pánský cyklistický 2013

Hopsa hejsa na Brázbenda

termín:

26.–28. července 2013

trasa:

Rakovník, Pustověty, Nezabudice, Rozječík, Přívoz (hajali), Branov, Roztoky, Městečko, Nový Dům (hajali), Rakovník

účast:

Sítěpán, Krokomír, Grygar, Termínátor

Budoucnost patří aluminiu a my prostě jednou do roka potřebujeme Pánský cyklistický zájezd. To jsou nezpochybnitelná fakta přelomu dvacátého a jednadvacátého století. Samozřejmě, ano, naše pravidelné měsíční opěšalé výlety do lesů mají v mnohém navrch, ale Pánský Cyklistický je prostě Pánský Cyklistický. Jedním svým charakteristickým rysem zůstane navždy nepřekonán. A mám na mysli ten slastný pocit z neplánu. Netuše, kam se pojede, a co se bude v následujících dvou dnech dít, se člověk prostince a v plné důvěře, s dětinskou bezstarostností svěří v pátek odpoledne do hřejivé měkoučké náruče pivínka a ono všechno zařídí, o všem rozhodne, všechno naplánuje. Ve spolupráci s Taťkou to učiní tak dobře, že jest zde na místě hovořit o dokonalosti.

Tak jako před každým jiným cyklistickým, letošnímu předcházejícím, ani tentokrát jsme neměli ponětí o tom, kam nás pivo pošle. Za účelem navázání spojení s Velkým Plánovačem jsme se s Grygarem a Krokomírem odebrali v pátek do klubovny, aby nám On vyjevil, jaký je plán. Rozhodnuto bylo poměrně brzy, protože toho večera hrál Brass Band v jedné nám neznámé hospůdce v Branově. To vypadalo tím slibněji, že z Branova již není daleko do Broum, a kdyby nás to třeba dovezlo až tam, jó to bylo veselo, neboť tam sídlí ten věhlasný pivovar Matuška. Jen co nám pivečko prozradilo všechny tyto podrobnosti, zaslali jsme zprávu Termínátorovi, ať nás kouká natrefit v Pustovětech, a vyrazili jsme z klubovny za dobrodružstvím.

Konečně na kolobrndách!

Sluší se připodotknout, že toto byl historicky první Pánský Cyklistický, na který jsme si troufli s Krokomírem vyrazit na kolobrndách místo velocipédů. Ne snad, že bychom se báli, že to neujedeme. Problém byl spíše v tom, že jsme se ostýchali obtěžovat spoluvýletníky tím, že kolobrnda je přece jen trochu pomalejší dopravní prostředek než kolo, a že by na nás museli každou chvíli čekat. Nakonec jsme ale po letech uznali, že jsou to chlapci líbezní a nestydatě vohleduplní, a že se z toho nepodělají, když jsme halt trochu pomalejší. Od štamgastů jsme se ještě nechali před klubovnou vyfotografovat a jelo se.

V Pustovětech jsme se po pár pivečkách šťastně shledali s Termínátorem a vydali se na Brass Band zkratkou přes Pustovětský Luh, u dubu doleva a šup byli jsme v Nezabudicích. Sluníčko nad západním obzorem, znovu otevřená stará hospoda, nádherné počasí, údolí ozářené zapadajícím sluncem, Bernard. No zkrátka jeden velkej kýč, Poppříčku! Aby té nádhery ještě nebylo málo, dal si Krokomír nějaké zdánlivě obyčejné jídlo k večeři. Když jsme viděli jeho údivné obdivné grimasy, hned jsme si začali taky, ač bez hladu, objednávat. I já, ač rozpačit z toho, jak je místní kuchař neboubelat, jsem si objednal zvěřinový guláš. Svojí sportovní štíhlou postavou pan kuchař věru není své vlastní práci dobrou reklamou, avšak v příkrém rozporu k tomuto faktu nezastírám, že jsme byli všichni kvalitou jídel zcela ohromeni. Ze známého rčení „Jez do polosyta, pij do polopita“ jsme extrahovali souvztažnost, že množství nápojů by mělo být v přímé úměře k množství zkonzumovaných pokrmů. Pročež, jsa již přežráni na padrť, jsme ještě vnímali výrazný dluh tomuto přísloví v oblasti tekutin. Po zbytek večera jsme se tedy věnovali uvedení těchto relací do rovnováhy. A rovnováze, a to podtrhuji, bylo toho večera učiněno zadost.

Spletli si koncerty!

I pokročili jsme v cestě na Brass Band. Cestou jsme zatoužili viděti přítele Čolka Petriče, který, jak jsme nemohli nevědět, dováděl toho večera na Rozječíku. Smutné na tomto setkání bylo jen to, že se odehrálo na pozadí koncertu děsivé kapely »Tři sestry z Mexika revival«. Z Rozječíka jsme tedy po prožitém kulturním šoku spěchali dále. Na ten dovopravdický koncert té dovopravdické kapely. Naše plány ovšem zhatila skutečnost, že branovský přívoz v jednu v noci – jaké to překvapení – nepřívozuje! Vybalili jsme si postýlky, hajali kousek od převoznického lana a předpokládali, že se koncert Brass Bandu jistě protáhne. Díky své strategické pozici ráno chytnem, jak říkají lyžaři, první lano a hurá na koncert! Ráno jsme vstávali opravdu brzy díky odpornému letnímu počasí. Slunce začalo pražit již před ranním kuropěním. Spali jsme moudře v hlubokém stínu vysokých stromů. Jakmile jsme poodešli s jistým záměrem kousek dál od ložničky, ocitli jsme se mimo milosrdný stín a zjistili, že to hnusné vedro je ještě mnohem hnusnější, než jsme si ve stinné ložničce naivně mysleli. Vedro bylo tak ohavné, že i ta jindy činorodá Berounka byla líná téci. Byli bychom si ji bývali spletli s rybníkem. Ať jsme hleděli sebepečlivěji, nebylo možno zjistit, na kterou stranu vlastně teče. Nechali jsme se převézti a na druhé straně jsme objevili trosky nějaké výpravy ne nepodobné té naší. Mezi zlomenými postavami jsme identifikovali jednu, jíž byla Verča z divadla. Skupina byla evidentně v kondici horší než my, a to bylo co říct. Polovina ležela (na tom strašném slunci), polovina seděla a z té půlky jen polovina mluvila.

Přestože jsem okolní přírodě vydal jasný a přísný zákaz kopců, svéhlavě nám naložila do cesty nepěkný krpál od branovského Luhu nahoru. Pozor na ty Luhy! Včera v Pustovětském Luhu to byla situace pojmenovatelná »kontrolcékontrolvé«.

Brázbende, Brázbende, tys jim dal!

Už jsem na hospody ani nevěřil, ale nakonec se nad námi Taťka slitoval a postavil nám jednu do cesty. A byla to dokonce ta, do které jsme již od včerejška mířili. Jen se zjistilo, že koncert, který začínal včera ve 20.00, se dnes v 9.00 již nekoná! Zklamání i překvapení veliké! Aby těch zklamání nebylo málo, ještě nás vítala neurvalá cedule s nápisem Gambrinus. Pod dojmem tohoto teroristického sloganu jsme si všichni objednali Kofolu. Že nabídka nápojů zaskočila nás, není až tak překvapující, čemu jsme se ovšem zhurta divili, že z toho byl tak přepadlý i pan vedoucí. Seděl za výčepem velmi sklesle a nepřítomným pohledem, krhavým zrakem hleděl skrz pípu kamsi do dáli. Paní zastupkyně vedoucího, aby odvedla pozornost od srdceryvného výjevu někam jinam, zeptala se obligátně: „Na výletě, na výletě?“ Ale ne, povidám, my jsme k vám přijeli na Brass Band. Mátožná postava sedícího pana výčepního sebou prudce trhla, zařvala »Brass Band!!!«, chytila se silným stiskem za hlavu, zavyla a sesunula se ještě hlouběji do ještě hlubších depresí. Polohlasně do toho ještě mumlal: „Ty dobytkové, ty mi dali! Ty mi dali!“

Jelikož jsme nesmírně bystří hoši, ihned jsme podle toho poznali, že už koncert skončil, avšak, že jsme se s chlapci minuli opravdu jen o chvilku. Milá paní vedoucí beze slova a s hlubokým vnitřním úsměvem došla k hifi aparátu a pustila v něžné hlasitosti cédé s hudbou promeškané produkce. Pro všechny přítomné s výjimkou pana vedoucího tak nastolila docela příjemnou atmosféru, která velmi nenápadně a pozvolna začala roztáčet kola našeho Pánského Cyklistického Permanentního Večírku. A to prosím pěkně v krásných devět hodin ráno. Později, když jsme objevili skromnou zastrčenou cedulku, že se zde točí i Matuška, jsme hnedka všichni nechali vyměnit větrající kofoly za pivo, a tak se rychle rozpoutal docela pěkný mazec. Z hovoru s paní vedoucí a dcerou samozřejmě vyplynulo, že pan vedoucí prakticky nespal. Když jsme si u něho například objednali párek, asi deset minut nadále seděl a civěl do zdi, až to manželka nevydržela a zeptala se: „Ty jim ten párek nedáš?!“ – „Asi ne,“ pravil, a tak jej šla připravit sama.

Amálie – jinej svět

Když už jsme byli rozjetí tak, že hrozilo reálné nebezpečí, že již před polednem nám nastane půlnoc, zvedli jsme se a odjeli k Jezzu, kde jsme se těšili navštívit Vopešku a dát si oběd. Dozvěděli jsme se, že čtrnáct dní tam nudou omdlévali, ale teď, právě chviličku předtím než jsme přijeli my, se jim hospoda zaplnila až po krovy a na nic víc než na pozdrav nezbyl čas. Až v minutě našeho odjezdu se hospoda zase vylidnila. To už jsme ale byli připraveni, ke startu, teď! A měli jsme před sebou opravdu náročnou cestu áž na Aljašku. S ohledem na nesnesitelné vedro a na to, co všechno jsme již od rána stihli, jsme program na Aljašce omezili na pouhé polehávání na lavicích.

Když se počasí alespoň maličko umoudřilo – tedy kleslo z 35 na 31 stupňů, vydali jsme se do Městečka k Romanovi. Zde se odehrál jeden z pravidelných únosů maskovaným únoscem. Krokomír byl připoután k sedačce a odvezen vozem Ford S-Max tmavé barvy směrem ku Praze. Vězněn byl v paláci kultury nelítostným bachařem jménem Hugh Laurie. My jsme tou dobou již seděli v naší zamilované restauraci U Dobroty na Novém Domě a užívali si přijatelného počasí a výborného pivečka. U stolu s námi seděl opravdu nevídaný exemplář. Říkal jsem si, že ho natáhnu na klíček a pustím ho chlapcům pro potěšení. Natáhnout šel, jezdil pěkně, málo dobře se to ale řídilo. Zhruba asi tak dobře jako protitanková neřízená střela. Byly chvíle, kdy jsem se již docela potil. Nakonec se ale z výčepu připotácel jeho kumpán, Hippokrates tento typ ve své typologii označuje jako »Extrakokot«. Našeho líbezného společníka na šestý pokus odvezl. Po pěti nárazech blatníkem střídavě do zdi a do plotu, se nakonec trefil do místa trvalého pobytu. Potom vyšla naše krásná paní vedoucí, chápavě se usmívala a řekla: „Ste si užili, co? To víte, osada Amálie, to je jinej svět.“

Aby rozehnala naše nejistoty, zda se v pohádce nacházíme, nebo ne, ráno nám ještě ze zavřené hospody zase přinesla až ke spacákům kávičky. A zazvonil zvonejc a za rok pojedem zasejc… ●