pánský cyklistický 2016: Volšoveček U Vypity

Ujel toho
za deset životů

termín:

27. až 29. května 2016

trasa:

Mexiko, Nový Dům (hajali), Pustověty, Lašovice, Pavlíkov, Senec, Krakovec, Čistá (hajali), Zdeslav, Václavy, Šanov, Mexiko

účast:

Karpál, Novinář, Sítěpán, Sajrajt

garmin report:

pátek: 15 km

sobota: 35 km

neděle: 25 km

Léta letoucí ho přemlouváme, léta letoucí ho usedavě chlácholíme, že se nemusí bát vyrazit s náma na pánský cyklistický zájezd, že jezdíme ledabylým tempem od hospůdky k hospůdce a někdy i za celý víkend najedeme pouhé dva kilometry. Prostě »podle chuti«!

Ze šesti rázem jednadvacet

Ovšem, ledva nám uvěřil a účast konečně po letech přijal, přinatrefilo se, že nás pivo hned prvního večera poslalo vítat Sajrajta na Nový Dům. Tím pádem měl Pavlík hned na začátku v sobě mnohem více kilometrů než piva (čili 15). Tedy ten Pavlík, který za posledních šedesát let na kole ujel 5, 6, ale možná až 7 km, a kterému jsme na základě našich dlouholetých zkušeností s pánskými cyklistickými zájezdy slibovali, že si svou životní kilometrovou bilanci účastí na letošním ročníku rozhodně nijak výrazně nezvýší. A ejhle, za jediné odpoledne dvaapůlkrát tolik, co za celý život!

Raději jsme mu ani neřekli, že nás na víkend vyprovázelo varování hydrometeorologického ústavu před velmi nebezpečným jevem: silné bouřky, silný vítr, silný přívalový déšť. Ale také, proč bychom ho takovou prkotinou obtěžovali, když existují daleko nebezpečnější jevy. Třeba Matuška a jeho IPA. Té jsme se ovšem na startu v Novém Mexiku nedočkali. Točila se tam v den našeho odjezdu chilli IPA z nějakého jiného než Matuškova pivovaru. Nematuškovina nás tolik nezdržela, a tak jsme již po prvním kousku vyrazili.

Začátek výletu začal se tedy velmi nevinně, zvláště když pokračoval dále jakožto turné po studánkách. Nejdřív jsme zastavili u té ve Skelné huti za Bartoňákem, potom u Cypriánky za Belšankou. Kousek před Třemi stoly nás pak obrovsky potěšil svým telefonátem Krokomír, který na nás v Bruselu myslí a i když není s námi po studánkách, tak je s námi alespoň v myšlenkách a telefonátách.

Solidární masochista

Kávový systém pak v hostinci U Dobroty zpečetil naše dojemné shledání s druhým naším zřídka kdy vídaným světoběžníkem – Sajrajtem. Až jsme pod vlivem této významné události trochu opominuli ocenit a poplácat Karpála po hřbetě za to, jak výrazný posun ve své životní cyklobilanci učinil. Nezapomněl však Novinář. Ten citlivě vnímal, jak asi jeho letitý druh trpí nadmírou ujetých kilometrů a ze solidarity k utrpení Karpálovu ukázal, co je kamarádství, když spal záměrně celou noc na třičtvrtěcoulové trampolínové rouře, radiálně pod svými žebry umístěné (viz foto). Když kamarád trpí, trpím též!

V průběhu turné po studánkách předešlého večera jsem se trapně snažil zopakovat zázrak Syna Božího, který na svatbách v Káni Galilejské vždycky předělává sudy s vodou na sudy s vínem. Mé upřímně míněné pokusy s přeměnou studánek v pípy s Bakalářem za studena chmeleným, přiznávám s uzarděním, se nevedou. Avšak zázraků prostý tento víkend rozhodně nebyl. Jak jinak si lze vysvětlit, že hospoda, která v sobotu otevírá až v pozdním odpoledni, nabídla i tentokrát poutníčkům spícím na nádvoří pivo hnedka ráno po probuzení. Tento zázrak jsme zde zažili již několikrát. Tentokrát to bylo díky dopolednímu nohejbalovému turnaji. Karpál měl dokonce to štěstí setkat se zde se svým druhohorním kamarádem a jeho snoubenkou.

Všechny cesty vedou do…

Krátce před polednem jsme uznali, že večírku již bylo dosti, a vyrazili jsme za dalším dobrodružstvím. Nejkratší cestou do nejbližší hospody. V Pustovětech ovšem konal se jakýsi cyklistický závod, takže zde bylo zcela přelidněno, i pokračovali jsme tedy nepoužívanou horní cestou na Lašovice. Náš sen o hospodě se ovšem rázem rozplynul. Na místě se zjistilo, že po hospodě je veta. Další zklamání jsme prožili ve Všetatech a posléze i v Pavlíkově. Zde sice hospoda ještě je, ale nerudná babice za pípou dá poutníčkovi přemýšlet o tom, jestli by snad nebylo pro obec lepší, kdyby i zde hospoda již nebyla. A tak, díky umírajícím venkovským hospůdkám, počet najetých kilometrů opět nenápadně, plíživě narůstal. Inu, sliby, chyby. Ale statečný Karpál neremcal a jel vstříc svému životnímu rekordu.

Za prožitá příkoří byli jsme odměněni cestou přes rozhlednu až v Senci, kde hospoda U Vypity jest skutečně, jak se říká »pro lidi«. Sajrajt, ale i my ostatní, jsme zde prožili jímavé setkání s kumpánem z mládí, řečeným Volšoveček. Taktéž jsme zde šťastně přečkali v suchu ten slíbený nebezpečný meteorologický jev s názvem „Silné bouřky, silný vítr, přívalový déšť“. Naše rozjímání až meditační stavy zde narušovaly (jen mírně) nastolené otázky týkající se mnohem nebezpečnějšího jevu s názvem „Silně mizející venkovské hospůdky“.

Kdepak asi končí tato nastolená cesta? Odpověď naznačuje myslím nová, překrásná asfaltovaná polní cesta v těsném sousedství. Vede od rozhledny na Senecké hoře zdánlivě pohodlně rovnou ve směru k senecké hospodě. Láká poutníčka ku svezení. Ten, když se nechá zlákat, sveze se sice chvíli krásně z prudkého kopce po hlaďoučkém zbrusu novém rovném asfaltu, avšak skončí beznadějně dole uprostřed lánu kukuřice v bezvýchodné situaci a drápe se nazpět prudkým kopcem toutéž cestou zase zpátky k rozhledně. To proto, aby zde pochopil, že k cíli – senecké hospodě – vede ta cesta druhá. Je sice křivolaká, plná výmolů a přes hubu šlehajících větví, zato je ale pivonosná. Nevidím v tom bezohlednost a škodolibost projektantovu. Jest v tom jistě hlubší záměr: rozmysli si, člověče, nežli se pustíš cestou krásnou a pohodlnou! Vede opravdu k cíli?

Nezlobte se, ale to už fakt nešlo…

Voni právě kolikrát jdou na člověka i trudný myšlénky. Ale, jednak se to na pánském cyklistickém ani nesluší, a pak, ta senecká hospůdka vlije do žil spolu s chmelovinou i ten optimismus, a tak jsme zase vesele vyrazili dál. V Krakově před naší zamilovanou hospůdkou zrovna vidím našeho zamilovaného pana hostinského, a tak vám jedu rovnou k němu a rozjařeně na něj volám: „Dobrýtro, vašnosto, máme otevřeno?“ A co on, ten skvělý a veselý chlapík, vám neudělá. Dlouho mlčky smutně kouká skrze mne, a pak povídá temně: „Nezlobte se, ale to už fakt nešlo…“ „Jo … jasně, chápu … vždyť já vím,“ povídám mu účastně. Ale, vlastně – kecal jsem. Ve skutečnosti nic nevím, nic nechápu.

Na Krakovci bylo dopoledne zavříno a v Šípech už se kluci také musejí obejít bez té krásné hospůdky, co nám loni udělala tolik radosti. Když jsme konečně vyhladovělí natrefili existující, otevřenou hospodu, a sice v Čisté, nejen, že jsme zde nedostali najíst, ale navíc se zde od nás žádalo, abychom to, že nás nechají o hladu, chápali. Nezlobte se, ale to už fakt nešlo…

Lupič dědečkem a Matkou Terezou

K žádnému úhynu nakonec překvapivě nedošlo. Jako už tolikrát a tolikrát předtím ujal se nás Karpál a všechny nás na své chajdě nasytil a napojil. Předcházel tomu ovšem další nebezpečný jev – nelítostná obrana nemovitosti se zbraní v ruce. Vnouček Karpálův, na chajdě se svojí mateří dlící, viděl oknem blížící se tlupu pochybných individuí. Na základě svých životních zkušeností (odžito má již tolik roků, co Karpál před vandrem za celý život kilometrů na kole najezdil) usoudil, že jde do tuhého, honem zamkl zevnitř a ostře nabil svou špuntovku připraven na boj muže proti muži. Matka na jeho pokyn rovněž ozbrojena kuchyňským náčiním čekala na povel k útoku.

Po obezřetném vyjednávání dohodly se zúčastněné strany na tom, že nejneurvalejší z loupežníků, do dveří bušící brunátný divous, není loupežník, alébrž majitel nemovitosti – všemi uvnitř milovaný děd, tchán, manžel a otec. Zkormoucená rodina tedy nakonec otevřela dveře nejen od chatrče, ale i od špajzu, a o to nám šlo. Zakrátko začal Karpál obsah špajzu přemísťovat z interiéru do exteriéru, zejména do bezprostřední blízkosti venkovního grilu a tlupy vyhladovělých pobudů. Tím se stal všemi milovaný nejen uvnitř ale i vně budovy. Tak mnoho lásky ani Matka Tereza nepoznala.

A vzhledem k tomu, že měl po včerejších patnácti dnes v nohách a v hýždích ještě pětatřicet – suma sumárum padesát kilometrů, byli jsme na něho tak moc hodní a nedělní etapu jsme mu odpustili. Sami jsme to střihli přes Václavy, kde bylo – jaký to šok – zavříno, dále za Marčélem do Šanova a končili jsme zase chilli Ipou v Mexiku. Tak nám ta agónie venkovských hospůdek proměnila náš léta milovaný lážo plážo cyklo výlet ve vytrvalostní marathon o přežití. Ovšem někomu i to je »podle chuti«. ●