jedenadvacátý pánský cyklistický pěší: Všeradice

Šaratice – Nesajrajt a zpět

termín:

26.–28. září 2014

trasa:

Všeradice, Stožec, Císařská louka, Stožec, Všeradice

účast:

Sítěpán, Novinář, Karpál, Kamzík, Kořalečník, Yokoslav

teplotní minima:

pátek: 10 °C

sobota: 6 °C

garmin report:

10 km na Nesajrajt a 10 zase zpátky

Po dlouhém letním spánku se naše trapácká násada probudila k životu v měsíci září. Zjistila sice, že se ještě pořád koná nestydaté vedro, ale vzhledem k tomu, že už se nám po tom čtvrt roce po sobě nemírně stýskalo, vyrazili jsme konečně do lesů pobydlet si spolu a vést řeči. A protože jsme Zbrdi, kde jinde začít sezónu než na Brdech. A když na Brdech, kde jinde než na našem milém Nesajrajtu! Jednak je to památné místo našeho prvního trampu a pak, pod kempem dole, v obci řečené Šaratice (barbaři to komolí na Všeradice), je ten krásný pivovar, kde mají výborné pivo Vyšehrad (barbaři komolí na Všerad).

Troje Brdy
a tuplovaná kráva navrch

Mírné zděšení způsobili kladeňáci těsně před odjezdem v pátek dopoledne, když přišli se zprávou, že byl vyhlášen zákaz vstupu na Brdské hřebeny kvůli intenzivnímu odstřelu přemnožené černé zvěře. Informaci jsem ověřil z několika zdrojů. Na ministerstvu zemědělství, na úřadě vojenského újezdu a zejména na úřadě zvaném Vojenské lesy a statky, který byl původcem této lapálie. Plnochytrá paní úřednice v telefonu odpověděla na moji otázku, které konkrétní části Brd se zákaz týká, že se týká celých Brd. Neboť bylo zřejmé, že paní neví, která bije, pro jistotu jsem se jí ještě zeptal, jestli tím myslí celé pohoří Brdy od Prahy až po Rokycany, chvíli mlčela a pak povídá: „…jo jo, ták, ták… jak říkám … no prostě celé Brdy.“ Tím jsem se ujistil, že je vše, jak si myslím, a vyrazili jsme. Paní totiž netuší, že jejich honitba jménem Brdy se nachází za Příbramí na části rozlohy vojenského újezda – taky se jménem Brdy, a to všechno zase není totéž co celé pohoří Brdy jakožto přírodní útvar. To už máte totiž troje Brdy, každé z nich znamenají něco jiného, a to je už pro paní příliš složitá matematika.

Ticho,
tuplovaný předseda hovoří!

Kladeňáci na nás už čekali, když jsme do podniku dorazili. Shledání to bylo krásné, jak už tak bývá. Smutno nám bylo jenom z toho, když jsme viděli, že jsme v celé té nádherné hospodě zase úplně sami. Ovšem, nelamentovali jsme. Jak stará moudrost praví, šaratické pivo dělá ze smutných trampů veselé bardy. Navíc usměvavé donašečky nápojů začaly chystat lokál na nějakou zítřejší objednanou svatbu, takže byla jednak radost slyšet, že mají vůbec nějaké jiné hosty než nás, a pak bylo potěšení koukat s jakou libostí a láskou lokál na svatbu připravují. Holky si vyhrály s každým detailem, a když jsme viděli, že žabka šikovná přinesla i žehličku a ještě na stolech přežehluje naaranžované stuhy i ubrusy, řekli jsme si: „Inu ale, kluci, tady jsme správně!“ A jak jsme jim ten plnej lokál přáli, tak jsme jim ho i vymodlili. Po čase se začali do restaurantu trousit prazvláštní lidé. Dost to připomínalo nějakou výpravu klubu českých turistů pravých.

Když už jich byla skoro plná hospoda, začal ten nejpravější z nich vést moudrou řeč. Asi měli nějakou schůzi. Spadla nám brada, oněměli jsme a vytřeštěně sledovali tuto bizarně obskurní scénku. K životu nás přivedl až ten moudrý řečník, který přerušil svůj projev, přišel až k našemu zkamenělému stolu a velmi slušně až pokorně nás, zkoprnělé oněmělé, poprosil, zda bychom nemohli být chvíli zticha, když On má projev. Hlavami jsme kývali, seč jsme jen mohli. Moc jsme mu chtěli vyhovět, a tak, vzhledem k tomu, že mlčící, jak známo, již více mlčeti nedokáže, čiperně jsme si začali zase povídat. No snad si to tak pan předseda představoval a byl spokojen. Vícekrát již za námi nekvačil.

To bylo tenkrát,
jak s sebou měl Jíra lžíci

Když jsme si byli hezky poseděli, vydali jsme se na úpatí Brdského hřebene, kde se nám minule docela hezky přenocovalo i vařilo. Jak jsme míjeli vlakovou zastávku, velmi jsme se divili, že ten sveřepý trulant – známý svou úchylnou láskou ku spaní na betónu – nefrfňá, že chce zas spát na betóně v zastávce. Záhy se to ale vysvětlilo tím, že tu s námi dnes vlastně není, neboť doma píše diplomku, a až zítra nám předvede svůj známý kouzelnický trik zvaný příchod Dalajlámův. Ten spočívá v nalezení skupiny trampů v terénu na místě jemu zcela neznámém. A opravdu, ráno, aniž by se nás tázal, kde nás hledat, se skutečně objevil, jako již několikráte předtím. Člověku by se chtělo říci »zázrak!« ovšem my už jsme na toto zvyklí a je to dost chabý odvar kouzelnického triku, který vzápětí předvedl Kořalečník. On totiž, a teď pozor, tentokráte MĚL s sebou lžíci, pravou!

Pravým trampům
pravé ryzce!

Na další den jsme předpokládali k vaření využít skutečnosti, že houbařská sezóna je v plném proudu. Plán byl nasbírat si cestou večeři. Ovšem, úplně jednoduché to nebylo. Houby v lese jsou totiž zadarmo, a tak národ v houfech vyráží do lesů již s rozbřeskem a drancuje a drancuje ve spolupachatelství. My však s rozbřeskem teprvá vaříme první ranní grog, pak druhý, pak klohníme snídaňku, a až pak vyrážíme. A to už v lese nezbývá ani prašivka. Já ovšem mám hezký zvyk v houbaření – když tu není ta houba, kterou bych sbírat chtěl, sbírám tu, která tu je. Musí se to ale dělat nenápadně a ulovené poklady se musí rychle na drobno pokrájet, neboť, pokud to nestihnu, zlý Novinář mi je vždycky vyhází. Považuje se totiž za vzdělanějšího mykologa nežli jsem já.

Ovšem i ostatní věhlasní znalci z oboru se rozplývali nad tím, že po letech opět vidí v přírodě ryzce pravé. A byla jich tam celá hejna. Ale ouha. Vlivem fenoménu, známého v sociologii pod pojmem »haló efekt« (druh sociální percepce s globální chybou v posuzování, založen na zjednodušujících a zobecňujících předsudcích – abyste veděli, klucí jedny pitomý), začali zgruntu všichni experti od těch nejerudovanějších až po ty lidové a stranické, pochybovat o tom, zda ty ryzce pravé jsou skutečně pravé, když je celé gangy houbařů nechávají nedotčené na původních místech. I takové kapacity, osobnosti pevné jako skály (to jako my) zachvátily nakonec natolik výrazné pochybnosti a hluboká skepse, že jsme je nakonec nechali ležet ladem a spokojili se s pár povadlými babkami. Je tu ovšem také verze druhá, že ministerstvo zemědělství vyhlásilo kromě zákazu vstupu na Brdy také zákaz sbíraní ryzců pravých osobám jiným než trampům pravým. A to my přece nejsme.

To já zamlada
jezdil s ňákym Novinářem…

Během mé služby se pak už nic zvláštního nestalo. Na Nesajrajtu nám bylo jako vždycky krásně. Jediným významnějším zaznamenání hodným skutkem byl slavnostní slib Karpálův, že nám příští měsíc přiveze na hraní vietnamského trampa pravého. Před odjezdem nás ještě potěšila kvalitou pokrmů druhá šaratická hospoda, o které jsme doposud ani nevěděli, a pak se jelo domů (vlakem plným trampů!). Rakovnickou část výpravy ale ještě čekala příjemná návštěva v Berouně U Medvěda. Co však byl vrchol víkendu, jsme ještě ani u Medvěda netušili.

Zpáteční vlak z Berouna byl proklatě plný. Nějaký čas jsme se udrželi na veleplošině pro cyklisty, jak ale velocipédů přibývalo, museli jsme si začít hledat jiné místečko, kde nám pšenka pokvete. První to vzdal Novinář a odešel z chodby do zadního oddílu, do takového toho kutlochu za záchodem pro pár pasažérů. Jak otevřel dveře od »zazáchodí« a vstoupil, ozval se neuvěřitelně hlasitý hlahol, chechot a rambajs pravý. Civěli jsme s Karpálem na sebe, zabývali se otázkou, co se tam as mohlo státi. Po nějaké chvíli, aby přišel záhadě na kloub, vydal se tam i Karpál. Jakmile se pleš mezi dveřmi zablyštěla, následoval opět ohromný hlahol, snad jen o kousek menší.

Já, děvenka moje starostlivá, jsem se bála, aby můj příchod nesklidil zas ještě o kousek menší ovace – což už by se dalo považovat za posměch, a tak jsem tam raději nešel. Nakonec ovšem, když ve Zbečně do již přeplněného oddělení chtělo nastoupit dalších 7! cyklistů pravých i se stroji, jsem se také raději zdekoval, abych se dozvěděl, že celé zazáchodí bylo obsazeno klucíma, co před dávnýma lety jezdívali s Novinářem trampovat. Vraceli se zrovna z vandru, protože na stará kolena začali taky zase jezdit. Vyprávěli si, co kdo zažil. Jeden z nich povídá: „Já byl jednou na Velký Fatře s ňákym Novinářem. Bude tomu ňákejch … počkej, toho znám, já s ním byl zase na Malý Fatře … a já zase v Beskydech … nó je to ten z divadla, né,“ pokřikovalo všech šest jeden přes druhého. A tak se zjistilo, že ho všichni znají, zejména, když právě v tu chvíli otevřely se dvéře jejich zazáchodí a z nich civěl na ně hrdina jejich příběhu osobně. A aby to bylo fakt stylový, tak nikoli v kravatě s aktovkou a špacírkou, ale vyšňořen v pravé trampské výbavě! Jako za mlada. ●