pánský cyklistický 2012

Pohoda v Mutějovicích

termín:

25.–27. května 2012

trasa:

Lužná – Lebeda, Ruda, Pecínov (hajali), Ruda, Řevničov, Hředle, Mutějovice, Kounov, Janov, Povlčín, Milostín, Nesuchyně (hajali), Lišany, Lužná – Lebeda

účast:

Tajčoslav Sítěpán, Frantoslav Novinář, Sajrajtoslav Termínátor, Jaromíroslav Krokomír

Krokomír report:

Pátek – neděle: suma sumárum 85 km

Ještě asi tři týdny před odjezdem to vypadalo, že se na výletě nazvaném „Máj – v Sedlčanech ráj“ konečně sejde bezmála celá naše trapácká násada. To bylo radosti! Všichni si pochvalovali, že se jim termín hodí. Jen zatvrzelý nejezdič Vopeš nic nepředstíral, takže to vypadalo, že on jediný bude do plného počtu osmi kusů chybět. No. Pak přišel zatrvrzelý nejezdič »B« s výmluvou, že mají v sobotu zkoušku na »Ostrov«, a že teda nemůže. A pár dní před odjezdem volal Sedlčanský podloudník Jíra, že má jakousi šlamastyku, nějaké zločinné spolčení či co, a nachází se v hluboké depresi. Již tak dost vtipnému názvu expedice „Máj – v Sedlčanech ráj“ nasadil korunu informací, že tedy do »Selčan« jezdit nemáme! Yokoslav nakonec byl opět žádán jinde a nakonec i Krokomír – po několikatýdeních přípravách na cestu do Sedlčan »po ose« zjistil, že má v sobotu službu na letišti v Rakovníku a zároveň, že musí vytáčet med v Panošáku. Takže jsme v pátek po půl čtvrté po poledni vyráželi z Rakovníka na velocipédech dva – Já a Novinář. Kdyby někdo nevěděl, kudy nejlépe na kole z Rakovníka do ráje, můžeme jednoznačně doporučit – přes Lebedu.

Půlitr patří před vochlastu

V 17.02 odchází příteli na telefonu Sajrajtoslavu Termínátorovi esesemka tohoto nekompromisního znění: „Odpočíváme v Lebedě, dáme jedno a pokračujem.“ Sťůja čekal na povel, aby nám jel naproti do restaurantu na Rudě. Na sluncem ozářeném stole na předzahrádce restaurace jsme mezitím v odpoledním slunci vyfotili toto krásné cyklotrampské zátiší. Ten stín na pravém půlitru tam není jen čirou nahodilostí. Patří do sofistikované kompozice snímku a vrhl jej tam (využiv možností své atletické postavy) jeden z účastníků zájezdu. Povedlo se ale až na druhý pokus, neboť půvabná kočenka, která tam hopsala s kasírtaškou mezi stoly, nabyla uprostřed našich příprav dojmu, že máme na stole »nějakej bordel« a námi pečlivě poskládané objekty na kraji stolu rozmetla po stole tak, aby vyhovovaly její letité vizuální zkušenosti: „Půlitr patří před vochlastu!“ Byv od nás pokárana, až do konce naší návštěvy se upřímně omlouvala. V 17.14 odchází od tří hodin čekajícímu přítelovi na telefonu další esesemka: „Dáme další, je moc dobrý!“

Dojemné shledání na Rudě se nakonec přece odehrálo a korunovali jsme jej výbornou klobáskou z Kačice a několika pivínkami. Už jsme se těšili na Bernarda do Pecínova. Tam se nám natolik zalíbilo, že jsme se již toho dne nikam dále nehrnuli a polívali jazyk až do nepřehlédnutelných známek únavy. Cestou z hospody do ložničky se nám Novinář trochu potloukl, velocipéd mu totiž mezitím překvapivě zjankovatěl.

Jedna z nejdelších etap vůbec

Ráno, když jsme se probudili v lesejčku hned pod Pecínovem, a rekapitulovali zážitky předešlého dne, ohromila nás mimo jiné třeba skutečnost, že Sajrajtoslav měl po celé páteční etapě našeho cyklistického zájezdu najeto 2 kilometry. Přejeli jsme ke krámu na Rudu, kde jsme posnídali v trávě před krámem, a já propásl příležitost vyfotografovat Sajrajtoslava – vzdáleného 2 kiláky od domova – v hlubokém pohroužení do mapy. Ačkoli to působilo dojmem, že kousek za svým barákem beznadějně zabloudil, ve skutečnosti jsme jen vymýšleli, kam dnes vyrazíme. Výsledkem byla trasa – přes les do Řevničova a pak přes pole na Hředle s cílem v Mutějovickém minipivovaru. Cesta přes les byla pravé potěšeníčko a hned po příjezdu do Řevničova již jsme pásli po točeném.

S Anglánem do cimrfraje a basta

Sajrajtoslav byl kousek před námi, a tak než jsme dorazili, již vytěžoval domorodce. Právě, když jsem dojel i já, byl jsem svědkem zajímavého výjevu. Sajrajtoslav se toho dobrého muže ptal (svojí již téměř k dokonalosti dovedenou češtinou), ve které z místních restaurací dostaneme dobré pivo, a že bychom upřednostnili, kdyby to byl pořádný pajzl. Znalec místních poměrů chvíli nechápavě hleděl na tazatele vytřeštěnýma očima a za chvíli odpovídá: „Ich frštén, cimrfraj doch,“ a máchl tlapou někam směrem do nitra své rodné obce. Sajrajtoslav, ač mírně zaskočen odpovědí, nenechal se vykolejit a povidá opět česky: „Žádnej cimrfraj, pivo potřebuju!“ Blahosklonné pokývání hlavou bylo mu odpovědí spolu se slovy: „Ja, ja, cimrfraj doch! Und knajpe.“ Myslel jsem, že já svou češtinou, která (a to se málo ví) je ještě lepší než Sajrajtova, vnesu trochu světla do této temné konverzace – a povídám – vždyť jsme teďka vstávali, k čemu by nám byl zimrfraj, máme žížeň, po pivu toužíme.

Mírové absence

Tomu už rozuměl, a protože jsme stáli na řevničovském hlavním bulváru blízko restaurace, pravicí přestal konečně ukazovat cimrfrajský směr, natočil se jinak a ukázal na restauraci, co byla přímo před náma: „Sem nechoďte,“ zahřímal, „tady točej Kloubovu desítku. Jako tenkrát! Blbec! Dyť to vařil starej Máša. K Mírovi běžte, je to za krámem doprava.“ Ač jsem se trochu bál toho, co se dozvím, zeptal jsem se, jestli tam už Míra bude, když je teprvá kus před polednem. Znalec ohromen troufalostí mé otázky zvolal: „Míra?! Cha, to je jasný, že tam bude.“ Velmi radostně jsme za věhlasným Mírou pílili. Až takovou zášť vůči Kloubově desítce v srdcích nechováme, ale když si můžeme dát jinou značku, neseme to velmi libě. Co však ten lidový dispečer chtěl svým vyprávěním říci, podnes neznáme. Míra tam nebyl, otvíral až v jednu a, člověče, kdo by to čekal, z dálky nás vítala cedule, nestydatě se chlubící skutečností, že se zde čepuje Kloubova desítka. Jen se nám připomněla vzpomínka na včerejší večer, kdy jsme esesemkou lákali do hospody kamaráda Truhlíka – taky Míru – a taky absentoval. No a ten náš Mírek si taky radši vytáčí med v Panošáku, než aby s námi poslouchal moudra o starým Mášovi.

Pohoda v Mutějovicích

Po nádherné cestě přes pole jsme dorazili v půl dvanácté do Hředel. Hospoda zrušená, krám má do jedenácti. Ta naše zlatá Jednota ale zaměstnává takové nádherné holčičky, které našince nenechají trpět a lahváče podají i půl hodiny po konci pracovní směny. To se nám to žije, když nám v zavřených krámech čepujou! Dalším cílem byl mutějovický minipivovar. Moc jsme se tam těšili. To byla chyba! Jakási politická chamraď ze středočeského krajského úřadu zde pořádala lidovou veselici u piva. Nejspíš se asi blíží zas nějaké volby. Hlavní atrakcí, která měla této tesilové verbeži zajistit mohutný příval preferencí, byla hudební skupina Pohoda. Řekl bych k ní a zejména k jejímu názvu asi tolik, že ti muzikanti, pokud by se místo hudbou živili prodejem balené vody, jistojistě by ji pojmenovali »Troud«.

Po zoufalém povelu »úprkem prk« nás ukonejšila až návštěva lidového zařízení v Kounově. Hosty zde bylo kromě nás i pár kusů místních hasičů, kteří, plníce své obvyklé sobotní hasičské povinnosti, dávali krásnému poledni zvláštní ráz. A to zejména jejich občasný výjezd ze dvora do obce v právě opravované Avii, provázený nahodilými výkřiky do amplionu. Jen Pán Bůh ví, co to vlastně do toho amplionu recitovali.

Rakozeňský Bakazdroj

Ač neradi, i s Kounovem jsme se po pár pivech museli rozloučit, neb svatá povinnost nám velí rozvézt ty své úspory po co největší části okresu. A pak taky – kdo by se netěšil do Janova. Ta hospoda je sama o sobě neuvěřitelně krásná, ale tamní lid, po léta kultivován mravenčí prací místního divadelního souboru, lid vybraných jemných mravů jest teprve pravou ozdobou a kořením tohoto kouzelného místa. Hned na začátek našeho pobytu v tomto pravém Sedlčanském ráji, udála se drobná příhoda, která, řekl bych, všem přítomným rozjasnila líce. Zašel jsem si totiž do výčepu zajednat piví, optal jsem se sympatické paní výčepní, jakou má nabídku. Nežli jsem otázku dořekl, dávno jsem již byl obsáhl svým zrakem loga na všech čtyřech kohoutech na pípě a rovnou pokračoval ve své řeči. „No, Krušovice, Krušovice, Gambrinus, co tedy jiného zbývá, než poručit Prazdroj.“ Paní ocenila kvalitní objednávku znaleckým pokýváním hlavou a již čepovala. K tomu ale povídá. „No, ještě mám Bakalář.“

„Ach, matko, proč jste to neřekla dřív,“ zaúpěl jsem, sepjav zbožně ruce a obrátil zrak k nebesům. „Protože jsem vás nenechal domluvit,“ rovnou jsem si odpověděl, aby se nemusela obtěžovat odpovědí na řečnickou otázku. Ta dobrá žena sledovala tento srdceryvný výjev velmi rozechvěle, až přestala pivo točit, nevěda, čeho nyní činiti. Když jsem viděl její veliké, špatně skrývané rozpaky, potřeboval jsem nějakým způsobem rázně skoncovat s jejím nepatřičným pocitem provinění, a tak jí uklidňujícím hlasem sděluji: „Nic závažného se nestalo, máte natočenou přesně půlku sklenice, dotočte tu druhou půlku Bakalářem a je to!“ „Né to nejde,“ řekla pevným hlasem, a kdyby jí v ruce nepřekážel půlitr, tak by se byla pokřižovala.

A to půrko za tolar

„Proč by to nešlo,“ zjišťuju, a ona na to: „Stavovská čest mi to nedovolí.“ Zbytek konverzace již nebylo moc slyšet, neboť zanikl v hlaholu osazenstva výčepu, když někteří hosté se chechtali tak, až třískali čely o desky stolů. Nicméně nápoj byl nakonec připraven. Přišel ovšem problém se stanovením ceny. Paní mě seznámila se skutečností, že to bude složité, neboť Bakalář je za pětadvacet a Prazdroj za třicet. Chtělo se mi říct, že topůrko je za tolar, ale raději jsem navrhl, že to teda dáme za třicet a je to. Jenže tam zase vyvstal ten známý problém s tou stavovskou ctí. Ujistil jsem ji ale, že ceny míchaných nápojů jsou obecně vyšší, a navíc, když jsem viděl, s jakou láskou a péčí jej připravovala, že to dáme za pětatřicet a rovnou jsem zaplatil čtyřicetikorunou, aby bylo po problému. Paní se viditelně ulevilo. To ale chudák netušila, co jí čeká při příští rundě. Já jsem si sice již rovnou objednal jeden rakovnický Bakalář, zato Sajrajtoslav žádal svůj štuc naplnit do půlky Bakalářem a od půlky Rakovnickým. „No … takže dva Bakaláře!?“ tázala se. „Ano i takto pitoreskně by se to dalo říci,“ povídám, načež se plácla do čela a mumlá: „No to je zase vobjednávka, já se z toho picnu.“

Kdepak bysme jinde seděli…

Nedlouho potom nás vítr zavál ještě do Nesuchyně. Stará hospoda, ukázala se býti zrušenou, což nás nevzrušilo, protože jsme věděli, že zde existuje jakési honosné školicí středisko, alespoň jej prověříme. Ačkoli jsme předpokládali, že to asi nebude nic pro nás, už jsme k němu pospíchali. Projeli jsme se po honosném nádvoří a aniž bychom si navzájem sdělovali své pocity, nějak automaticky jsme z něho všichni zase bez zastavení vyjeli. Už už jsme chtěli upadat do trudnomyslnosti, když tu, děvenka naše zlatá, Novinář, zjistil, že stojíme přímo před nádhernou budovou prostinké venkovské hospůdky, která se krčí hned naproti honosnému areálu. Lidový dispečer z Řevničova by zahřímal: „Ajne knajpe!“ Hnedka jsme po schůdkách hopsali do výčepu. Tam byl krásný obraz! Dva kusy hostů »odvčírka« sledovaly v televizoru nějaký sport a ctihodný kmet s běloskvoucím culíčkem je obsluhoval. Kvalitní nápoje, obsluha uctivá. Pravý sedlčanský ráj to na pohled! Ještě jedna věc nás velice těšila a bavila. Byli jsme totiž v očekávání, zdali za námi dorazí Krokomír, až dotočí med a letadla. Spiklenecky jsme na sebe mrkali, což znamenalo, že se na něj sice těšíme, ale, že ho aspoň trochu vyškádlíme tím, že sedíme tady, kde nás vůbec ale vůbec nemůže najít, jak je ta hospůdka zapadlá a nenápadná. Jak bude prohledávat celou Nesuchyň, a pak bude mobilem škemrat, abychom mu prozradili, kdeže to dřepíme. A my ho necháme za trest nejmíň dvě piva skučet a kvílet v přepychu odnaproti, než se mu odhalíme. On pak bude vrtět chvostem a děkovat poníženě, že jsme jej s takovým nádherným místečkem seznámili. Já tedy myslel, že bude říkat i „Ručky bozkávam“, jak se to dělo v sedmdesátech letech v televizních inscenacích z bratislavského studia.

Pisoár nočním hlídačem

Nakonec to ovšem proběhlo tak, že se nečekaně rozletěly dvéře, kecnul rovnou na židli k našemu stolu a zařval: „Jedno pivo!“ A to bylo celý. Na naše ohromené otázky – jaktože nás nehledáš, jak jsi nás našel a podobné, odpověděl opovržlivě: „Pročpak bych vás hledal, kdepak byste asi mohli jinde bejt než tady!?“ Kdopak by si pomyslel, že se tohle dá ještě něčím přebít. Ale pan hospodský to dokázal, když nám doporučil, abychom si kola strčili na záchod, když už je tma, aby nám je cikáni neukradli.

Bažant neurvalec

Ten náš kluk šikovnej, když nás nemusel hledat, zbyl mu čas na to, že nám cestou za námi rovnou našel i krásný místečko na spaní. To jsme samozřejmě ocenili velmi, neboť potmě se to hledá hůře, zvláště když třeba někomu zjankovatí kolo. Říkalo se dokonce, že jeden z účastníků sjel schody z hospody na velocipédu. Ačkoli neví se jistě, jestli je to opravdu pravda, neboť za střízliva bych se o něčem takovém bál i jenom vyprávět. Pro dobrotu na žebrotu – v noci přišel ke spícímu Krokomírovi bažant asi na tři metry a několik minut se na něho upřeně díval a při tom neurvale nadával (nejspíš mu ležel v jeho pelíšku), až to mnohého účastníka zájezdu probudilo. To měl za všechny své dobré skutky.

Rozloučení v Lebedě

Ráno jsme – díky, naše zlatá Jednoto – ještě postáli s několika zajímavými pány u krámu v Nesuchyni a pak vyrazili přes les a lišanskou hospodu do Lebedy, abychom vyprovodili Sajrajtoslava na vlak. A od té doby se už zase těšíme na další výlet. ●