čtrnáctý pánský pěší: Zářím, jak se na Džbán tvářím

Ještěže v Pnětlukách
bylo zavříno!

termín:

13.–15. září 2013

trasa:

Kounov, Gibbon, Pnětluky, Konětopy

účast:

Novinář, Sítěpán, Krokomír, Grygar, Termínátor

krokomír report:

nekrokomíroval

garmin report:

pátek: 10 181 kroků

sobota: 21 183 (z toho 3 000 na houbách)

neděle: 8 761 (z toho 3 500 na houbách)

Jeden božák a dva nebožáci

Nezvyklý termín pro výlet byl v měsíci září stanoven na žádost Termínátora. Jeho nelidské pracovní vytížení mu nechalo jediný volný víkend široko daleko. A jelikož se nám zželelo nebožáka, vyšli jsme výjimečně vstříc a posunuli kvůli němu termín o týden dopředu, aby mohl jet zase jednou s námi. Mimochodem si tak konečně zasloužil své trampské jméno »Termínátor«. Avšak učinili jsme tak nechtěně nebožákem jiného milého chlapce – Kořalečníka, který měl v sobotu povinnou účast na svatbě synovce Václava a našeho výletu se tak nemohl zúčastnit. Díky tomu zůstal na ocet a stal se tak dalším nebožákem i nic netušící Kamzík, kterého vymetač svateb takto uvrhl do nedobrovolné několikaměsíční výletové abstinence.

Cokoli, jen ne Konětopy

Na výlet jsme se všichni hrozně těšili. Po svinském letním období, které jest pro konání výletů tak hluboce nevhodné, jsme již byli v područí netrpělivého nadšeného natěšení na nějakou tu kvalitnější odrůdu počasí. Očekávali jsme konečně zase nějaké jiné zážitky než jen do poslední nítě propocené oděvy a ustavičné odhánění okřídlených vopruzů.

Někteří z nás si dokonce pro tuto slavnostní příležitost – zahájení nové sezony – přichystali nějaké novinky ve své výbavě. Tak například třeba já jsem zakoupil v ármyšopu v Holoubkově čarokrásnou celokovovou sekyrku z výbavy emerických válečníků. Novinář potom ohromil kolosální zákopnickou plachtou v nešustivém provedení. Prachsprostá stavební zakrývací fólie, jakou používáme my ostatní obyčejní, jemu nevoní, neboť mu vytrvalým šustotem v noci navozuje nevítaný stav bdělosti a zahání mu libé sny. S novou zákopnickou plachtou se mu bude krásněji spinkat. Otázkou nezodpovězenou ovšem zůstává, jak to teď bude s těmi jeho sny, když tu nešustivou plachtu, o které sníval, vlastně již vlastní.

Bylo by nestydaté nepřipomenout, s jakou dojemnou péčí se Termínátor věnoval přípravě výletu. Celou trasu (podobně jako ty klucí kladenský před Brzinou) osobně před vandrem projel, vyhodnotil všechny v úvahu přicházející podniky veřejného stravování, nastudoval jejich otevírací hodiny. Na všechno byl připraven. Optimismem hýřil a slavnostně nám sdělil, že všechny hospody v naší zájmové oblasti shledal způsobilými přijmout tak vzácné hosty. Jedinou výjimkou jest hospoda v Konětopech. Tu shledal býti naší návštěvy nehodnou a upozornil, že jediné moudré naše počínání bude takové, že se vynasnažíme této provozovně velikým obloukem vyhnouti. „Jedině takovýto oblouk jest pak možno považovati za Vítězný,“ pravil.

Dědinka oplývající dvěmi nádražími

Pečlivě vypracovaná trasa výletu dostala ránu do vazu tentokráte již celý jeden den před začátkem výletu. Stalo se to tak, že Termínátora zaskočila skutečnost, že by taková dědinka, jakou je obec Mutějovice, mohla oplývat dvěmi nádražími. Avšak oplývá! Hned jak to zjistil (již ve čtvrtek), volal, že plánovaným vlakem nepojedeme, protože nádraží Mutějovice je hrozně daleko od Mutějovic. Takže musíme jiným vlakem, o hodinu později, přes Lužnou a dostat se do Mutějovic ze zastávky na žatecké trati. Rebélie způsobila, že se přesto jelo původně plánovaným vlakem, a do Kounova. Rebelanti totiž před nedávnem navštívili dotyčné restaurační zařízení v Mutějovicích a ke své nelibosti byli nuceni konstatovat výrazný úpadek kvality zdejších pohostinských služeb.

Pili-nepili v kounovských hospodských řadách

Moc jsme si ovšem nepomohli, neboť krajina za Karlovarkou dala by se považovat za krajinu úpadky oplývající. Od vlaku v Kounově jsme spěchali do nejbližšího zařízení pohostinského. Byla to místní sokolovna. Obsluha příjemná, provozovna útulná, dokonce se již topilo v kamnech, avšak kvalita nápoje na Humpolec opravdu nevšední. Sotva jsme do sebe první půlitr mumlaje nasoukali, už jsme hleděli, kde jsou ty dvéře, kterými jsme sem byli přibyli. Zaplatili jsme a hop a skok a už jsme byli na svobodě. Pílili jsme do dalšího z místních podniků. Před časem jsme si ho velmi oblíbili, když se nás ohleduplně ujal po utrpení prožitém v Mutějovicích při loňském pánském cyklistickém.

Dvakrát do téhož výčepu ovšem nevstoupíš, a tak jsme i odsud spěchali. Pivo sice bylo výtečné, všechno by bylo bývalo v pořádku, ale středobodem restaurace byl televizor a byly dvě možnosti – buď se podřídit a bez hlesu sledovat zajímavý program, nebo prchnout. Jiná varianta možná nebyla. Tak jsme i odsud chvátali. Těšili jsme se na tu mystickou noc na Kounovských kamenných řadách. Na tom místě opředeném bájemi, tajemnem, esoterickými prožitky, na místě nabitém víry neměřitelných energií. Kolegyně Markéta mne v práci upozorňovala, že ona se svými komplici již několikráte se pokoušela na tomto Keltománií zachváceném kousku země přenocovat, a nikdy se jim nepodařilo setrvat zde ve spacácích opravdu až do rána.

Spali-nespali light

Síla tohoto místa je tak silná, že naši partu, na rozdíl od jejich skupiny, duchové starých druidů dokonce nenechali ani dojít až na místo samé. Uspali nás již cestou tam u kostelíka sv. Vojtěcha. Místo je to utěšeně krásné, upravované, čisté. S nábytkem, přístřešky, ohništěm a pokusem o studánku. To vše s nádhernou kulisou opraveného kostelíku. Staří druidi se ovšem kromobyčejně nadřeli s tím, aby nás opravdu uspali všechny. Se dvěma kusy zas až tak veliké starosti neměli. Ti dva chrněli, než bys řekl Kelt. Ale tři zbývající vytrvalé zatvrzelé kusy ne a ne uspat. A když už už to vypadalo, že lezou do spacáků, zas si na něco vzpomněli a šli tu důležitou práci ještě před spaním vykonat, aby se jim lépěji spinkalo a nic je v noci netlačilo.

Jak to tak rozkročmo vedle sebe stoje dělali, poté, co dokreslili ty obrazce do trávy žlutavým inkoustem, na sebe mrkli. A to znamenalo, že dají staří braši kotlík ještě jednou na oheň a ještě jednou uvaří ten mystický nápoj z Božkova, který určitě lemtali již staří keltové po nocích. Zatímco první dva již snili svůj krásný sen s pocitem, že „Osada zvolna usíná“, třetí z těch zbývajících třech, sice již zapnutý ve spacáku, jak to slyšel, zase z něj vyskočil a ke svým soudruhům se hbitě připojil, neb již praotec Marx, myslím, vyzýval, aby se grogaři všech zemí spojili, nebo co.

Nikdo už si přesně nepamatuje, jak se to stalo, ale nakonec i nás druidové přece nějak uspali. Nadřeli se s tím ale jako koně. Ráno jsme se toho krásného místa nemohli nabažit a tak jsme zde ještě uvařili obídek. Občas nás minuly dvojičky výletníků. Nakonec jsme přece od Vojtěcha, kde jsme se cítili jako v bavlnce, vyrazili o kousek dál na věhlasné kamenné řady. Již z dálky jsme slyšeli řev mystických nestvůr, a tak jsme byli rádi, že nás Božkov v noci od té hrůzy ochránil. Nakonec se zjistilo, že ty nestvůry nebyly nestvůry, ale hejna houbařů a jejich harantů. Toho dne po ránu byla tato mystická náhorní plošina svojí zalidněností k nerozeznání od Václavského Václaváku, a tak se Novinářovi nechtělo ani moc se zde potloukat. Usedl a čekal až si zbytek násady prohlédne celebritu mezi místními balvany – kámen zvaný Gibon. Pak už jsme se zase spojili a jako správní proletáři jsme prolétli Václavákem rychle, rychle pryč. Tam už chyběly snad jen televizní štáby.

Šli-nešli na Pravdu

Dalším cílem Termínátorem pečlivě připravené trasy byl hrad Pravda. Cestou nás dorazilo, že jsme postupně potkávali jednotlivé skupinky celého autobusového zájezdu jakéhosi kynologického spolku. A když jsme dorazili k úpatí kopce, na jehož vrcholu nás netrpělivě očekávala zřícenina Pravda, když jsme na tomto důležitém rozcestí viděli, že doprava, do prudkého kopce, je někde daleko před námi zřícenina, a doleva, po rovině, je blízko nás obec Pnětluky a v ní třeba hospoda, udolali jsme organizátora, přesvědčili ho, že si určitě špatně opsal z cedule otvírací dobu hospody, a vyrazili do Pnětluk (dáme jedno a pak půjdem na Pravdu.) Byli jsme tam ve dvě, otvírali v pět.

Nějakou dobu jsme se zemdlele povalovali na návsi v zastávce, na Pravdu jsme, pravda, zapomněli a vydali se do nejbližší obce s hospodou. Tím definitivně padly veškeré pečlivě přichystané plány hlavního organizátora a jako výsměch jeho píli jsme mazali do hospody v Konětopech. Tedy do té jediné, která, podle jeho předběžných průzkumů, nesnese přísná kritéria naší VIP návštěvy.

Již nikdy za Karlovarku!

Až tak proklatě mnoho jsme toho ten den nenachodili, a přesto jsme byli všichni nějak uondaní. Bylo to pravděpodobně esoterické uondání vlivem návštěvy mystického místa. Cestou si Novinář, plahoče se bahniskem, posteskl, že jsme velmi prozíravě po celé naše životy tuto část krajiny »Za Karlovarkou« z repertoáru našich výletů vypouštěli, a že nadále na tomto našem náhledu nebudeme ničeho měniti. A takto trudnomyslně jsme pozvolným tempem přece nakonec dorazili až do cíle usilovného pochodu.

Zde nás ovšem čekal obraz vpravdě mystický. Hospoda, před kterou jsme byli tak důrazně varováni, nabídla věru nebývalý výjev. Jakýsi protipól živého obrazu – mrtvý obraz. Podnik, dle cedule s otvírací dobou mající býti otevřený, byl uzamčen. Avšak okno dokořán, uvnitř se svítí, hudba hraje. Vchod, i po několikanásobném překontrolování, uzamčen. Byli jsme vděční alespoň za možnost venkovního posezení, kteréžto jsme využili. Jak by řekl strýc Yokoslav usedavě jsme zde usedli. Po vzoru Limonádového Joouše si posloužili z vlastních zásob.

Zavřená-otevřená putyka

Když už jsme však posluhovali po několikáté a mystický výjev otevřené-zavřené hospody nás pomalu ale jistě přestával uspokojovat, vyvstala nelítostná otázka, co dál. Hned vedle hospody naskýtal se částečně uspokojivý pohled na provozovnu vietnamského obchodníka, odkud si místní chasníci, hospodu přezíraje, vynášeli lahvovaná potěšení. Právě když jsme začínali uvažovat o tom, že tudy někudy mohla by se odvíjet další kapitola příběhu našeho víkendu, objevil se v dálce na velocipédu jakýsi svatý muž (nejspíš Vojtěch), který nám okamžitě, již na dálku učaroval. Jeho hřejivou zářivou auru nešlo přehlédnout ani na vzdálenost půlky fotbalového hřištěte. Přistál přímo u našeho stolu a hlaholil: „Už jsem tady, byl jsem si jenom u kamaráda pro houby!“ Ukazoval nám v mikroteňáku na řidítkách prašivky, které by snad ani Novinář nesbíral.

Konečně zase v balvnce

Tímto okamžikem změnil se zcela zásadně dosavadní vývoj výletu, kormidelník s igelitkou prašivek zatočil kormidlem výletu a změnil nám kurs o 180 stupňů. Celé odpoledne a večer se nám vlídným ale nevtíravým způsobem věnoval. Otevřeným oknem podával uhrančivé pivečko Rychtář (z Hlinska). Postupně jsme ochutnali desítku, jedenáctku, dvanáctku. Zjistilo se, že jsou všechny skvělé, ale chuťově nejbohatší a nejkošatější je překvapivě desítka. Pochutnali jsme si na vynikajících pokrmech typu „klasika hospodské studené kuchyně“. Ráj na Zemi, jako v bavlnce. Snad i Novinář vezme za čas tu krajinu za Karlovarkou na milost po té nádherné péči, jaké se nám dostalo v této tyranem zapovězené provozovně, kterou jsme si museli vyvzdorovat.

Až když jsme měli soumrak na krku a ani ánunk o tom, kde dnes budeme hajat, vydali jsme se teprve do lesů hledat si pelíšek. Pan vedoucí nám u znalců místních poměrů ověřil, že zde skutečně nikde nablízku není žádná studánka, a tak nás vybavil petkama s vodou a vyrazili jsme hledat tu svou dnešní ložničku. Nebylo to úplně jednoduché, ale poradili jsme si.

Do úplné tmy jsme měli tak tak co dělat, abychom to stihli. Povzbuzen odpoledním zážitkem s prašivkami v mikroteňáku, při sbírání dřeva jsem mimo klacků posbíral i úplně všechny houby, které jsem uviděl. Despota a samozvaný mykolog Novinář, místo aby poděkoval, pochválil a řekl: „Ano, všechny tyto houby znám, Pavlíku, jsou jedlé a výtečné,“ pravil, že jsou k ničemu, ať je rychle a daleko zahodím. Večerní Božkovský rituál byl navzdory této neurvalé křivdě prodchnut ještě stále krásnou náladou ze setkání s krásným panem hostinským. Chtělo by se bývalo říci – to nám ten den krásně končí! Jenomže on nám ještě nekončil. Aniž bychom to tušili, blížil se – a to tak, že velice nenápadně – teprve ten pravý a nefalšovaný vrchol víkendu.

Spali-nespali forte

Vzhledem k tomu, že jsme již byli všichni utahaní jako mezkové, šli jsme hajat. Dva věční brzochrápalové jako včera i dnes leželi jako první a my tři zbývající světáci a štramáci jsme ještě chvíli únavě vzdorovali, ale nakonec jsme se přece rozešli ke svým rozestlaným pelíškům. Ctnostní brzochrápalové tedy usínali se slastným pocitem, že nás převychovali, a že už jdeme taky dadat. A myslel jsem si to dokonce i já, a myslel si to i Grygar, který už byl zase zapnutý ve spacáku, jako včera, když jsme s Termínátorem, jako včera, kreslili ty obrázky žlutavým inkoustem do hrabanky. Už už jsem se zapnutým příklopcem, jako včera, odcházel ke svému spacáku, když šibal povídá tlumeným hlasem:

— „Vono to do vsi není tak daleko, jak to vypadá…“

Užasl jsem nad troufalostí toho nezmara a odvětil:

— „Di prosimtě neblbni, když už sotva stojím na nohou!“

— „Do dvanácti řikal, že tam bude. Já sem se ho ptal…“

— „Nechej toho, dyť tam potmě ani netrefíme!“

— „…a je teprv půl jedenáctý…“

— „Neblázni, i kdybychom trefili tam, tak zpátky sem už určitě ne!“

— „Jedenáctku má dobrou, dvanáctku lepší, ale ta desítka, ta je úplně nejlepší, viď. A tady mám džípíesku.“

Poslední, co mne mohlo zachránit, byla pětikoruna. Upnul jsem se k tomu, že padne panna a budu moct do spacáku. Padnul vorel. Podívali jsme se na sebe, řekli: „To je ale hrozná píčovina tam teď chodit, kašlem na to, viď…,“ a šli jsme. V posledním záchvěvu moudrosti jsme ještě uložili souřadnice kempu do krabičky, a s navigací v ruce ihned po padesáti metrech zabloudili.

Otevřená-zavřená putyka

Jářku, hledat potmě pěšinku v lese, kterou jeden za šera přišel, není až tak snadné. Nakonec byla pravda, že to nebylo až tak daleko, a v jedenáct jsme stáli zase před hospodou. Chápu, že už to musí vypadat, jako když si to vymýšlím, ale pravda je taková, že se nám naskytl opět nevídaný pohled. Další »mrtvý obraz«. Ovšem dokonalý negativ toho odpoledního. Tentokrát totiž vidíme: v hospodě tma, ticho, okno zavřené, avšak, když jsme nebyli ochotni uvěřit tomu, že zase půjdeme bez piva nazpátek a vzali za kliku, dveře byly odemčené. S velikým napětím jsme procházeli chodbou ke dveřím do výčepu. Nezmar pomalu a opatrně otevíral dveře do temného výčepu. Naprostou tmu a hrobové ticho uvnitř najednou prořízl skřípot židle, sunuté po podlaze. Piva by se v nás nedořezal. Očekávali jsme útok mystické příšery. Avšak nebyla to příšera, byl to náš zamilovaný pan hostinský.

— „My jdeme jen tak kolem, ale nemusíte kvůli nám vstávat, my zase půjdem,“ ohromil Termínátor.

— „Ale ne, ne, pojďte dál, já mám otevříno do dvanácti!“

— „Ale ne, my fakt půjdeme…“

Somnambulní večírek

Po dvou rundách – ve dvanáct – jsme se opravdu začali zvedat, abychom neobtěžovali, když je ta zavírací hodina. Pan hostinský, zlatíčko zlaté, nás ale přesvědčil, že ani v nejmenším neobtěžujeme, že má fantastickou, tolerantní přítelkyni, a jestli máme chuť, rád s námi ještě posedí. A poseděl! Zhruba tak do tří. Prožili jsme tam krásný večírek ve třech. Povídali jsme si o muzice, pan vedoucí nám pouštěl jednu krásnější desku za druhou. Než jsme se nadáli, měli jsme v sobě asi tak šest kousků plus pozornost od pana vedoucího a pár doutníků. Když jsme uznali, že už by se v nás piva dořezal, nabrali jsme ještě vodu na ranní vaření, tisíckrát poděkovali za nádherný večer a odešli. Venku se zjistilo, že prší. To by zase nebylo tak zle, ale jak už jsme byli vlastně jednou nohou ve spacáku, nechali jsme pelechy rozestlané dokořán, aby do nich mohlo krásně napršet. Hledání kempu nebylo až tak složité, jak jsme očekávali, žďáráky nebyly až tak roztelené, jak jsme mysleli a déšť nebyl až tak hustý, jak se původně zdálo. Zkrátka večírek byl tak nádherný, že nebyla síla, která by to dokázala zhatit. Až když jsme ulehli a pozapínali ždáráky, spustil se teprve pořádný liják. To proto, aby měl radost i Novinář, že má konečně pořádnou plachtu. Kreslit žlutavým inkoustem jsem šel raději hodně daleko a sám, abych to spaní měl posichrovaný.

Nakopnu ho až zapláče

Je také těžké k uvěření, že jsme ani při tom slavném odchodu ani při již méně slavném příchodu nikoho nevzbudili. To bylo moc dobře, protože to přineslo své ovoce. Nikdo totiž netušil, že jsme půlku noci strávili v hospodě. Ranní ptáčátka ráno vyskočila z hnízdeček. Začali hopsat po kempu, mně se v polospánku vybavila populární píseň od skupiny Plastic People of the Universe: „Ranní ptáče dál doskáče, nakopnu ho až zapláče“. Ničeho jsem však pro patologickou lenost neučinil, a navíc mne ukonejšila dobrácká slova Novinářova „Válej se tu jak lumpenproletariát, tfuj, hnus!“ A pak jsem zase slastně usnul.

Netušil-netušili

Když jsme vstávali, již vůbec nebylo čeho nakopávat, neboť, místo aby nám uvařili snídaňku, již zase vysedávali v hospodě, dobytkové! Nesmírně jim závidím tu krásnou situaci, když do hospody přišli – to setkání dvou nic netušících stran. Oni netušili, že my noc proseděli s panem hospodským, pan hospodský zase netušil, že oni netušejí. A tak se jim postupně ze střípečků skládal obraz předešlého večera.

Odjeli-neodjeli

Nakonec se okolo jedenácté u pana výčepního a u desítky Rychtáře spojili probděláři s prochrápáři všech zemí. Pak už jsme všechny síly napřeli jen k tomu, abychom dokázali odejít od desítky na vlak. A dokázali. Ale ne na dlouho! Novinář právě organizuje sobotní výlet vlakem s názvem »Do Konětop za Desítkou«. Čili jeho předsevzetí ignorovat po zbytek života krajinu »Za Karlovarkou« mu vydrželo deset dní. Jářku, to není špatný výsledek. ●