třicátý druhý pánský pěší: Jince

Naval deku, naval sruby!

termín:

26.–28. únor 2016

trasa:

Jince, Ohrazenice, Valdek, Neřežín, Podluhy, Hořovice

účast:

Sítěpán, Novinář, Karpál, Kořalečník, Kamzík

teplotní minima:

pátek: -4 °C

sobota: -6 °C

garmin report:

pátek: 4 km

sobota: 8,5 km

neděle: 6,5 km

Já bych asi tentokrát začal výčtem toho, kolik nových cajků jsme si zase pořídili. Je totiž až s podivem, co všechno ještě uneseme. I když, některé z novinek nejsou dalším krámem navíc, jen nahrazují doslouživší. Tak například třeba mne na minulém vandru opustila má milovaná nafukovací karimatka z ármyšopu za 300 Kč. Nesvědčilo jí čtrnáct pod nulou, ztvrdla, nechtělo se jí ohýbat. Věru, že však přetěžko člověku nenutit karimatku do ohýbání, když ji našinec potřebuje dostat do báglu. A tak zamuchlaná ztvrdlá nebožačka vypustila duši.

Tisícovky létaly za hory za doly

Do Jinců jsem tedy přijel s novou karimatkou Therm-a-rest neo air trekker regular za neuvěřitelné tři tisíce. Když jsem si jen pomyslel, že pod dokonalým, poctivým, skromným spacákem za vosum set budu mít nafrněnou, načančanou karimatku pomálu za čtyřnásobek, byl jsem vzteky bez sebe. Před odjezdem jsem jí vyhrožoval, že se za ty prachy bude muset zatraceně snažit, abych jí uprostřed mrazivé noci v návalu zlosti neprořízl hrdlo. A tak se činila tak důkladně, až jsem zjihl a na její děsivou cenu zapomněl.

To u kvalitní litrové termosky na grog to byl opačný příběh. Když jsem ji v Lidlu viděl v regálu za symbolické dvě stovky, nemohl jsem ji tam nechat. Kdoví jakému ničemovi by se dostala do rukou! A vůbec, byla to láska na první pohled, a basta. Ňáký kecy vo tom, že už máme termosek dost, odmítám poslouchat. A navíc – vždyť byla modrá…

Co nového u Novinářojc? Částka tři tisíce prostě v únoru frčela. Novinář podlehl módnímu trendu a tři tisíce vytáhl z prkenice také. Dobře udělal, že ty tři tácy nevyhodil za termosku, ale pořídil si za ně pěkný spacák šitý na míru od krejčího z Berouna. Karimatku od Therm-a-restu kupoval o měsíc dříve než já, tudíž se do novinek tohoto výletu nepočítá.

Klucí kladenský málem měli nové stoličky, avšak reklamační řízení těch nevydařenin z minula se za měsíc nepodařilo dotáhnout do konce, a tak nebožáčkové posedávali na zemi a ničím novým se neblýskli, nuzáci.

Diakritický kovotepec

To náš zlatý Karpál, to je jinačí kofr! Slovy: křeslo, žďárák, spacák, sekyrka, štamprdle. Skládací křesílko z prestižního asijského obchodu A-Z shop. Spacák a žďárák původem z Holoubkova avšak s mezipřistáním u Yoka. A ta sekyrka? Není to jen tak obyčejná sekyrka. Je to sekyrka Zbrďka, jejíž krásné jméno také na její bůček vytepal. Ani diakritika ho nezastavila. I háček si náš ochotnický kovotepec sám vyrobil. Jiný by se na to vykašlal a raději ji pojmenoval ZbrDka. To on ne, on si tu práci dal, vlastní razidlo s háčkem vyrobil, a proto můžeme se honosit tepanou ZbrĎkou. Ó my se máme!

To ovšem z jeho strany stále ještě není všechno. Když kupoval ve vietnamském konzumu na náměstí nové skládací křesílko (židlička už je mu málo!), objevil v tomto zajímavém obchodě krásnou sadu pohodlných dvoucentilitrových skleniček. Pro každého Zbrda tedy měl krásného skleněného panáčka s vkusnými barevnými dekoracemi na ovocné téma. Krásný to trampský křišťálový servis. Celý víkend jsme měli každý svůj stakan vždy po ruce.

Kanadská whisky ve vietnamském tajtrliku

To se nesmírně hodilo, neboť Karpál opět přivezl nevídanou lahůdku – vynikající kanadskou Whisky Crown Royal. Nehledě k tomu, že jsme taktéž sklízeli plody vandrácké pracovitosti. Sladký plod našich několika poetických večerů strávených v mé dílničce nad zpracováváním úrody jablek z Krokomírovy zahrádky. K našemu násadnímu destilátu z jablek hodil Karpál do placu navíc též pár lahví své Tutti fruti z vlastní zahrádky a pár lahví Hroznovice ze zahrádky svého dílenského kolegy.

Vedle podrobného popisu celého našeho vetešnictví rád bych se též zmínil o tom, co jsme za víkend zažili. Úkol je to ovšem nesmírně náročný, neboť jednalo se o hluboké a hluboce niterné prožitky, které se v próze špatně popisují. Spíše by tomu slušela nějaká intimní lyrická poezie. Inu ale, sešli jsme se v Jincích v hospodském pivovaru Vilém. Kladeňáci nás už očekávali. Poměrně snadno jsme se shodli na tom, že projedeme kompletně celý nápojový lístek od desítky až po jejich ipu. Pro začátek jsme vynechali kontroverzní téma četnosti, tedy kolikrát ten nápojový lístek projedeme tam a zase nazpátek. Vzhledem však ke skutečnosti, že, co se kvality nápoje dotejče, očekáváme od minipivovárku o stupínek vyšší level, snadno jsme se shodli na tom, že nám jedno kolo zcela stačilo. Závěrečnou ipou si nás kapánek udobřili, a tak jsme, směřujíce ke zřícenině Valdek, odcházeli dobře naladěni. Ledva jsme stačili přeříkat jazykolam »Budeme-li spát na Valdeku či nebudeme-li spát, naval deku« už jsme byli u východu z restaurace a těšili se do lesa na grogové obřady.

Já nejlíp vím, co je pro vás dobře

„Kampa máte namířeno, klucí,“ povídá nám u východu z hospody přátelský, drobný, milý až naivně působící mladý vlasatý pán od stolu štamgastů, kde se mastily karty. „Ále, jdeme si lehnout do lesa, asi někam směrem na Komárov,“ povídám vychytrale zase já jemu. Přece mu neprozradím, kde budeme mít všechny ty naše majetky přes noc rozložené. Tím spíš, že to sám ani nevím. „To je ale přece blbost, tam nechoďte,“ povídá ten outlocitný mladík.

Vono bude asi lepší, když to vezmu jen tak ve zkratce bez přímých řečí, páč by to bylo hodně dlouhé vyprávění a celé by se to točilo v kruzích a spirálách. I v reálu to trvalo celé nesmírně dlouho, však pointa příběhu spočívala v tom, že se o nás to zlatíčko bálo, abychom mu v noci venku neumrzli, a snažil se nás nasměrovat jinam, kde on zná několik trampských srubů i s kamínkama, kde bychom si mohli zatopit.

A nedal si to vymluvit a nedal a nedal. Kdoví, jestli nebyl převlečená ženská, neb žádné argumenty neslyšel a navíc věděl líp než my všichni, co je pro nás dobře. Věty jako „my jsme zvyklí, vůbec nám to nevadí, zrovna před měsícem jsme spali v mínus patnácti (to už jsem byl nucen přehánět, neb skutečně bylo minule jen čtrnáct),“ jako by ani neslyšel. Jeho hlavní argument – chápejte, v noci bude mrznout! (–4 °C pozn. aut.), nemůžete spát jen tak venku – opakoval opravdu mockrát. Za boha nedopustil, abychom spali v mrazu venku a ne v „jeho“ vytopených srubech.

U dubu doleva ke srubu

Nakonec jsem vymyslel, že jediný způsob, jak se odtamtud vůbec dostat, bude, že budu předstírat, že poslouchám jeho velmi podrobný popis cesty ke srubům. A to jsem taky udělal. Moc jsem mu poděkoval, pro jistotu jsem ještě položil fingovanou rýmovanou otázku: „A u toho dubu jsi říkal doleva ke srubu?“, pak jsem ještě sedmkrát poděkoval za záchranu pěti lidských životů, oznámil mu, že už vím kudy na sruby, a ó jak se na kamínka těšíme, a v klidu jsme odešli původně plánovaným směrem do lesa na Valdek. Náš milý zachránce se vrátil k již značně nervózním karbaníkům a pokračovali ve hře.

Rozvážně jsme se sunuli obcí podél potoka a užívali si krásného mrazem vonícího vzduchu. Když jsme ovšem byli asi třista metrů od hospody, upoutal naši pozornost dusot nějakého zoufalého běžce, který evidentně směřoval k nám. Chlapec totiž zdvihl oči od karet, a když viděl z okna, že jdeme špatně, děvenka moje starostlivá utíkal za námi, jak byl (triko s krátkými rukávy), co mu nohy stačily, aby nám ukázal cestu pravou ke srubům a tím nás podruhé zachránil. Celé vysvětlování, že opravdu chceme spát pod stromy a ne v nějakém smradlavém kutlochu, začalo zase znovu od začátku. Chlapec to byl moc hodný, ale chvílema už jsem opravdu přemýšlel o tom, čím bych ho tak flákl po palici, aby ho to moc nebolelo, ale my už si mohli jít konečně po svých.

Nakonec to přece celé nějak pámbuzaplať skončilo, když už se chudinka naše celý promodralý zimou klepal jako ratlík (zachránilo nás to triko s krátkými rukávy). A tak jsme si nakonec mohli najít podle svého hezké místečko na spaní v lesejčku nad Jincema. V noci jsme mohli ze spacáku koukat na hvězdičky a ráno vidět jako první, ještě před tajtrlikem, šumící koruny stromů – přesně tak, jak to máme rádi. Kořalečník s Karpálem si mohli ráno udělat krásnou vycházku pro vodu ke krásné studánce u nedalekého krásného statku. Později v průběhu víkendu jsme se tudíž mohli potěšit přípravou fantastických jídel z divočáka, co dal Karpál do placu. Jeden den z něho byly krásné závitky (viz fotodokumentace), druhý den divočína (čína z divočáka). K tomu hezky fazolová polívka z Novinářských fazolí. Také tak, jak to máme rádi – tedy ne na kamínkách ale na ohni a na pařezu coby kuchyňské lince. No unikum!

Dva svetry a dvě prkýnka

Bylo by snad i hezké vyprávět dopodrobna ten dojemný příběh o tom, jak s sebou Karpál vláčel celý víkend omylem dva na vlas stejné objemné huňaté svetry modré barvy. Veronika totiž Karpálovi (v obdobné hrůze z jeho umrznutí jako mladý pán z Jinců) nenápadně před odjezdem podstrčila druhý svetr téhož designu a tvrdila mu, že je to ten první, že si ho večer zapomněl zabalit do ruksaku. A tak k němu do báglu, obalamucen, nachmoucal ještě i jeho klon. A bodejť ne, když byl modrý…

Ale což, kamarádi, dneska vám to stačí takhle. Z hovna bič neupleteš! A upleteš-li, nezapráskáš. A zapráskáš-li, pak jedině sám sebe. Nevím o tom, že by tuhle nudnou kapitolu něco dokázalo lépe vystihnout nežli toto krásné lidové rčení. Jen připomínám, že je evidentní, že toho s sebou pořád ještě nosíme málo, a tak jsme na tomto výletě jednomyslně rozhodli, že pro náš ještě krásnější život bude od příště Kořalečník vozit navíc naběračku. A já druhé kuchyňské prkénko. A bodejť ne, když je modré… ●