pánský cyklistický zájezd 2014

Revizoři u Karpála

termín:

23.–25. května 2014

trasa:

Nové Mexiko, Lubná, Senec, Hvozd, Malinová, Krakov, Krakovec, Šípy, Bělbožice, Čistá, Kazilka, Kůzová, Zdeslav, Chmelištná, Václavy, Šanov, Senomaty, Rakovník

účast:

Kořalečník, Novinář, Sítěpán, Marčélo, skoro i Karpál

garmin report:

pátek: 10 km

sobota: 30 km

neděle: 15 km

No tak jó, tak nám v dubnu skončila sezóna. Na Moninci jsme se domluvili, že příště (v květnu) dáme ještě cyklistickej, a možná, že by se to vedro v červnu ještě dalo nějak přečkat na vodě (Berounce). A teď nám začíná naše zlatíčko, náš vrchol sezóny, naše dvacetiletá historie. V Žatci mají Chrám chmele a piva. My máme svůj Chrám neplánu – pánský cyklistický zájezd.

Jak je sladké sejít se v pátek v hostinci a netušit, co nás čeká! Kam, kudy a kdy nás pivo – výhradní to plánovač – pošle dál. Jak je slané sednout si v půlce října k počítači a netušit, co budu sepisovat o jednom květnovém víkendu, ze kterého si skoro nic už nepamatuju! K dispozici ovšem mám vyčerpávající zápisky ve svém sítěpánském deníčku, týkající se průběhu akce. Nacházejí se v něm z celého víkendu čtyři zápisy: a) »14.15 – začíná pršet«, b) »17.00 – California«, c) »20.01 – klubovna«, d) »za hory za doly mé zlaté náušnice«. Vem zápisky a předveď, co umíš. Hic Rhodos, hic salta!

14.15 – začíná pršet

Letos jsme startovali tři. Já, Novinář a Kořalečník. Krátce před začátkem výletu seslal nám Taťka nepřehlédnutelné znamení, že je s námi na jedné lodi – navzdory všem předpovědím o svinském vedru spustil ve 14.15 mírný déšť. Tím nám hned vlil do žil tu neslavnostnější a nejeuforičtější náladu. Ke startu zájezdu jsme si vyvolili poprvé v historii hospůdku Nové Mexiko, kam jinak občas rádi zajdeme na nejlepší pivo na Zeměkouli, broumského Matušku, pokud ovšem nastane ten vzácný okamžik, kdy se šéfovi podniku podaří nějaký ten soudek z Matušky vydyndat. Již léta o Zlaté raketě, Californii, Raptoru a jiných Matuškových kouscích vyprávíme Kořalečníkovi, již léta se snažíme, aby ho někde mohl ochutnat. Již léta se s ním ale dokonale míjí. Stejně jako tomu bývalo kdysi s ním a Krakovcem.

17.00 – California

I řekli jsme si, že jestli nás má Taťka tak rád, jak si myslíme (soudě podle božského srážkového znamení), že by mohl udělat zázrak, a až budeme přijíždět s Kořalečníkem k provozovně, uvidíme ten vzácný a málokdy vídaný zápis křídou na tabuli u průjezdu k Mexiku: »Klucí jedny pitomý, dneska točíme Matušku!« A protože Taťka nás, a zejména Kořalečníka, má opravdu upřímně rád, ten nápis jsme si opravdu vymodlili! Jenom tam, nevím proč, chyběla ta krásná uvozovací floskule »Klucí jedny pitomý« Jinak bylo všechno v pořádku. Naprostým. V 17.00 si znamenám do bločku: »17.00 – California«. Dokonce se náhle objevil i náš miláčínek Grygar, an upadl do otroctví, ale přijel nám říct, že sice v sobotu zase musí na galeje, ale hned potom za námi někam dorazí. V tuto chvíli ještě neznámo kam.

Lítost námi cloumala z jediného důvodu, že nakonec nemohl jet Karpál. Předlouhé měsíce tvrdošíjně odmítal účast na pánském cyklistickém, neboť jeho vztah k jízdě na velocipédu věru není kladný. Nakonec ale účast přislíbil, nechal si od kamaráda – odborníka – seštelovat stroj a na výlet se už těšil. Nejspíš si na sklonku sezóny uvědomil, že nebýt s námi na zájezdu je ještě větší utrpení než jezdit na kole. Zlý osud mu ovšem náhle seslal zedníka, dlouho toužebně očekávaného, k opravě poničené fasády na milované chatě. A to se nedá odmítnout. Pivo tedy letos rozhodně nemělo mnoho práce s vymýšlením trasy. Vědělo moc dobře, jak je nám líto, že Karpála nemáme s sebou, a tak nás poslalo za ním. Konec konců trochu nejistoty, jak to s tou vážnou překážkou jeho účasti skutečně je, jsme po pravdě řečeno měli. Kdoví, jestli na něho nakonec opět nedolehla neochota šlapat do pedálů, a zedník je jen zástěrka! Pojedeme zkontrolovat, jaký je skutečný stav věcí.

20.01 – klubovna

Dalším argumentem, proč zvolit právě tuto trasu je, že cestou máme Senec, šťastnou obec, kde nedávno otevřeli po létech prohibice novou hospodu (jak nás informoval obvykle dobře informovaný zdroj – strýc Zuby). Tam se stavíme, dáme jedno, okoukneme, zhodnotíme … a tak. Ovšem pivo je vynikající plánovač, a tak nemohlo nevědět, že nejlepší cesta na Senec vede přes naši klubovnu na Zátiší. Taky nás tam honem za tím naším srdíčkem Zděndou poslalo. Předposlední poznámka z celého víkendu v mém bloku tedy zní »20.01 – klubovna«. Ono to tak na pohled vypadá jako poměrně suchý, ničím zvlášť zajímavý zápis. Rád bych ovšem vyzdvihl, že se i tato strohá položka dá uvést do souvislostí a ledacos vtipného z toho plynouti může. Například to, že letošní pánský cyklistický zájezd začínal zhruba v 16.00 u nás doma, na Titanu.

Jestli ti to pořád ještě nepřipadá býti humorem, pak bych tedy formuloval jakési bilanční komuniké, že se celý cyklistický peloton po čtyřech hodinách jízdy nacházel 500 metrů od startu. Není divu, Novinář byl pořád pozadu, a tak nás zdržoval. Na naše dotazy, proč jede tak neuvěřitelně pomalu, odpovídal vyhýbavě. Až v klubovně nad Baklažánem seznámil nás se svojí hypotézou, která měla ambici vysvětlit jeho letošní nekondici. „Pociťuji, že se nacházím v naprosto specifickém, nepopsatelném stavu. Jako se jiní dožadují pochopení a ohleduplnosti, když se nacházejí ve stavech zvaných »po nemoci«, »po porodu«, »po přechodu«, já prosím o vaši empatii, neboť jsem »po Matuškovi«,“ pravil. Ačkoli nebyl ještě ani v šestimatuščí, dostal, po čem prahnul, neboť i my byli v témže stavu, a navíc, jak už kdysi prorok Vaňous v žateckém Chrámu chmele a piva pravil: »Pivo – jediný demokrat!«

V tomto rozněžnělém stavu, nabízeli jsme zaostávajícímu kamarádovi svoji pomoc. K té ovšem stavěl se poněkud rezervovaně, řka, že už to halt nějak došlape. Jeho odmítavý postoj k přátelské výpomoci je ovšem vysvětlitelný tím, že od doby, kdy Karpálovi pomáhal vybrat spacák do mínus patnácti jeho kamarád horolezec (a vybral mu dekáč z Penny ve slevě), vyvolává ve stigmatizovaném Novinářovi slovo kamarádská výpomoc značnou skepsi. Všimněme si také například toho, že letos, ač má taky kamaráda opravářem kol, si velocipéd na sezónu dával do pucu raději sám. Řetěz namazal, brzdy pošteloval, však to znáš. Aby se na svůj stroj mohl opravdu spolehnout.

Tak nová, že není!

Posedět ve zbrusu nové hospodě je svátek. Na tom se snadno všichni shodneme. Také proto jsme se již okolo jedenácté zvedli a pokračovali v cestě. Sice nás zase kapánek zdržoval, ale záhy jsme přece projížděli Sencem a dychtivě vyhlíželi hospodu. Nikde ani památky. Bloudili jsme obcí sem a tam jako slepé ovce, ale naděje už nebyla žádná. Dole na liduprázdné návsi již značně zasmušilí jsme se radili, jak zjistit, kde se ta nová hospůdka nachází, když nikde není ani živáčka. V bezvýchodné situaci náhle zazněl ze dvora některé z okolních chalup hlasitý smích. Vyrazil jsem za zvukem a pátral, za kterou zavřenou branou se nacházejí ti pravděpodobní účastníci venkovského večírku. Když jsem si byl bezmála jist, že jsem bytosti lokalizoval, zavolal jsem do tmy přes vysoká neprůhledná vrata svoji upřímnou lidskou prosbu: „Dobří lidé, prosím vás, kde tu máte hospodu?“ Odpověď, která přišla po delší chvíli hlubokého ticha, patří k tomu málu, co se mi podařilo v paměti bezvadně uchovat i po těch několika měsících, a dokonce se domnívám, že to tam ve vší preciznosti ještě nějaký ten pátek vydrží. Bylo to doslova a do písmene takto: „Ale, pane Tajčovský, to jste vy?“ Byl to shodou nevídaných okolností pan Jungmann, veliký milovník Matušky, se kterým jsme se (důstojným pokynutím hlavou) zdravili někdy zpočátku večera v Mexiku. Na naši otázku, kde se nachází ta zgruntu nová hospoda, odpověděl nám touto šalamounskou odpovědí: „To máte tak. Ta hospoda je tak nová, ale opravdu TAK NOVÁ, že ještě není. Otevírá za čtrnáct dní.“

A byli jsme bez piva. Ale v tom je až cosi buřičského! Všichni totiž dobře víme, jaký slogan visí nad vrátnicí pivovaru v Žatci – městě, kde, jak tvrdí prorok Vaňous, »je pivo doma«. Aby upozornil na to, že je vrátný ochoten a povinen prodávat žatecké produkty 24 hodin denně, vymyslel sládek krásný marketingový nekompromisní vlídný pokyn »Již nikdy nebuďte bez piva!«. A my, buřiči, jsme v pátek v půl dvanácté v lese nad Sencem, nemáme ani hlt a jdeme na kutě! Věříš tomu? Nevěříš. Ale je to pravda.

Taťka píše křídou

Ráno nebyla situace o mnoho lepší. Probudili jsme se samozřejmě zatraceně brzo. Jediné, co jsme měli k pití, byla naděje, že snad bude někde otevřený krám. Nebyl. Projeli jsme Hvozd, Malinovou, Krakov a Krakovec. Všechno marné. Asi v osm hodin ráno jsme dorazili na Šípy. Situace už byla natolik zoufalá, že jsme dali na modlení. Já vím, zase to vypadá, že si vymýšlím, ale pravda pravdoucí je, že jsme si opět vymodlili před šípskou hospodou tu tabuli s nápisem křídou psaným: »Vy klucí jedny pitomý, dnes otevřeno od 8.00 do 9.00«. A jediný, v čem jsem si teď trošku zapřeháněl, je »Vy klucí jedny pitomý«. To ostatní je pravda. Ani my sami jsme tomu nechtěli věřit, a to víš, jací jsme naivkové důvěřiví. Ale fakt bylo otevřeno a lokál plnej místních klucích. V osum ráno! Nevěřícně jsme se ptali hospodského, zda má skutečně otevřeno. A on povídá: „Jasně, ale nemám pivo.“ Resuscitoval nás až dovětek „Točený!“ A pomohly i ty fantastický klobásky z domácí udírny a lahvový Bakalář. Ale v devět ráno skutečně zavřel hospodu a zmizel. Jako ten kouzelnej dědeček z pohádky. Jenom buchty jsme mu nedali. Něco takového se ale může stát jen na pánském cyklistickém zájezdu a nikde jinde. Prorok Vaňous by to nejspíš popsal sloganem „Šípy – obec, kde je pivo na návštěvě!“

No a za chvíli jsme už byli v obci Čistá, kde má Karpál svoji pověstmi opředenou chatu po předcích. Abychom tam neomrzovali už tak brzy, přistáli jsme nejdříve na návsi v restauraci, kde výborně vařejí. Bohužel tam však netočejí pivo ale Krušovice. Prorok Vaňous by to nejspíš vystihl sloganem „Čistá – obec, kde je pivo ve výkonu trestu.“ Polévka i gulášek ovšem byly jak se patří. Hezky jsme poseděli, slunečník nás krásně ochránil od deště a po čase jsme tempem loudavým vyrazili na chatu. Nejen, že se zjistilo, že Karpál, stejně jako Fučík, nikdy nelže (zedník odjel těsně před naším příjezdem), ale znovu se potvrdilo, že pohostinnost Karpála a jeho Veroniky nezná mezí. Když jsme je opouštěli, připadal jsem si jako legendární americký zpěvák Dean Reed, který kdysi dávno jako jediný exot na Zeměkouli emigroval ze Západu na Východ z ůesá do endéer. A my se z ráje na zemi u Karpála a Veroniky vydáváme někam, kde zas bude »pivo ve výkonu trestu«!

Nejenom starej, ale i blbej!

Potřebovali jsme ale natrefit někde Grygara. Takže: Kůzová, Zdeslav, Chmelištná. Když jsme stoupali od rybníka Boubrláku nahoru do obce Zdeslav, nastolili jsme opět otázku je-li vůbec možné, jak je ten Novinář pomalý. Nabízel jsem mu vysvětlení, že má nějaký technický problém se svým strojem, aby si nepřipadal, jako že už není Jůra. Nabídku ovšem nepřijal a v příkrém kontrastu ke včerejšímu poetickému vyjádření své pomatuškovosti velmi nepoeticky zařval nějakou větu, ve které jsme identifikovali několik odborných termínů z anatomie lidského těla a udání jakéhosi vágního směru našeho dalšího pohybu (nepleť si s vaginálním) . Závěr pak zněl asi v tom smyslu, že se máme konečně (nepleť si s konečníkem) smířit s tím, že halt už je starej a lepší to už nebude. I zželelo se mi starce, srazil jsem ho s jeho kola, dal mu své vlastní a rozhodl se, že dál pojedu na tom jeho, abych přišel záhadě na kloub. Tato scénka se odehrála asi čtyři sta metrů pod hospodou. Výsledek mého pokusu byl asi takový, že když lokajka už podávala nemohoucímu starci natočené pivo, mně (na jeho kole) do hospody zbývalo ještě asi 200 metrů vysilující raubířiny a na jednotku intenzivní péče jen o malý kousek více. Zadní brzdu si totiž tak šikovně vyšteloval, že mu celou cestu brzdila. Přesně ve chvíli, kdy jsme přistáli u hospody na Zdeslavi, spustil se pořádný liják, takže jsme nemohli ani opravovat kolo, natož jet za Grygarem do sousední Chmelištné, kde už na nás chudák nebohá čekal. A počkal si tam zatraceně dlouho.

Za hory za doly
mé zlaté náušnice

Nakonec jsme se přece shledali, čekal na nás trpělivě snad celé odpoledne. V hospodě na Chmelištné dávali nějaký důležitý zápas v hokeji nebo fotbale (to neumím rozeznat), a pak jsme se vydali do Václav, jediné to hospody na Zeměkouli, kde se dá pít Gambrinus, a snad dokonce si člověk na něm i pochutná. Na tohle by už ani prorok Vaňous žádný slogan nevymyslel.

Když jsme loni v Konětopech zažili neuvěřitelný úkaz, který jsme nazvali »zavřená otevřená hospoda« a ještě týž den v noci další s názvem »otevřená zavřená hospoda«, těžko mohl někdo čekat, že se tohle dá ještě nějakým dalším úkazem překonat. Ale jistě není vhodné dělat ukvapené závěry. Kačabár ve Václavech tohle opravdu dokázal trumfnout. Zpočátku jsme si mysleli, že opět zažíváme již zmíněný úkaz »zavřená otevřená«. Jak se ale záhy ukázalo, uvnitř zamčené, a přesto otevřené hospody nacházel se (bez výčepního) uvězněný host. Živě skrz skleněnou výplň cosi rukama nohama gestikuloval, ale nerozuměli jsme mu. Bylo to totiž ukrajinsky, jak se později ukázalo. My jsme skrz sklo rovněž urputně gestikulovali. Škemrali jsme, aby nás pustil dovnitř. Silně to připomínalo scénku z pohádky. My na něj klasické: jenom dva prstíčky… jen co se ožereme, zase pryč půjdeme. (S těma dvěma prstíčky, uznávám, jsme trošku kecali, o to pravdivější pak byl zbytek našeho tvrzení!) a Smolíček Ukrajineček uvnitř nejspíš asi: … za hory za doly, můj zlatej hospodskej!

Bizarní pitoreskní scénka z pohádky Jezinky Bezinky skončila, když po delší době přišel odněkud ze vsi pan hospodský, odemkl a společně jsme všichni přistoupili do ráje. Smolíček Pacholíček se nám, dokud mu mluvidla fungovala, neustále omlouval, že nás moc chtěl pustit dovnitř, ale že neměl klíče. Ať se na něho nehněváme. A to jsme taky udělali. On měl v oblibě zvláštní nápoj, myslím, že to byla vodka s fernetem půl napůl, nebo něco takto obskurního. Jen co se ožral, tak zase pryč odešel. A stihl to poměrně rychle.

Za hory za doly, mí zlatí klíšťáci!

No a pak jsme spinkali v lese nad Šanovem. Novinář tam chyt‘ dvacet klíšťat a Grygar boreliózu. Léto jedno pitomý! Grygarka nám ráno v Šanově přichystala snídaňku a za rok bude další pánskej cyklistickej s další pohádkou. A nemyslete si, že ze mne dostanete, co tam bylo s těma náušnicema! ●