třicátý čtvrtý pánský pěší: Ruda

Dršťkovka v Krásné Dolině

termín:

29. dubna až 1. května 2016

trasa:

Lužná – Lebeda, Krásná Dolina, Ruda

účast:

Karpál, Novinář, Sítěpán, Kamzík, Yoko, chvilku Sajrajt

teplotní minima:

pátek: 0 °C

sobota: něco málo nad nulou °C

garmin report:

pátek: 5 km

sobota: 5 km

neděle: 5 km

Všichni to dobře víme. Ministerstvo kolejí velice obětavě dnem i nocí již dobrých patnáct roků nedělá nic jiného, než že se snaží za jakýchkoli nákladů a obětí přeorientovat své pasažéry na dopravu autobusovou. Viz například minulé vandry – do Potvorova, ač koleje vedou, musíme jezdit autobusem. Neradi. Mladotice pak jsou již zcela nedosažitelné, tam už koleje dokonce nevedou. A do Rakovníka se odtud člověk nedostane ani autobusem. Tak jsme si museli minule tu krásnou cestu z Rabštejna po Střele dolů urvat od huby a vracet se zase přes Žihli.

To nejsou jen plané nářky, snažím se ospravedlnit provozovatele nádražní hospody v Rakovníku, který, jsa permanentně přítomen v prostředí železničním, načichl touto politikou a také se snaží vyhnat své štamgasty z hospody. Zvolil ten způsob, že je zde kraksna na cajdáky nejen přítomna, ale v poslední době imrvére vyhrává ty obludné šlágry na plný kotel, takže při této neurvale hlasité zvukové kulise na lokále nejde vydržet. A přitom – jak rádi jsme zde vždy již od dvou hodin vyčkávali příjezdu vlaku ve čtyři!

Tentokrát vám přijdu na perón a klucí – oukropečkové postávají bezradně na peróně. Pivásko cucají před vchodem do hospody vestoje. Naštěstí, když to Taťka viděl, nenechal nás tu postávat dvě hodiny a poslal okamžitě nějaký jiný vlak na vysvobozenou. Aby nám však neujel, bylo nutné rychle vypít již nakoupená piva na ex a pak nás štandopéde vysvobodila otevřená náruč motorové soupravy, kde místo nerudného výčepáka vítal nás půvabný štiplístek. A tak nám začal poslední pěší vandr před letní přestávkou.

Na chudý lidi musí bejt přísnosť

Mezitím jsme ovšem ještě stihli prožít jímavý příběh s naším nejmilejším štamgastem z Nádražní – Tomášem, řečeným „Hrbatým“. Smutně se vracel z WC do lokálu. Než se začal prodírat nestydatým rámusem přes celý lokál až ke svému stolu, zastavil se před vchodem u nás, starých brachů, nastojáka s půlitry zápasících.

Tomáš je hodný chlapec a vyznačuje se tím, že, na rozdíl od jiných, kterým jest putyka domovem, on zůstává i s mnoha sklénkami pod kulíškem stále člověkem. A proto jej máme rádi. Inu, vytáhl obálku s modrým pruhem a nechal nás nahlédnout do rozsudku, kde jest shledán vinným zločinem jízdy na velocipédu pod vlivem alkoholu a odsouzen k pokutě 25 000 Kč, aniž by svým počínáním způsobil jakoukoli škodu. Jediné naše štěstí bylo, že jsme tuto sumu u sebe nenašli, jinak bychom mu těch pětadvacet z outlocitnosti okamžitě darovali, neboť každému, vyjma úředníka, který tak rozhodl, jest jasné, že to bude chudák za asistence exekutora splácet do konce života.

Michal zná řešení

Pak se již Tomáš za našich lítostivých pohledů vydal zpět do lokálu, který tím na nás otevřenými dveřmi vychrstl rambajs věhlasného uměleckého díla: „Nonstop, já chci žít nonstop, a s tím, co přijde, mám chuť se rvát!“ Doufám, že Tomáš vnímal text písně, která ho přivítala v jeho domově, a zařídí si svůj život budoucí podle návodu Michala D., umělce to zasloužilého ba přímo národního.

Spaseni motorovou soupravou mohli jsme usednout k láskyplnému pátečnímu rozjímání v nejbližší další nádražní restauraci – v luženské Lebedě. Pán Bůh zaplať tomu dobrému člověku, který ji po letech resuscitoval k novému životu. Taťka nám navíc seslal do cesty mého bývalého šéfa z let mého traťového dělnictví – Míru V., čili o zábavu bylo postaráno. S ním se dá žít nonstop! Pámbůví, že pozitivněji naladěného člověka, nežli je Míra V., věru ani v poledne s lucernou v ruce na Václaváku nevypátráš. Jeho křišťálově čistá nezáludná energie umatlala nás všechny do jednoho, a tak jsme z krásného večírku vyrazili na Krásnou Dolinu krásně naladěni. Jen v Kamzíkovi zůstala kapička melancholie, neb on, mající výrazné výhrady vůči svému šéfovi, zasněně pravil: „Musí býti krásné mít takového šéfka! Bych ho s tebou vyměnil hnedka.“

Dezorientovaná, ukvapená Walburga

Potůček, ke kterému jsme mířili (aby bylo z čeho vařit grog) byl zcela vyschlý. Dalo nám s Kamzíkem spoustu práce najít jakž takž přijatelnou vodu a nachodili jsme při tom asi pět kilometrů. Kluci nám mezitím upadli do letargie, a tak jsme tradiční předspánkové grogové obřady kapánek ošidili. Tím by se snad dala vědecky vysvětlit jedna z největších záhad moderního trampingu – že jsem za celou noc nemusel ani jednou vylézat ze spacáku za takzvanou »malou potřebou« (záhada č. 1).

Považujeme-li tuto záhadu za vědecky vysvětlenou, musím říci zcela popravdě, že se odehrálo několik dalších záhad, pro které však již vědecké vysvětlení nalézti není snadné. Ještě tak pro Sigmunda Freuda by možná bylo hračkou vysvětlit, proč měl Karpál této noci velice živý sen. V něm k němu přijela krásná holka na kole (mimochodem: příští náš vandr bude cyklovýlet) a podala mu (dlouhé desítky minut čekajícímu, až s Kamzíkem konečně přineseme jakoukoli vodu na grog) petku Dobré vody. On (protože to je zlatíčko naše zlaté) jí však povídá (ve snu): „Nó, to je sice pěkný, mladá pani, ale já tady nejsem sám, víte…“ A tak zase odjela (určitě pro další láhve). Záhadné na tom není, co se mu zdálo, ale, že se mu to vůbec zdálo. Neboť za všechna ta léta trampování se mu pod širákem nikdy nic nezdálo, natož takhle živý a barvitý sen. (záhada č. 2)

Postoupíme-li k záhadám ještě záhadnějším, Novinářovi, který nikdy nic neztrácí (ačkoli to umí), zmizela šňůra na přístřešek (záhada č. 3) a mně, který si nikdy nezapíná vnější druky na žďáráku (protože to neumí), ta cyklistka zatracená Valpurgovic v noci ty druky pozapínala (záhada č. 4). Ráno jsem z toho byl velmi vyděšen. Velikým štěstím pro mne byl souběh záhady č. 4 se záhadou č. 1. Jinak nevím, nevím, jak bych se byl rozespalý uprostřed noci z toho pozapínaného spacáku vůbec zavčasu suchý vydrápal. Záhadu číslo pět pak vidím ve skutečnosti, že se všechny ty nevysvětlitelné jevy odehrály v pátek, ač Valpuržina noc, kdy by takovéto čodojnosti byly namístě, připadla až na noc následující, sobotní.

Rozhárané duše nám spolehlivě ukonejšila společná příprava pokrmu. Tentokrát to byla záhadně výtečná Valpuržina dršťková polévka. Jak dobrou ji Novinář vykouzlil, tak myslím, že do toho musel taktéž zapojit čáry a kouzla. Jen škoda, že se sedlčanský zapřásáhlý nenávistník drštěk povaloval po nemocnicích. Mohli jsme mu uspořádat workshop k pojídání nenáviděné polévky. Pochutnal by si tak, až by mu z toho přestalo konečně pískat v uchu a ušetřil by si kapačkové terapie v chorobinci. V průběhu přípravy polévky zjevil se hodný strýček Yoko, jak jinak, zcela bez jakýchkoli navigačních problémů – ať žijou mapy.cz offline!

emBLÉm

Odpoledne již jsme mířili rozbít další tábor k potoku s nevšedním názvem »Druhý luh«. Tak trochu jsme doufali, že bude v nedaleké obci Ruda otevřená hospoda. To nám tedy tak úplně nevyšlo. Ale škoda to nebyla pražádná, beztak poutač nad dveřmi děsil kolemjdoucí Krušovickým emblémem. Přesto jsme od pěti hodin srdnatě seděli před zavřenou hospodou, která měla otevřít v šest. Ještě horší než Krušovické jest pivo Žádné, říkává Karpál. Ovšem tak trochu jsme tušili, když jsou dnes ty «Čarodějnice« (někteří říkají »Čáry« a setkal jsem se též s okouzlujícím názvem »Čodojnice«), že by se mohlo natrefit nějaké to pivínko na hřišti nebo jiném obecním plácku. A taky že to byla pravda! „Jak hasičské sbory napojily ty žíznivé trampské tvory,“ řekl by básník. Já to řeknu mnohem poetičtěji: „Hasiči – Bakalář!“ Ano, a ještě tam k tomu čirou náhodou vyhrávali naši kumpáni ze skupiny Hradní duo. Poveselili jsme se, nabrali dvě petky píva pro Karpála – strážce tábora, napsali nazdařbůh Sajrajtovi, ať se na nás přijde podívat, a vracali sa dom.

Vykrmené zastřelí

Kousek před táborem jsme zaznamenali, že poloha našeho ležení je velice nebezpečně posazená na jedné linii posed – kaliště – my. Čili, až v noci přijde zelená hlava s palnou zbraní, bude střílet na divočáka v kališti a my budeme hajat přesně v místě, kam budou špatně mířené střely dopadat. Nejlepší bude, když nás zastřelí ten Karpálův kamarád, co nám dodává kančí maso na vandry. Jednak by to hezky zůstalo takříkajíc »v rodině«, a jednak bychom se v nebíčku parádně pobavili tím, jak se u soudu vykrucuje z přitěžující okolnosti, že si nás nejdříve vykrmil a pak teprvá zastřelil.

No a kde se vzal, tu se vzal – opravdu nás přijel navštívit Sajrajtoslav. Na kole. Jak je krásné přijímat na vandru návštěvy! Poseděl, popil, skočil na kolo a odjel. Podobně jako ta Walburga včera. A taky podobně jako »Hrbatej Tomáš«. Doufáme, že Sajrajta výlet za námi taktéž nestál 25 klacků kvůlivá těm dvěma panáčkům, co s námi vypil, a pak pod jejich vlivem velocipéd řídil.

Od velkolepého k malolepému

Po loučení se Sajrajtem jsme se stali zamlklými. Jednak je obecně smutno, když kamarád odjíždí a jednak jsme přemýšleli o tom, v kolik nás asi zelené hlavy postřílejí. Jestli si stihnem před odchodem na věčnost aspoň chvilku zdřímnout. A taky, že jsme se doposud mylně domnívali, že je tenhle vandr poslední – ale jen v týhle sezóně! V tom nastalém tichu jsme si uvědomili, že jsme si moc nepomohli, když jsme od mumraje a rámusu u velkolepého ohně prchli k našemu ohýnku malolepému. Vřeštícího Zimmermanna jsme i zde, čtyři kilometry od pódia, slyšeli zcela zřetelně.

Pauza po skončení koncertu bohužel netrvala do příštích čodojnic, jak jsme si naivně namlouvali. Klidu jsme si užili jen tak dlouho, než se hasičům podařilo zprovoznit alternativní hudbotvorný systém. A pak teprvá začly ty pravé šlágry. Působilo to dojmem, že zajeli stříkačkou do Nádražní v Rakovníku a unesli tu kraksnu na plašení štamgastů. Některé z evergreenů jsme tak měli možnost si vyposlechnout ještě jednou. Ve tři hodiny třicet minut jsem, vrťa se ve spacáku, zvažoval, zda mám neúnosnou situaci řešit zvýšením dávky sedativ, nebo neohroženou akcí přímo u zdroje akustického znečištění.

Touha sdělit hasičským dýdžejům svůj názor ovšem vyžádala by si kromě vylézání ze spacáku též 4 km chůze tam a třeba i čtyři zpět. Čerti vědí, co by se semlelo, až bych tam přišel a názor vyjevil. Michal D. totiž praví jasně, že „s tím, kdo přijde, má chuť se rvát“. Umělce vskutku národního bych národu nerad otloukal, a tak jsem raději zůstal ve spacáku a poslouchal dál. Poté, co mi ve čtyři hodiny zahráli upřímnou zpověď skupiny Argema »Jarošovský pivovar«, jsem vzteky usnul.

Ejhle, Rýbrcoul!

Svatá Walburgie, bojovnice proti temným silám, tuto magickou noc ve znamení čar a kouzel propásla. Vydováděla se na nás včera a dnes se nejspíš – svatá, nesvatá – zakoukala do některého z fešných mladých hasičů. Na nás, staré olysalé dědky, už zapomněla. Prostě nic zvláštního se této noci již nedělo. I ty Novinářovy šňůry se ráno našly a myslivec nás nepic’.

Kromě šňůr našla se však náhle další pohádková postava – ochranář z CHKO. Kromě zákazu táboření jsme evidentně porušili i zákaz rozdělávání ohně a kdoví kolik dalších protistátních činností jsme vykonali, za dobu, co nás pozoroval při vaření. Když se vousatý, zarostlý ochránce lesní mravnosti odhodlal přistoupit až přímo k nám, Novinář, pravděpodobně ve snaze naklonit si ho na naši stranu, pronesl pohrdavě: „Ejhle, Rýbrcoul!“ Tato politika mu vyšla, měl ho ihned na lopatě. Příchozí hromovládce se posadil k nám, objednal si kávu a pohovořil s námi o strastech ochranaření a šel zase o dům dál. Posezení to sice bylo přátelské a příjemné. Ale pokuta žádná! Tím nás značně rozezlil, neboť jsme se těšili na třicetitisícovou ránu, abychom mohli pyšně předstoupit před Hrbatého Tomáše a říci mu povýšeně: „Žabaři!“

Bezohledný telefon

Nakonec nás ještě potkaly krásné chvilky s hasiči uklízejícími za asistence čerstvě naraženého sudu po vatře míru. Už jsme se na ně ani maličko nezlobili za jejich diskotéku, když nám nalili a krásně jsme si s nima poseděli. A tak nám skončil poslední vandr v sezóně.

Jo, a k těm telefonům. Už nám párkrát pokazil, nelida jeden telefonskej, hezkou chvilku na vandru. Například onehdá, když nám při odchodu z Rabštejna telefon oznámil, že prezidentem této republiky stal se buran z Vysočiny. Přesně na konci minulého vandru zas telefon zvěstoval, že jakmile se vrátíme, budeme pohřbívat Krokomírovu věkovitou milovanou labradorku Eiminku. I to mu ale bylo málo a tentokrát od něho vyfasoval dršťkovku Kamzík. Telefon mu v závěru trampu vyjevil, že se mnou za Míru V. svého šéfa nevyhandluje, jak bylo původně domluveno, neboť už žádného nemá. Právě dnes se šéf vydal za Eiminkou na vandr zhola poslední, nejen v této sezóně. Telefóne, telefóne, a teď už si dej voraz, ty vole! ●