dvanáctý pánský pěší: Máj – v Sedlčanech ráj

Po nás potopa

termín:

31. května až 2. června 2013

trasa:

Žemličkova Lhota, Vilasova Lhota, Petrovice, Skoupý, Mezihoří, Vletice, Smrčí, Brzina, Svatý Jan

účast:

Sítěpán, Novinář, Yokoslav, Kořalečník, Kamzík

krokomír report:

nekrokomíroval

garmin report:

pátek: 9 km

sobota: 15 km

neděle: 0 km

Škrt má záškrt

Někteří lidé jsou bystřejší a jiní jsou dokonce ještě bystřejší. A ten strýc Yokoslav, ten například již po roce nezdarů nakonec úspěšně pronikl až do morku kostí k podstatě toho našeho výjezdového mechanismu. Že se totiž jezdí na vandr každý první celý víkend po dvacátém. To znamená, že když je v pátek devatenáctého, tak se nejede, ale když je pátek dvacátého nebo víc, tak se jede. Je to složité, ale On již počátkem května roku 2013 přišel tomu na kloub, a tak si domluvil ve fakultní nemocnici Motol šichty tak, aby na ten žádoucí termín měl volno. Rezervy však má ještě v tom, že taky máme svoje internetové stránky, kde se domlouvají v diskuzi další podrobnosti a případné změny. A tak si nevšiml, že již v dubnu známý kladenský despota rozhodl o tom, že květnový termín o týden odsuneme. Byla to prozatím první změna termínu v naší historii.

Lidové přirovnání „Jako když mu spadly hračky do kanálu“ upadlo v zapomnění, neboť jediná opravdová hračka jest dnešnímu dítěti počítač. Čili a) Až do současnosti, kdy počítač pomalu nabývá rozměrů menších než mřížky kanálových vpustí, ta představa byla zhola absurdní; b) za chvíli beztak nikdo nebude vědět, co slovo hračka znamenalo. Navrhuji tedy náhradou výraz „Jako když mu spadl víkend do análu“. Tak by se snad dal naznačit výraz Yokoslavův, v němž jsem měl tu radost si lebedit, když jsem strýci škodolibě sdělil, že se sice na vandr chystá s novým spacákem krásně, bohužel ale o týden vedle. Zkroušeně vydechl, že příští týden rozhodně nemůže, protože má o víkendu dvě dvanáctky (a myslel tím šichty). Líto mi ho nebylo, měl jsem konečně alespoň nějaké zadostiučinění za to, kolik hodin, já hovado blbé, trávím týdně nad našimi internetovými stránkami, které pak nikdo neprohlíží.

Ono se také o strýci Yokoslavovi říká, že když řekne, že přijede, má našinec stoprocentní jistotu, že od něho bude pokoj. A naopak, když ohlásí, že nemůže, jistota, že se objeví, je prakticky stoprocentní. Nevím, statisticky vyhodnotit toto tvrzení je složité, ale v tomto rozebíraném případě jest prokazatelné, že již příští čtvrtek rozjásaně telefonoval: „Volali mi z Národní referenční laboratoře – mám záškrt!“ Bylo na mou věru složité vyhodnotit konjunkci dvou na první pohled protichůdných informací: neskrývaná radost versus závažné onemocnění. Jelikož někteří lidé jsou bystřejší a jiní jsou dokonce ještě bystřejší, musel mi strýc napovědět, až nakopnout: „Když mám závažnou chorobu – můžu do práce? Nemůžu! Když nemůžu do práce, můžu na vandr? Můžu!“ A tak jel strýc s námi.

Chorý veze chorého

Já a Novinář jsme vyráželi oranžovým trampským automobilem v pátek ve dvě hodiny z Rakovníka. Již před naším odjezdem hezkých pár dní propršelo, takže jsme se cestou již párkrát setkali s vydatnějšími prameny vody z kopců přes silnici se valícími. Podle předpovědí bylo jisté, že celý víkend opět proprší, jen však houšť a větší kapky. Toto roztomilé počasí, jak hydrometeorolozi předvídali, mělo též státní správu vybičovat až k povodňové aktivitě třetího stupně. Suma sumárum: na tento víkend jsme vyráželi plni nadšeného očekávání. Zejména majitélé žďáráků byli od samé radosti, jak je důkladně prověří, celí říční. A Kamzík dokonce zakoupil stan ve slevě v hypermarketu. Možná ho dokonce dostal jako dárek k zakoupeným pěti houskám.

U Kořalečníků nás čekala fantastická hostina, kterou Laděnka pro celou trapáckou násadu nachystala (domácí sekaná s vánočkou). Jakmile strýc Yokoslav nahlásil, že on i jeho záškrt se již nacházejí na autobusovém nádraží v Sedlčanech, vyrazili jsme za nimi a dalšími zážitky na trasu pečlivě předem přichystanou našimi zlatými Kladeňáky. Stejně jako strýc Yokoslav i přistavený dopravní prostředek trpěl jakýmsi neduhem. Ač jsme zadek autokaru málem courali po zemi, dýchavičné vozidlo s poškozeným hydraulickým systémem odpružení nás i chorého nakonec oproti veškerému řidičovu očekávání přece jen dovezlo na zastávku poblíž Husovy kazatelny. Zde jsme ocenili krásu tohoto zvláštního místa, užili si nedeště a již jsme směřovali do nedalekých Petrovic, kde jsme čuli nějaká ta restaurační zařízení. První podnik nás vyděsil nelítostnou cedulí s nápisem Krušovice. Druhý, s cedulí Svijany, nás již přitahoval silou magickou. Jmenoval se rozkošně U Mikeše, byl hezky zastrčený za návsí, a tak jsme do něho vklouzli jako po másle. Krásné, s láskou točené Sviňánky churavý strýc ani neochutnal, a objednal si lahvovou Plzeň. To nebylo následkem záškrtu, to on tak prostě dělá. Další jeho objednávkou byly čtyři párky. Takto řečeno to nepůsobí nijak excentricky, ovšem na talíři to vypadalo tak imposantně, že jsme si tu nadílku z talíře přepadávajících uzenin hned započali fotografovat.

Historický chorobopisný exkurs

Bezděky mi to připomnělo jinou věhlasnou strýcovu chorobu, kterou trpíval na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století. Byla to léta, kdy tento vyhlášený fluktuant střídal různá zaměstnání od věhlasného politika přes hrobníka, inspicienta až po špičkového managera obchodně-stravovací divize mamutího holdingu Petros Petrovice. Zde byl dokonce na vrcholu své profesní kariéry vybaven luxusním služebním vozidlem. Nebyl to jen tak ledajaký fluktuant, odborně se to nazývá fluktuant hvězdicový. To znamená, že důsledně prokládal všechny své profesní eskapády pravidelným skromným návratem na post řezníka na bourárně rakovnických jatek. V tomto mateřsky laskavém výrobním podniku měl volnou ruku na poli degustace uzenářských výrobků. Jinými slovy: nikoho nezajímalo kolik kilogramů párků za těch osm hodin sežral. A značná benevolence panovala i v ohledu dozírání nad hmotností po šichtě odnášených »suvenýrů«. (Mimochodem: zmiňovaný výrobní podnik již dnes neexistuje, stejně jako bezmála všechny předešle jmenované.) Přes veškerou zmíněnou benevolenci byl strýc věhlasný tím, že při návratu ze šichty se stavoval již v prvním obchodě uzeninou, kterou cestou z rachoty natrefil, a tam – za vlastní – kupovával si další čtyři nohy lahůdkových párků, které okamžitě, ještě cestou k pokladně, sežral. Měli jsme v té době o něho vážné obavy, neboť tenkrát, v době omezeného přístupu k informacím, byli jsme přesvědčeni o tom, že toto jsou nepochybně symptomy té Párkynsonovy choroby. Uklidňovala nás jedině skutečnost, že u pultu nežádal čtyři nohy Alzhajmrů, neboť tato jeho choroba, jak jsme byli přesvědčeni, byla by pro nás ještě bezvýchodnější.

Avšak zpátky k Mikešovi, kde Yokoslav pojídá párky, antibiotika a vše zapíjí lahvovým Prazdrojem. K tomu všemu nám Kladeňáci přibližují svůj pečlivě vypilovaný scénář víkendu. Přípravě se věnovali se vší poctivostí a láskou. Některá místa dokonce předem objeli na motocyklu, aby měli jistotu, že vše proběhne přesně tak, jak si vysnili. Za nejvýznamnější bod programu považovali (a jak se později ukázalo – velmi prozíravě!) návštěvu hostince U Nerudný báby. Seznámili nás se svým názorem, že tato hospoda patří bezesporu k tomu nejcennějšímu, co se dá v Českých zemích, na Moravě a ve Slezsku navštívit. Problém prý je jen s názvem hospody. Že se jmenuje U Kotrbáčků by samo o sobě nevadilo. Jen je problém, že to druhé – »U Nerudný báby« není název ale realita. Tedy žádný velký »U«, žádný velký »N«. Popsali nám například, jak vypadala scénka jejich příjezdu před týdnem, kdy se chtěli ujistit, že bude otevřeno a že budeme vpuštěni.

— „Dobrý den, paní vedoucí, nemohli bysme s kamarády…“

— „Nenene, kdepak! Jsou tady hasiči.“

— „Já nemyslím teď…“

— „Nenene, pak jsou tu fotbalisti…“

— …atd. atd…

Byli jsme tedy celí nesví, jak to vlastně dopadne. „Také není zcela zřejmé,“ svěřil se zodpovědný Kamzík, „kde budeme ze soboty na neděli spinkat. To dneska, to mám připravený skvěle,“ ujistil nás Kamzík, „neboť kousek za Petrovicemi, kde právě sedíme, je fantastický pobydleníčko, které tam mají udělané jeskyňáři. Ti sem ale jezdí jen jednou, dvakrát do roka, jinak je kemp volný.“ Tak jsme se moc těšili na jeskyňářské pohodlíčko. Zaplatili a vyrazili.

Svítilna ku míchání grogu

Já nevím, jestli by se našel bloud, který by snad nečekal, že teď napíšu, že jeskyňáři zrovna měli jeden z těch svých dvou víkendů do roka a v kempu tedy bylo obsazeno. Chudák Kamzík z toho byl zasmušilý, ale nebylo důvodu, neboť jsme našli o kousek dál krásné místo v lese. Za zmínku stojí i to, že jako zázrakem nepršelo, naopak bylo tak neuvěřitelně dokonalé jasno, že bylo vidět tolik hvězd, jako snad nikdy v životě. Ten pohled na oblohu, který se nám celou cestu naskýtal, je stejně nezapomenutelný jako návštěva u nerudný báby. Jasno bylo dokonce tak jasné, že Kamzík ani nevybalil svůj zbrusu nový stan, aby si ten výhled nepokazil. Ráno jsme zjistili, že spíme v konvalinkovém háji. Konvalinek bylo v lese okolo nás přesně tolik, co v březnu u Dolního Lipí bobků – byly prostě všade. Ráno jsem se těšil, až začneme vařit, neboť jsem byl hrozně zvědavý, jestli má Kořalečník lžíci. Jak jsme u prvního ranního grogu konstatovali, poslední vývoj naznačoval, že by možná bylo vhodné do přehledné tabulky, kterou sestavuji v záhlaví každého zpravodajství z výletu, vedle rubrik jako »datum«, »trasa«, »kromír report«, »teplotní minima«, a další přidat též rubriku »příborové zpravodajství«. Kořalečník se ovšem svojí lžící pyšně chlubil. Abychom však příborového humoru nepostrádali, nakonec se kvůli právě začínajícímu dešti jídlo nevařilo, a tak ji s sebou vlastně vezl zbytečně. Není od věci položit si otázku, jak na tom je vlastně s příborovou vybaveností strýc Yokoslav. Všechno nasvědčuje tomu, že vychytrale využívá situace, kdy se všichni zaobírají nebohým posmívaným Kořalečníkem, a sám lžíce nemaje, obratně těží z nepřehledné situace a dovedně mlží ohledně své vlastní příborové vybavenosti. Jak jinak si lze vysvětlit jeho zdánlivě irelevantní poznámku o tom, že jeho kultovní vodotěsné solární svítilně na kliku sice mírně chybí patřičná prohlubeň, ale jinak je velmi vhodná k rozmíchání cukru v našem oblíbeném grogovém nápoji?!

Na stopě korupční aféry

No, a po ranním sobotním grogu začalo pršet. Vytrvale, hustě, a už napořád. Cožpak my, co se oblékáme do módy holoubkovské goretexové, my jsme z toho mohli mít jen legraci, ale opravdový obdiv zaslouží Novinář a Kamzík. Zejména Kamzík ve svých pověstných montérkách a s vlající pláštěnkou zůstane pro nás ostatní určující vizuální vzpomínkou na tento víkend. Ubírali jsme se tou krásnou krajinou dolů po potoku Brzině. Měli jsme to štěstí, že je to krajina tisíců opečovávaných kapliček a božích muk, ale dokonce i opečovávaných autobusových zastávek. V každé osadě jsme se na chvíli stali vládci zastávky, kde jsme si mohli v pohodlíčku dáchnout, pojíst a nabrat sílu a chuť k dalšímu moknutí. Krajina již tou dobou dávala jasné signály, že povodeň jest nám v patách. I cesty se již pomalu ale jistě měnily v potoky, louky v rybníky. Krávy na pastvinách při troše fantazie v hrochy, jak tam stály ve vodě. Nikdo si nedokáže představit, jak moc jsme se na tu nerudnou bábu těšili. Jen aby nás pustila dovnitř! Kvůli zastávce v této občerstvovací stanici jsme museli odbočit ze značené turistické trasy. Není zrovna snadno pochopitelné, proč značená modrá trasa podél potoka Brzina nevede přes obec Brzina, kde je navíc jediná hospoda široko daleko. Trasa náhle odbočí od potoka, obec obejde a pak se zase k potoku vrátí. Kamzík, který se v předchozích dnech neúnavně avšak marně snažil nerudnou bábu uprosit, aby nás o tomto víkendu ve své hospodě přijala, je přesvědčen, že odhalil nechutný korupční skandál. Nitky vedou od nerudné báby (která nesnese, když jí do hospody choděj’ lidi) do nejvyšších míst Klubu českých turistů. Tak vytrvale nosila tučné obnosy na ústředí, až opravdu trasu odklonili. Bába pro jistotu ještě i sundala z baráku velkou ceduli ve směru od silnice a nechala jen tu maličkou nade dveřmi ze zapadlé postranní uličky, kde nehrozí, že by ji někdo objevil. Jistota je jistota. Aneb jak vědí fotbalisté – musí se jít tomu štěstíčku trochu naproti.

Nerudná rudná

Když jsme konečně celí nervózní stáli před vysněnou hospodou, museli jsme ještě čtvrt hodiny čekat na dešti na Záškrta, neboť tento svérázný jedinec se těsně před vesnicí od nás přes Kamzíkovo upozorňování, že si hrozně zajde, odpojil. Pokud bychom do hospody zalezli, nenašel by ji, protože je naprosto dokonale maskována. Přestože se jde přímo okolo ní, nikoho by nenapadlo, že je to hospoda. I když už jsme byli kompletní, stále jsme v děsu a hrůze postávali jen tak na dvorku. Pod přesazenou střechou na nás moc nepršelo a dovnitř jsme se báli, abychom neslyšeli, že máme vymajznout. Tetelili jsme se zatím alespoň z té radosti, že na dvorku jsou záchody, kde se ještě chčije na zeď natřenou asfaltem. Jako zamlada. Každý šel aspoň dvakrát, aby si to užil. Nakonec Kamzík pobral kuráž a vstoupil dovnitř hospody. Paní vedoucí však přijeli léta nevidění příbuzní, a tak na nás nemá čas. Když ale tolik prší, smíme si sednout do výčepu (je tam jeden stůl) a ona nám natočí pivo a půjde zase za návštěvou. To byl poměrně překvapivý úspěch naší mise, pomineme-li skutečnost, že ve výčepu byla svinská zima. Paní vedoucí (vzhledem k té nemírné laskavosti se jí nadále ostýchám nazývati nerudnou bábou) se nám i překvapivě často věnovala, odbíhaje od návštěvy do výčepu, takže jsme mohli učinit i další objednávky – další pivo, grogy, ba dokonce i koláče, šátečky a podobné lahůdky. Nabídka byla přepestrá, vezmeme-li v úvahu, že jsme seděli v pravé a nefalšované hospodě na mýtince. Byly dokonce i nějaké ty utopence a naložení hermelíni. Novinář se dokonce odvážil zavtipkovat otázkou, zda by nebyl ještě i koblížek. K našemu údivu rudná bába odvětila mnohoslibně: „No, uvidíme, jestli návštěva už nebude…“

V pauzách, kdy se paní vedoucí družila s příbuzenstvem, věnovala se nám její zástupkyně – vlaštovka, která měla hnízdo nad pípou. Ta druhá, co měla hnízdo nad regálem s brambůrkama, se osmělila vstoupit až mnohem později. Nakonec jsme ve studeném výčepu dokázali přečkat celou návštěvu, a když přízeň naskákala do automobilů a zmizela, vyvstalo napjaté očekávání, co bude dál. Nebylo to sice zcela samosebou, ale nakonec jsme obdrželi vstupní vízum na sál (obývák), kde se doteď odbývala návštěva příbuzných, a kde, jak jsme celou dobu věděli, bylo krásně teplo od sálající stařičké pece. Fotografie bosých nohou, naražených na teplé kachle, dokladuje, že jsme zde prožívali pravé štěstí a chovali se velmi nenuceně. Rudná bába vyprávěla leccos z bohaté historie hospody. Stará je 500 roků, bába jen 77. Ale kdyby zahodila občanku a nechtělo se jí do důchodu, 55 by jí všichni věřili a uhádala by možná i 50. Jářku, na věku tak nesejde, ale důležité bylo hlavně to, že nerudná nebyla ani náznakem. Chvilky, které jsme zde s ní strávili, patří k tomu nejpěknějšímu, co jsme za naše vandry zažili. A když člověk vezme v úvahu její věk, skutečnost, že je zde na všechno sama (pročež bere i cenově nevýhodné sudy pětatřicítky, aby je vůbec utáhla), tak nevěří vlastním očím. Za celé dlouhé odpoledne jsme byli jediní hosti. Přesto jsme se dobře najedli. Všude jinde by nám jen vysvětlili, proč nemohou nabízet žádné jídlo. Ona mohla a nakonec byly i ty koblihy.

Sudá – lichá

Inu, pak jsme šli zase do deště. Už jsme si jen hleděli najít nějakou tu ložničku. Jelikož jsme si ve všech osadách, kudy jsme procházeli, důvodně připadali jako poslové povodně, hleděli jsme si ložničku najít raději v nějakém výše položeném lese dál od údolí s potokem. Celou cestu jsme šli podél potoka Brzina a měli jsme tak nějak pocit, že po nás přijde potopa. Vystoupali jsme k obci Svatý Jan. Kladeňáci slibovali, že Svatojanské lesy jsou rozlehlé a útulné. Byla to pravda, jen v tom místě, kde jsme se právě nacházeli, je to samý kopec a těžko se hledá místo k uložení. Při hledání místa na spaní se nám neustále stavěla před oči krásně opečovávaná a prostorná zastávka autobusu. Tak v ní nakonec účastníci s počtem žďáráků nula zůstali na nocleh. Ti, co mají v majetku žďárák jeden (já s Kořalečníkem), šli do lesa. Ti, co mají žďáráky dva (Yokoslav), zůstali též v zastávce. Těžko mi vyprávět, co se dělo po rozdělení výpravy na sudožďáráky a lichožďáráky u sudožďáráků. My s Kořalečníčkem jsme se měli nadmíru hezky. Nejdřív jsme v lese ze svých plachet vyvázali mezi stromy přístřešek. Zároveň jsme se snažili rozdělat oheň na grog. Od Kamzíka jsme k tomu účelu dostali cosi, co se jmenuje EPO, a je to ekologický následník dřívějšího PEPO (PEvný POdpalovač). Z PEvného se přeměnil v Ekologického. Je to dozajista dobrý pomocník. Hořel okamžitě a dlouho a vysokým plamenem. Ovšem, všechno dřevo bylo po dlouho trvajících deštích tak promočené, že ani staré tenoučké smrkové větvičky se nepodařilo nalámat, nasákly tolik vody, že při ohýbání nejen, že z nich kapalo, ale ohýbaly se jako guma a lámat nešly. Nad tím vydatným ohněm, co vydal EPO, nešel zapálit dokonce ani smotek březové kůry. Byl tak nacucaný, že jsme se vlastně pokoušeli zapálit vodu. A na to ani EPO nepomůže. Některý z nás nakonec přednesl hypotézu o tom, že by snad možná šlo konzumovat rum jen tak, syrový, bez tepelné úpravy a proměny na grog. Podobně jako dva písaři jsme se hned nadšeně oddali vědeckým pokusům. Poslušně hlásím: „Šlo to!“ Před ulehnutím jsme si vyměnili promočené ponožky (ne navzájem, ale za suché) a šli hajat. Ještě jsme se domluvili, že v zájmu zachování suchých ponožek nemůžeme si v noci obouvat zcela mokré boty a odcházet ulevovat močáku »někam stranou«. Jírovi, který ležel hned vedle mne, jsem alespoň slíbil, že po napřímení se ve spacáku, před rozepnutím příklopce a zahájením akce, se hluboce zamyslím nad tím, na kterou stranu se otočím. Stejně tak ohleduplně a důmyslně si počínal Jíra. Avšak v hlubokém zamyšlení nad tím, zda udělá vlevo vbok nebo vpravo vbok nadzdvihla jeho vztyčující se postava hlavou plachtu, řácky již naplněnou dešťovou vodou, a vylil si ji tak velmi vtipně do spacáku. Ale ráno jsme beztak zjistili, že jsme leželi v potoce, kterých přes noc na úbočích kopců vznikly desítky. Takže to vlastně bylo celkem fuk.

Nejen bez grogu, ale i bez televize

Ráno jsme se všichni v dobré náladě sešli opět v zastávce u sudožďáráků. Jak jsme tak přemýšleli o tom, jestli opravdu chceme po Brzině pokračovat až k Vltavě, volala nám Laděnka, že má o naše holé životy veliké obavy, a že pro nás hned přijede. To se rozumí samo s sebou, že jsme museli remcat a říkat, že nechceme, že je to pohodička, která nám vůbec nevadí. Ale bylo to o strach, abychom to s tím odmlouváním nepřehnali, a ona neřekla: „Tak jo, tak přijďte pěšky, já počkám doma.“ To se ví, že nám hned taky hlavou vrtalo, kolik u Kořalečníků po pátku asi zbylo šišek té výborné sekané a kolik pecnů té skvělé vánočky. Až nám to čekání na maskované únosce připadalo dlouhé. No, když jsme pak cestou viděli, kudy pro nás ty odvážné holky přijely, nebylo divu, že ta cesta chvilku trvala. Jak to tak při povodních bývá, projet některé úseky silnice bylo kouskem pro odvážné. Po nás totiž přišla potopa. Důkaz o tom přinesl později Příbramský deník v článku nazvaném „Rozzuřená Brzina trhala mosty“.

Například v Sedlčanech, kam nás ty zlaté holky v neděli ráno nakonec bezpečně dopravily, již krizový štáb vydával různé ne zrovna běžné pokyny pro obyvatelstvo prostřednictvím amplionů. Největší hrůzou však bylo, že Kamzíkovic rodina měla vodu už na prahu právě zrekonstruovaného domu. Moc jsme toužili nějak pomoci, ale, ačkoli jsme do jednoho všichni vysloveně bystřejší a někteří dokonce ještě bystřejší, nějak nás pro tuto příležitost nic převratného nenapadlo. Co se ovšem dá moudrého říci závěrem bilančního: za celý víkend jsme navštívili dvě hospody a – světe div se – obě bez televize. Tomu říkám krásný víkend.

Jo a tuhle taky ještě neznáte. Když jsme v sobotu večer za nejkrutějšího lijavce uléhali ku spánku, právě v této době se v rakovnické Městské knihovně konala akce „Čteme rádi“. Podstatou akce bylo, že se zde předčítalo z knih význačných autorů. Smyslem akce bylo ukázat veřejnosti, jaká je to výborná zábava to čtení, a získat k této bohulibé činnosti více čtenářů a podpořit tak sečtělost populace. To vtipné sice je, ale ne dost. Vtipné dost však je to, že přesně v době, kdy nám pršelo do spacáků, vybrala si jedna z knihovnic naši knihu Na starý kolena trampem a z ní předčítala mimo jiné čirou náhodou i kapitolu o Žatci, kde nám tenkrát rovněž celý víkend pršelo. Sklidila zasloužený úspěch. ●