sedmý pánský pěší: Listopad – Jenčov, hrad

Kdo je verbální nepřítel

termín:

23.–25. listopadu 2012

trasa:

Pecínov, Běleč, Jenčov, Vůznice, Nižbor

účast:

Kořalečník, Sítěpán, Novinář, Krokomír, Yokoslav, Kladenský Kamzík, Termínátor, Marčéloslav

Krokomír report:

pátek: 7 900 kroků

sobota: 26 503 kroků

neděle: 14 562 kroků

Teplotní minima:

okolo nuly, asi tak +3

garmin report:

pátek: 4,5 km

sobota: 18,1 km

neděle: 6,3 km

Intráda

V pátek ráno před osmou hodinou byl v Rakovníku na trase mezi periférií Zátiší a výrobním závodem Rakona k vidění zajímavý úkaz – dva trampové v plné víkendové výbavě (jeden zelený a druhý červený) kráčejí směrem do centra. Děti vedené do školky maminkami se táží, co že je to za divného trampa, ten červený. Maminky odpovídají, ale zlatíčko, vždyť to je tramp digitální, vidíš přece, že nese v igelitce notebook! Nakonec ale nebohé dětičky Krokomír podvedl, notebook nechal odpoledne v práci a bez něho! vyrazil z Rakony směr vlakové nádraží chytat spoj v 18.07 na Nové Strašecí.

Velká parta

Jednomu by se samozřejmě chtělo v pátek vyrážet už po poledni, ale bohužel to málokdy vyjde, a tak jsme tentokrát byli rádi, když jsme na vlak pálili rovnou z práce okolo půl šesté. Už jsme si zvykli, že nás jezdí tři až čtyři kusy. O moc víc jsme nečekali ani tentokrát. Cestou, když jsme se u Raportu sešli s Krokomírem, byli jsme rádi, že budeme dva. Prakticky stoprocentně jsme věřili i v účast Novináře a Kořalečníka, kteří jezdí pravidelně. Avšak! Nakonec k velkému údivu jsme trhli rekord a sešlo se nás osm. Již minule nás bylo šest, čímž se vyrovnal rekord z cyklistického ročníku 2010 (Na Aljašku s Kořalečníkem). Když jsem před hypermarketem čekal na Krokomíra, až nakoupí nějakou tu potravinu, uviděl jsem nepřehlédnutelnou vysokou štíhlou postavu – strýce Marčéloslava – kterak kráčí s velikým batohem a karimatkou také k hypermarketu. Potkala nás nečekaná radost, konečně se k nám zase jednou připojil. Ze samé radosti jsme hnedka metelili ještě rychle na jedno Na Bazén, kde je nově otevřeno a čepujou tam velice půvabný Bakalář. Už tam bylo záviděníhodně veselo. Inu fotbalisti, dokopná, radost až na kost.

Další velmi potěšitelné překvapení čekalo na nádraží, kde nás spolu s Novinářem a Kořalečníkem očekával i Kamzík, o kterém šla zvěst, že s námi zatím nemá čas jezdit, že začne až po Novém roce. Tak už nás bylo šest, a to jsme ještě v hospodě Na Růžku v Pecínově předpokládali další přírůstky. A také jsme zde oba přírůstky (Yokoslav a Termínátor) našli. Velmi důkladně jsme se zde poveselili a vyrazili hledat nějakou ložničku. Tentokrát se nám podařilo dojít dokonce dále než jen na haldu hlušiny, jako minule, a spali jsme na docela příjemném místečku nedaleko Lán. (N50 07 28.9 E13 53 57.2)

Přístřeškáči, bezpřístřeškáči a zřícenina

Na tomto místě se výprava rozdělila do dvou skupin. Jedni ze setrvačnosti stavěli přístřešky (pravděpodobně poznamenáni počasím z minulého zájezdu). Druzí věřili na to, že dnes přístřešky nebudou zapotřebí a nic nestavěla. Třetí, jednočlenná skupina, nejenže nepovažovala přístřešek za důležitý, ba ani spacák nehledala, prostě s sebou mrskla o zem v místě, kde se právě nacházela, a bylo to. Tento furiantský kousek sjednotil navzdory názorové rozepři obě zbývající skupiny do jednoho záchranářského týmu. Velel tomu celému odborník na slovo vzatý a pro začátek proškolil tuto skupinu nadšenců bez hlubšího záchranářského vzdělání alespoň o základních pojmech a názvosloví. „Tady to začíná, támhle to končí, a zove se to Idiot.“ Tým si vytyčil nesnadný cíl – dostat sťaté hovado alespoň do spacáku. Nebylo to jednoduché, ale s vypětím všech sil se jim dílo zdařilo. Akorát mi, ožralové ožralí, v ožralosti zapomněli zapnout zip u spacáku, jak jsem ráno zjistil. Takový šlendrián! Tfuj, jsem pohoršen. Vždyť jsem kvůli jejich nedbalosti mohl rozzipován umrznout!

Marečku, podejte mu buzolu

Ráno jsme si na ohníčku ohřáli výborné zamražené čilikonkarne od Ilonky a vyrazili po červené podél lánské obory na Běleč a Jenčov. Vycházka je to krásná, dokonce i počasí nám přálo. Cestou jsme ztratili Novináře. Na jednom paloučku na něho přišla potřeba fotografovat a užít si vlastnosti svého fotoaparátu dělat panoramatické fotografie. Do té doby jsme nevěděli, jak je tato elektronická funkce nebezpečná. Jak se tak při expozici zatočil, aby na jediný snímek dostal celý palouček ze všech stran, ztratil orientaci a pokračoval v cestě v poněkud pozměněném kursu. Trochu to připomnělo známou scénu s vášnivým čtenářem denního tisku na železniční točně z filmu »Marečku, podejte mi pero«. Bez Novináře nám bylo trudno, neb, jak známo, se s ním cítíme bezpečněji. Tuto funkci ovšem jaksi automaticky v situaci krajní nouze převzal Krokomír. Když jsme totiž cestou natrefili partu osmi divočáků, Krokomír je odehnal, stejně jako onehdy Novinář zahnal zdivočelou labuť čepicí. Náš nový hrdina ovšem neměl čepici, a také nevěděl, jestli osm divočáků funguje na stejnou fintu jako jedna labuť. Tak raději použil, co měl k dispozici – odehnal je silou svého pohledu. Novinář se později jen blaženě usmíval, když viděl, jak vnímavého má žáka.

Kaskádové nedorozumění

Žák je to opravdu talentovaný, i když, objektivně je třeba přiznat, že se má ještě co učit. Jeden jediný hrdinský skutek ho natolik vyčerpal, že o chvíli později, zatímco jsme čekali na pobloudilého Novináře, se sesunul u kmene vzrostlého buku a tiše odpočíval, schován za svým a Termínátorovým batohem. Právě v tu chvíli nás míjeli nějací turisté s psíkem – Ohařem. Ohař – veselý to tvor – hopsal kolem nás kousek od Krokomíra. Ten však, odpočívaje, neměl tušení ni o turistech ni o psíkovi, neb z jeho pohledu celá hopsavá scéna mu zůstala zcela skryta za zmíněnými batohy. Psík si batohů všiml a vyhodnotil je jako perfektní objekt k vylepšení svého hopsání. Rozhodl se, že nám předvede, jak krásně umí přeskočit dva batohy – jak na Velké pardubické. Nevím, jestli to nebohé zvíře vědělo, že je za batohy skryt Krokomír, tak jako za Taxisovým příkopem je překvapením voda. Ale určitě vůbec nemohlo tušit, jak veliký šok Krokomírovi způsobí, když mu zničehonic zpoza batohů vyletí těsně nad hlavou.

Vyděšený, hrůzou zsinalý Krokomír vyhrkl směrem k Termínátorovi zdánlivě odtažitý dotaz: „Máš rum?“ Termínátor rovněž vydatně zkoprněl, neboť bezesmyslnost dotazu, zachvátila jej hlubokými obavami o duševní zdraví vyděšeného kamaráda. „Houby?,“ mumlal zaskočený Angličan úzkostně a snažil se tak ujasnit, zda opravdu dobře rozuměl. Nakonec se ovšem za přispění několika znalců světových jazyků podařilo drobné nedorozumění objasnit. Po prožitém šoku si potřeboval Krokomír loknout z láhve rumu, která do té chvíle kolovala mezi jednotlivými výletníky. A protože nevěděl přesně, kde se právě v tuto chvíli láhev nachází, zeptal se nejbližšího komplice: „Máš rum?“ Ten se však domníval, že říká „Mushroom?“ (houby), že po prožitém šoku mluví z cesty a navíc ještě omylem v angličtině – jeho rodném jazyce.

Krokomír, aby vše vysvětlil a uvedl celou scénku na pravou míru a také do širších souvislostí, připomněl před chvílí prožitou vypjatou situaci s kňoury: „Já, jak viděl ty prasata…“ Na to ovšem zase reagovala paní z právě procházející skupiny turistů s psíkem. Velmi pravděpodobně si o nás myslela, že jsme trampové, a turisti s trampy se nemají příliš v lásce, čili hbitě vyvodila, že tato štiplavá věta byla směrována na jejich adresu. Její pohoršení bylo nesnadné přehlédnout a tak jsem hned na paní volal: „On nemyslel vás…“ Jistě se podařilo uhasit plamen jejího pobouření, neboť v odpověď volala: „Však my také budeme vyprávět, jaké jsme cestou viděli stádo divočáků!“

Bez vajec a bez poháru

Z kempu jsme toho dne vyrazili ráno v 09.52 a do hospody v Bělči jsme dorazili ve 14.10. Bylo to 14 kilometrů. Za sebe můžu říct, že, kdyby byli bývali postavili v Bělči hospodu jen o pouhých padesát metrů dále, již bych tam nedošel. Padl bych právě těch padesát metrů před hospodou. Pakliže by byli v Bělči hospodu vůbec nebyli postavili, tuto variantu nechci ani domýšlet. Jak jsme již mnohokrát zažili, to dříve tak nepochopitelné slovo restaurace bylo kdysi pro toto zařízení zvoleno velmi příhodně. Někdy se opravdu může člověku stát, že se tam skutečně zrestauruje, že tam nabude nových sil. Nám už se to přinatrefilo několikrát a zde to přišlo v podobě věru krystalické.

Pan hostinský, ač má výraz drsný a nepřístupný, až jsme se ho v první chvíli lekli, nakonec, nutno říci, nezaslouží jiného než pochvaly. Jídlo bylo výborné, obsluha korektní, a že Krušovice nejsou k pití, se halt nedá než přijmout jako fakt. V nabídce polévka, pět hotovek, čtyři druhy pizzy, ale strýc Yokoslav si jako obvykle z takovéto nabídky nevybral a poručil si míchaná vejce (z dvaceti kusů) a zmrzlinový pohár. Pan vedoucí, ač dobrotisko, má opravdu vzezření, že kdyby byl se dříve narodil, mohl hrát ve filmu Sedm statečných. Jestli jsme se ho polekali po příchodu do restaurace, po tomto strýcově vyjeveném gastronomickém přání by se v nás krve nedořezal. Po takové neurvalé objednávce jsme očekávali razantní sebeobranný zákrok číšníka. Fyzické ba ani psychické napadení neuskutečnil, je to opravdu dobře utajený laskavec. Jen suše odpověděl: „Omlouvám se, ale tolik vajec v lednici ani nemám.“

Asi po dvou pivech jsme zcela občerstveni a čiperní vyrazili na zříceninu Jenčov. Na místě jsme byli v 16.30. Právě za soumraku. V podhradí hořel oheň, u něho hromada připraveného dřeva, nikde nikdo. Zajímavá scéna. Velké vaření jsme si nechávali na ráno, tak jsme požvykovali z donesených zásob sýrů, pečiva a podobně. Strýc Yokoslav, kterému nejspíš v batohu místo na proviant již nezbylo, pod různými záminkami loudil od nás jídlo a každému sliboval, že odměnou dostane zítra míchaná vejce. Chystali jsme si pelíšky, vařili grogy a těšili se na zítra, neb každý z nás měl tou dobou slíbeno již nejméně tři porce míchaných vajec. Nařezané a připravené dřevo jsme nepřítomnému záhadnému Někomu nechtěli pálit, a tak jsme vyrazili na sběr vlastního dřeva. Na tak blbém místě, jakým je zřícenina, je to ale problém, protože kdekterého hňupa napadne jít si udělat táborák na zříceninu, a tak je tam dřevo široko daleko vysbírané. To jsme již dlouho nezažili, aby byla v lese taková nouze o dřevo. Když jsem konečně po dlouhém hledání v úplné tmě trochu dřeva našel, v hrůze, že pro zbytek sem již nedokážu trefit, jsem si místo uložil do navigace.

Víkend plný rekordů

Co jsme také dlouho nezažili – abychom šli hajat v osm hodin večer. To byla pro nás opravdu překvapivá novinka. Stalo se tak následkem několika skutečností. Jednak jsme vytvořili toho dne rekord v délce vycházky. Většinou za den ujdeme něco kolem deseti až patnácti kilometrů. Toho dne to bylo osmnáct. Rekord. Další rekord toho víkendu byla, jak jsem již zmínil, účast osmi kusů. Třetím rekordem – usnout v osm večer, podotýkám, že se to netýkalo celé skupiny. Ale abych se vrátil k těm příčinám. Jednak únava z osmnáctikilometrové vycházky. Jednak tma od půl páté. Tou hlavní příčinou asi byla ale ta zdrcující skutečnost, že v Bělči točí krušovické pivo. Bez jakékoli předpojatosti jsme se do něho pustili hlava nehlava, natěšení, ale ač chuťově nebylo špatné, břicho odmítalo přijmout více než dva kousky. Na vandru odcházet po druhém pivě z hospody je asi rekord čtvrtý a nejpozoruhodnější. K činiteli zvanému „tma již v půl páté“ se rozvinula debata o tom, že pokud by v létě mrzlo, byl by to nade vší pochybnost ten úplně nejvhodnější čas pro vandry.

Verbální bitka nad kastrólem

Pelíšky jsme si toho dne připravili již jen prosté. Snad jen s výjimkou Yokoslava, který svoji pověstnou vilku vybudoval tentokrát přímo v romantických okouzlujících meandrech potoka Vůznice. Očekávaná noční návštěva rozběsněných ochranářů, ani ranní probuzení davy zdivočelých po zřícenině toužících turistů se naštěstí nekonaly. Ráno jsme ve velmi pohodové atmosféře vařili reminiscence na včerejší čilikonkarne. Vařečky se chopil po drobných třenicích s Novinářem nakonec strýc Yokoslav. Celá doba přípravy pokrmu byla prošpikována vzájemným špičkováním dvou výše uvedených odborníků. Záminkou jim, kromě odlišných názorů na receptury teplých pokrmů, byl zejména odlišný pohled na vybavení pro přenocování v přírodě. Žďárákofil Yokoslav jakožto ortodoxní zastánce moderních materiálů a majitel několika goretexových žďáráků si dobíral milovníka laciných materiálů, žďárákofobií trpícího igelitového zapařence Novináře. Jejich rozsáhlá argumentace bavila celé dopoledne všechny přítomné. Vrcholnými vyjádřeními byly věty jako „Obhajuješ neobhajitelné!“ a zejména závěrečné odkrytí karet: „Jsem tvůj verbální nepřítel.“

Lourdy

Po všech těchto vděčných scénkách a dohadech o tom, zda je sádla v základu nedostatek či nadbytek, jsme si náramně pochutnali a vyrazili kouzelným údolím potoka Vůznice do Nižbora. Kamzík mne před odchodem nabádal, abych do hlášení nezapomněl uvést, že víkend byl tak krásný, až z té krásy přešel mne dvouměsíční zánět horních cest dýchacích, Termínátora přestal bolet zub, Kamzíka achilovka a Kořalečníka koleno.

Nesnaží se, odjezd!

Co se dá čekat od hospody, když se jmenuje Keltovna? Já tedy na mou věru nečekal nic, a přesto to bylo zklamání. Jako na potvoru se tam ještě konala psí výstava čivaf a jókšíků. Ač jsou to potvory přísámbů odpudivé, pořád jsou přijatelnější než jejich páníčci. A když jsme ještě k tomu zjistili, že nám za pět minut odjíždí jeden z mála vlaků, co za ten den jedou, cvakli jsme do sebe piva na ex a mazali na vlak. Cestou se zjistilo, že nemáme Yoka. Z hospody si odběhl do cukrárny a ač si zapomněl peníze v batohu, sežral tam několik větrníků, s tím, že se někdy vrátí a zaplatí je. Místo aby pelášil s námi na vlak, musel se tedy vrátit do cukrárny zaplatit. My jsme zatím paní výpravčí prosili, ať s odjezdem ještě chvilku posečká, že ještě jeden cestující za chvilku přijde. Kamzík klečel před výpravčí vzlykaje: ještě chviličku. Když se však v dálce objevil Pan Lážoplážoid a tím nejpomalejším tempem, jaké dokázal vyvinout, se ploužil směrem k vlaku a velmi nervózní vlakové četě, verbální nepřítel zdvihl Kamzíka ze země a výpravčí i vlakové četě nesmlouvavě pokynul: „Nesnaží se, odjezd!“ Fíra ani nečekal, jak se k tomu vyjádří výpravčí, a tak se jelo.

Zkaženou chuť z Keltovny nám napravili v Rakovníku Na Bazéně, kde jsme vlastně víkend začínali. Také nám došla objasňující esesemka od Yokoslava. Dovoluji si vyzdvihnout jako perlu, která by ve zbytku textu neměla zapadnout, jeho fantastickou formulaci „VLAK FRNKNUL“, dokonale vystihující výše popsanou scénu jeho nekonečného ploužení se k čekajícímu vlaku s nervózní vlakovou četou stylem „jeden krok dopředu a dva dozadu“.

Tedy ta SMS: „Míchaná vejce byla příčinou toho, že mi ujel vlak. Chtěl jsem je nahradit pro vás nanuky, páč po cestě nešla vejce nikde poručit. Ale zapomněl jsem ty peníze v batohu, a musel jsem se pro ně vrátit, a vlak frnknul. Tak jsem ty nanučky snědl v Nižboru na nádraží já s paní výpravčí.“ ●