třicátý pánský pěší: Brzina

Dobrotivý jeskyňář
a besídka zapomnětlivých starců

termín:

27.–29. listopad 2015

trasa:

Bratřejov, Vilasova Lhota, Petrovice, speleologové Týnčany, Vletice, Brzina, Drážkov

účast:

Sítěpán, Novinář, Karpál, Kořalečník, Kamzík

teplotní minima:

pátek: -3 °C

sobota: +3 °C

garmin report:

pátek: 5 km

sobota: 10 km

neděle: 3 km

Obavy to byly liché, avšak pochopitelné: bude tento nadcházející vandr na Brzinu mít alespoň minimální šanci postavit se po bok tomu minulému na Tyteráku, který byl přenádherný a nezapomenutelný? Jistě jsme se leckterý z nás touto myšlenkou v skrytu duše zaobíral. Ovšem zbrdský vandr je zbrdský vandr a s klucíma, co spolu mluvíme, si jej uděláme krásnej vždy a všude. Pravděpodobně právě nezapomenutelnost událostí z Tyteráku zcela vyčerpala kapacitu našich paměťových úložišť, a tak byl celý následující vandr na Brzinu protkán jak nádherný gobelín bohatě zdobenými vzory šitými zlatou nití zapomnětlivosti.

Záhada doutníku vyřešena

Již první krůčky, které jsem udělal při psaní recenze tohoto jubilejního třicátého výletu, leccos naznačily. Procházel jsem si svůj sítěpánský deníček s poznámkami z prožitého víkendu a hledal nějakou tu jednotící linku vyprávění. Hned první poznámka, kterou jsem si udělal v pátek dopoledne v práci (ještě před odjezdem na Brzinu), upadla u mne v dokonalé zapomnění a vůbec netuším, co jsem myslel poznámkou: „záhada doutníku vyřešena (od Karpála)“. Jestli někomu z vás dojdou souvislosti tohoto vtipu, tak se mu prosím zasmějte, mně se to ani po úmorném, vysilujícím, několik dní trvajícím boji s pamětí, nepodařilo.

Příprava výletu po stránce kulinářské byla tentokráte dovedena k dokonalosti. Každý účastník obdržel od Novináře předem svůj vlastní seznam surovin pro společné dílo. Tento moderní systém byl zaveden náčelníkem pralesní kuchyně po několikeré zkušenosti, kdy se na vandru sešlo mnoho metrických centů buřtů, k tomu pár klobás a jinak zhola nic. A s takovouto sestavou proviantu se pak hrozně blbě plní přání účastníků, kteří touží například po savojském řízku s bramborovou kaší. Znám jest i případ, kdy jsme na přání vařili gulášovou polévku, ovšem jen ze dvou dosažitelných surovin – vody a glutamátu sodného (pámbu zaplať aspoň za tu vodu!)

Málem zapomněl jít do práce

Slabina systému ovšem spočívá ve skutečnosti, že pokud některý z účastníků zapomene doma žracák, jeho suroviny mohou dost podstatně chybět. Zbrd si ovšem i pak poradí. Prostě se udělá třeba Chilli con carne bez chilli a bez carne. Vždyť con je také dobrý! Grygar ovšem, abychom mu nekřivdili, nezapomněl doma žracák. Ani nezapomněl nakoupit suroviny. Vše měl připraveno podle rozpisu. Jen v pátek před obědem telefonoval, že zapomněl, že musí v sobotu do práce, a že tedy na Brzinu nejede. Jeho neúčasti nám rozhodně bylo líto, ovšem neúčasti jeho žracáku nám bylo lítěji.

Podle krizového scénáře, který jsme hbitě s náčelníkem pralesní kuchyně vypracovali, jsme se sešli v poledne těsně před odjezdem na obědě v restauraci U Hrozna, abychom si rozdělili Grygarův rozpis a rychle oběhli náměstí a chybějící suroviny dokoupili půl na půl. Zároveň sem ta moje zlatá Janička dopravila vůz Ford C-max oranžové barvy, který nás měl vzápětí přepravit i s nově nabytým proviantem z Rakovníka do Sedlčan. Dojednáno, zařízeno, ukončil jsem zasedání krizového štábu, převzal klíče od vozu a vyrazil s půlkou Grygarova rozpisu za nákupy po obchodech.

Zapomenutý automobil

Šťastně jsem vše v rychlosti nakoupil, avšak pod tíhou stresu z plnění krizového scénaře vzápětí uspokojeně odcházím z náměstí s bříškem naplněným výborným obědem a s nákupem v tašce pěšky zpět do práce, jak jsem zvyklý. Tam jsem ještě asi hodinu předstíral plné pracovní nasazení. V momentě, kdy jsem i tuto činnost ukončil a měl se k odchodu na vlak, zjišťuji díky své pronikavé inteligenci, že tu něco nesedí. – Batoh! Kde já mám bágl?! Aha, v autě! Proč je v autě? Protože na Brzinu koleje nevedou, tak tam kluky vezu autem. Ale kde mám jávole auto? Zaparkované Janičkou kdesi za náměstím. Zapomněl jsem na něj!

Cesta na vandr automobilem tedy začala tak, že jsem běhal po Rakovníku a hledal, kde jsem zapomněl automobil. Zbytek cesty do Sedlčan již byl excesůprostý. Laděnka Kořalečníkovna doma přítomna nebyla, ale sekaná, kterou nám nechala v domácnosti na uvítanou – náhradou za sebe – patří k zážitkům, které nedokážou zapomenout ani tak zapomnětliví stařečkové, jako jsme my. Kořalečník sice tvrdil, že je Laděnka v práci, ale já jsem přesvědčen o tom, že tou dobou přednášela, jakožto uznávaná světová expertka, s famózním úspěchem na univerzitě v Cambridge nejnadanějším studentům svůj »Úvod do studia fašírkologie«.

Automobil jsem tedy nakonec uložil u Kořalečníků vedle fašírky a poprosil kamarády, aby mi v neděli připomněli, že vůz je v garáži. Tím, že jsme se konečně zbavili automobilu, nám vlastně teprve začíná vandr. No, už byl nejvyšší čas, když se tak podívám, kolik už jsem toho popsal. Šťastní, veselí a do růžova vyfašírkovaní jsme vyrazili vstříc dalším dobrodružstvím. Kořalečník junior nás, jak je jeho hezkým zvykem, odvezl nezištně na autobus. Autobusák, jak je jeho špatným zvykem, nás sice odvezl do lesů, luk a strání poblíž Husova kamene, ale chtěl za to prachy, vlk jeden. Oběma však děkujeme. Husův kámen známe za světla, dneska, za tmy, soustavou čelovek nasvícený, byl ještě krásnější.

Člověk člověku vlkem,
Zbrd Zbrdovi medvídkem

Máme takový nepsaný hezký zbrdský zvyk – přivézt s sebou vždy něco pro radost ostatním kamarádům. Určitě zapomenu uvést mnohé z přivezených radostí, ale pár příkladů postačí. V tomto ohledu vyniká zejména Karpál (tentokrát měl dokonce kromě fajnové fláděry Johnnie Walker Red Label navíc ještě pro každého jednu krabičku šňupacího tabáku). Kamzík se zase v poslední době v tomto ohledu specializuje na kvalitní doutníky. Tentokrát ohromilo zejména jeho vynikající dovopravdické originál Habano a hlavně – jeho foukací harmonika, která k naší radosti tvořila kouzelné emotivní akustické pozadí výletu. A pak – kdopak z nás kdy ochutnal žitnou pálenku?! A pokud ano, jak je tomu dávno? Proto jsem já, děvenka moje starostlivá, vezl kamarádům pro radost žitnou – ten zapomenutý skvost – na ochutnání.

Kořalečníku pak dostalo se pro radost kvalitního zeleného čaje originál z Vietnamu. V internetové diskuzi si onehdy totiž posteskl: „Pavlíku mám prosbu. Dochází mi zelený čaj. Vem mi prosím jedno balení.“ Velmi vychytrale nespecifikoval, ke kterému z Pavlíků promlouvá. Takže se mu sešly balíky dva. Jeden ode mne, druhý od Karpála. Převzal je od nás rozmrzele, neboť vpravdě očekával, že nebudou dva, ale tři. Avšak třetí Pavlík (Yoko) mu nepřijel.

A Jíra se právě zde u Husova kamene vytasil také s předmětem pro rozradostnění kamarádů. Pověsil si zezadu na batoh blikajícího plastového medvídka, jak se u padesátiletého trampa sluší a patří. Zakoupil jej (ať to stojí, co to stojí, řekl by Yoko) k zajištění bezpečnosti kamarádů při chůzi za tmy po frekventované silnici do Petrovic. A opravdu na nějakých sedm minut jsme se cítili v bezpečí. Poté došly baterky a naše holé životy už měl v rukou jen Taťka. Náhradní baterky Kořalečník, jak jinak na tomto vandru, zapomněl.

Hyperaktivní stařeček

Kořením vandru, jak si mnozí myslí, jest návštěva restauračního zařízení. Není to ale zcela přesné. Spíše se domnívám, že tím kořením jest nám setkání se štamgasty toho kterého restauračního zařízení. O tomto víkendu to rozhodně platilo na sto procent. V obou navštívených podnicích (ani v jednom nebyla televize) jsme byli setkáním se štamgasty uspokojeni měrou vrchovatou. Teď je na řadě vyprávět o hospodě U Mikeše v Petrovicích, kam jsme zapadli na pár kousků svijanského Mázu cestou od Husova kamene.

Od první minuty nás zde upoutal nepřehlédnutelný šlachovitý bleskohlavý rtuťovitý stařík. Měl sice své stálé místo u jednoho ze stolů štamgastů, ale hned byl tu, hned onde, hned u nás a rázem zase zpátky. Ledva u nás pohrozil, že jde domů pro harmoniku, již seděl u stolu štamgastů a řešil problematiku orání versus podmítání. Cobydup seděl u dalšího stolu a citoval pasáže z posledního čísla časopisu Střelecká revue. Často ode všech stolů štamgastských odbíhal ke stolu celebrit (to jsme my) pohovořit o základních hodnotách skautingu a trampingu. Naše gloriola zapomnětlivosti byla pravděpodobně natolik silná, že se přenesla i na tohoto neposedu-nepostoju, když při jedné ze svých návštěv u našeho stolu vyhrkl: „Nezapomněl jsem si tu revolver?“ (Kam se seru se zapomenutým automobilem!)

Jak jinak, aniž by po zapomenutém revolveru nějak výrazněji dále pátral, už seděl na svém místě poblíž pípy a vedl řeči se svými kumpány o globálním oteplování a hydrometeorologickém fenoménu El Niño. Klidu, který nám tím dopřál, jsme využili a v tichosti nabírali síly na další jeho eskapády. Avšak zdálo se, že už je snad taky utahaný a že neposeda chvíli posedí. Při jeho věku ovšem není divu. Já být starý jak on, tak už sakra jenom dřepím a čekám, kdy si mne zas odnese čáp.

Z takových úvah nás ovšem rázem vyvedl, když za ohlušujícího rámusu mrskl s sebou i s židlí o zem. Pokud takový staříček práskne s sebou na dlaždičky, jeden mimoděk kouká, zda si pro něho už neletí ten čáp. Chvíli jsme užasle koukali, čáp sice nikde, ale El Niño se nezvedá a nezvedá, známky života nejeví. Tak jsme se zvedli my a chtěli jsme mu pomáhat na nohy, když jeho spoluchlastouny to ani nehlo. Štamgasti ovšem nás rázem zklidnili slovy: „To neřešte, von je zvyklej…“

Pisoárníci o fekálníkovi

Když už jsem vstal od stolu, zpátky jsem si nesedal, neboť měl jsem pádný důvod odejít na toaletu. Jakýsi pán u pisoáru tam právě dokončoval svoji akci. Na lokále v době seskoku parašutisty nebyl, ovšem, mrkl na mne potměšile a jen podle sluchu se orientuje, znalecky povídá: „Podjela mu židle, co?!“ A chechtal se na celé kolo. Bylo zřejmé, že se jen odehrál jeden z mnoha dílů nekonečného seriálu. Nit hovoru byv navázána, pokračoval spolupisoárník: „Hele, ten od vás – v tý kostkovaný košili – není to Jarda, co u nás kdysi jezdíval s hovnocucem?“ „Jasně, to je von,“ povídám po pravdě. „Jó, to byl férovej kluk,“ řekl, zapnul příklopec a vrátil se k pivínku. — A tak člověk, který je schopen zapomenout na parkovišti automobil, od kterého byl před chvilkou dostal klíče, stanul tváří v tvář člověku, který po třiceti létech pozná jednoho kluka, kterej u nich na statku pár let vyvážel žumpy.

Jářku, bylo nám tu se štamgasty moc hezky, ale, všude dobře, v lese nejlíp. Tu naši svobodičku, kterou máme ve svých garsoniérách v odlehlých lesních hvozdech, tu nám těžko něco může nahradit. Kvůli ní jezdíme vandrovat, ne kvůli hostincům, ať si jsou sebemilejší. Připadalo nám i dobré odejít z hostince dříve, nežli El Niño nalezne svůj ztracený revolver. A tak jsme se měli k odchodu. Navíc, povinnosti nás volaly. Večer bylo v plánu vařiti ještě polévku zelnou s klobásou na ráno.

Bohužel příliš hodnej

Vyrazili jsme stejně jako minule nejkratší cestou z Petrovic k Brzině. Když k ní jeden z Rakovníka dorazí, má už většinou chuť si tu hajnout. Místo je to hezké a navíc při pátku a po těch Svijánkách od Mikešů už má člověk zrovna chuť si vybalit a pěkně se natáhnout. Počasí bylo nádherné a lesík hned vedle Brziny přímo vábil – pojď si do mě lehnout, dříví ti dám, vodu na grog si nabereš z potoka, já ti budu šumět do ouška, jen tu karimatku si, chlapče, musíš nafouknout sám. Prostě jedna nádhera.

Naše bratrstvo zapomnětlivých se ovšem rozdělilo na dva tábory. Na zapomnětlivé a na ty ještě zapomnětlivější. Právě ti zapomnětlivější úplně zapomněli, proč vlastně jezdí vandrovat, a hrnuli se na zastřešenou terasu chaty místních jeskyňářů. Podotýkám, že na terasu chaty obsazené. Pan jeskyňář se vyšel podívat na svoji verandu, co že za havěť mu to tam loupe perníček. Naše smůla byla, že to byl hodný pan jeskyňář, a místo, aby je poslal do hajzlu, jen nesměle naznačoval, že při losování ložnice mohli mít i mnohem šťastnější ruku, že bude ráno brzo vstávat, a že se budou navzájem rušit. Chlapci ovšem, podobně jako můra, která je ochotna o žárovku se i upálit, nebyli mocni vzdát se výdobytků civilizace a just si na verandě ustlali.

My ostatní moudří (já a Kořalečník), kterým se podařilo nezapomenout, co nás vlastně na vandrování baví, jsme popošli o 109 metrů dále. Do toho krásného lesejčka, co nás tak hezky volal. Vybalili, přichystali leženíčko v měkké hrabance na svobodě a vyrazili zpátky na verandu za nešťastníky ležícími na tvrdých prknech jak trestanci na pryčnách s dozorčím hned za zdí. Vzal jsem s sebou tu žitnou, abych nešťastníky v jejich těžké chvilce aspoň něčím potěšil.

Plán byl takový, že dáme společně ještě alespoň jeden šláftruňk a užijeme si té nezvyklé situace, kterou nazval bych vandr panelákového typu. Svým způsobem jsem se až těšil na ten obludný večírek, kdy budeme na verandě chaty neznámého majitele cucat žitnou a šeptat si, abychom jej za tenkou zdí spícího nerušili, obdobně jako tomu bývá na mejdánu v panelácích či prvorepublikových činžácích. To vše ale hned vedle lesa, kde je metrák krásných ložniček jedna vedle druhé a nikde nikdo, koho bychom mohli rušit.

Veranda kontraindikací
žitné v termosce

Na místě samém ovšem zjistilo se, že tvrdým oříškem jest potěšit nepotěšitelného. A na vaření zelňačky taky ani nevzpomněli! Vracíme se všichni tři – my dva a žitná – zpět do lesejčka. Jeskyňář nám svojí dobrotivostí pěkně zavařil a budiž mu spravedlivým trestem, že mu tam Karpál bude celou noc řezat dříví přímo pod oknem. Příslovečná speleologická dobrotivost tak ovšem uvedla do pohybu samostatný spletitý příběh, jehož začátku jsme právě nyní svědkem a skončí až čtrnáct dní po vandru, v pátek 11. prosince 2015 v osm hodin padesát devět minut ráno.

„Šláftruňk si dáme sami, žitnou si stejně nezasloužili,“ dí Kořalečník. Jenomže, komu by se chtělo tahat se po lesích se skleněnou lahví. V plastové měl jsem rum, byla tedy obsazena, a tak jsem žitnou při balení na vandr nalil do termosky – co budu s prázdnou chodit?! Poučení z toho plyne – když je žitná v termosce, pozor na verandy. Rozděleni verandou, zbyli jsme na žitnou sami dva. To by nic nebylo, kdyby nebyla v termosce. Při naší věhlasné lidskosti, ohleduplnosti a svědomitosti uvědomovali jsme si důležitost toho, aby ráno měla celá výprava k dispozici na grog termosku prázdnou, a ne, aby byla zpola plná žitné pálenky. S poctivostí sobě vlastní ujali jsme se ve dvou, po všech těch pivínkách, ještě úkolu vyprázdnit termosku pro kamarády.

Když byl úkol beze zbytku splněn, zjistilo se, že to až tak náročný výkon nebyl, a že jsme zatím stále ještě neuvěřitelně střízliví, a že tedy kamarádům na ráno uvaříme grog do termosky až pak, teď nejdřív ještě jednu pro sebe. Kolik jsme nakonec těch termosek grogu navařili, není známo. Ráno však nalezla se termoska prázdná. Asi jsme na své předsevzetí uvařit grog pro kamarády nakonec nějak zapomněli, jak taky jinak na zapomínacím vandru.

Snídaně do postele

Cyklus naplňování a vyprazdňování termosky zabral nám podstatnou část noci a předpokládám, že někdy v době, kdy jsme my uléhali, začínal se Novinář vrtět ve svém spacáku a přemýšlet o tom, že už je čas na ranní rozcvičku. Vstal, uvařil čili kon karne, ovšem bez těch surovin, které zůstaly v našich zavazadlech. Klobouk dolů, i tak to bylo výborné! Probuzení jsme měli krásné, když Kamzík s uvařenými hrnky kávy s rumem našel, kde spíme, a přinesl nám snídani do postele! Krásný okamžik, ještě dnes na to vzpomínám.

U čili kon karne se později Kořalečník náramně bavil tím, že jednou také nemá lžíci někdo jiný než on sám. Ani za nic jsem ji ráno nedokázal najít. Ale věděl jsem jistě, že jsem ji doma do báglu dával. Co jsem ale v tu chvíli netušil, jaký trpký příběh stojí za skutečností, že jsem se, naprosto nevinně, stal bezlžícovcem.

Podél zlatonosného potoka Brzina jsme mířili do obce téhož jména, našeho hlavního cíle výletu. Do unikátní starosvětské hospody U Kotrbáčků za obdivuhodnou paní vedoucí. Celou cestu, stejně jako včera a ostatně jako vždycky, žehral Karpál nad trudným údělem trampa, který musí neustále někam chodit a ještě s sebou vláčet těžký batoh. Vědomi si toho, že vůz plný slámy jede bez problémů, až do překročení meze – jediné stéblo navíc, a už se vůz zlomí. Bylo nám tedy jasné, že má Karpál naloženo o paštiku víc, než jeho nohy snesou. Jen jsme bohužel nezjistili, která z těch paštik to je, a tak se bagážník Kamzík ujal celého jeho nového, ještě většího žracáku, aby udělal radost kamarádovi. Kořalečníkův blikací medvídek již funkci dostatečného rozradostnění nebyl schopen, s vybitými baterkami, plnit.

Krajinou tisíců náhonů došli jsme až kousek před obec Brzinu a ubytovali se v rozkošném lesíku téměř na dohled hospody, ale na samotě. Zcela zoufalí chlapci nikde nenašli žádnou chatařem obydlenou verandu, a tak rezignovaně přijali pohostinství lesního zátiší, čili jsme byli konečně celá rodina zase pohromadě. Pomalu nadcházel okamžik pravdy. Cesta do restaurace provázena byla chmurnou náladou, neboť poctivý Kamzík jakožto vedoucí zájezdu nikdy nic neponechá náhodě a byl se v předstihu ptát, zda bude o tomto víkendu vůbec otevřeno. Málo platný, naší zamilované paní vedoucí už je bezmála osmdesát a je obdivuhodné, že dokáže bez pomoci táhnout celou hospodu úplně sama. Proto také Kamzíkovi mnoho nadějí na vřelé přijetí nedala, když mu oznámila, že tam v pátek před naším příjezdem budou mít večírek zdravotní sestry, a že tedy v sobotu, utahaná, asi otevírat nebude.

Za sedmero horami
a sedmero náhony

Náš překrásný tábor se nacházel 892 metrů od hospody, ale nachodili jsme tři a půl kilometru, než jsme překonali všechny nástrahy. Vždycky, když už to vypadalo, že jako dobrý, objevil se další náhon a my ho nedokázali suchou nohou překonat. Mimochodem jsme také opět zapomněli, že to tam Kamzík zná výrazně lépe než my, a vnutili mu nesmyslnou cestu po silnici namísto jeho dobře vymyšlené zkratky. Tím jsme taktéž trasu náležitě protáhli. To stupňovalo naši rozechvělost až v nervozitu. Při takto krkolomném začátku to nemůže dopadnout jinak, než že pro nás babka opravdu neotevře. Jedinou naší nadějí bylo, že minule to začínalo velmi podobně, ale konec to mělo šťastný. Do poslední vteřiny jsme ovšem byli v setrvalém napětí. Chmurnou atmosféru ještě podpořila podivná zvuková kulisa vzdálené vytrvalé střelby.

Když jsme celí vynervovaní vstoupili do lokálu, byl zhasnutý, prázdný, ledový a opuštěný. Vyhlídky na večírek nulové. Za drahnou chvíli cvakla klika a paní vedoucí přišla z bytu okouknout, kdo to zase přišel omrzovat do hostince. Její výmluvný pohled sice prozrazoval s určitou dávkou licoměrnosti své: „Neznáme se, pánové, v životě jsem vás neviděla, co tu chcete?!“ Ovšem na druhou stranu zároveň jedním dechem až škodolibě sděloval: „Přece jsem vám říkala, ať sem nejezdíte, že tu v pátek budou slavit sestřičky, a že budu v sobotu unavená mít zavřeno?!“

Cigárko v zákopech

Kde se vzal tu se vzal na nepřístupném obličeji upřímný, vědoucí úsměv. To když první z nás počal jevit náznaky toho, že by si odkládal oděvní součásti. S hlubokou moudrostí a ledovým klidem člověka, který dobře ví, co a proč dělá, a s pletenými vlněnými rukavicemi na rukách nás od pípy upozornila: „Moc se nesvlékejte, netopím tady.“ S předstíranou ohleduplností jsme navrhovali, že tedy, pokud se necítí dobře, že bychom … Ale, to už prvního Vévodu točila a povídá: „Však tu v té zimě stejně déle než hodinu nevydržíte …“

A možná si tím i zachránila život, neboť leckterého z nás by odehnání z podniku bez jediného piva po té strašlivé štrapáci mohlo i rozběsnit. Navíc už byl nejspíš vyhlášen válečný stav. Po celou dlouhou a složitou cestu jsme byli svědky té kolosální kanonády. A ani takoví všehoznalci, jako jsme my, nebyli schopni vysvětlit její původ. Na poslední leč příliš mnoho ran, na ohňostroj příliš málo světelných efektů, na vojenské cvičení příliš zrušený vojenský újezd Brdy. Jediné vysvětlení – válka! A ve válečném stavu odepřít pivo – jó, na to jsou přísné sazby!

Také jedna z prvních otázek našich směřovala k tajemné střelbě. Zajímalo nás právě, jestli už nezačala válka s Islámským státem. Velmi jsme doufali, že se v hostinci U Kotrbáčků něco dozvíme. Avšak, ani televizní ani telefonní signál tu nemají a naši naléhavou otázku, co to bylo za střelbu, trumfovala osmdesátiletá paní vedoucí odpovědí „já nic neslyšela“. Řekl bych, že šťastnější místo v republice asi neexistuje. Rázem jsme se zklidnili.

Nervozita ovšem začala se hlásit, když avizovaná hodina popíjení chýlila se k svému závěru. Protože však Taťka nás má rád, seslal nám v tu chvíli dalšího hosta do podniku. Postával u pípy, hospoda byla prakticky téměř plná, neboť nás bylo pět a míst ve výčepu je osm. Nabídli jsme mu, ať si sedne k nám, ale ostýchavě se vrtěl a povídá: „No já nevím, já jsem plachý dřevorubec, ale halt si s váma dám jedno cigáro, to další si už dáme beztak společně v zákopech.“ (Taky byl přesvědčenej o tom, že už začala válka). Tak jsme měli možnost strávit zde další čas a navíc s krásným příjemným člověkem, jakým byl pan Plachý Dřevorubec. Jen ta zima na lokále byla svinská, ale mohli jsme se jít občas ohřát na dvůr, kde bylo snad dokonce nad nulou.

Selanka za sedmero fernety

Když se další hodina nachýlila, seslal nám Taťka další spásu – přišla jakási paní hostka na kávičku. Přinesla nám mnoho radosti. Nejen další hodinu pobytu, nádavkem k tomu ještě vyléčila ztýraného Kořalečníka, který pro samé pálení žáhy byl nesvůj a nechutnalo mu. Krokomír vždycky vozíval Kořalečníkovi pro radost pilulky na jeho pálivou žáhu, ale kde je mu dnes konec?! „Jé, vás pálí žáha, a nevíte, co s tím? Na to přece funguje fernet! A já si dám s váma,“ ohlásila paní.

Příliš důvěryhodně to tvrzení neznělo, ale rezignovaný Kořalečník by byl v tu chvíli již upsal duši i čertu, tak se dámě do péče odevzdal. Věřte, nevěřte, vyléčila. Po takovém kolosálním úspěchu lidového fernetového lečitelství se svěřil Karpál, že by také nějaký takový zázrak potřeboval, že chce 20 kg shodit. Předchozí pokus jiné léčitelky s náušnicí proti nadváze nevyšel. On teď na vandrech nosí desetikilový žracák a k tomu 20 kg nadváhy, to už je celkem třicet, a to už je fakt moc. Paní uznala, že by po zhubnutí mohl mít figuru mnohem atraktivnější. Pavlík ovšem rozporoval tuto teorii a připomněl, že ani tolik nejde o figuru, ale že by pak ve žracáku mohl nosit více žrádla. Kdyby někdo nevěděl, co je selanka, tak já myslím, že právě todle.

Truchlivý úděl bezlžícovce

Zpátky do tábora jsme už šli zaplaťtaťka opravdu jen těch 892 metrů. Kupodivu jsme na zapomínacím vandru nezapomněli, že máme věřit Kamzíkovi a jít s ním zkratkou. Nebýt toho, že jsem dlouhý čas po návratu od Kotrbáčků horečnatě a opět marně hledal svoji lžíci, stačilo by jen napsat: „Zbytek večera strávili v družném hovoru, na svých vlastních stoličkách kolem ohně pohodlně sedíce.“ Mimo jiné jsme všichni obdivovali, jak lacino koupil Karpál nový telefon dotykáč a za necelé dvě stovky fantastickou čelovku s vysoce svítivou diodou. Běžná cena je okolo tisícovky. Všem přítomným slíbil, že na příštím vandru u něj mají každý jednu čelovku pro radost.

Ráno nastal zásadní zvrat v kauze zmizelá lžíce. Uvědomil jsem si, že lžíce byla uložena ve futrálu s vodním filtrem. Je ovšem otázka, zdali byl zvrat opravdu tak zásadní. Vlastně se jen změnil předmět hledání. Už jsem nehledal lžíci, ale futrál od filtru. Opět zcela marně. Filtr byl hozen v batohu, ale jen tak volně. Futrál a všechny cenné drobnosti do něj uložené, fuč. A to od doby, kdy jsme se stylem „Jeden za všechny, všichni za jednoho“ vypořádávali s žitnou pálenkou a dalšími nástrahami večera osamělých, kontraindikováni verandou.

Kariérní postup

„Jižíčku, on ten futrál bude u tebe, prohlídni pořádně svůj bágl!“ – „Pavlíku, já si sice pamatuju, žes mi říkal, když jsi vodu pumpoval, ať dám na futrál pozor, že to není jen tak obyčejný futrál, ale že v něm máš cennosti. Ale, málo platný, všechny věci z batohu mám vyházené, a tvůj futrál tam určitě není.“ A tak jsem byl z bezlžícovce povýšen na bezfutrálníka. Závidění hodný kariérní růst!

V této své nové, vysoké funkci, byl jsem při zpáteční cestě do Sedlčan posazen v automobilu Kořalečníka juniora na sedačku, ač mnozí, zasloužilejší členové naší trapácké násady, byli vezeni v nákladovém prostoru vozu pohozeni na zemi jako ulovení kňouři. Inu, funkce je funkce a trampská spodina nemůže pomýšlet na stejné výsady jaké zaslouženě užívá trampská honorace.

Rozuzlení záhady č. 1:
Kávobití

U Kořalečníků doma mne mírně zaskočilo, že se pěšákům i vysoce postaveným podávala tatáž káva. Ale, co s tím člověk nadělá, v chudobné domácnosti halt nebylo z čeho vybírat. Navíc, fašírkoložka se z kongresu ještě nevrátila, a přípravy kávy se tak ujali dva nadšení lidoví kávovarníci. Příprava kávy skončila beztak tak, že domem otřásl silný výbuch kávovarného přístroje. Naštěstí se neštěstí obešlo beze ztrát na životech a zdraví přítomných. Výrazně pozitivní ovšem bylo, že se konečně vysvětlila nevysvětlitelná záhada vzdálené kanonády. Teď bylo jasné, že není válka, že jen lidé na Sedlčansku používají jinde nezvyklý typ explozivních kávovarů.

Vzhledem k tomu, že jsem byl silně emocionálně zasažen ztrátou futrálu, namísto odjezdu domů vydali jsme se nakonec automobilem zpět k jeskyňářům hledat futrál, který jsme museli někde vytrousit při čerpání a filtrování vody z potoka. Zapomněli jsme sice, že než tam dojedeme, už bude tma, ale nevadí, tak jsme chodili ve tmě lesem a hledali černý futrálek. A ejhle, nenašli. Karpál ale domluvil s dobrotivým jeskyňářem, že bude o víkendech chodit po lese, hledat jej, a až nalezne, odešle.

Rozuzlení záhady č. 2:
Poťouchlá kapsa

Pozorný čtenář jistě si teď říká: „A co se stalo čtrnáct dní po vandru, v pátek 11. prosince 2015, to napsat zapomněl, blbec!“ Blbec ano, zapomněl však nikoli. V tento slavný den přichází od Kořalečníka následující zpráva: „Tajčíku, prosímtě, víš, co se mi dneska stalo? Je krásně, se psem jsem šel, viď, teď mám na sobě tu naši krásnou bundu (z armyshopu z Holoubkova – pozn. autor), šáhnu do kapsy, a hádej, co jsem nenašel! Byl to ten futrálek, kterej jsme celou dobu hledali. Nemůžu za to já, za to můžou ty velký kapsy. A víš, jak jsem tě podezříval, žes zapomněl lžíci. Tak ta lžíce je v tom futrálku.“

A pokud na své poslání nezapomněl, bloudí tam dobrotivý jeskyňář po lesích podnes. Jestli ho tam někdo někdy potkáte, buďte tak dobří a povězte mu, prosím: „Kamaráde, futrálek se našel, už můžeš zpátky do jeskyně…“

p. s.

A co ty čelovky? Myslíte, že na ně Karpál, jak by se slušelo a patřilo, zapomněl? Ale kdeže, nezapomněl. A na co tedy zapomněl, ptáte se? Zapomněl na to, že byl nakupovat v den slavnostního otevírání obchodu, kdy se prodávalo za symbolické čtvrtinové ceny. Skutečná cena jedné čelovka tedy byla čtyřikrát vyšší, a tak bylo dárečkách. ●