dvacátý pánský pěší: Moninec

Dvě virózy
během jednoho víkendu

termín:

25.–27. dubna 2014

trasa:

Cunkov (U Bizona), Ounuz, Veletín (Za Pecí), Myslkov (hotel Miskov)

účast:

Kamzík, Novinář, Karpál, Sítěpán, Kořalečník, Yokoslav, Krokomír

teplotní minima:

6 °C

garmin report:

darmo mluvit!

Stará kolena se zase loučí

Stejně tak jako předešlý výlet na Zbirožský potok, byl i tento vandr na Moninec ve znamení nadcházející ztráty milovaného syna Krokomíra. Byl to druhý poslední vandr s ním před jeho odjezdem do vyhnanství. Minule bylo smutné, že je to naposled a tentokrát jakbysmet. Ovšem něco optimistického na tom přece bylo. Když uvážíme, že to bylo podruhé naposled, je v tom jakási naděje, že by to třeba mohlo být příště i potřetí naposled a počtvrté naposled a tak dále. Vždyť ten náš prasedent také před lety říkal, že se uchýlí do ústraní na Vysočině, a že s politikou již nechce mít nic společného. A vida, jak se má navzdory tomu politicky čile k světu, pokud tedy zrovna netrpí nějakou tou virózou.

Putyka je naše erotyka!

Avšak vraťme se od chlapce nemilého k chlapci milému. Ten zase, navzdory tomu, že již v pondělí ráno nepokluše do rachoty v Rakovníku, ale v Brixenu (nebo Bluseru?), ještě se v sobotu odpoledne překvapivě objevil uprostřed vandru mezi námi v hospůdce Za Pecí na Veletíně, aby se s námi všemi ještě naposled vyspal v lese. Ač bylo pro nás všechny extrémně příjemné se s ním vyspat, bylo v tom pramálo erotiky.

I mladá kolena se loučí

Podobně jako my, pár dní před vandrem se dojemně loučili i namladákolena trampové – Vašík se Štěpánem – spolutrampové a bývalí spolužáci. Strejda Zuby se náhle ve středu objevil s Vašíkem na dvorku u Krokomírů, aby si kluci nastarokolenatý dali společně lahváče a namladokolenatý se také před emigrací ještě rozloučili. Sama o sobě scénka dojemná, korunovaná krásným filozofickým rozjímáním nad inteligencí českých politiků. Z úst šestiletých divočáčků takovéto závěry opravdu dokážou rozněžnit duši starého drsňáka. Vašík rozmlouval se Štěpíkem a pod hlubokým dojmem trýzně loučení pronesl jakousi větu o tom, že až bude on sám starostou, takové věci jednoznačně zakáže. Do toho vstoupil honem pozorný otec Zuby a nastalé situace bleskově využil k přihřátí vlastní polívčičky a povídá: „Ale Vašíku, jestli chceš být starostou, to se budeš muset mnohem lépe učit!“ Vašík si vybavil již tak nesnesitelnou tíhu školních povinností prvňáčka a po dlouhém zamyšlení pravil (cituji): „Ale tatínku, já se domnívám, že starostu může dělat i pitomec!“ Zcela šokovanou skupinu přihlížejících nastarokolenatých trampů dorazil otec svým neutuchajícím tahem na branku: „Jistě, Vašíku, ale až ty budeš veliký, tak tomu tak, prikristapána, snad už nebude.“

Koho viděli, toho potěšili

V pátek jsme vyrazili oranžovým osobním vozem značky Ford směrem na Sedlčany, jak nejdříve to šlo. Zatím ve třech – Karpál, Novinář a Sítěpán. Pohostinná domácnost Kořalečníků nás již očekávala. Laděnka byla dokonale připravena přivítat partu pažravostí postižených. Karpál ale nechtěl nic ponechat náhodě, a tak pro jistotu přivezl kýbl vynikajících matesů vlastnoručně vyrobených z vlastnoručně nalovených ryb. Nežli jsme tuto kytici stihli předat jako poděkování paní domu, zbylo na dně mísy již jen trochu oleje a pár cancourů cibule. Obdarovaná jen zasmušile hleděla na umolousané dno nádoby. Tento trapas se nám podařilo překlenout tím, že jsme rychle sežrali ještě spoustu tradiční námi milované kořalečnické sekané a vynikajícího boršče od Laděnky. Inu, ale, měla z nás velikou radost!

Další přítomný člen domácnosti, mající býti námi potěšen, byl mladý Kořalečník Jíra. Nesl statečně to, že jsme celou domácnost vyjedli a vypili na měsíc dopředu. Neboť s každou další zmizelou potravinou a s každou další vypitou lahví se blížilo jeho vysvobození. Jeho kamarádi už ho čekali v hospodě, ale jeho trudným údělem bylo odvézti ještě kukaččí mláďata automobilem do hospody U Bizona asi dvacet kiláků za město. Když už už nervózně točil klíčem od auta na ukazováku, a už už se viděl, jak se ho jeho kamarádi u piva dočkají, nám teprve nadcházel hlavní bod programu – karambolový turnaj na zbrusu novém stole – daru to hlavě rodiny k padesátinám.

Jistojistě sotva třicetiletý Kořalečník totiž v touze po biliárovém stole dokázal dovedně pomýlit manželku ohledně svého věku, a ta, na špeku sedíc, mu stůl k domnělým padesátinám opravdu zakoupila. Překážkou našeho odjezdu však byl zejména strýc Yoko, kterého jsme čekali až okolo půl desáté s posledním autobusem od Prahy. Kamzíka jsme se nedočkali, stižen již asi dvouměsíční nelítostnou virózou se bál vystrčit nos zpod peřiny, či polykat cokoli jiného než antibiotikum.

Usilovným pochodem k okraji lesa

Po deváté se nešťastná domácnost opravdu dočkala odjezdu drancounů. Strýce jsme cestou naložili u autobusu a šťastně vtrhli do hospody U Bizona. Byli bychom bývali moc rádi pokračovali v hodokvasu v neztenčené míře, ale najednou se to nějak zadrhlo. Jednak vzniklo podezření, že odteď již to není zadarmo, ale hlavně představa, že by se do břicha mělo vejít ještě dalších 500 mililitrů objemu (či více) nám trochu nahnala hrůzu. Tak jsme přešli na maloobjemové radosti. V převážné většině se jednalo o pětihvězdičkovou Metaxu a rád bych vyzdvihl, že co mililitr, to radost.

Vzhledem k tomu, že z turistického úhlu pohledu jsme celou páteční etapu vandru (po cestě automobilem až k pípě) završili tím, že jsme od hospody U Bizona přešli louku směrem k okraji lesa (asi 600 m) a zde zakempovali, byl Karpál – veliký to milovník chůze – s dosavadním vývojem dvacátého pěšího vandru nesmírně spokojen. Slavnostní ten okamžik pak korunoval obřadem předání věcného daru hrdinovi za záchranu lidského života – památeční dýky z národního podniku Mikov.

Jak sítěpáni přicházejí o kamarády

Ráno jsme dělali inventuru skladových zásob ve spížírně. Udělalo se mi až mrákotno, když se při tom zjistilo, že Kořalečník už zase zapomněl lžíci. A to mi už minule bylo stydno o tom psáti, už minule mi to připadalo jako kopání do mrtvoly, a je to tu zas’. A to po tom, co o jednoho kamaráda přijdu, protože odchází do vyhnanství v Bruselu, druhý – Kamzík – mi umírá na virózu, třetího – Yoka – zabim, protože si pořád ještě nenainstaloval Dropbox a fotky z vandrů mi posílá ememeskama, čtvrtý – Marčélo – upadl do otroctví a k tomu ještě Kořalečník mne zapudí, až o něm napíšu pravdu, a sice, že si, vemeno boží, zase zapomněl lžíci. Dělej, co dělej, tajit to přece nemůžu!

Ráno nás čekal opět usilovný šestisetmetrový pochod přes louku nazpátek a jedno ranní v hospodě U Bizona. Poté cesta přes obec s poetickým názvem Ounuz do Veletína, do nezapomenutelné hospůdky Za Pecí. Tato fáze výletu byla opravdu naplněná zážitky a pozitivní energií až po uši. Jen se to špatně vypráví. Zejména, jsou-li vzpomínky na kučeravé odpoledne již mírně proplešatělé. Co je ovšem unikátní a nevídaný zážitek, že se zde spojily výprava mužů trampů s výpravou jejich žen vizitýrujících u Laděnky Kořalečníkovy. Hrdina víkendu Kořalečník Jíra junior nám je přivezl i s tuplovanou překrásnou prémií – k ženám vandrnicím přibalil ten filuta do auta postrádané kamarády Krokomíra a dokonce též z léčebného režimu uprchnuvšího Kamzíka.

Dar darem krájený

Setkání všech těchto veličin uvolnilo v každém přítomném silnou dávku emocí a rozproudilo jeden z nejmilejších večírků v historii naší násady. Zvláště když se Mirka vytasila s fazolovým dortem se vkusnou aplikací na motivy čtvera ročních období s podpisem autorky (Mirka – 49 let) a s průvodním dopisem. Dar důstojně předala celé trapácké násadě a Janička jej obřadně naporcovala dýkou – darem za záchranu lidského života. Vzpomínka na tento slavnostní akt bude moci (naložena v lihu) sloužit na fakultách psychologie a sociologie jako exponát a exemplární ukázka davové euforie.

Obětavost Kořalečníka Jíry juniora neznala mezí a celé odpoledne zde při limonádce vysedával a čekal tentokrát, až se vydovádějí ženy, a budou ochotny nastoupit zpáteční cestu. Inu nakonec se, dobrotisko dobrotivé, dočkal a odvezl je na další večírek do kořalny k Laděnce, kde již sám snad žízní netrpěl. Po odjezdu divoženek to chvíli vypadalo, že již je večírek za zenitem, ale v tu ránu se otevřelo okénko od výčepu na dvůr a z něho vykoukla hlava filištína pana výčepního, lišácky se zatvářila a zařvala na celé kolo: „Chlapi, nedáme si panáčky, když konečně vypadly?“ Spadlý řetěz večírku byl tímto gestem znovu nahozen a dál se jelo opět plnou parou vpřed.

Kolmo na voheň a furt rovně

Všechno jednou končí a tak i z této hospody se nám podařilo uniknout a dospět do krásného místečka v sousedství bývalého pionýrského tábora. Zde jsme se ubytovali a zahájili své posvátné grogové obřady. Užívali jsme si plnými doušky radosti ze shledání s Krokomírem a zejména s dlouhodobě nemocným Kamzíkem. Jak nás potěšila skutečnost, že po dvouměsíční bezvýsledné léčbě antibiotiky dnes stačilo pár hodin pobytu s kamarády a konečně se nekonečné choroby jedním rázem zbavil jako proutku mávnutím. Karpál až musel uprostřed noci jednoho z účastníků „léčby“ marně hledajícího svůj pelíšek navigovat ke spacáku slovy: „Kolmo na voheň a furt rovně.“ Po takovémto vyčerpávajícím popisu trasy by dokázal pokračovat v bloudění snad jen starosta.

Ráno jsme spektrální analýzou barev pleti obličejové části Kamzíka zjistili, že z radosti ze zázračného uzdravení a ze shledání s kamarády si přivodil tak silnou „virózu“ jiného druhu, tak řečenou prezidentskou, až jsme o něho měli strach. Nakonec ovšem v průběhu dne došlo ke druhému jeho zázračnému uzdravení, a tak jsme se již mohli bezstarostně radovat z krásy krajiny a celého výletu našeho překrásného.

Tetrisový mistr světa

V neděli ráno ovšem nastal další neopominutelný okamžik. Byla jím premiéra našeho nového vodního filtru. Získal si krásný název Čukr. Karpál mu toto charismatické jméno přisoudil, když jsme se na filtraci potoční vody místo jednoho odborníka z radosti podíleli hned tři. Jeden pumpoval, druhý držel první hadici v petce s kontaminovanou vodou a třetí držel druhou hadici v petce s již přefiltrovanou vodou. Čili jeden znalec v oboru pumpuje a na pomoc potřebuje dva čukry (čuráky k ruce). Slovo to jsme si tak zamilovali, že nám zůstane již navěky spojeno s tímto milým kapesním plastovým pomocníčkem poutníka od švýcarské firmy Katadyn.

Po pátečním a sobotním utrpení měl před sebou Kořalečník Jíra junior ještě jeden nemilosrdný úkol nedělní, a to vyzvednout nás v hotelu Miskov v osadě Myslkov. I to provedl dokonale s grácií sobě vlastní. Starostu může dělat leckdo, jak vypozoroval Vašík Zuby junior. Naproti tomu nás vyvážet po hospodách žádný pitomec nemůže, protože naskládat celou trapáckou násadu včetně ruksaků do jednoho osobního automobilu je hra o moc náročnější než kultovní počítačová hra Tetris. Domnívám se, že by nikdo jiný než Jíra Junior tuto reality show nezvládl. Nejde jen o to zaplnit beze zbytku vnitřní prostor vozu těmi bizarními geometrickými tvary, ale hraje se i o čas. Musí to zvládnout dřív, než se mu zase rozutečeme zpátky do hospody. Ó veliký juniore, smekáme před tebou! ●