třicátý sedmý pánský pěší: Brzina

Elektronickou pokladnu vlaštovkám

termín:

25.–27. listopadu 2016

trasa:

Štileček, Podlipí, Svatý Jan, Brzina, Svatý Jan

účast:

Karpál, Novinář, Sítěpán, Grygar, Kořalečník, Kamzík

teplotní minima:

pátek: nad nulou °C

sobota: nad nulou °C

garmin report:

pátek: nic

sobota: skoro nic

neděle: taky tak

Ono to vlastně tentokrát začalo tím, že Kamzík volal dva dny před vandrem velitelovi pralesní kuchyně, zdali by mu mohl upřesnit, co znamená v jeho rozpise proviantu položka – špekáčky »1A«. Dostalo se mu odpovědi zhruba ve smyslu tom, že pokud by myšlená jakost první byla jakostí nejlepší, pak, jsa ta nejlepší jakost dělena ještě do podkategorií, tedy tou nejlepší z nejlepších byla by podkategorie »A«. Suma sumárum »jednaÁ« rovná se prvotřídní, nejlepší z nejlepších, taková, že lepší už být nemůže.

Tuplované ožebračování

Tak ty špekáčky Kamzík koupil a my v pátek vyrazili oranžovým vozidlem Ford za ním a za nimi do Selčan. Již před cestou jsme se domlouvali na tom, že vlastně v Selčanech ani neznáme žádnou hospodu, neboť nás vždy královsky hostí Laděnka Kořalečníkovna. A jestli to vůbec není blbý ji takhle pořád ožebračovat a navíc taky, jestli tou absencí v tamních restauračních provozovnách vlastně neožebračujeme zároveň i sami sebe (o nějaký ty zážitky). V komfortní zóně, jak známo, zážitky nepřicházejí. Je až pozoruhodné, že ve stejné době, se stejným nápadem, nezávisle na nás, přihlásil se telefonicky sám Kořalečník. Jednohlasně jsme tedy přijali usnesení, že u Kořalečníků jen zaparkujeme automobil a šupy dupy neprodleně vyrazíme do selčanských nočních podniků již odpoledne.

Na místě samém se ovšem ukázalo, že nezmar Laděnka přesto pro nás nachystala celou mísu řízečků z panenky, slovy klasika »1A«. Kopu řízečků jsme sbalili a ihned upalovali do hospody. A ačkoli se grand restaurant U Krčína nedá považovat za vysloveně špatný, světlo, které Laděnka svým počinem vrhla na uvedený podnik, ozářilo zde alfanumerický kód »3C«.

Jak to tak bývá, když se našinec v hospodě rozsedí, měli jsme zase co dělat, abychom autobus vůbec stíhali. Ovšem Taťka nám v autobuse přichystal to nejvtipnější přivítání, jaké šlo v tu chvíli vymyslet. To on Taťka už nám tak dělává. Žádný z nás se v autobuse nikdy předtím ani nikdy potom nesetkal s výhrůžnými plakáty typu „Nejste v jídelním voze!“ a podobně. Toliko tentokrát, když jsme do autobusu vletěli vyhladovělí s mísou čerstvoučkých křehoučkých řízečků z panenky. Řidičovi autobusu – za dokonalý tajming vyvěšení zákazů konzumace – patří hodnocení: »1A«.

Mizející ledasco

Na začátku kapitoly jsem uvedl, že tentokrát to celé začalo Kamzíkovým pátráním po významu šifry mistra Novináře. (Škoda, že mu neříkáme Leopard!) Mistrně jsem se tím snažil zamaskovat, že tomuto vandru předcházela srdceryvná tragédie. Čtvrtek před tímto vandrem byl totiž posledním naším čtvrtkem stráveným společně v naší milované hospůdce Na Zátiší. V souvislosti se zaváděním elektronické evidence tržeb byl provoz ukončen, objekt prodán. Bude přebudován na malometrážní byty a my byli vyhnáni jako sirotkové na ulici i s naším milovaným hospodským Zdenouškem. No, tak to vidíte, já to tušil, že se mi stejně nepodaří zamlčet, že neopakovatelná »Klubovna« zmizela z našich životů.

Vraťme se však od zmizelé hospůdky zpět do toku příběhu. Vystoupili jsme z autobusu, který nebyl jídelním vozem, a k veliké Karpálově radosti jsme se prakticky rovnou – bez usilovného pochodu – dali do pátrání po místečku na spaní. Hledání páteční ložničky mírně se nám komplikovalo v posledních letech často se opakující truchlivou písničkou s názvem »mizející potůčky«. Podél vyschlého koryta jsme museli dojít až k dalšímu potůčku, kde jsme se konečně důležité suroviny na výrobu grogu dočkali a mohli se v klidu oddávat neopakovatelnému kouzlu grogových obřadů. Na jejich pozadí rozjímali jsme o tom, zdali se nám zítra poštěstí dostat do té krásné hospody, kde už po dvěstě a možná třista let mají vlaštovky hnízdo přímo na pípou. A pokud se nám to zdaří, nebude-li to již naposled. Má ještě ta zlatá paní vedoucí ve svým osmdesáti letech energii na to, aby do hospody v obci o několika číslech popisných, bez internetu, bez gsm signálu zavedla pozítří pokladnu s elektronickou evidencí tržeb? Neskončíme nakonec opět jen u truchlivého cajdáku s názvem »mizející hospůdky«?

6:11 – slušné skóre

Sobota potom stala se dnem hlavním celého zájezdu, dnem nebojím se říci svátečním, kdy se nám vskutku podařilo vlichotit se opět do starobylého hostince U Kotrbáčků v obci Brzina. Srovnatelně krásný okamžik s návštěvou hostince natrefili jsme už cestou na kemp. Právě když jsme procházeli obcí okolo ještě zavřené hospody směrem do nejbližšího lesa, nachomýtli jsme se ke krásné scénce, kdy se místní obyvatelé sešli u smrčku nad hospodou, společnými silami si jej zdobili, povídali si, usmívali se a celé to působilo dojmem, že se u této krásné příležitosti sešla celá vesnice, a že sotva zajdeme za roh, ještě si i svorně všech šest domorodců zazpívá pod vedením paní hostinské nějakou tu koledu. Později jsem ovšem na internetových stránkách zjistil, že nic není tak idylické, jak se tváří, neboť v obci má trvalý pobyt hlášeno 17 lidí. Nadranc disharmonizován v tomto adventním čase kladu si otázku, kde bylo oněch zbývajících jedenáct ignorantů!

Ovšem i večerní návštěva restaurace patří k těm nezapomenutelným okamžikům z našich výletů. Jednak proto, že se nám splnila touha ještě si užít tohoto cudného, upejpavého lokálu, kde člověk nikdy nemá – na rozdíl od vlaštovek – navštěvu jistou. Kromě toho, paní vedoucí zatrhla definitivně tipec ožebračování naší kapitalistické republiky, neboť elektronická pokladna již zde byla téměř nainstalovaná. Jen co se vlaštovky vrátí, budou na ni moci kálet. A navíc, už poněkolikáté konal se zde opět zázrak setkání s Člověkem. A nemyslím tím jenom krásnou paní vedoucí. Pán, co si přišel původně jenom pro cigára, proseděl s námi nakonec celý večer. A jestli mu tam s námi bylo tak dobře, jako nám s ním, pak jistě musel po příchodu domů hlásit: „Stará, bylo to »1A«.“ ●