osmý pánský pěší: Leden – Manětín je jeden!

Manětín je jeden, Rabštejny dva!

termín:

25.–27. ledna 2013

trasa:

Blatno, Tis, Rabštejn, Nový Dvůr

účast:

Sítěpán, Termínátor, Grygar

teplotní minima:

-10 °C (možná i -15)

garmin report:

pátek: 6,3 km

sobota: 14 km

Vlastně je to tak, že když jsem se dozvěděl, že zase jednou jedeme sami dva se Sajrajtem, stejně jako tuhle před patnácti lety, bylo mi jasné, že to bude zase zatraceně dobrý. A bylo. A nevím, jestli není zbytečný rozepisovat ty detaily.

Do lesů s voličským průkazem

Ostatní byli víceméně omluveni, například Yokoslav se vymluvil, že je v práci. Kladeňáci měli chlastačku v Sedlčanech, Krokomír a Marčéloslav vezli svý harantí na hory. Jediný opravdu pádný argument a nezpochybnitelnou překážku účasti vykázal Novinář, musel koukat na televizi. Další, nikoli však významnou komplikací při rozhodování, pak nám všem byla předpověď počasí na víkend, vyhrožující mínus dvaceti. Původní plán výletu byl dojet vlakem ve 14.45 do Štědré (směr Bečov) a odtud dojít přes Nečtiny a Manětín do Mladotic. Celkem za víkend nějakých třicet kiláků.

Cestou jsme měli natrefit hlavní atrakci – věhlasnou hospodu obývákového typu v Doubravici. Při předběžném plánování trasy se ještě ukázalo, že má údajně být jakási kultovní trampská hospoda cestou v osadě jménem Dolní Lipí.

Druhou, a tou zcela nejhlavnější atrakcí a vylomeninou, na kterou jsme se jako malé děti těšili, bylo, že cestou jakožto čerství majitelé voličských průkazů v nějakém zapadlém volebním okrsku zvolíme Karla za prezidenta. Na tohle jsme se připravovali již čtrnáct dní. Od prvního kola voleb, kdy jsme se náhodně s Novinářem a Krokomírem potkali ve volební místnosti. Po odhození lístků do urny jsme hnedka chvátali do klubovny zhodnotit, jak se nám ta volba povedla. Tam jsme zjistili, že jsme, samozřejmě, volili všichni stejného uchazeče. Jak taky jinak! A když jsme se domlouvali, jak se za čtrnáct dní při druhém kole volby zase sejdeme a zase hned poběžíme do klubovny, zjistili jsme, že vlastně za čtrnáct dní budeme na vandru. To nás zcela ohromilo a rozdovádělo, protože jsme si dobře uvědomovali, že jsme za celý život již na vandrech vyváděli ledacos, jen na takovou perverzi, jakou je všelidová volba prezidenta České republiky, ještě nedošlo. Samozřejmě jsme si chtěli té volby užít, neboť dobře víme, že příští, přespříští a ještě další prezidentské volby již mnoho radosti nepřinesou. Jakkoli jsme si stěžovali, že není z čeho vybírat. Furt to ještě šlo, neb v budoucnu to dopadne tak, že lid bude v druhém kole volit mezi Ivetou Bartošovou a Jiřím Kajínkem či podobnými televizí vyrobenými osobnostmi. A to už snad za to vyběhávání voličských průkazů snad ani nebude stát.

Raději Rabštejn,
tam jsou skvělý hospody

Jak se ale blížil víkend a meteorolozi stále lpěli na svých výhrůžkách, změnili jsme trasu, neboť se nám v takové zimě nechtělo někam, kde to neznáme. Z konce října jsme měli vyzkoušeno, že ve svinském počasí je člověku dobře na ose Blatno – Tis – Rabštejn – Nový Dvůr – Žihle. Neboť je cestou překvapující množství vynikajících hospůdek, kde se člověk krásně zahřeje, a pokud mu dojde elán, tak se tam může i vyspat.

Poté, co všichni voliči odpadli a zůstal jenom Sajrajt, dávám si batoh na záda a odcházím na vlak. Přichází však esesemka se zdrcujícím začátkem: „SPATNA ZPRAVA!!!“ Málem mne to složilo, ale byl tam i happy end: „Vlak ma zpozdeni asi 30 vterin!“ Informace to byla důležitá, neboť jsem měl v plánu, že než Sajrajt přijede, již budu stát na peróně s dvěma pivoury v ruce, a nerad bych, aby tomu klukovi již před příjezdem pěna padla. Co je našinci po padlé pěně?!

Přijede, zavolí si, odjede

Na peróně nás následně příjemně překvapilo příjemné překvapení. Marčéloslav, bez víkendové výbavy jen tak s voličským průkazem v kapse, jal se nás vyprovodit do Blatna, kde si s námi zavolí a posledním vlakem v devět musí zase nazpátek. Člověka takový nápad zaskočí a není v tu chvíli bohužel mocen slova ani gesta. Čeština je ovšem na takovéto výjimečné situace přichystaná a má pro to jasný a výstižný výraz: kamarád.

V hospodě u nádraží v Blatně jsme se měli dobře. Proti úrovni restaurantu nelze zhola nic namítat, avšak není to ten typ podniku, který člověka chytí a nepustí. Našli jsme si zde perfektní zábavu v tom, že jsme si cesty na záchod rozsáhlými a nepřehlednými katakombami zpestřovali tím, že jsem chlapce i sebe vždy před cestou do dlouhých chodeb vybavil svítilnou, abychom nebloudili. Když ale na chodbě hostinská rozsvítila, měli jsme se k odchodu. Zejména mne táhlo srdce do Tisu, neboť oba zbývající chlapci v hospodě u Čapků ještě nebyli a nevěděli, že je to tam má táhnout. Nedá se říct, že by byl Marčéloslav mým plánem zcela nadšen. Pro něho to znamenalo udělat si krátce před odjezdem posledního vlaku ještě vycházku pět kiláků přes les tam a pět nazpátek. Jako dobrý kamarád ale znalecky pokýval hlavou, řekl, že to není problém a vyrazili jsme.

Nespolehlivé infocentrum

Na tomto místě bych rád pokáral štamgasty z blatenské hospody, že si s náma nepovídali. Nebo se nás aspoň nezeptali, kam máme namířeno. V říjnu se tak stalo a naše plány dojít do Tisu přes les po červené citlivě zkorigovali ve svém oficiálním komuniké: „Jste se posrali, ne? Koukejte jít po silnici a nevymejšlejte kravárny!“ Tentokrát infocentrum nefungovalo, a tak jsme vyrazili po červené přes les. Asi po hodině vysilujícího boje s příkrým stoupáním v neprostupném zasněženém, cestu ničím nepřipomínajícím terénu jsme zjistili, že jsme ušli jen asi kilometr. Marčéloslav se rozhodl, že by přece jen rád stihl ten poslední vlak do Rakovníka, rozloučil se s námi a vydal se na zpáteční cestu. Domluvili jsme se, že pokud se mu podaří dojít zpět do Blatna a odvolit, pošle nám zprávu. On naopak, pokud se my během několika následujících hodin neozveme, že jsme naživu, zorganizuje záchrannou akci.

Do Tisu jsme dorazili bohatší o zkušenost, že ty turistické navigace jsou přece jen v některých situacích k nezaplacení. Konkrétně v tomto případě bychom bez navigace bloudili v lesích za Blatnem ještě dnes. Stezka, pokud tam vůbec nějaká je, nebyla pod sněhovou pokrývkou vůbec vidět, jediné vodítko byly červené turistické značky na stromech, ty ale ve tmě člověk taky nevidí, takže jsme šli jen a jen podle navigace. Po čase jsme ale pojali podezření, že si z nás moje krabička dělá legraci, a tak i Sajrajtoslav zapnul tu svou. Zjištění, že ukazuje totéž, bylo skličující.

Na Káju!

Obec Tis je jedním ze zázraků přírody. Když jsme tam konečně dorazili, připadali jsme si jako v pohádce. Rozsvícený kostelíček, volební okrsek, dvě otevřené hospody, a to celé pro 90 obyvatel. Co k tomu dodat? Odvolili jsme a mazali do hospody. Byla již zaplněná našimi předvoliči. U velkého stolu osm rozjařených, kteří radostně volili a pili »na Káju«, u druhého stolu jeden zádumčivý, který volil Milouše a u třetího stolu rezervovaný penzista, jehož »stará je v komisi«, a tak «on tu na ni čeká«. Sedli jsme si k němu. Mnoho jsme toho nenamluvili. Byli jsme trochu utahaní. Spíše jsme pozorovali cvrkot na lokále, a na mou duši bylo čím se kochat. Celá atmosféra byla prodchnuta tématem první všelidové volby prezidenta. I zde bylo vidět, že má národ pocit, že zažívá něco nového a výjimečného. Zejména ti, kteří volili Káju k sobě navzájem cítili velikou sounáležitost a zároveň pociťovali jako zdrcující zjištění, že někdo z jejich blízkých dokázal dát hlas buranovi z Vysočiny. Cinkot stakanů doprovázely výkřiky jako »na Káju!« a podobně. Domů jsem na památku dovezl jen několik perel z tohoto štědře zdobeného náhrdelníku. Takže namátkově:

A. – Jó za bolševika, to bylo máslo! Dneska? Co to je za máslo? Vždyť to smrdí jako vazelína. Vždycky, když si mažu chleba, tak si vzpomenu na ten smrad, když jsem ještě dělal na estéesce a mazával jsem čepy u Kirovce. Přesně to samý cejtim dneska z másla. – No to si ty vole taky občas musíš umejt ruce.

B. – V televizi proběhla výstraha ČHMÚ – smogová situace. Trochu jsme, sám nevím proč, zpozorněli. Pán v televizi by byl býval ještě rád dopověděl, že se to týká Ostravska, ale nestihl to. Pan spoluhost od vedlejšího stolu jej nenechal domluvit, rozchechtaně se otočil k nám: „Chlapcí, to se vás netýká, klidně pijte dál, vy budete mít v lese nádhernej vzdoušek.“

C. – Maruško (hospodská), dáš si s náma fernet »na Káju«? – Ne, volila jsem Miloše. – No, tak si holt nalej slivovici a pojď si sednout k nám.

Nadukrajinec

Náš pan spolustolovník toho zatím moc nenamluvil, ale když Sajrajt odešel na toaletu, žádostivě se ke mně naklonil a skromně až upejpavě vyzvídal: „Ňákej cizinec, co? – Jo, to je Angličan jo, aha. … ??? … – No tak, furt lepší než Ukrajinec, žejo.“ Nakonec se však s cizákem krásně spřátelil a celý večer jsme si povídali. Pětatřicet let makal v kamenolomu za vsí. Nakonec to dotáhl na střelmistra. Teď je mu pětasedmdesát. Když odcházel, loučili jsme se a připadalo nám, že jsme tam těch pětatřicet let makali s ním. A třeba se ještě někdy potkáme.

Synové odcházejí do války

Když jsme podnik opouštěli my, obecné veselí vystřídal mírně vážnější tón. Nejspíš doteď mysleli, že si děláme legraci s tím spaním venku. A protože i nejčerstvější předpovědi v televizi mluvily až o mínus dvaceti, bylo vidět, že jim náš osud není lhostejný, a že se jim hlavou honí všelijaké myšlenky. Poděkovali jsme jim upřímně za krásný večer, ujistili je, že máme výborné spacáky i rum, a odešli do lesů. Stejně to ale tak trochu vypadalo, jako když matka vypravuje syny do války.

Již kousek za vsí jsme našli dostatečně krásné místečko, vybalili, uvařili vodu na grog a nemohli se nabažit té nádhery. Nakonec jsme se přece do těch spacáků dostali, i když to chvílemi vypadalo, že na těch pařezech zůstaneme spolu sedět a s grogy až navěky. Když jsme šli spát, ukazoval ovšem náš (pravda, nespolehlivý) teploměr pouze mínus devět. Ráno jsem se probudil a připadalo mi, že jsem se nikdy v životě takhle krásně nevyspal. Teploměr ukazoval pořád mínus devět. Jediný stín na naší duši pramenící z předešlé mrazivé noci se týkal překvapivého zjištění, že zmrzlý citron se hrozně blbě vymačkává do grogu.

Konkarne

Abychom zaplašili tuto chmurnou vzpomínku na předešlý večer, uvařili jsme si grog, potom polívku, a zase jsme si sedli na ty pařezy. Říkali jsme si, že asi měli v hospodě pravdu, že jsme nejspíš asi opravdu v noci umrzli. Teď už jsme mrtví, a proto je nám tak krásně – protože jsme prostě v Ráji. A protože ráj bez chilli con carne je ráj na hovno, začal jsem krájet cibuli a mrkev a ty další ingredience nezbytné pro přípravu tohoto božského pokrmu. Když došlo na lámání chleba, tedy kdo budete velet vařbě, obával jsem se, že zase přijde bitka jako při rozdílení kompetencí mezi verbálními nepřáteli v listopadu na Jenčově. Ale dopadlo to dobře. Já jsem řekl: „Až tak moc se na to necítím, nedělám to zrovna často,“ a Sajrajt kontroval: „Já se taky snažím nedělat to častěji než jednou do týdne.“ A tak bylo rozhodnuto. Když velitel polní kuchyně podotkl, že vařit čilikonkarne a nemít čili, je opravdu zaznamenání hodná skopičina, dospěl jsem k závěru, že bych si mohl udělat výlet do hospody v Tisu, donést čili a možná i nějaké jiné potřebnostě.

Syn se vrací z války

Jak jsem se objevil ve dveřích hospody, pan hostinský okamžitě volal rozjařeně do lokálu: „Zmrzlí jsou tady, přežili to!“ a hned mi točil pivo, které jsem nebyl ani objednal. Než jsem se vrátil od pisoáru, který mne k sobě táhl rovnou od vchodu neodolatelnou silou, již na mne čekal způsobně usazený půlitr na místě, kde jsem proseděl předešlý večer. Inu, bylo to zase jako návrat syna z války. Vysvlékl jsem se z mundúru a posadil se ke »svému« stolu. Následně se osazenstvo dostavilo k raportu. Všichni mi postupně podávali hlášení, jakou přes noc naměřili teplotu. Začal to samozřejmě pan vedoucí, který starostlivě říkal, jak na nás myslel, a jak kontroloval venkovní teplotu než šel spát, pak ještě v noci, a i ráno, když vstával. Ostatní přítomní nebyli až tak pečliví, ale taky na nás mysleli a mohl jsem si vybrat z mnoha naměřených hodnot: –9, –10, –11 i –15.

Poprosil jsem pana vedoucího o dvě petky piva pro pana kuchaře, dvě petky vody na grog a trochu chilli koření. Vše bylo nachystáno a mne ještě napadlo, že bych pro toho našeho Nadukrajince mohl přinést jako překvapení trochu skotský na hot toddy. Pan vedoucí se snažil, jak mohl, ale nakonec našel jen Tulamórku. Tak jsem mu podal svoji prázdnou plastovou placatku od Finské vodky a poprosil, ať mi tam naleje decáka. Když tam už decák vězel, koukal jsem na to smutně. Nevěřili byste, jak žalostně vypadá decák Tulamórky v půlitrovce od Finlandie. Pan vedoucí si všiml mého rozpačitého pohledu a myslel si, že jej podezírám, že mne ošidil. Uklidnil jsem ho, že vím, že mne neošidil, ale že to vypadá v tý půlitrovce hrozně. On si ví hned se vším rady a tak hned navrhuje: „Nó, tak to přelejem taky do petky!“ Já jsem mu ale pokynul, že bude jistější, když do tý půlitrovky přidá ještě jednoho decáka. A pak už jsem vyrazil zpátky za tím svým klukem.

Degustace naslepo

„Tak tady máš chilli a taky ti nesu dárek, schválně jestli poznáš, co to je!“ Jen jednou nosní dírkou čuchnul a povídá: „Á, whisky,“ podruhý čuchnul a povídá: „A Irský!“ Potřetí čuchnul a povídá: „Kdyby to aspoň nebylo tak studený, takhle z toho není cejtit vlastně skoro nic.“ Počtvrtý čuchnul a aniž by se napil, povídá: „Hele Jameson by byl tmavší, není to Tullamore Dew?“ Prostě světák, znalec, štramák.

Jak moc dobrý čilikonkarne vyrobil, se nedá ani vyprávět a jak se nám zase krásně sedělo u grogů je taky slovy nesdělitelné. Co však již leckdo pochopí je různice, která nastala, když bylo třeba se rozhodnout, zdali zůstaneme na místě, nebo budeme pokračovat dál. Pan šéfkuchař navrhoval, že je nám tak neuvěřitelně krásně, že by byl nerozum pouštět se do jakýchkoli změn. Já, směna v kuchyni, jsem zase opáčil, že tomu názoru sice stoprocentně rozumím, ale, že teď jsme už krásně vyspinkaní, napapaní, nabumbaní, a záhy už se začneme nudit, a vůbec jediné, co nás tu teď čeká, že se vožerem jako ty krávy.

Hosti jdou

Nebyla to ale pravda, protože nás hned vzápětí čekalo něco úplně jiného, a to návštěva. Na cestě asi sto metrů od nás vzdálené se náhle objevily dva stíny. Jak se brzy potvrdilo, byli to dva trampové. Zdravili nás, a tak, jak se sluší a patří, jsem je hned pozval, ať se »u nás doma« zastaví na panáka. Jak slyšeli to kouzelné slůvko »panáka« hned souhlasili a hrnuli se nám do vobýváku. Mohli si dokonce vybrat rum, slivovice, whisky. Ten starší potřeboval rum, ten mladší slivovici. Hned jsme měli možnost krásně si prožít tu roztomilou sounáležitost toho lesního národa, když se rázem dychtivě hrnuli nejen k nápojům ale i k našim karimatkám, spacákům a vůbec dalšímu vybavení. Hned špitali: „Vidíš, mají nafukovačky…,“ a podobné špeky. Sajrajt po této příhodě uznal, že nás zde dnes fakt už nečeká nic jiného než nekontrolovatelná konzumace alkoholu a tak jsme svorně ve 14.50 vyrazili na ten Rabštejn, kde jsou tři hospody (jedna krásnější než druhá) a hned vedle v Novém Dvoře je další jedna.

Synové hor

Cesta byla docela náročná. Ač je to pouhých osm kilometrů, ve sněhu se nejde moc dobře, od minula tu popadalo veliké množství stromů, které jsme neustále přelézali, podlézali, přeskakovali, obcházeli a podobně. Za chvíli jsme byli docela utahaní. Ono se také nějakým zatraceným nedopatřením stalo, že jsem měl na zádech dvacet kilo plus petku piva, petku vody a rum. Cesta byla přesto krásná a až po to krásné místo, kde se najednou člověku otevře pohled na Rabštejn na protějším kopci, jsme si ji vysloveně užívali. Ten krásnej pohled na ten krásnej Rabštejn byl toho dne asi tak to poslední krásný, co jsme zažili. Již za chvíli, přesně v 17.30 si jeden z účastníků výpravy sundal batoh, sedl na zem a oznámil, že dále již pokračovat nebude. V tuto chvíli, řekl by strýc Yoko, se s námi vrtkavý osud začal povážlivě vrtkat. Vrbatovi jsem se snažil vysvětlit, že když se jen ohlédne doprava, uvidí na druhém břehu přímo pár kroků od nás barák, a to je ta hospoda, do které jdeme. Vysloveně mne vykolejilo, že ani kouzelné slůvko hospoda nemělo žádný účinek. Marně jsem vysvětloval, že už je to jen sto metrů k mostu a pak sto metrů od mostu, a jsme zase v ráji. Nic platno. Nenalákalo ho dokonce ani to, jak jsem se smíchy popadal za břicho a říkal, že hospoda je z baráků na druhém břehu ten, ve kterém jsou zhasnutá všechna světla.

Lstivě jsem se zmocnil jeho batohu a šel jsem napřed. To na chvíli zapůsobilo. Když se ale u hospody zjistilo, že je opravdu zavřeno, přestal jsem se smát i já a Vrbata se zase sesunul na kamennou zídku. Vzpomněl jsem si, jak jsme se na minulém vandru dobelhali k hospodě v Bělči a řekli jsme, že kdyby hospodu postavili o sto metrů dál, že už bychom k ní nedošli. Takže jak vidno, tahle hospoda právě o těch sto metrů dál stojí. Jenomže my jsme v tý Bělči taky říkali, že si vůbec neumíme představit, co by bylo, kdyby ta hospoda byla zavřená. No tak dneska už to víme. Je to fakt průser. Tak jsme chvíli seděli a odpočívali. Jenomže ono když mrzne, tak není zrovna moc radno si sednout na kámen a odpočívat. Nakonec jsme sebrali síly a vyrazili do druhé hospody. Bohužel, je to asi kilometr a do svinského kopce. Samozřejmě, že byla taky zavřená. Už nebylo moc o čem přemýšlet, bylo potřeba rychle do lesa, rozdělat oheň, uvařit grog a rozestlat postýlky a odpočívat. Takhle to zní celkem jasně a jednoduše. Jenomže zrovna když našinec stojí uprostřed Rabštejna a nohy mu už nešlapou, tak se to realizuje poměrně nesnadno.

Hodně divočáků a žádnej Krokomír

Měl jsem představu, že vyrazíme z vesnice směrem na Stvolny a cestou snadno nějaký rovný plácek najdeme. Ovšem, již jsme neměli žádnou vodu. Cestou jsme ji naprostou většinu vylili. Kdo by se s tím tahal, když si můžeme dočerpat v hospodě. Zase to vypadá velice jednoduše, prostě se někde zazvoní, řekne se „Dejte vodu“ a je to. Jenomže už byla tma, obec má čtyřicet obyvatel a nesnadno je hledat, většina domů jsou lufťáci. Když jsem konečně narazil na nějakou paní na dvorku, vlídně na ni promluvil, utekla ze dvorka a zamkla se v baráku. Po delší době jsme našli dům, ve kterém se svítilo, zazvonil jsem, ale raději nám ani neotevřeli. Šli jsme tedy směrem na Stvolny, každý další krok byl očistec a konec vsi na dosah ruky. Poslední domeček nalevo svítí, naše poslední naděje. Otevřela příjemná paní, ale když jsem jí řekl o vodu, hrozně se smála a povídá: „Vodu? Na Rabštejně? No to si děláte legraci. Tady voda není!“ Sami si dovážejí vodu v petkách, tak nám jednu z vlastních zásob přenechala, ale moc se omlouvala, že víc nám opravdu dát nemůže. Poděkovali jsme a vyrazili plánovaným směrem. Zapřísahala nás, ať tam nechodíme, že by to bylo nebezpečné, protože právě tam jsou hrozně přemnožená prasata a určitě by nám něco udělala. Poslala nás do jiného lesa. Když jsme se tam konečně doplahočili, zjistili jsme, že je to sice les, ale tak jako v nejbližším okolí Rabštejna skoro všude, je to jen jeden velký strmý sráz a hledat zde místo na spaní je zcela absurdní. Srázy jsou tak strmé, že za každým druhým stromem leží zmrzačený kamzík s polámanýma hnáty.

Vydrapali jsme se zpátky do vsi a belhali se opět k mostu. Vzývali jsme Taťku, aby mezitím otevřel tu zavřenou hospodu. Určitá naděje tu byla, protože podle cedule s provozní dobou měli mít otevřeno. Žádná cedulka vysvětlující, proč je dnes zavřeno, tam nebyla. Vzývali jsme marně. Všechno bylo marné, jen jsme zbytečně v těch krpálech naplahočili další tři kilometry. Ukázalo se, že na rozdíl od Manětína, který je jeden, Rabštejny jsou dva. Ten, co jsme ho poznali dneska, je dokonalým protipólem toho, na který se vždycky tak těšíme.

Funkční nefunkční

Po poradě dvě bezduchá těla domluvila, že nezbývá než tento »Rabštejn B« opustit a z posledních sil ujít další čtyři kiláky do Nového Dvora. Hospoda tam sice taky může být zavřená, ale už tam nejsou ty hrozné srázy a snadno už tam snad najdeme nějaké místo na spaní. A třeba bude i hospoda otevřená. Tak nějak jsem si pamatoval, že je ta cesta kapánek do kopce, co nás ale čekalo mne opravdu zaskočilo. Jestli jsem vycházel na výlet s batohem dvacetikilovým, touto dobou už vážil nejméně čtyřicet, ale spíš ještě víc. Kopec nekončil a nekončil, už jsme vůbec ani nebyli schopní jít spolu. Neměli jsme už ani sílu přizpůsobit rychlost chůze sobě navzájem. Bylo to opravdu divoký. Navíc, jestli nám ještě před chvílí připadalo, že není až tak podstatné, jestli bude hospoda otevřená nebo ne. Začínalo být docela jasné, že otevřená být prostě musí. V tom kopci blbém jsme totiž propotili veškeré oblečení až do poslední nitě. Funkční – nefunkční – vsjó ravnó. Trudná byla představa, že bychom od zavřené hospody popošli ještě pár set metrů do lesa a v deseti pod nulou si zcela mokří sedli na pařízek a odpočívali.

A nepudu!

A ten nepodmíněný instinkt „hospodu viděti, na zem si sedati“ ho nepustil ani tady. Jak jsme se hospodě přiblížili na tři sta metrů, šup, už zase seděl na zemi. „A dál nejdu,“ povidá. Na tu fintu s nošením dvou batohů jsem se teda už necejtil a jiná obmyslnost mne již nenapadla. Propocené třeštiprdlo sedí v mrazu v pangejtě. Co teď? Pospíchal jsem tedy do hospody, že zjistím, jestli je otevřeno, nechám tam svůj batoh a vrátím se rychle pro něj, než mi tam nastydne. Z dálky jsem viděl velikou bílou ceduli na dveřích. Byl jsem si jist, že je na ní napsáno, že jsou nesmírně šťastní, že jsme už konečně dorazili. Když jsem ale přišel blíž, přečetl jsem si, že restaurace je od listopadu uzavřena. Vzhledem k tomu, že se uvnitř svítilo, a s přihlédnutím ke skutečnosti, že tři sta metrů odsud mi umírá soudruh v pangejtě, jsem text cedule nechal upadnout v zapomnění a vstoupil dovnitř.

Paní vedoucí je ale pravděpodobně vždy ve střehu a svým rozlehlým tělem mne ihned zase vytlačila ze dveří. Několikrát opakovala, že restaurace je uzavřena. Chtěl jsem ji celou závažnou situaci vysvětlit, ale, jak jsem se o kluka bál a hrozně sem pospíchal s dvacetikilovým handicapem na hřbetě, byl jsem tak zadýchanej, že jsem nebyl schopen pořádně mluvit. Nakonec jsem jen se slovy: „A můžu si tu aspoň nechat chvilku batoh?“ hodil bágl na zem a běžel zpátky za Vrbatou. Cestou jsem telefonicky pověřil starou Sítěpánovou, ať sežene někoho, kdo pro nás okamžitě přijede. Nejlépe Marčéloslav, ten již včera organizoval záchrannou výpravu, a nebo Novinář, to je rozený krizový manager.

Klobásové zmrtvýchvstání

Když jsem doběhl k Vrbatovi, již měl batoh na zádech a ploužil se k hospodě. V agónii našmátral v batohu kus klobásy, a ta ho vrátila do života. Až moc! Celou cestu jsem ho musel prosit, aby mi dal batoh, protože jsem se v hospodě snažil horem dolem vysvětlit, že umírá, a on by mi tam teď vtrhnul dovnitř jako Júra a skály tam lámal. Batoh nakonec dal a dal se zase do umírání, ale paní vedoucí stejně trvala na svém, že restaurace není otevřena, a jak je možné, že to stále nechceme pochopit. Probíhala tam jen jedna výjimečná soukromá akce v (již od listopadu) uzavřené restauraci. Nakonec však se nechala zlomit a dala nám pivo. Seděli jsme vedle výčepu bylo osm hodin, Novináře jsme čekali asi tak v devět. Atmosféra v podniku byla tak hustá (kvůli nám dvěma vetřelcům), že jsem měl pocit, že by snad bylo lépe zhynouti na mraze. Že tam tu hodinu prostě nemůžeme přežít. Nakonec se vše v dobré obrátilo.

Zrušení jedné hospody
zapíjejí v druhé zrušené hospodě

Jeden z večírku šel okolo nás na záchod, kouká zkoumavě a pak se plácne do čela a říká: „Sme se dneska potkali na Sklárně, ne?“ Byla to pravda, chvíli jsme s ním hovořili, chmury z nás okamžitě opadly. Domluvili jsme se, že vlastně dneska šel stejnou trasu jako my, a jen tak na lehko, a že taky přišel sem do hospody zcela vyčerpanej. Jak jsme mohli dokázat to samý s dvacítkovým závažím na hřbetě, nechápal. Aby to všechno bylo jó vtipný, řekl nám, co se tam vlastně slaví. V této od listopadu uzavřené hospodě se dnes zapíjela restitucí ukončená existence ranče Havraní kámen (třetí rabštejnské hospody). Nakonec i paní vedoucí pookřála, nabídla nám další pivo a dokonce se už na nás i usmívala. Byli bychom rádi zavolali Novinářovi, že se zase může vrátit domů, že už jsme zase v pohodě a pudem hrozně rádi spát do lesa, ale rušit již rozjetou záchrannou akci nám připadalo hloupý. Když se v devět rozrazily dveře a objevil se ten náš zlatej Novináříček, bylo nám úplně nejlépe, neboť s ním, jak známo, se cítíme bezpečněji. V Rakovníku na Titánu jsme dopili zbytek Tulamórky, rumu a hlavně to petkované pivo, které jsme s sebou tahali celý den, a které nám dvakrát zmrzlo a dvakrát jsme ho nechávali zase roztát. Vy si asi myslíte, že bylo strašně hnusný, a že jsme ho měli vylejt. Nojó, to ale přeci nešlo, po tom všem, co s námi za celý den prožilo. ●