čtyřicátý třetí pánský cyklistický pěší: Tis

Čtyři hospody
za odpoledne
a pak uragán

termín:

27.–29. října 2017

trasa:

Blatno, Tis, Velečín, Blatno

účast:

Novinář, Karpál, Sítěpán, Kořalečník, Kamzík, Záskokář, Krokomír, Yokoslav

teplotní minima:

pátek: nestojí za řeč °C

sobota: nestojí za řeč °C

garmin report:

pátek: 7 km

sobota: 3 km

neděle: 0 km

Je fakt, že pár poznámek o tomto výletě by bylo dobré udělat, protože pár výjimečných událostí se tedy skutečně odehrálo. Například jsme jenom během pátečního odpoledne vymetli čtyři hospody. To už je úctyhodný výkon, ne? To, že nás po čase bylo zase jednou rekordních osm, připomenu jen tak na okraj, to zas tak velká událost není. Jednou už se to přihodilo v říjnu 2015 (p29 Tyterák, chyběli Sajrajt a Vopeš) a pak v listopadu 2012 (p07 Jenčov, chyběli Karpál a Vopeš). A zatvrzelý chyběč Vopeš chyběl i tentokrát a s ním druhý zatvrzelec Sajrajt, ba co víc, přidal se k nim i hoteliér Grygar. Jaktože nás bylo osm, ač tři chyběli, tážete se?

Záskok

Inu to je ta nejvýznamnější významná událost – máme nového chlapečka! A není jím dlouho toužebně očekávaný Houpačka, je jím hoteliérův bratříček Michael. Tím pádem, a pak také pádem druhým – proto, že jsme si ho celý víkend pletli s Marčélem, často jej tak i oslovovali, pádem tím, že zrovna, když s námi prvně vyrazil, jeho bratr náhodou chyběl, můžeme jej vesele nazývati Záskokář, neb právě celá situace trochu působila dojmem, že z bratrské lásky za absentéra zaskočil, aby rodina neměla z ostudy kabát.

Když už jsme u toho bilancování, prvně jsme v naší trapácké násadě vítali nového chlapečka v říjnu 2012 na Střele (p06) a jmenoval se Kamzík. Potom v dubnu 2013 na Krašově se k nám připojil dlouho toužebně očekávaný Karpál. Od té doby s námi byli oba shodně 25×, což je vskutku zajímavá náhoda. A náhoda není, že my všichni ostatní spolu tak nějak jezdíme od nepaměti. Tudíž vzít mezi sebe nového chlapečka není u nás zrovna tuctová zívačka. I když 43 vandrů děleno třemi novými chlapečky je v průměru 14,3 periodických, a to už od tuctu není zas až tak daleko.

A ježto si osobuji právo hovořiti za kolektiv, můžu prohlásit, že jsme se s novým chlapečkem, úplně stejně jako v obou výše uvedených případech, sžili natotata a vůbec si už nepamatujeme, že by s námi byl býval kdy nejezdil.

No, je samozřejmě jasné, že jsme se na rakovnické jedenáctce v Nádražní sešli již ve 14.00, abychom si na vlak do čtyř hezky začekali. Milá zvyklost, že nás občas někdo z ostatních kamarádů jde vyprovodit ku jedenáctce, přinatrefila se tentokrát Jíroj Sukoj, po trampsku zvanému Pumpička – jak jinak, když jeho bratr je Cestička?! A vyprovodil nás dokonce až na perón ke vlaku. Zde nás čekalo další milé překvapení, náš oblíbený štamgast z Nádražní »Hrbatej Tomáš« – jel s námi vlakem na Blatno.

Vrabec v hrsti
a dva holubi na střeše

V tom našem krásném vlaku čekalo nás po těch jedenáctkách ještě spousta dobrot, co chlapečkové vezli s sebou v placatkách. V Blatně pak přišel málem rozkol v expedici, když část výpravy měla pocit, že v hospodě v Blatně bychom se stavovat již neměli. Naštěstí pravda a láska zvítězily a tak se mohl Novinář družit s místními štamgasty u tabákových výrobků. Toto naše rozhodnutí pramenilo z hrůzné nejistoty, zda ještě v Tisu vůbec existují nějaké hospody. Bylo to takové »Lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše«. Málo platný, při vědomí toho, že obec Tis má pouhých devadesát obyvatel, musí si člověk neustále klást otázku, zda skutečně ještě nyní stále oplývá dvěma restauracemi.

Z mého pohledu takovýto stav rovná se v dnešní době zázraku. A proto jsme nemohli uvěřit tomu, že až vyšplháme nahoru do Tisu, dočkáme se tam existující hospody. Ta blatenská stala se nám tedy jakousi pojistkou. Bonus, který nám dala – snadno nás tam našel Krokomír, který za námi přijel s drobným zpožděním. To se ukázalo býti veledůležitým mezníkem, neboť zabloudit v Blatně dokáže kdejaký trumbera, ale my se tím pádem můžeme pochlubit, že jsme zde dokázali zabloudit i se státní zkouškou z navigace v kapse.

Když se nám nakonec podařilo pochopit, že míříme snad někam na Žihli, rozhodně však ne na Tis, vesele jsme se vrátili zpět do obce, dokázali jsme zde nejít podruhé do téže hospody a namířili rovnou do opěvovaného dvojhospodí. Původně nás ani nenapadlo jít do »té druhé«, neboť nás spousta krásných vzpomínek pojí s »tou první«. Co krásných chvil jsme zde v minulosti zažili s krásným panem vedoucím a štamgasty! Na to se nezapomíná.

Předzvěst běsnění živlů

Jakási podivná předtucha tu věru byla. Proto jsme také v Blatně brali raději vrabce v hrsti. Když jsme se blížili k té naší zamilované hospůdce v Tisu, viděli jsme z dáli jakousi otrávenou postavu opírat se znuděně o zábradlí před vchodem a vypalovat zobák. Ta postava nějak dávala tušit příchozímu, že se jedná o novou majitelku podniku. Její zhnusení pohostinskou činností bylo natolik zjevné, že jsme ho viděli i potmě, už ze vzdálenosti dvou set vratkých kroků. Byl-li snad mezi námi někdo, kdo to dokázal v té tmě přehlédnout, pak byl štandopéde vyveden z omylu nenávistným pohledem, který byl její upřímnou odpovědí na náš uctivý pozdrav.

Taková ledová sprcha dá člověku rychle vystřízlivět, a tak jsme se honem těšili na pivo. Ledva pátou cigaretku venku dokouřila, juž byla křepce u nás. Dokonce byla i ochotna nám piva donést ke stolu. Někteří jiní hosté v slušně zaplněném výčepu takové štěstí neměli. Například pán od vedlejšího stolu, když prosil o pivo, dočkal se jen vyštěknutí „Si pro něj poď, ty“.

Velmi půvabná scénka se odehrála, když se vyhladovělý Krokomír pokusil objednat klobásu. Poprvé to ještě šlo, to řekla jenom »NE«. Když nám ale nesla další pivo a Krokomír získal pocit, že si nás za tu dobu už nutně musela notně zamilovat, nebo alespoň pochopit, že osm hladových a žíznivých trampů jí tam může udělat tržbu, jakou neměla za celý týden, zkusil velmi něžně a kromobyčejně poníženě zaškemrat, jestli by opravdu nebylo možné vzít klobásu a na minutku ji strčit do mikrovlnky. Snad ještě ani nestihl z té věty říci úplně všechna písmenka, a už burácelo lokálem její cynické, neurvalé a rezolutní „V žádném případě!“ a od našeho stolu prchala jako od požáru.

Když dva dělají totéž…

A tak jsme definitivně pochopili, že nám holub na střeše fakt uletěl. Z restaurantu pro horních 45 obyvatel obce jsme se, jen my dva – já a Krokomír, přesunuli nenápadně na výzvědy do druhého podniku (pro dolních 45 obyvatel obce). Člověk má tak nějak zažito, že tam, kde je narváno, jest to znamení, že se našinec nachází v dobrém podniku, a kde není nikdo, značí to podnik špatný, lidově řečeno peleš lotrovskou. Ó, jaké bylo naše zděšení, když jsme vstoupili do druhého podniku, a zde nebylo jediného hosta.

Následkem zkratového myšlení chtěli jsme ihned prchnout, neboť představa, že by vůbec na světě mohl existovat ještě horší podnik, než ten, který jsme právě opustili, nám naháněla děs a hrůzu. Jenomže, když on tam tak strašně voněl ten guláš… Pivko jsme dali, klobásku ohřát nebyl problém (a jaká byla!), čili jsme se záhy sápali po telefonu, abychom kluky honem přivolali. Navíc, když jsme po úvodní zkušební konzumaci odcházeli vyzvednout kluky a své bágly, pan vedoucí ani nechtěl, abychom platili, že to srovnáme potom.

Když jsme za ty nezapomenutelné služby platili paní podnikatelce v předešlém podniku pro horních 45, ani jsme si nebyli jistí, zda vůbec činíme správně, ale ze zvyku jsme tak učinili. Než jsme se oblékli a nasoukali do batohů, už se zase znechuceně opírala venku o zábradlí a znuděně vypalovala zobák. Tak jí při odchodu Krokomír – opět tak nějak ze zvyku – popřál hezký víkend. Nenávistně jej šlehla pohledem a vztekle zasyčela: „Hmmm, pracovní, na rozdíl od vás…“ A to bylo myslím asi naposled, co jsme se s ní viděli.

Mezitím pro nás v peleši lotrovské pro spodních 45 obyvatel připravili malé pohoštění – jakýsi tlačenkový salát – velikou mísu vynikající tlačenky nakrájené na kostičky a rozmíchané s octem a cibulí, s mnoha vidličkami a pivíčky kolem. No radost pohledět. Jakože by nám takové přivítání udělalo radost kdykoli, ale po těch stigmatizujících zážitcích, co jsme měli za sebou, nás to málem rozplakalo. Pan vedoucí nás navíc upozorňoval, že v noci má přijít běsnění živlů. Orkán ničivější nežli Kiril v roce 2007 (ten, co nám doma na Titanu vzal střechu), kdy na vrcholu Sněžky dosáhl rychlosti 216 km/h. Z toho důvodu, že by byl rád, abychom přijali jeho pozvání a přenocovali v bezpečí u něho na sále. Inu, když dva dělají totéž, není to vždy totéž.

Odklad běsnění živlů

Do lesa jsme se ale po tolika měsících (od dubna do října – září jsme byli za Krokomírem v Bruselu) těšili tak nesmírně, že jsme nabídku na bezpečný nocleh ve vší počestnosti odmítli. Běsnění živlů už jsme měli vlastně za sebou a navíc pivo domluvilo s Taťkou, aby zatím ten vítr ještě nepouštěl. Krásně jsme si pospinkali v lese kousek před Velečínem, krásně uvařili a okolo poledního, právě když nás po mnoha peripetiích konečně našel strýc Yoko, jsme se začali balit a vydávat se na cestu domů. Absolutní bezvětří a podivné, pověstné ticho před bouří dávalo tušit, že běsnění živlů opravdu brzy zase přijde. Strýc Yoko tedy strávil s námi na vandru asi hodinu a možná i dvě a už jsme zase seděli ve vlaku domů.

Přes hospodu Na Střelnici v Rakovníku a přes ztemnělé noční náměstí jsme se dostali k nám domů na Titan, kde před deseti lety přes noc zmizela při Kirilu střecha. To proto, abychom o ty zážitky při orkánu přece jen nepřišli úplně. Kluci uvařili večeřku na sklokeramické desce (to jest na vandru taškařice věru povedená), udělali ještě i základ na zítřejší fazolovou polívku a bylo nám všem krásně na tom vandru v obýváku. Novinář s Kamzíkem dokonce odvážně spali venku na dvorku – orkán – neorkán.