme si uvařili groček, tady jsme byli doma. Jediné, co nám trochu bralo pocit bezpečí domova, byla skutečnost, že je na dohled od nás několik posedů. Ne nadarmo loučil se se mnou nedávno v dopise jeden kamarád krásným pozdravem »Ať tě nepicne myslivec!« Dnes jeho upřímně míněné přání budeme potřebovat. Dobrou noc, mí milovaní Zbrdi. Oni ovšem ti moji chlapci usínají ajcvaj, já takové štěstí nemám. A tak jsem byl jediný, kdo byl ještě při smyslech, když začala v noci přestřelka. Takové to běžné pic, pic je značně nepříjemné, když se odehrává kousek od spacáku, ale když jsem po těch několika jednotlivých ranách ještě uslyšel dokonce i dvě dávky ze samopalu, dost jsem litoval, že jsem si nedal těch gročků víc. Ráno, když jsem to vyprávěl chrapounům, nevěřili mi, nepoučitelní. A tak jsme uvařili groček a dali pár tajtrliků na věčnou slávu dentální hygieny.

To by Gothaj čuměl!

Později, při přípravě rizota, jsme si libovali, jak se nám místečko na spaní vydařilo. Bylo nám tak krásně, že jsme začali pochybovat o tom, zda je vůbec moudré se již dnes vracet do civilizace, když je v pondělí ještě svátek. Jestli bychom si to jako neměli protáhnout ještě o ten jeden den. Zároveň jsme Kamzíkovi předestřeli náš kolosální plán udělat někdy v budoucnu jeden vandr žrací. Jeho hlavním cílem má býti zážitková gastronomie. Obě informace ho rozrušily natolik, že odpověděl: „Jasně, je to někdy až neuvěřitelný, jaký dobroty si na vandrech vaříme. To by Gothaj čuměl!… Vlastně Pohlreich,“ upřesnil a jal se krájet cibuli telefonem, řka, že chtě-nechtě budeme již dnes muset vyrazit do těch Rokycan. Tím myslel Rakovník. Nakonec jsme uznali, že se do té civilizace přece jen už trochu těšíme, a tak jsme vyrazili do Chyše na vlak. Cíl byl jasně daný tím, že už jsme se nechtěli pouštět do žádných nápojových dobrodružství, když jsme poslední dobré pivo měli v pátek odpoledne na nádraží v Rakovníku. Restaurační pivovar Chyše byl nám poslední záchranou.

Ačkoli hlavní téma vandru byly volby, celý krásný víkend jsme se ani v nejmenším nestarali o jejich výsledky, a na civilizaci jsme vlastně téměř úplně zapomněli. Až cestou do Chyše mi Janička omylem podala telefonické hlášení. Je fakt, že nám to závěr výletu kapánek pokazilo. Příště si na to musíme dát větší pozor. Jak byla nevědomost sladká! Rozhárané duše nám zharmonizovali až v zámeckém pivovaru. A nejen pivem. Například takový chleba se škvarkama, kterým potěšili Novináře, byl balzámem na informační frustraci. Dalo nám hodně práce dodržet nám svatá pravidla A. B. Svojsíka, který v knize Základy junáctví hovoří jasně: „Jsi-li nucen dlíti v hostinci, nejez hltavě!“ Avšak ani ten bombastický tatarák z pivního sýra nedokázal odvrátit neodvratnou závrať z návratu do civilizace. Jeden by neměl z těch lesů vylejzat tak často! A když už vylejzá, neměl by asi číst a zprávám sluchu popřávat.

Kdo je tu magor?!

Zde tři rozmilé ukázky toho, co jsem se po návratu do té civilizace dozvěděl.

Mnozí si jistě zoufale a hlavně marně lámali hlavy tím, proč získali vódéesáci tak málo hlasů! Pámbůzaplať jim oči otevřel stařičký a moudrý pan profesor Klaus v lidovkách: „Ideově vyprázdněná ODS přejímala ideologii havlismu,“ komentuje Klaus důvod volební porážky své rodné strany. Ach my nedůvtipové bychom si byli učinili zhola zcestný dětinský závěr, že je národ nevolil proto, že jsou to čůráci. To by byla teda pěkná prekérie!

(http://www.lidovky.cz/ideove-vyprazdnena-ods-prejimala-ideologii-havlismu-komentuje-klaus-porazku-1xk-/zpravy-domov.aspx?c=A131028_155204_ln_domov_sk)

Archeologové si vybrali trampskou osadu Alberta u Stříbra, jež fungovala od konce 60. let minulého století a postupně zaniká. Zajímá je ohniště, louka pro pořádání potlachů, zbytky chaty a další pozůstatky v údolí, kde fungovala. V lokalitě při archeologickém výzkumu nacházejí nejrůznější předměty denní potřeby. Podle vědců pomalu v ČR trampské hnutí zaniká. Informace, jež nyní odborníci zdokumentují, by za několik let už vůbec nezískali.

(http://www.novinky.cz/veda-skoly/207726-archeologove-zapadoceske-univerzity-zkoumaji-zaniklou-trampskou-osadu.html)

Další bombastické myšlenky se vyhrnuly z rozhovoru redaktorky Pelcové se starým trampským bardem, písničkářem a filozofem jménem Vojta Kiďák Tomáško. Jak vidno, máme se ještě co učit. Kdepak sedmikilový batoh! Jde to dotáhnout ještě mnohem dál: „Do lesa chodím stále, i když jdu třeba jen na houby. Nebudu už ale spát pod širákem pod tenkou dekou, protože nejsem blbec, když mám doma peřinu a pohodlnou postel. Jinak si rád sednu s klukama u ohýnku a zazpívám si s nimi. Ale nevím, proč bych se měl v noci třást zimou a tvrdit, jak je mi dobře.“

(raport č. 45/2013, strana 7)

Není od věci si připomenout, že šlo o odpověď na otázku: „Je něco, čemu se ve svých textech vyhýbáte (např. politika)?“ Jeho tklivé hlubokomyslné písně opěvující romantiku trampování, zejména teď, kdy už víme, proč mu říkaj Toulavej, budeme kvílet do noci ještě mnohem raději. http://www.youtube.com/watch?v=0UPQHiHIzZs

A co na to Fučík?

Ovšem, abych nezapomněl, co myslíte, že říkal ten pětašedesátiletej tramp, když k nám na zpáteční cestě přistoupil v Blatně do vlaku? „Klucí, slyšeli jste v noci ty dvě dávky ze samopalu?“ Jó, Tajčík nikdy nelže. ●