devatenáctý pánský pěší: Zbiroh

Teplý Ještěr
nám sežral Krokomíra

termín:

21.–23. března 2014

trasa:

Kařez, Zbiroh, Jablečno, Přísednice, Skryje

účast:

Sítěpán, Novinář, Kořalečník, Krokomír

teplotní minima:

pátek: + 8 °C

sobota: + 8 °C

garmin report:

pátek: 6 km

sobota: 14 km

neděle: 5 km

krokomír report:

pátek: nekrokomíroval

sobota: 16 205 kr. (šel ale sám)

neděle: 9 400 kr.

Prolog – Patálie
ztraceného výčepáka

…a strejda Zuby mu povídá: „Co taj’ ďáš, tyvole?“ — „Nó, byl ’sem sem převelenej!“ Ále… ále… ale, jen se nedělejte, že netušíte, o čem píšu. Víte přece, že ještě raději než o výletu píšu o tom, co mu předcházelo. Ten širší kontext toho našeho nocování v tom lese ten mě tuze zajímá. A tenhle příběh, ten je o tom našem zamilovaném panu číšníkovi z Nádraží; který točil tak neuvěřitelně dobře tu fantastickou rakovnickou jedenáctku; kterému Novinář na víkend loupí klíč od hajzlu; který vypadal, že za tou pípou nudou zmírá; a kterého jsme už delší dobu postrádali; a kterého pár dní před tímto vandrem náhodně potkaly Zuby obsluhujícího v kavárně Korzo. Nešťastného, že povýšil. Z pajzlu ho pan velkorestauratér (za zásluhy a spolehlivost) přesunul do jiného svého zařízení – do nóbl podniku »Café bar Corso«.

„Jó, tákle natočit jedenáctku a donýst jí vejpitkovi, merčit ho, aby nevajchnul bez placení, to umim, to mě baví. Ale sem choděj’ penzistky a slečínky a chtěj’ kafe a zákusek. To nejni pro mě! Laté, presíčko, pikolo, medovník, tiramisu – ať s tím jdou do háje. Já to neumim, mě to nebaví, já chci zpátky do Nádražní knajpy,“ vylil své srdce na našeho Pavlíka, aniž by ho nějak důkladněji znal. On ten náš Pavlík Zuby už je takovej, on má na lidi otvírák a má ho všade s sebou.

Osoby
s omezenou schopností orientace

No a tak jsme se chtěli sejít v pátek v Nádražní už ve dvě, jak se nám to minule osvědčilo, ale nakonec jsme počkali na Kořalečníka, než ubytuje auto na Titánu a šli rovnou na vlak. S tím, že snad aspoň jedno před odjezdem v té nádražní děsuknajpě stihnem’. Dost nám to usnadnila Janička, která nás nakonec popovezla automobilem. Za kliku jsme brali trochu sklesle, protože jsme právě už věděli, že ten náš zamilovanej pan číšník tam nebude, jelikož musí teď dávat kávičky na podšálek, dělat pukrlata a říkat: „Dobrou chuť jemnostslečinko, ať vám to tiramisu udělá v bříšku jako v pokojíčku!“ Jak jsme ale vzali za kliku a uviděli uvnitř Novináře, měli jsme tolik radosti, že nám bylo rázem na háku, kdo nám tu jedenáctku vlastně přihraje.

Ve vlaku jsme se setkali se zajímavou cedulí, podle které jsme usoudili, že jsme tu správně, a že zase Novinář domluvil, aby dráhy přistavily jeden speciální vagon jen pro nás. (viz fotografie).

U Teplého Ještěra

Jak to tak bývá, když se jede vandrovat do Gambrinusové pouště, po vystoupení z vlaku nám bylo prožívati jen samá zklamání. Jak v Kařezu, tak ve Zbirohu nás žádná restaurace ničím nezaujala. Co nás ovšem zaujalo – již podruhé se stalo, že jsme byli varováni, že restaurace, do které máme namířeno, je na nás příliš nóbl, ať tam nechodíme. Tentokrát nás varoval kouzelný bezdomovec a lákal nás, ať jdeme raději s ním do prostého hostince pro prosté lidi. Stejně jako minule jsme byli i tentokrát vyděšeni tím, jak obludný pajzl dokáže někdo nazývat nóbl podnikem. V tomto konkrétním případě se noblesa projevovala nejspíše tím, že tam ještě byla okna a dveře, sedělo se na židlích (ne na zemi) a pivo se točilo z pípy do půlitrů, místo aby ho roznášel v igelitce s prokousnutým rohem. Obsluhoval tam nezapomenutelný galejník homosexuálního vzezření. Byl kérovaný od hlavy až po paty, a když k nám připlouval s pivem, nikdy jsme do poslední vteřiny nevěděli, jestli nám ho položí na stůl, a nebo chrstne do ksichtu. Tuto výraznou osobnost v pohostinských službách nazval Novinář velmi přiléhavě »Teplý Ještěr«.

Tak jsme asi po dvou nechrstnutích usoudili, že si půjdeme hledat ložničku. Měl jsem v merku studánku za obcí, aby bylo dost vody na grogové obřady a ráno na vaření oběda. Neomylně jsme v obci vypátrali zelenou turistickou značku, na které studánka Františkov leží, ale bohužel jsme se po ní, jakožto osoby s omezenou schopností orientace, vydali na opačný směr. Takže jsme byli bez kapky vody. Ten náš zlatej Kořalečníček ale přivezl vynikající Grant’s Whisku, která zrála v sherry sudech. Tak jsme nepřišli vůbec zkrátka. Ta se fakt dala pít syrová. Je to zlatý chlapec. Když už jsme u těch zlatých chlapců, Krokomíra v práci vykořisťli tak důkladně, že v pátek už nestihl vůbec odjet a čekali jsme ho až v sobotu. Vyrazí až po poledni, počká ještě na Grygara, který musí do rachoty dokonce ještě i v sobotu, tak pak pojedou spolu.

Černý muž nepřijede

Ráno jsme vařit nemohli, když nebyla voda, tak jsme vyrazili rovnou. Nebylo nám zcela zřejmé, proč značená modrá, která vede podél Zbirožského potoka až do Skryj, hned zpočátku odbočí od potoka a jde přes kopec, tak jsme jí vyjádřili nedůvěru a šli podél potoka. V rozmilé obci Přísednice jsme poseděli před zavřenou hospodou, nabrali u pumpy každý alespoň tři litry vody, neboť podle map nás dnes žádná studánka nečekala a odešli jsme, jakožto osoby s omezenou schopností orientace, zabloudit do kamenolomu. Cestou jsme čiperně esemeskovali s Krokomírem, dokud tedy byl signál. Dozvěděli jsme se, že vyrazí ve 12.30 z Rakovníka a půjde nám od Skryj naproti. Na adresu druhého očekávaného opozdilce Krokomír napsal: „Grygar – černý muž pod bičem otrokáře!“

Počasí, které nás už od včerejška provázelo, se nedá v březnu nazvat jinak než »svinské vedro«. Prozatím jsme z celého výletu byli trochu rozpačití. Pokud k odpornému počasí přičteme skutečnosti jako mizerné hospody, žádná pitná voda, žádné zaznamenání hodné skopičiny, nerozveselí člověka ani to, že jde nádhernou přírodou. Navíc, asi po deset kilometrů jsou v té krásné přírodě nepřetržitě pořád jenom samé chaty. Už jsme začali být nervózní, že ani nebude kam si lehnout. Kde nebyl příkrý sráz, tam stála chata. Nakonec jsme cestou natrefili nezdokumentovaný pramen pitné vody, takže jsme celou cestu s sebou táhli litry a litry vody zbytečně.

Seděli spolu 300 m od sebe

Pak nám konečně začalo pršet a vše se začalo v dobré obracet. Když už pršelo opravdu hustě a začala i bouřka, otevřel nám Taťka již v březnu hospodu, která se celou cestu vemlouvala nepřehlédnutelnými poutači. Podle nich však měla mít otevřeno až od května. Jmenovala se »U Kozla Starýho«. Název by to byl nádhernej, jen kdyby nevěstil, že tam budou čepovat Kozla Velkopopovického. Ale nečepovali, jen ho podávali v přístřešku u chaty v plechovkách. Rádi jsme si ho dali, furt lepší než nic. Taky jsme si rádi posedali pod ten přístřešek.

Potřebovali jsme voesemeskovat Krokomíra, neboť už bylo na spadnutí, že se potkáme, ale signál nebyl (ani točenej, ani v plechovce). Seděli jsme tam u jednoho stolu s těma trampama, co jsme už od včera neustále potkávali. Nebyli ale moc kontaktní, a ani my asi ne, tak jsme toho s níma moc nenahovořili. Zato paní vedoucí, ta byla kontaktní až ouvej. To byl asi hlavní důvod, proč jsme se brzy zvedli a mazali dál. Taky jsme byli nesví z toho Krokomíra, že jsme ztratili kontakt. Novinář mu aspoň vzal jednu plechovku na oslavu shledání a běželi jsme.

Je přece úplně jasné, jak jsme vzápětí zjistili, že celou dobu seděl ten náš kluk na posedu asi tři sta metrů od nás a hloubal nad tím, jestli jsme se nemohli někde minout, že nás pořád ještě nepotkal. Je to ale kamarád kamarádský, takže na nás nejen nekřičel, ale ani jiné známky nevole neprojevoval. Zatímco on se na posedu v dešti klepal hrůzou, že jsme se minuli, my jsme bezstarostně dováděli s Kozlem v suchu. Jaká to podlost. Ale s Kromírem se definitivně všechno v dobré obrátilo. Počasí zkrásnělo, bylo nám všem veseleji, a i ty blbé chaty zmizely jako proutku mávnutím. A hlavně, byli jsme zas všichni pohromadě.

Sám s grogem v dešti

Jen, co jsme se sešli a poradovali, domluvili jsme se, kam si půjdem hledat ložničku. K jednomu z přítoků Zbirožského potoka, aby byla jakž takž pitná voda. Kousek nad Jankovickým mlýnem. Nakonec jsme se ale museli vydrápat tak vysoko nad potok, abychom vůbec někde našli kousek rovné plochy na spaní, že už nikdo neměl ani chuť ani sílu se vracet dolů pro další vodu. Inu, každý jsme s sebou táhli celou cestu tři litry, tak to až tak důležité nebylo. Po několika přeháňkách v průběhu odpoledne jsme již čekali nástup vytrvalého deště, a tak jsme velmi pečlivě připravili své přístřešky. Vyšlo to tak nějak akorát. Stihli jsme i výborné rizoto. Když už lilo vydatně, šli všichni na kutě asi v devět večer. Mně to připadalo hloupé, a tak jsem čest naší násady zachraňoval sveřepým vysedáváním u ohně a grogu na pařezu v dešti sám. Tento rozvoj ovšem nebyl trvale udržitelný, jak se záhy zjistilo, a tak jsem také skončil za nějaký čas na kutích.

Prokop s námi a zlý pryč!

Tak jsem taky samozřejmě trochu pozdějc vstával, když jsem držel tu čestnou stráž. Do růžova vyspinkaný jsem vylézal s písní na rtech. To já si takhle občas nějakou melodii broukám, ani nevím proč, a až později se to vysvětlí. Ani tentokrát mi nebylo zprvu zřejmé, proč si hned po probuzení broukám Kolej Yesterday od Michala Prokopa. Když jsem však ze své ložničky dorazil k ohni, rázem bylo jasno. Krokomír totiž – hrdina víkendu – sotva oči rozlepil, sbalil si hned věci, aby mohl vzít svoji plachtu a vybudovat pro nás pro všechny u ohně klubovnu. Abychom mu u ohně nemokli.

Klubovna to byla tak krásná, že v ní vlastně chyběl už jen náš zamilovaný pan vedoucí Zděnda, co k němu chodíme na »Baklažán«. Když jsem tam za klucíma dorazil, byla už, jak se říká lidově, zábava v plném proudu. Ta zvuková kulisa se ke mne do ložničky nesla již drahnou dobu a v tom polospánku přinesla na rty zmíněnou melodii. Kdo ví, že tato slavná píseň nosí v sobě milý verš »když ráno začal večírek«, jistě uzná, že nejsem magor, ale že ta melodie na mých pyskách měla hluboké opodstatnění. No, tak jsem k těm svým klukům do toho rychlíku naskočil. A kdyby existovala nějaká píseň s názvem »Holotropní chlastání«, tak bych si ji byl broukal taky, páč by byla bývala velmi výstižná. Ještě mne také napadlo, že kdyby byl býval celý den pokračoval tak, jak začal, museli bychom se ráno zdravit pozdravem »Dobré játro!« místo »Dobré jitro!«.

Jogín sežral všechny kachny

Krásnou procházkou přes Skryjská jezírka jsme doputovali do Skryj. Cestou jsem chlapcům pro pobavení předvedl dobře nacvičenou etudu s názvem »Chrobák horolezcem«. Bylo to volné pokračování etudy »Jogín si zavazuje tkaničku« z předešlého večera, kdy jsem byl na základě svého odvěkého pohybového netalentu „kamarády“ šikanován a posmíván, že jakožto zkušený jogín mám problém si zavázat tkaničku u bot. Jsou samozřejmě ásany, ve kterých vynikám (například »Šavásana«), ale »Šňůrkásana« mi prostě nejde!

Ve Skryjích jsme šli do restaurantu čekat na Ilonku, která nás obětavě vezla automobilem do Rakovníka. Jako čekárnu jsme si zvolili bývalý hotel. Výčepák byl velmi sympatický, pivečko vynikající, ale když jsme objednali jídlo – kachnu, to jsme teprve užasli. Tak dobře udělaná kachna se vidí tak jednou za dvacet let. Proto jsem si také, asketa, ledva jsem jednu porci dojedl, ihned omylem objednal další. Tímto apoštolským skutkem jsem vyvolal až překvapivý ohlas na place. Jak mile mne potěšil pan výčepní, když v závěru mé druhé porce přišel, mírně se uklonil a okázale servilně pravil: „Moc se omlouvám, pane, ale kachny nám došly. Co mám přinést dál, prosím?“

No, a to je asi tak všechno, co je z našeho krásného víkendu možno slovy vyjádřit. Vandr sám o sobě ovšem nebyl ani zdaleka tak nudný jako toto vyprávění, zaplať Taťka.

Epilog – Z knajpy české
do nóbl podniku belgického

A jestli se nám nelíbilo, že za náma utekl Krokomír z práce až v sobotu, tak teď nám ho povýšili (za zásluhy a spolehlivost) do nóbl podniku v Bruselu a pár let nám ho nebudou půjčovat už vůbec! Amen.

Novinářův
muzikologický přípodotk

My kluci co spolu mluvíme se aktivně hudbě nevěnujeme. Někteří žádný nástroj nezvládají, někteří preferují jinou zátěž – třeba vepřová kolena, než kytaru, banjo či mandolínu.

Navzdory tomu nás písničky při našich potulkách provázejí. Minule měl strýček Yoko usedavé nutkání seznat celý text písničky Výlet na Křivoklát. Nevím co ho pudilo seznat text této zhovadilé odrhovačky úplný, ale badatelské úsilí mu vydrželo celou cestu do Berouna.

Sítěpán má zase věštecké sny, kdy se mu věci příští zjevují v podobě písňových textů. Naposledy procitl s písničkou M. Prokopa na rtech „…když ráno začal večírek“ a pak se začaly dít věci, které výše popsal.

Moje vnímání písniček je praktické. Pomáhají překonat únavu. Kopec je za pomoci některé z ryvolovek nižší a cesta na něj kratší. Na přemíru emocí zabírá stará dobrá trampírna. Pochopitelně všechny tyto projevy zní pouze v duchu, hlasitým zpěvem se též neprojevuji. Jedinkrát jsem vlastně písňový recitál dával, bylo to při vandru do ármyšopu, Ale bylo to v noci, žánrově to s trampováním také nesouviselo (folklor periferie jsem zatím u táboráku ještě neslyšel), tak to se ani nepočítá.

Tedy ač muziku aktivně neprovádíme, přesto si nás našla. Je to fajn. Jeden pán v televízi se vždycky loučil „a slunce v duši“. Já si ho pro naše cesty dovolím poopravit „a píseň v duši“ kluci. ●