šestý pánský pěší: Říjen – na Střele se sžijem

Vánoce v říjnu

termín:

26.–28. října 2012

trasa:

Blatno, Tis, Rabštejn, Nový Dvůr, Žihle

účast:

Kořalečník, Sítěpán, Novinář, Yokoslav, Krokomír, Kladenský Kamzík

Krokomír report:

Krokomír krokomíroval jen v pátek, v sobotu již přístroj zamrzl, vypověděl službu a rozmrzl až v úterý.

Teplotní minima:

v Rakovníku bylo –4 °C, takže na kopcích u Tisu počítám tak –6 °C

garmin report:

pátek: 5,1 km

sobota: 10 km

neděle: 8,9 km

Prolog

Tomuto říjnovému výletu měl předcházet zářijový, který nesl název Září – na Střele se paří. No, nekonal se. Na poslední chvíli nám všem do toho něco vlezlo. Krokomír se zdržel v Ženevě, já jsem potřeboval pečovat o chorou ženu, Kořalečník se potřeboval vypořádávat s následky scénky zvané »Konec prohibice – neprohibice«, kterou politická chátra sehrála v souvislosti s metanolovou aférou, a kterou živnostníkům, jako je právě Kořalečník, pěkně zavařila. Novinář by i jel, ale protože měl rozestavěný chlívek, tak to vlastně taky přivítal. Nakonec jediný, kdo mohl jet, byl zavilý nejezdič Marčéloslav. Takže jsme výlet zrušili, protože zatvrzelcovi stejně nikdo nevěřil, že by opravdu jel a ještě k tomu sám.

Na Střelu jsme se tedy chystali místo v září až v říjnu. Výletu předcházelo nádherné a dlouhotrvající babí léto. Optimisté tedy očekávali rovněž krásné počasí, my ostatní jsme si říkali, že tahle nádhera přece musí jednou skončit. A bude to těsně před začátkem našeho trampu. Kořalečník si proto raději objednal z Holoubkova goretexový mantl. Měli poslední a přišel mu na poslední chvíli. Pámbu za něj zaplať. V posledních dnech před odjezdem se meteorologové začali předhánět ve výhrůžkách. Všichni se shodli na vytrvalých nepřetržitých srážkách po celý víkend. Jen, co se teplot dotejče, tam se neshodovali, někteří nám nabízeli až mínus deset. Abychom byli dobře připravení, zašli jsme si s Krokomírem v předvečer místo poklidného balení do kina. To se ovšem nedalo odmítnout, když dávali Vorlovu Cestu do lesa, která se na Rabštejně natáčela právě před rokem, když jsme tam s klucíma vandrovali. Strýc Yoko se před odjezdem nejspíš v souvislosti s povětrnostními prognózami dotazoval, zdali se jede. Z mé odpovědi nejspíš natolik zpanikařil, že již cestou na vandr na Bílé Hoře zjistil, že nemá karimatku. Ovšem stihl se pro ni i vrátit a v 15.50 jsme se sešli na vlakovém nádraží v Rakovníku. Bylo nás rekordně – šest kusů. Doposud jsme jezdili ve třech, ve čtyřech. Blůza byl omluven, byl po operaci obou rukou (karpály). A Zavilý Nejezdič Marčéloslav? Darmo mluvit!

Pak by to ovšem byla »propyska«!

V Blatně v hospodě, která je hned naproti nádraží, jsme museli udělat první zastávku, když nás sem vláček nějak před pátou dopravil. Ačkoli počasí v tu chvíli bylo ještě, řekl bych baboletské. Ale vynechat na vandru hned první hospodu, nepoveselit se z dalšího šťastného shledání s kumpány, no to by bylo hulvátství. Když se nás šest zelených mužíků nahrnulo dovnitř, sklidili jsme u štamgastů překvapivý ohlas. Když ale zjistili, že nemáme kytaru, zájem rázem opadl. Paní vedoucí nám ovšem přichystala krásné překvapení a zdroj neutuchající radosti v podobě nápaditého rituálu, který provází každou její donášku ke stolu. Tato půvabná kyprá mladá dáma dokázala využít dokonale svých předností k vyřešení odvěkého problému všech pikolíků s věčným hledáním propisky po kapsách před zapsáním nových čárek na lístek. Paní využila jistý důmyslný úkryt uprostřed mezi svými vnady na pravidelné odkládání propisky, která se tak nachází vždy takzvaně po ruce. Nevíme, co všechno v této své skrýšce hostům přináší. Měli jsme zde jen pár piv, a ta donášela na táce. Ale někdy příště si můžeme zkusit objednat řekněme třeba pecen chleba, ten by možná… Avšak zanechme škodolibostí, kdoví, kde bychom až mohli skončit. I když… Jakou by asi, hypoteticky, zvolila skrýšku, kdyby nebyla od Všemohoucího tak štědře obdařena nahoře?!

Obětmi meteorologické anekdoty

Svým rozkošným navigačním přístrojem, který měl na tomto vandru premiéru, jsem byl zplnomocněn vám nahlásit, že v 18.03 jsme vyrazili z Blatna, a v 19.14 dorazili do Tisu. Dále pak ve 22.18 z Tisu a v 22.26 jsme si začínali chystat pelíšky. Do kolika jsme pak cucali grogy není známo a k dokonalosti přístroje taktéž schází schopnost podat hlášení o tom, kolik bylo celkem piv, kávových systémů, rumu, kontušovky, čerta, jalovcové a dalších radovánek. Blatno rozhodně není špatná hospoda, skoro bych řekl výborná. Když jsme ale později poznali nádheru dalších, které nás o tomto víkendu obšťastnily, musím říci po pravdě, že Propisková úschovna, je jen taková slušná rozcvička.

Následující hospoda v Tisu však rozhodně patří k těm, které člověka vysloveně chytnou za srdce. Kouzelný nevtíravý příjemný pan vedoucí vévodí svému podniku, oplývá jemným humorem, kterým však neplýtvá. Člověk tam rád a hnedka zapomene na všechny své strasti a neradosti. Nějak je nevědomky odloží hned na prahu a už si na ně ani nevzpomene. Tak to bylo i s našimi chmurnými meteorologickými vyhlídkami. Cesta z Blatna uběhla v příjemném počasí, abych tak řekl říjnovém. Uvnitř jsme se brzy a pěkně rozdováděli se svými pivínky a kumpány, bylo nám blaze a všechno ostatní jsme již pustili z hlavy. Tu se náhle rozrazily dveře, v nich se na vteřinku objevil jakýsi rozčepýřený místní mládežník, zařval památnou větu: „Kdo chtěl jít zítra na houby, ať si přispí!“ a rázem zase zmizel z našich životů. Hluboce přemýšleje o té záhadné šifře, jsme jen tak podprahově vnímali, že něco vyletělo z jeho ruky a přes celý výčep přistálo na stole štamgastů. Inu, věř – nevěř, byla to bezmála dvaceticentimetrová sněhová koule. Všichni přítomní užasle civěli na místo, kde se rozprskla. Delší dobu nebyl nikdo mocen slova, až jeden z místních pronesl do ticha: „Ty vole, kde vzal ten sníh, ten blbec!?!“ Nikdo samozřejmě netušil, že venku již nějakou dobu usedavě sněží. Tím rázem teprve večer nabral ty pravé obrátky. Čas od času osazenstvo podniku vybíhalo ve skupinkách před budovu ujistit se, že je to fakt pravda. Takový šok člověk nezažívá často (v říjnu), a tak celá hospoda získala silné společné téma, dovádělo se na plné obrátky v takovém až rodinném duchu. Krásně naše pocity shrnul jeden místní filozof od vedlejšího stolu: „Ty vole, kdyby mi to v říjnu nebylo trapný, tak zpívám koledy!“

Fakt prkýnko a fakt hrablo

No a od té minuty jsme téměř až do konce zájezdu neviděli jiné počasí než hustou chumelenici. Nikomu to nijak zvlášť nevadilo, spíše to našemu trampu dodávalo jakýsi šmrnc. Alespoň jsme využili plachty, které s sebou věky věků vozíme nadarmo. Vybudovali jsme si z nich pohledné přístřešky, které nás do určité míry chránily před vrtochem strejdy Října. Zbytek musely obstarat žďáráky. Ráno jsem se probudil, nohy od kolen dolů mimo přístřešek a řácky zasněžené.

Společné vaření v našem krásném kotlíku patří vždycky k tomu nejpěknějšímu z celého víkendu. Jistěže tentokrát tomu nemohlo být jinak. Při vaření zelňačky se mi chtěl Kořalečník posmívat, že jsem si lžíci zapomněl tentokrát já. Možná se mi posmívá do dneška. Jak se ale doma, při vybalování báglu, jednoznačně prokázalo, lžíci jsem nezapomněl, jen jsem ji nemohl najít. A to je vélkej rozdíl. Nejvýznačnější událostí vaření a nejspíš i víkendu byla skutečnost, že Novinář ohromil doma odcizeným bílým plastový prkénkem pro bezpečné krájení cibule. Na koleni se to skutečně krájí blbě. Dokonalejší okamžik pro toto překvapení vybrat nemohl, neboť v tomto, ve vyprávění již mnohokrát opěvovaném počasí, prkýnko získalo na hodnotě stonásobně. Když ho doma kradl, těžko mohl předvídat, že ještě více radosti přinese jakožto improvizované hrablo k odhrnování závějí sněhu.

Po zelňačce jsme hleděli brzo vyrazit na cestu. Balení byl snad jediný nepříjemný zážitek z víkendu. Holýma rukama v mrazu rolovat mokrý žďárák a cpát do futrálu, to je teda zážitek k nezapomenutí. Navíc našinec postrádá to milosrdenství balení bez chumelenice, které spočívá v tom, že všechny krámy, které večer v roztržitosti nebo z jiných objektivních příčin různě pohazuje v okolí svého doupátka, za normálních okolností prostě ráno uvidí a sebere. Když ale přes noc napadne 10 cm kyprého prašanu, připomíná balení trochu situaci, kdy ve střelnici jeden střílí ze vzduchovky na růže, a má zavázané oči.

Blbej hodnej a rozumu na rozdávání

Přes to všechno jsme poměrně brzy vyrazili na cestu do Rabštejna. Co čert nechtěl, opětovně se nám do cesty připletla obec Tis se svojí nezapomenutelnou restaurací. Bylo po desáté ráno, pan vedoucí zrovna otvíral, odmetal sníh, aby se nám hezky vcházelo. No, schválně, jak byste se v té situaci a v té chumelenici asi zachovali vy?! My tedy tak, že jsme slušně pozdravili a šup už jsme byli zase v hospodě. Radiátory nám poskytly příležitost usušit, co bylo mokré. Já měl třeba mokré kalhoty, takže jsem tam zase běhal po lokále v trenkách. Stejně jako v červenci v Hůrkách. Ale vážně to není úchylka, je to vždy vynucené okolnostmi. Také jsme se šťastně shledali s jedním ze včerejších návštěvníků. Byl to ten, co si celý večer povídal sám se sebou. Chvílemi se dokázal sám se sebou dokonce i poškorpit. Chvílemi si chtěl popovídat i s námi. Pan vedoucí ho chvíli nechal a pak ho vždy nesmlouvavým hlasem posadil zpátky na své místo: „Josef, sedni si.“ Josef se vždy na povel s omluvným gestem vracel ke svému stolu a pokračoval dále v přerušené samokonverzaci. Došlo dokonce i na to, že se nám pan hospodský omlouval za svého hosta. Shodli jsme se v tom, že nám rozhodně není na obtíž. Padla dokonce zajímavá věta – pane hostinský, neomlouvejte se, nám to nevadí. On je sice blbej, ale zato hodnej. Blbej a hodnej, to je snesitelná kombinace, kdyby byl blbej a zlej, to by bylo horší. Pan hospodský se zahleděl kamsi do dáli a po odmlce povídá: „Blbej a zlej – tak to je jeho brácha.“ Po této emocionálně vypjaté chvilce se i Novinář rozněžnil a v záchvatu štědrosti se nabídl, že on sám má rozumu na rozdávání, a že by tedy mohl tomu pánovi, který je evidentně rozumu mdlého, něco přenechat. Pan host však zájem nejevil, byl momentálně plně zaujat další hádkou se sebou samým.

Na Rabštejn za Kamzíkem

Protože v hospodě bylo zase – jak jinak – náramně dobře, na ten ranní přesun na Rabštejn jsme se vydali někdy po patnácté hodině. Desetikilometrová vycházka zasněženou říjnovou krajinou byla příjemným zpestřením usedavého vysedávání v hostincích. Sněhová pokrývka dobrých deset, místy i dvacet centimetrů. Co dalšího rozhodně stojí za zmínku, že nás celou cestu vedl Jarda, který jediný z nás tu ještě nikdy nebyl. Celou cestu správně. Až v samém závěru, ovšem – na žádost Kořalečníka – to vzal zkratkou. Díky analýze obsahu černé skříňky mohu posloužit přesnými čísly. Těchto nezapomenutelných 159 metrů (sešup o výškovém rozdílu 50 metrů) jsme překonávali 11 minut (od 18.07 do 18.18 hodin), pohybujíce se rychlostí kolísající od 0,2 do 0,9 km/h. Tato čísla se tedy týkají nás ostatních, ne však vůdce Jardy. Ten i v tomto terénu běhal jako kamzík, čímž nám zmizel okamžitě z dohledu a již na nás čekal v loveckém klubu Hubert. Když jsem se tak drápal tím srázem dolů, posílal jsem na jeho adresu spoustu nápaditých výrazů. Společensky přijatelný z nich byl jen jeden – a tak se stal Jarda Kamzíkem. A není to jen tak obyčejný Kamzík. Ještě v Tisu se totiž natrefila hezká situace, když jsme si objednávali jídlo. Všem se rozjasnily líce, když si objednával strýc Yoko. Nade vším, co bylo na jídelním lístku ohrnul rypák a objednal míchaná vejce, na lístku neuvedená, slovy: „Ať to stojí, co to stojí!“ Hned nato objednávali ty klucí sedlčanský. Toť se ví, že svoji objednávku chtěli učinit také trochu zajímavou, a tak se holedbali, že si dají hermelín, neboť je ze stejného města jako oni – čili ze … ze … ze – a dychtivě očekávali, kdy se pan vedoucí chytí a dopoví „ze Sedlčan“ – „Nevim, mně to vozej z Kladna,“ ukončil to apaticky a odešel. A tak se stal Jarda Kamzíkem Kladenským.

Usedavé loupežné přepadení

Po neskutečně krásném večírku v klubu Hubert, obsluhováni právě malým Hubertem, byv svědky Štědrého večera, který si zde aktuálně uspořádali místní, když viděli tu sněhovou nadílku, jsme si šli lehnout do lesa kousek od hospody. Ráno jsme jen Kamzíkovi ukázali tu nádhernou obec Rabštejn a už jsme mazali na Žihli. Ale! Nevídáno neslýcháno, zjistili jsme, že klub Hubert otevírá v neděli už v 8 hodin ráno. To nešlo nezažít, sedět v hospodě už od osmi od rána by mohl odmítnout jen blbec. A tak jsme si – tentokrát už ne jenom Yoko, ale všichni – objednali míchaná vejce, ať to stojí, co to stojí. A pak vyrazili na Žihli.

Cestou v Novém Dvoře jsme se stavovali jen já, Krokomír a Kladenský Kamzík – ten zejména proto, že tam měl svůj Beroun (viz referát o výletě Duben – Javornou pudem). Paní vedoucí také později projevila obavy o jeho zdraví, když se tak dlouho z toalety nevracel a nabídla se, že má v šuplíčku nůžky, že by ho zašla od kabeláže odstřihnout. My s Krokomírem jsme v tomto kouzelném podniku trochu lumpačili. Zcela nám tento podnik, který si svoji polohou nijak nezadá s Hospodou na mýtince, učaroval. Ačkoli jsme v těchto časných hodinách dostali jako první dva hosté jednoznačně první dvě ranní piva, obě chutnala neobyčejně dobře. Personál nevšedně vstřícný a vůbec otevírat na mýtince v neděli v deset ráno se člověku jeví taky jako z pohádky. Slevili jsme z původního předsevzetí dát si jen jedno rychlé na stojáka u pípy a začali jsme se odstrojovat. Krokomír si neobratně stahoval šálu s krku tak, že mu na drahnou chvíli uvízla navlečená přes obličej jako kukla, černá. Mně to tou nemotorností spíše připomínalo chrobáka na krovkách, ale u paní vedoucí vystoupily do popředí nějaké jiné asociace. Neznatelně vykvíkla a běžela k telefonu, neboť byla přesvědčena, že se stala obětí loupežného přepadení. Když se to vysvětlilo, zásahová jednotka zůstala dřepět na prdelích ve svém kutlochu, a my už jsme si jen užívali neobyčejně příjemné atmosféry podniku.

Ostatní naši odmítli přijmout pozvání a šlapali dál na Žihli. Seděli jsme tam sami s obsluhou, později přišli tři Ukrajinci na řízek s bramborovým salátem. Kromě piva jsme v této neopakovatelné atmosféře zatoužili po Hot Toddy. Ptal jsem se paní vedoucí, která až do tohoto okamžiku působila naprosto profesionálním dojmem, zdali má v nabídce nějakou skotskou. Horlivě kývala a hned nám nabídla: „Například Džeka Danyělse!“ Krokomír lakonicky opáčil: „To je burbón. My potřebujem Skotskou.“ Jako pravá profesionálka neznejistěla a náhradou nabídla Tulamórku. Tentokrát jsem páčil já, a to větou: „Ta je Irská“. Ani to ji nevyvedlo z míry a nabídla Džejmsóna. Stačilo jen: „Taky“. Nakonec jsme se přes Džimbíma přece jen dostali k Džonvólkru. Kdyby to bylo v jakémkoli jiném podniku, chtělo by se to hodnotit slovy »nána pitomá«, říci to však o naší zamilované novodvorské paní vedoucí, tak vám s Krokoušem rozbijeme hubu. Kamzík po odstřižení s námi jakožto nastávající řidič jen seděl a díval se. To bych chtěl vyzdvihnout, protože to umí jen málokdo. Ostatní by v obdobné funkci seděli a dívali se – blahosklonně, shovívavě, závistivě, další dokonce nepřejícně – jiní (třeba zlý strýc Yoko) – pohrdlivě. Kamzík ne, ten s námi prostě jen seděl a díval se bez přívlastku. Toho si považuji.

Nevýstižný název

Původně zněl název výletu „Říjen – na Střele se sžijem“. Vyjadřoval obzvláště skutečnost, že s námi měli vyrazit poprvé dva noví chlapečci. Kořalečníkův kamarád Jarda a Novinářův kamarád Blůza. Ba i strýc Yoko s námi vyrážel po dvouleté pauze. Taktéž vyjádření Ládíkoslava Vopeše, že možná po třech letech vyjede (vidí to tak padesát na padesát, pro znalce světových jazyků – fifty fifty) dávalo tušit, že to sžívání bude hlavním tématem výjezdu.

Když tak zpětně hledím na ten náš výlet… Vzhledem k nebývale vysoké hustotě osázení tohoto odlehlého kraje podniky veřejného stravování, s přihlédnutím ke skutečnosti, že bylo počasí, do kterého bys ani člena strany nevyhnal, jsem nucen konstatovat, že název mnohem přiléhavější by býval byl „Na Střele se zpijem“. Sžitý jsme byli natotata. Svědčí o tom mimochodem i Yokoslavovo vyjádření hned z první putyky v Blatně. Poté, co Jarda zaplatil útratu za všechny Zbrdy i za Yoka, stali jsme se svědky slavnostního Yokova prohlášení: „Tak a odteďka jsi můj kamarád.“ ●