třicátý první pánský pěší: Odlezly

A to jezero zasejc
viděli-neviděli

termín:

22.–24. leden 2016

trasa:

Potvorov, Odlezly, Žihle

účast:

Sítěpán, Novinář, Kořalečník, Kamzík, Yokoslav, Termínátor

teplotní minima:

pátek: -14 °C

sobota: +1 °C

garmin report:

pátek: 5 km

sobota: 10 km

neděle: 3 km

No, ono to tentokrát, nemyslete si, začínalo docela smutně. Karpál ulovil amura, a tak se hrozně těšil, jak si ho na vandru uděláme. Recept a všechno ostatní bylo vychytané, úkoly a suroviny rozdělené, když tu se zjistilo, že Karpál na vandr nemůže, neboť musí na hory, lyžovat. To bylo věru nemilé rozesmutnění. Jak pro něho, tak pro nás. O to truchlivější bylo, že už v této sezóně na jedněch horách na úkor vandru byl, tohle byly, nastojte, jeho druhohory. Nejblbější na tom měl, že se ale vlastně zároveň na ty hory i těšil. Nespal z toho konfliktu motivů, chudák, a vyletěl mu cukr.

Druhohorník vyprovází

Nakonec ale, když jsme vymysleli, že nás aspoň může jít vyprovodit na nádraží, dát s námi pivko, zamávat nám do vlaku, tak jsme se tak nějak všichni uklidnili a na vlak ve čtyři čekali s ním v hospodě raději už od dvou. Samozřejmě, nebyl by to ani on, kdyby se přišel loučit s prázdnýma rucema. Jednu ruku měl plnou amura, kterého poslal na výlet s námi místo sebe, a druhou ruku měl plnou tekuté omluvenky. A ta vám byla tak nekonečně dobrá, že, jak říkal Novinář, s takovou slivovicí se jeden potká tak maximálně dvakrát, třikrát za život, a to se ještě musí sakra snažit a jít tomu štěstíčku sám hodně naproti.

Loučení u vlaku bylo srdceryvné zejména proto, že předpovědi počasí slibovaly něco tak mezi mínus deseti a mínus dvaceti. A tak si Karpál nebyl jist, zda nás vůbec ještě někdy živé uvidí. Zákopčaník to měl totiž pojištěný, neboť, jak sliboval, jestli v sobotu nad ránem neumrzneme, tak v sobotu odpoledne zajdeme horkem. Nejen podle prognózy, ale i ve skutečnosti, se během asi osmi hodin teplota změnila z mínus patnácti na plus pět. To už ale trošku předbíhám.

Nekompromisní
preventivní opatření

Po několika traumatizujících předešlých neúspěšných pokusech o zdolání Odlezelského jezera báli jsme se, že by to mohlo tentokrát zase nevyjít. To jsme již nemohli dopustit. Umluvili jsme se tedy, že z Žihle ještě popojedeme autobusem preventivně až do Potvorova. Že bychom pak dokázali nezdolat ten kousek z Potvorova dolů, nám připadalo poněkud nepravděpodobné. Posilnili jsme se tedy na cestu pro jistotu v Rakovníku a doufali, že načerpání sil bude možné i v Potvorově. A vyšlo to. Takových sil jsme načerpali, jéje!

Posezení v hospodě v Potvorově bylo příjemné a veselé. Jediné, co mohlo kalit naše bezstarostné veselí, byla skutečnost, že v tak příjemném podniku sedíme celý páteční večer prakticky sami. Místním je asi proti srsti sedět v opečovávané, čisté a vkusně zařízené hospůdce. Tfuj tojfl, až se jim z toho dělá šoufl, jak by řekl básník.

V noci jsme nevěděli, jestli máme čekat mínus deset, patnáct nebo dvacet. Nakonec z toho bylo čtrnáct a připadalo pár centimetrů sněhu. Prostě brnkačka, Kořalečníkovi to ani nestálo za to, aby si stavěl přístřešek. Zima mu nebyla, ale jak se mu na spacáku hromadily další a další centimetry těžké sněhové peřiny, měl divoké sny o tom, že je zavalen v lavině.

Kuchyně nebo kovárna?

K obídku jsme si pak rituálně chystali amura od Karpála. Na začátku to sice vypadalo kapánek beznadějně, neboť v mínus čtrnácti byl zmrzlý na kost, a nedařilo se nám vymyslit, jak to poleno nafiletovat. Jak je možno vidět v krásném filmu hodného strýčka Yoka, brunátné násilí nakonec slavilo svůj triumf a za pomoci sekery jakožto kladiva a mačety v roli majzlíku se podařilo nadělat z amura úhledné řízečky, zabalit je s pestrou paletou zeleniny do alobalu a upéci v popelu.

Balíčky s tímto gastronomickým pokladem z druhohor by bývaly byly patřily spolu s nezapomenutelnou flambovanou polévkou cibulačkou k tomu nejkrásnějšímu z celého víkendu, avšak vzápětí je předčila událost ještě krásnější, nadmíru významná a vznešená – kde se vzal, tu se vzal, po dvou letech se na vandru objevil náš milovaný zlatoušek Sajrajtoslav Termínátor. Běželi jsme mu naproti až do Potvorova, ale co naplat, hospoda byla ještě zavřená. Tak jsme si posloužili z vlastních zásob a vydali se konečně k jezeru.

Pyrrhovo vítězství

Byla to náhoda nebo osud, kdo ví. S velkou slávou jsme sice konečně slavně a vítězně dobyli jezera odlezelského. Na místě samém se však zjistilo, že jsme ho stejně ale nakonec zase neviděli. Mírně se to podobalo našemu věhlasnému nápadu jet Kořalečníkovi ukazovat hrad Krakovec potmě. Na místě samém se totiž zjistilo, že výletník, který se jede podívat na jezero, když je zrovna patnáct pod nulou a deset centimetrů sněhu, stěží rozezná jezero od louky nebo pole. Podobně jako královna Koloběžka – ani nahá ani oblečená – jsme jezero viděli-neviděli.

Další stoličky na půl večera

Abych poněkud zaoblil hroty tohoto neslavného našeho vítězství, pohovořím krátce o velikém úspěchu skromného objevitele a vynálezce pana Tajlóra. Jest zde na místě připomenout, že premiérově na tomto výletě vytáhli ze svých batohů stoličky už i poslední neznastoličkové (to je něco jako neznabohové). Tedy už i oba Kladeňáci vysedávali s námi ostatními na svých zbrusu nových miláčcích. I když ne dlouho, protože se jim oběma jejich nové stoličky v průběhu víkendu odporoučely. Jak již je obecně známo z předchozích odstavců, po dlouhé pauze dostavil se na vandr ztracený syn Sajrajtoslav. Zcela ohromen zůstal stát v údivu, když viděl, jak všichni posedáváme na vlastních stoličkách. Nadšeně znovu a znovu prohlížel jednotlivé modely a zamlkle záviděl.

Mnohokrát jsme mu v průběhu výletu nabízeli své stoličky k posezení, ale vytrvale a zarputile odmítal. Bylo nám to trochu divné, že si nechce sednout, ač je stoličkama evidentně nadšený. Záhada ta vysvětlila se až v průběhu noci, kdy všichni postupně ulehli. My nedůvtipové, vůbec nás nenapadlo, jak drahocenné předměty s sebou vozíme. U všech cajků, co s sebou taháme, se snažíme, aby byly co možná nejvíce multifunkční. Nebudeme přece s sebou vozit hrablo na sníh, dmychadlo na oheň a kuchyňské prkénko, když všechny tyto funkce zastane právě jen kuchyňské prkénko. Nebudeme s sebou vozit nářezový stroj, když stejnou funkci v mrazu zastanou společnými silami mačeta se sekerou.

Pralesní noční stoleček

Že by se ovšem stolička dala použít jako multifunkční zařízení, to nás nikoho ani v nejmenším nenapadlo. Když ale všichni ulehli a pravidelně oddychovali, vykradl se vynálezce a objevitel pan Tajlór ze svého pelíšku, zmocnil se obdivované stoličky hodného strýčka Yoka, přistavil si ji jako noční stoleček vedle svého pelíšku a na ni postavil si láhev rumu, aby byla v průběhu noci hezky pořád po ruce. A tak nějak celkově aby to chlastání mělo kurva úroveň!

Pyrrhova prohra

Ve stínu takto invenčního přístupu zůstávají všechny naše dosavadní vychytávky jen dětinskými pokusy beznadějných budižkničemů. ●