třicátý třetí pánský pěší: Rabštejn

Krásný kemp

termín:

24.–27. březen 2016

trasa:

Potvorov, Odlezelské jezero, Chrášťovice, Hluboká, Rabštejn, Žihle

účast:

Karpál, Novinář, Sítěpán, Kamzík, Krokomír, Štěpán

teplotní minima:

čtvrtek: 1 °C

pátek: 0 °C

sobota: -3 °C

garmin report:

čtvrtek: 3 km

pátek: 0 km

sobota: 8 km

neděle: 6 km

Těsně před odjezdem se často „dějou věci“

Jó, začíná nám to tentokrát fakt pěkně. Nadšeni jako malé děti čerstvě schváleným novým státním svátkem o Velkém Pátku jsme se tetelili na prodloužený vandr od Zeleného Čtvrtka až po Neděli Vzkříšení. Pondělí Velikonoční je sice také volné, ale to jsme si od huby utrhli kvůli Kořalečníkovi, který v pondělí již potřeboval býti doma. (Tedy ehm, ehm – v době příprav výletu, kdy se ještě věřilo na pověru, že Kořalečník jede s námi.)

Navzdory popisovanému natěšení a dalekosáhlým plánům je stav v pátek ráno, pár hodin před odjezdem, následující: Marčélo je choré a Kamzík má taky, jak říká, moribundus. Marčélo nejede, Kamzík, jak se vyjádřil, pojede, i kdyby měl přiskákat po jedné noze. Beránek boží Yokoslav nejede, protože zjistil, že jsou velikonoce. Vopeš nejede, protože leží na operačním stole a bastlej do něj plechovej kyčel. Sajrajt je nezvěstný, Kořalečník před chvilkou telefonoval, že jede na hory. Krokomírovi nelétaj z Bruselu žádný letadla, neboť mu před pár dny nějací islámští trampové rozbombardovali letiště i s cestujícíma a konduktérem.

A Karpál? Ohromen sadou nových kuchyňských nožů jako břitva ostrých chtěl si tím největším a nejostřejším ze sady uříznout ještě patičku chleba jakožto moučníček po večeři. Se skývou ovšem šel i kus prstu a šlachy. Osm stehů, šlacha snad zachráněná, ruka zafačovaná parádní bambulí. Krev tedy tekla nejen v Bruselu, ale i v Rakovníku. Rozkaz doktora zní jasně – nezatěžovat, cpát se antibiotiky, nechlastat a odpočívat! Ale přesto jede s námi, doktorem se vyděsit nenechal. Antibiotika neutečou, vandr ano. Stejně tak Krokomír se nenechal zastrašit terorem a přišel na nouzovou variantu – přikodrcá se oklikou přes Amsterdam, jakmile jen to bude možné, ale rozhodně bude mít kapánek zpoždění. Sraz je domluven na Rabštejně.

Trocha té liturgie

A kdyby těch tragédií bylo snad málo, zjistilo se navíc, že z Mladotic se v neděli zpátky do Rakovníka nedostaneme, ani kdybychom se zuli, jak hezky říkává Karpál. O velikonoční Neděli Vzkříšení se zkrátka člověk daleko pravděpodobněji přinatrefí k nějakému tomu »Zmrtvýchvstání« nežli k »Zmladoticdorakovníkadopravení«. Trasu výletu jsme tedy museli změnit tak, aby se dalo vůbec nějak dostat domů. Tu krásnou procházku po Střele dolů do Mladotic si halt musíme odpustit.

Ve čtvrtek po druhé hodině jsme se tedy začali, jako obvykle, slézat okolo pípy v nádražní restauraci na bezkonkurenční rakovnickou jedenáctku. Inu je snad každému jasné, že ve vteřině, kdy jsme se sešli, jsme všechny chmury, křivdy a tragédie nechali ležet a důkladně se věnovali už jen čiré až dětinské radosti z toho, že můžeme být zase spolu a na starý kolena bezstarostně trampovat a třebas i s uřezanejma prstama. Sranda muší bejt, i kdyby fotra věšeli.

Brzy jsme se dočkali i Kamzíka, který dorazil navzdory nepřízni osudu. Sám, bez Kořalečníka, ale s jeho povinnou potravinovou výbavou (suroviny na kančí ragú a další delikatesy už byly rozděleny jednotlivým účastníkům před jeho odvelením na hory), s moribundusem a ještě ve vypůjčeném automobilu (původně měl totiž řídit Kořalečník, a tak Kamzík svůj vůz pověřil jinými úkoly). Po vřelém oficiálním přivítání s rakovnickou delegací se Kamzík urychleně začal věnovat užívání léků proti nevyléčitelným chorobám. Díky svému pilnému, poctivému a svědomitému užívání zmíněných léčiv se hbitě stal zdravým ještě před odjezdem vlaku v 15.56 hodin. Svým způsobem rovněž určitý druh zmrtvýchvstání, jak se k nadcházejícímu Velikonočnímu oktávu sluší a patří.

Trocha té zoofilie

Cestu tam jsme beze změn zopakovali podle lednového vzoru. Čili autobus nás dovezl od žihelského nádraží až k potvorovské hospodě pana Kozy, kterého jsme si nemírně zamilovali. Tak nějak celkově se dá říci, že jsme začátek výletu pojali jako jakousi reminiscenci lednového výletu. Jezero odlezelské chovalo se k nám po několik posledních let poněkud příkře. Domluvilo se na nás s Taťkou a společně nám několikrát zhatili naše plány a na jezero se nám tak několikrát, z různých důvodů, nepodařilo dojít. A když už jsme si před dvěma měsíci mysleli, že jsme kletbu konečně prolomili, ukázalo se, že jezero přesto zase vyhrálo, neboť se nám zahalilo v mrazivém víkendu pod sněhovou peřinu, čili jsme ho vlastně zase neviděli. Jinými slovy – nebylo k rozeznání od louky, pole a nebo hřištěte.

Hlavní cíl byl pro nás tentokrát ovšem Rabštejn. S tím, že k němu přijdeme od jezera, které si jen tak cestou prohlídneme (konečně), ale především využijeme prodloužený vandr k tomu, že celé dva dny strávíme na našem milovaném Rabštejně. Nakonec samozřejmě všechno bylo jinak, ale to snad i prosťáčkovi musí býti již teď jasné.

U Kozy jsme se poměli, jako obvykle. Tentokrát nás ohromily vynikající utopence, které jsme si v pravidelném rytmu objednávali jeden po druhém celý večer. Neznámá tajemná síla nás pak z hospody od našeho miláčka táhla hledat ložničku tentokrát na opačný konec jezera než minule. Chlapci by si byli bývali už cestou lehli do kdekterého křoví, ale jeden moudrý prorok jim neustále musel opakovat – počkejte ještě, telata jedny nedočkavý! A měl pravdu, ten prozíravec! Nakonec jsme přišli na místečko, které nás všechny okamžitě okouzlilo. Bez jakýchkoli dalších diskuzí jsme okamžitě rozbili tábor a zahájili grogové obřady.

Existenciální problémy

Ráno jsme s Kamzíkem z toho našeho krásného místečka popošli padesát metrů k potůčku. Na mapě se (skromnost sama) tvářil velmi tuctově – jen taková modrá krátká klikatá čárečka, jakých jsou na mapách tisíce. Na místě samém se však ukázalo, že jsme na nejkrásnějším místě na Zeměkouli. Velmi poeticky a citlivě jsem později své niterné prožitky sdělil zbývající části výpravy: „Jesli si myslíte, že tohle místečko je překrásný, tak se běžte volové podívat dolů k potoku, a uvidíte, klucí jedny pitomý, že todle tady je normální hnus!“ A poněvadž jsou líný jako ty svině, tak se stejně dál váleli a vedli velezrádný řeči o žrádle.

Nakonec ovšem se nám s Kamzíkem přece podařilo vyhnat je na vycházku oudolíčkem bezejmenného potůčku. Nad takovou krásou by se i balvan ustrnul, natož pak Karpál s Novinářem. I tu se ukázalo, že nás jezero jen celá ta léta zkoušelo, jestli to myslíme opravdu upřímně, jestli si vůbec zasloužíme, aby nám tu nekonečnou nádheru odhalilo. Když jsme ve zkoušce obstáli, předvedlo se nám se vší parádou. Vzápětí tedy odesíláme Krokomírovi zprávu: „Nejkrásnější místo na Zeměkouli, odsud by odešel jenom blbec. Zůstáváme u jezera další den a pak se uvidí.“ Krokomíra jsme samozřejmě museli o vývoji výletu informovat, protože nás oklikou přes Amsterdam hodlal dostihnout někde cestou mezi Odlezly a Rabštejnem.

Zcela omráčeni nádherou místa, kterým jsme původně plánovali jen projít, hned jsme ho přijali za svůj domov. Ba dokonce jsme zvažovali přejmenovat naši trapáckou násadu. Náš krásný kemp Nesajrajt na Brdech jsme doposud považovali za svůj domov. Ale nyní bylo na vážkách, zda jsme opravdu »Zbrdi«, zda nejsme spíš »Vodlezové«. Tato existenciální otázka nakonec zůstala nezodpovězena, neboť jsme se uspokojili tím, že jsme ajcvaj přijali název pro to okouzlující místečko: »Krásný kemp«.

U aparátu jazykovědec

Jediné, co by se snad tomuto kempu dalo vytknout – je zde hojnost, až nadbytek telefonního signálu. Jednomu by se samozřejmě chtělo strávit víkend bez tohoto zbytečného přepychu – hezky mimo signál. Ale musíme si drazí přátelé nalít čistého grogu. Už jenom kvůlivá tomu našemu Krokomírovi jsme byli rádi za to, že jsme štědře osignálovaní. Japa bychom ho informovali o tom, kde nás má hledat? Ale i my ostatní si, ruku na srdce, občas rádi zatelefonujeme z vandru.

Jeden takový zaznamenání hodný telefonát uskutečnil například Karpál. A to krátce poté, co na grémiu u ohně nad sklénkou vynikajícího třtinového rumu (který pro naši násadu přivezl z Itálie) pohovořil o tom, jak po stránce finanční ten důchod není zas až takové terno, jak očekával. Že se například musí držet velmi zkrátka při telefonování, aby celý důchod nemizel v bezedné jámě poskytovatele signálu. „Už žádný velký vykecávání,“ pravil rezolutně. Krátce nato ovšem uskutečnil telefonát, při kterém měl možnost zaznamenat překvapené pohledy několika párů očí. Majitelé těch párů totiž měli plné ruce práce srovnat si v hlavě souvztažnost mezi právě proklamovaným úsporným programem a skutečným jeho počínáním při telefonování.

Když ukončil hovor a viděl naše užaslé pohledy, vysvětlil nám vše právě vynalezenou diagnózou: „Ano, to je ta moje nešťastná hovorová rozpínavost!“ Jak honosným termínem dá se opentličkovat ordinérní ublafanost! »Hovorová rozpínavost!« Straničtí experti mohou než závidět tu imaginaci. Další jeho hovor byl neméně zajímavý, neboť mu telefonoval náš exkluzivní dodavatel kančího masa. Již má pro nás připravenu další dodávku, ovšem je nutno ji přijmout okamžitě. S tím nastal problém, neboť jsme se nacházeli mimo civilizaci, a tak musel lovec najít pro mrtvoly jiné uplatnění. Takovou drobnou pikantérií jest, že dotyčný střelil ty divočáky rovnou dva, a to prosím pozor: jednou ranou! Karpál, kdyby nebyl zrovna telefonoval, glosoval by to tvrzením, že tu jedná se o klasickou loveckou rozpínavost balistického ražení.

Později, sice už bez souvislosti s telekomunikační technikou ale o to výrazněji, přispěl tento mimořádně ceněný lingvista k obohacení české outdoorové terminologie dalším inovativním výrazem. Situace se odehrála v přímé a zároveň i nepřímé souvislosti s jeho zraněním ruky. Když jsme mu, jednorukému, pomáhali sbalit spacák (souvislost přímá), začal se, pravděpodobně pod vlivem silného čerstvého zážitku při šití zraněného prstu (souvislost nepřímá), domáhat tlakového obvazu. Nejdříve jsme se vyděsili, že se obnovilo tepenné krvácení, ale brzy bylo jasné, že jeho upřímně míněná žádost nějakým způsobem souvisí s právě probíhajícím procesem balení spacáku. Pro tak důvtipné štramáky, jako jsme my, Vodlezové, pak již bylo jen hračkou pochopit, že výkřiky »tlakový obvaz, tlakový obvaz!« značí, že pacient pátrá po svém novém kompresním vaku na spacák.

Špekulanti bez špeku

Vedle úsměvných příhod ovšem prožívali jsme na Krásném kempu i horké chvilky s mrazením v zádech. To, když jsme zjistili, že následkem restrukturalizace a kvapného přerozdělování proviantu po náhlém odchodu Kořalečníka do hor, postrádáme šrůtek špeku, který nakonec nikdo nepřivezl. Tu se nejednalo toliko o to, že jsme milovníci špeku, takzvaní špekulanti, ale zejména nebylo na čem osmažit cibulku do špekáčkoguláše. Ano, tak závažná a dramatická situace opravdu nastala, nekecám.

V nouzi nejvyšší jsme tedy již i přemýšleli, zda máme dostatek nástrojů pro provedení lidové liposukce. Oprávněně se cítil být vývojem situace nejvíce ohroženým adeptem dárcovství Karpál. Jistě si byl vědom i toho, že na zmrtvýchvstání nelze vždy s jistotou spoléhat, pročež vyšpekuloval, že by se mohlo zavolat Krokomírovi do Belgie, ať špek přiveze. V nebezpečí vypuknutí dalšího záchvatu hovorové rozpínavosti, navíc v mezistátním tarifu, raději jsme žádost odeslali esesemkou.

Hospoda není hospoda, člověk není člověk

V Krásném kempu jsme pobyli kus čtvrtka, celý pátek a v sobotu po snídani jsme vyrazili vstříc Krokomírovi směrem ku Rabštejnu přes Chrášťovice a Hlubokou. Právě v obci Chrášťovice se ukázalo, že hospoda, jako taková, jest fenoménem natolik démonickým, že přináší ty zajímavé zážitky, ač není ani otevřená. V celé obci potkáme jediného člověka, seznámíme ho se skutečností, že paseme po hospodě, a co on vám nám neodpoví: „Hospoda má dneska zavřeno.“ Neotálí a dříve než stihneme položit otázku, kde bydlí hospodskej, a zdali by nám neotevřel, jedním dechem tento sympatický chasník pokračuje: „Hospodskej jsem já a otevřít vám nepudu!“

Určitě si myslíte, že tenhle zážitek je věru těžké něčím přebít. To ale značí, že nemáte povědomost o tom, co jsme si hned nato přečetli na tabuli před hospodou v následující obci Hluboká. Tam se prosím před dveřmi do hospody na klasické přenosné gambrinusácké reklamní tabuli řečené »áčko« skví čerstvý nápis křídou následujícího znění: „Zde není hospoda!“

My jsme se tím ovšem nijak zvlášť netrápili, vytáhli jsme stoličky, termosky, placatky i křišťálový servis, posadili se před restaurací, která není restaurací a zrestaurovali se sami. Stejně už jsme nemysleli na nic jiného než na to, že se po čase zase shledáme s naším Belgijcem. I když měl v Bruselu po bombovém útoku člověků nečlověků situaci velmi složitou, svízelnou až neřešitelnou, věděli jsme, že přiletí, i kdyby měl unést letadlo z uzavřeného letiště. Natolik jej známe. A taky jsme se sakra nespletli. Tak co bychom teď vysedávali, když kdoví, jestli už po nás nepátrá na Rabštejně. A navíc – vždyť nám veze ten špek.

Nový Zbrd není nový Zbrd

Trampská varianta svislého i vodorovného dopravního značení, konkrétně značky »B1« Zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech a »C3a« Přikázaný směr jízdy vpravo (vyrobená z větví, mechu a kapradí) měla za úkol upozornit Krokomíra, kde odbočit z modré turistické směrem k našemu čerstvě rozbitému kempu v lesích nad Rabštejnem. Nepřehlédl ji a dorazil skutečně i se Štěpíkem, čemuž nikdo moc až do poslední chvíle nechtěl věřit. Štěpík se tak stal hrdinou a jedním z nemnoha devítiletých kluků, kteří se mohou pyšnit tím, že s přehledem absolvovali dospělej zimní vandr s přenocováním v mínus třech stupních Celsia. Celou dobu s ním bylo rozumné pořízení jako s chlapem, a tak se stal skutečným Zbrdem. Gratulujeme! I když pamětníci dobře vědí, že s námi před časem už jeden vandr (červen 2013) absolvoval. Čili až tak nový tento nový Zbrd není.

Obdiv rozhodně zaslouží vedle Štěpíka i Špekonoš. Všechny překážky překonal, slíbené splnil, zařídil, přivezl a čeho především si z přivezeného ceníme – že přivezl vůbec sám sebe. Já nevím, jestli jsme se nakonec my špekulanti na něho netěšili víc než na ten špek. Ono je smutný žít ve světě, kde hospoda není hospoda, kde člověk není člověk. Ale my Vodlezové to máme o kapánek veselejší než ostatní, neboť my jedno spolehnutí máme – Zbrd je Zbrd. ●