třináctý pánský pěší: Červen – ven s červem

Sprchovat se na Belšance

termín:

22.–23. června 2013

trasa:

Lužná, Merkovka, Cypriánka, Hamr, Rakovník

účast:

Termínátor, Sítěpán, Vendelínoslav, Krokomír, Štěpánoslav, Zuby, Štěpánkoslava, Vašíkoslav, Novinář

Tak se nám konečně podařilo realizovat více než rok avizovanou akci »Mladá kolena na Cypriánce«. Ba co víc, podařilo se nám po těch letech konečně vyvenčit strejdu Zuby. Omylem jsme vybrali víkend, kdy se do železničního muzea sjely stovky milovníků parních lokomotiv. V sobotu jsme vyrazili (trapně dieselovým) motorem na Lužnou, abychom si dali v Lebedě obídek. To se nám povedlo, avšak, přibyvše do prakticky prázdné hospody, než jsme stihli zajednat si pivínka, už byl celý grand restaurant plně obsazen. Dětičky naše byly překvapivě hodné, a tak jediný, kdo nám lezl na nervy, byl ten stohlavý dav okolo nás. Jak jsme se tetelili, že už za chvíli zaplatíme, vypadneme, zalezeme do lesa a budeme zase sami! Jó, to jsme se popletli! V hospodě jich byly desítky, po lesích stovky. Byli rozeseti podél trati, nevím až kam, ale rozhodně minimálně až tam, kam jsme my měli společnou cestu s tratí. A to bylo až na Merkovku. Všude byli. A byli nerudní, protože všichni čekali, až pojede ta Jejich pára! Všichni měli s sebou ty foťáky a ty kamery a potřebovali ji mít krásně nafocenou a nafilmovanou. A hlavně n-e-r-u-š-i-t!

Takovou poněkud zvláštní oklikou jsme došli na Merkovku. Svou rezavou vodou naše dětičky velmi oslovila. Ještě dlouho po vandru na ni vzpomínaly a stejně tak i na drobnou příhodu, jak jsme cestou od Merkovky k Cypriánce překonávali veliké louže na Krásné dolině tím způsobem, že jsme porazili pár soušek a vytvořili, jak ony podnes vyprávějí »most«. Na Belšance se k nám připojil Novinář. Janička, která ho přivezla, zároveň odvezla Vendelína, neboť měli s Adélkou zrovna v dramaťáku noční dobrodrůžo. Vlastně stejně jako loni, kdy jsme kvůli tomu museli mladá kolena zrušit. Tehdy k tomu ještě přispěly Štěpíkovy neštovice a celková neúčast rodiny Skleničkovy.

Pohostinná Cypriánka

Cypriánka nám nabídla nevídané pohodlí a pohostinnost. Dětičky naše si ji velmi oblíbily. Běhaly z kempu neustále ke studánce pro vodu. Kdo by snad neznal děti, mohlo by mu to jejich neúnavné pobíhání připadat trochu zvláštní a překvapivé na to, kolik kilometrů měly v nohách i s bágly na zádech. Posledních pár kilometrů už sotva motaly nožičkama, ale došly statečně. To se ovšem netýká Štěpánky, která byla celý víkend k nerozeznání od dospělých účastníků. Nožičky se jí nemotaly, na nic si nestěžovala, s ničím neměla problém a byla výbornou trampskou kamarádkou. Jen do čaje si nedávala rum. To byl jediný rozdíl od nás.

Abych zjistil, kolik kilometrů děti ještě naběhaly svými nekončícími cestami pro vodu, změřil jsem, jak daleko od studánky ležíme. Bylo to přesně 99 metrů. Musím říct, že jsem při tom měření ve tmě málem zabloudil, takže jsem děti opravdu obdivoval. Ráno žádné dítě nechybělo, z čehož usuzuji, že žádné z nich v noci nezabloudilo. Kolikrát ale šly tu stezku odvahy, kterou si samy zorganizovaly, nevím, protože do tolika počítat neumím. Bobříka odvahy tedy získaly všechny děti bez problémů.

Kde se to vypíná

Horší to bylo se strejdou Zuby. Starý tramp dlouho nebyl na vandru, a tak byl některými skutečnostmi dosti výrazně zaskočen. Podobně jako jeho syn dlouho nemohl uvěřit tomu, že v lese opravdu není sprcha, stejně i otec dlouho nemohl uvěřit tomu, že si peče na ohni buřta, a nedostane k němu pivo. Syn, dlužno podotknout, myslel dopředu a snažil se do svého dětského batůžku již doma přibalit alespoň zahradní sprchu, kterou by nějak připojil k té studánce. Přece nepůjde spát nevysprchovaný. Otec si ovšem žádné lahváče nepřibalil, a přesto nevěřícně zíral, když jsme opekli buřta, polkli ho a zalili vodou z Cypriánky. Když prohledal všechna blízká i vzdálenější křoviska a nikde schovaná žádná basa, posmutněl. Přece nepůjde spát nevykropený! Ptal se, v jaké části okresu se nacházíme, a která obec s hospodou je nejblíže a jak je to daleko. Když jsme mu odpověděli po pravdě, upadl do trudnomyslnosti. Ne však na dlouho.

Po nedlouhém intenzivním zahloubání vzal telefon, pečlivě procházel uložené kontakty a hledal někoho, kdo bydlí nedaleko, a koho by dokázal uprosit, aby sedl do auta, koupil basu a rychle přijel na Belšanku k Cypriánce. Takového člověka opravdu sehnal, inu, co by bubeník pro bubeníka neudělal! Avšak zrovna vyhrávali s kapelou na opačném konci okresu. Takže: moc rád by byl býval, ale nešlo to, bubenická povinnost je neúprosná. Jakýsi podivín se sice po okrese již léta potlouká, vytlačuje bubeníky při bálech od jejich souprav a hraje za ně. Díky němu si bubeníci na bálech skutečně můžou často od bubnování odskočit, a to často i na delší dobu. Něco ale napovídalo, že ten pokoutný bubeník se tam zrovna dnes určitě neobjeví. Tak šel strejda z rozčarování alespoň vycachtat děti ve studánce a uložit do spacáků. Jeho chmury rozehnala až Vašíkova otázka po skončení hygienických obřadů u lesního pramene: „Kde se to vypíná, tatínku?“

My jsme mezitím také nelenili a zahájili náš obligátní obřad grogový. Věřili jsme tomu, že by strejdu Zuby tato naše oblíbená společenská hra mohla vytrhnout z jeho hlubokých depresí. A povedlo se. Jak to viděl, hned ukázal zuby. Později se naše grogové rituály rozjely takovým tempem, že brzy také vyvstala otázka, kde se to vlastně vypíná.

Druhý den jsme již jen došli na jedno k benzínce u Hamru, a bylo po výletě. Pochvalu tentokrát zaslouží nejenom dospělí ale i děti. A Štěpánka asi mluvila z duše všech účastníků, když pravila: „Tak s touhle partou bych mohla jezdit pořád.“ ●