třicátý osmý pánský pěší: Soseň

Za Klečetnou s klimatizací

termín:

27.–29. ledna 2017

trasa:

Zavidov, Václavy, Řeřichy, pramen potoka Klečetná, obec Klečetná, Oráčov

účast:

Novinář, Sítěpán, Grygar, Kamzík

teplotní minima:

pátek: –14 °C

sobota: –14 °C

garmin report:

pátek: 5,5 km

sobota: 3 km

neděle: 4,5 km

Grygar se s láskou ujal plánování tohoto výletu. S poctivostí až kamzíkovskou vyrazil dva týdny předem okouknout okolí Božího kamene u Sosně i prameny Javornice, zdali jsou tyto lokality hodny návštěvy zbrdské honorace. Byly. Pak tedy zjistil ještě otevírací doby všech pohostinství, která v okolí nějak tak připadala v úvahu. V Sosni navíc v rekrzařízu domluvil pro nás možnost návštěvy i nyní, mimo sezónu. Prostě dokonalý servis. Jediný zádrhel vyvrbil se v tom, že poté, co vše přichystal a zařídil, ochořel.

Pět u stolu, tři v Orchestrionu

Jako starý poctivec však, i s prudkými bolestmi zanícených dutin, přišel nás pouhé tři účastníky (Novinář, Kamzík, Sítěpán) vyprovodit ke vlaku. Jak to tak totiž v lednu často bývá, lyžaři (Karpál a Kořalečník), se potloukali po hospodách ve vzdálených horských lyžařských střediscích. Ovšem, pozor, v honosném Vyprovázecím středisku rakovnického hlavního nádraží nás u Bakaláře jedenáctky sedělo pět! Kdo byl onen tajemný pátý vyprovodník a proč nás toliko vyprovázel? Inu, i nám ostatním to trvalo, než jsme se rozhoupali a přešli od slov o trampování k činům. Přesně tak i On.

V uplynulých týdnech obnovoval své dávno poztrácené trampířské vybavení a stal se tedy postupně majitelem nafukovací karimatky Yale, spacáku Modular sleeping system i dalších nezbytných čundráckých rekvizit. Nyní je v očekávání doručení objednaného batohu Mil-tec Ranger a již brzy prý učiní zadost fázi rozhoupávání a skutečně se kromě vyprovázení i vyhoupne z perónu s nacpaným báglem na zádech na schůdky vagónu a vyrazí s námi vstříc dobrodružstvím vandrování. Teď však ještě nadále trvá jeho fáze již značně pokročilého rozhoupávání, pročež bude roztomilé, když dotyčného kandidáta členství prozatím budeme pracovně nazývat »Houpačka«.

Motor typu Orchestrion nás vyložil v Zavidově a odjel. Krásná, ospalá, důkladně zasněžená krajina nás pak přivítala majestátným klidem. Ovšem tak hluboké ticho pár metrů od hospody je zlověstné, a tak jsme jej polidštili rozverným zurčením tří žlutavých pramínků, jak se zkonzumovaným jedenáctkám už chtělo zase nabýt volnosti. Pivo jest živel nespoutaný. Pietně jsme pak prošli okolo zrušené hospody a vydali se mrtvolnou vesnicí do lesů. Tolik jsme si přáli, abychom v příští vesnici natrefili hospodu ještě nezrušenou, že se nad námi Taťka ustrnul a naše přání nám svým způsobem splnil.

Diverzant papalášem

Až tak jednoduché to ovšem nebylo. Museli jsme si to nádherné posezení vysloužit s pomocí manýrů až diverzantsky bezohledných. Odměnou za naši drzost a neurvalost, s jakou jsme vnikli na zavřený pozemek a do cizího objektu byvší hospody, byl nám krásný večer s rodinou paní hostinské. Ta, živnosti již nemaje, podělila se s námi – bývalými štamgasty o své vlastní skromné zásoby a strávili jsme tam nádherný večer v družné zábavě ve zrušené hospodě. Vzhledem k ohromné pohostinnosti rodiny cítili jsme se zde až nezaslouženě obletováni, bezesporu jako papaláši.

Spinkali jsme na hezkém místečku u Řeřišského potoka, nedaleko osady Hůrky. Kamzík byl natěšen, jak vyzkouší nový péřový spacák z Holoubkova. Počasí mu bylo nakloněno, neboť docela pěkně mrzlo. (Jak by bylo ordinérní testovat péřový spacák při nadnulových teplotách!) Čistě náhodou měl jsem s sebou teploměr a když jsme uléhali, ukazoval mínus dvanáct.

Teploměr termostatem

Když jsme ale pak ve svých vychytaných pelíšcích komfortně hajali a ráno do růžova vyspinkaní vstávali, měli jsme dojem, že se muselo v průběhu noci výrazně oteplit. Teploměr však ukazoval mínus patnáct. Podal jsem teploměrné hlášení probouzejícím se kamarádům a slyšel jen odpověď – ’si se posral, né! – z této odpovědi jsem já, hlava bystrá důvtipná, vyvodil, že teploměr asi ukazuje špatně. Abych jej prověřil, zatahal jsem za skleněnou část s kapilárou, ta se skutečně uvolnila a od té chvíle se dal teploměr již používat i jako termostat s klimatizací, neboť nebyl problém nastavit jakoukoli teplotu. Dalo by se říci upřímný, empatický teploměr »pro lidi«.

Nejdříve jsem Kamzíkovi nastavil mínus pětadvacet, aby měl radost, že koupil skutečně vynikající spacák. Potom ale, na přípravu oběda, jsem raději nastavil teplotu blízkou nule, aby Novináře při krájení masa nezábly tolik ruce. Pak jsme vzali petky a šli s Kamzíkem žehrajícím na tlačící malé boty do potoka pro vodu. Ať jsem na termostatu nastavoval, co chtěl, potůček byl pořád svinsky promrzlý a Kamzíkovi dalo docela starost vymlátit sekerou díru do ledu a najít pod ní vodu tekoucí. A tak už tento demokratický teploměr nakonec nefungoval ani jako teploměr, ani jako termostat, ale stal se z něho dočista krásný suvenýr. Jak jsem ovšem zjistil později v archivu meteorologické stanice »ameteo.net«, byl vlastně původně v pořádku, protože skutečně senomatská meteostanice naměřila té noci –14,8 °C.

Rybička to dojede

Účastníků výletu bylo v tuto chvíli tři, ale zásoby jídla byly plánované pro pět kusů. V takových chvílích pak nastává problém nerudovský – co s ním, když ho nesním. Tak nekonečně dobré čili kon karne by srnkám hodil jen barbar. Kvalita pokrmu byla dokonce tak vysoká, že naše vzdechy v průběhu konzumace byl by mohl nějaký producent nahrát jako část soundtracku k pornofilmu. Snažili jsme se, seč jsme mohli, ale tak jako tak dvě porce pořád zbývaly. A děd Všesněd si jezdí na lyžích někde po Tanvaldském Špičáku! Odeslali jsme tedy žádost o pomoc oběma vyprovázečům – Grygarovi i Houpačkovi, aby se k nám přijeli alespoň naobědvat.

Neuvěřitelné stalo se pravdou, od Grygara (včera bolestmi zmítaného) přichází ohromující zpráva: „Tak jsem zdráv jako rybička a vyrazím za váma kolem 15.00.“ Tak jsme mu radostně sbalili vejslužku a vydali se s ní k pramenům Javornice.

Cestou se nám krajina začala velmi zamlouvat již u pramene potůčku Klečetná, a tak jsme zakotvili tady, neboť jsme z předešlé průzkumné cesty vedoucího výpravy Grygara věděli, že u pramene Javornice není ložnička stoprocentních kvalit. Navíc Grygar bude z automobilu vypuštěn do volné přírody právě v Klečetné, a tak to sem bude mít jen pouhopouhý kilometérek. A cesta sem je až primitivně snadná, takže nelze zabloudit.

Dostaveníčko u pramene

Inu, nezabloudil, pravda. On ne. Pořád jsem mu šel naproti a pořád, a pořád ne a ne ho potkat. Tak jsme se nakonec raději telefonem domluvili, že se sejdeme u pramene potoka Klečetná podle mapy. Ale já, který jsem mu šel naproti proto, aby on nebloudil, jsem dorazil zpět do kempu asi tak půl hodiny po ňom. Zlí jazykové a falešní kamarádi říkají o mně, že jsem při tom zchodil celý okres, ale není to pravda, jsou to zlolajné klevety, došel jsem jen málem do Řeřich.

V neděli nás Novinář ohromil ještě nekonečně dobrým segedínem. Jako předkrm jsme měli zelnou zmrzlinu, což byla část kysaného zelí nepoužitá pro segedín, a tepelně nezpracovaná, v mínus patnácti samozřejmě zmrzlá na kost. Co se přílohy k segedínu dotejče, mohli jsme si vybrat dokonce ze dvou možností. Buďto přikusovat k vynikající omáčce na kost zmrzlý chléb (chlebová zmrzlina), nebo si na sádle udělat z něho topinky. Také jsme se ne a ne rozhoupat k jedné z předešle uvedených variant. Závěr našeho vědeckého pokusu s přílohami ku segedínu byl ovšem takový, že mnohem více se osvědčily topinky. Čili věřím tomu, že i ten náš Houpačka se z nastolených variant nakonec rozhodne pro vandrování s námi. ●