třicátý šestý pánský pěší: Krty

Kterak nám ojnice podala ruku

termín:

27.–30. října 2016

trasa:

Žihle, Potvorov, Krásný Kemp (hajali 2, Ostrovec (hajali), Krty

účast:

Karpál, Novinář, Sítěpán, Krokomír, Grygar, Kořalečník, Yokoslav

teplotní minima:

pátek: nad nulou °C

sobota: nad nulou °C

garmin report:

čtvrtek: 9 km

pátek: nic

sobota: 11 km

neděle: 3,5 km

Říká se o nás Zbrdech, že chodíme těm zážitkům naproti. A je to pravda. Aby nás například na minulém vandru nechal jeep stát bezradné již kousek za Roztokama, šel tomu Karpál poměrně dost naproti. Byla za tím léta odříkání (údržby automobilu). Jak jsme ale dokázali jít naproti tomu, aby se nám tentokráte podle stejného mustru rozbil vlak a zůstal taktéž bezmocně stát v polích již kousek za obcí Senomaty, tomu tak zcela nerozumíme. Nicméně jsme tomu rádi, že jsme tak do šikovní.

Trochu jsme si připadali jako v letité písni Karla Plíhala. „Došlo uhlí, není šťáva, vlak nám umřel mezi poli…“ Jen ta paní v kupé neupletla ten třímetrový šál, protože je jiná doba a pojízdná mašina nepojízdnou soupravu vysvobodila nečekaně brzy. Díky tomu si také strojvůdce nemusil servat stejnokroj, jako ten z Karlovy písně. No, oni už jim pro jistotu stejnokroj ani nedávají, aby to bylo posichrovaný.

Před rekonstrukcí smekni, po rekonstrukci klekl

K zesnulému dopravnímu prostředku bych rád ještě řekl asi tolik, že šlo o čerstvě (čalouníkem) zrekonstruovaný motorový vůz řečený »Orchestrion«. Již při odjezdu z rakovnické železniční stanice směr Odlezelské jezero si motor zpíval píseň hlubokomyslnou „Už mi lásko není dvacet let“. Naivně jsme mysleli, že tím chce připomenout vtipnou scénku, jak minule na tomtéž jezeře Kamzík „otupil ostrý břit“ mé sekyrky, avšak motor spíše jen žehral nad svým trudným údělem vykořisťovaného starce. A měl pravdu, vždyť Vagónka Studénka tento stroj vyráběla v letech 1975–1982. Dávno tomu. Však dnes již je také obec Studénka (spíše než výrobou vlaků) proslulá sborovým zpěvem. Kdo by neznal věhlasný dívčí pěvecký sbor s názvem Vagínka Studénka.

Abych ale nezapomněl poinformovat, že jsme ten krásný vandříček tentokrát měli třídenní! Odjížděli jsme slavně už ve čtvrtek, protože v pátek byl nějaký svátek. Tedy já, Karpál, Novinář, Grygar a Krokomír. Zato Kořalečník musel čekat až do pátku na Kamzíka, a Yoko zase čekal na konec šichty. Že nám začíná výjimečný čas, jsme poznali hnedka. Jednak podle toho, že se k odjezdu do Nádražní restaurace dostavili i Grygar s Krokomírem, kteří nejsou zas až tak častí hosté. Ale hlavním znamením osudu byl náš nejmilejší Zdenda, hospodskej ze Zátiší, když záhadně projížděl výčepem v Nádražní, kde jsme vyčkávali odjezdu vlaku.

Přátelské gesto železniční dopravy

No a pak už šly zážitky jeden za druhým, ani jsme je nestíhali registrovat. Pár minut po nástupu cesty vlakem jsme ztroskotali v polích. Zajímavé bylo oficiální vyjádření strojvedoucího k cestující veřejnosti. Poté, co ohledal mršinu motoru, aby stanovil diagnózu, pravil k lidu: „Ojnice nám podala ruku!“ Nevěděli jsme sice, co to znamená, ale připadalo nám to býti od agregátu nečekaně milé a přátelské gesto, a tak jsme si hned z placatek přihli k té podané ruce ještě i na tykání.

Nepřátelské gesto autobusové dopravy

V hospodě v Blatně jsme pak strávili hezký čas čekáním na rychlík. Byly tam k vidění takové věci, že posezení Krokomír nazval přiléhavě »setkáním s mimozemskou civilizací«. Ale k vyprávění to není, to se musí vidět. Původně plánovaný přípoj byl samozřejmě dávno pryč a další v pořadí – rychlík, když jsme přibíhali z hospody na perón, byl v ampliónu nactiutrhán, že má deset minut zpoždění. Byly to pomluvy, nepřijel za minut deset ale jedenáct. Takhle dobře rozjetý večírek se samozřejmě nemůže vyvíjet jinak, nežli, že další přípoj nám kvůlivá těm jedenácti minutám ujel. Řidič autobusu v Žihli měl naprosto přesné instrukce – čekat na zpožděný rychlík od Blatna. Čekal. Ovšem, ledva jsme se první nohou nástupiště dotkli, nastartoval a odjel. Autobusu jsme jen užasle hleděli na koncová světla. Nikdo řidičovi neřekl, že má čekat na cestující z rychlíku! Na rychlík čekal, ne na lidi v ňom. Podle předpisu. A jak svědomitě!

Čili ze Žihle do Potvorova jsme museli pěšky. Karpál to sice oplakal, ale my ostatní jsme byli rádi, že bude o čem psát. V nádherné hospodě u pana Kozy v Potvorově jsme pak pookřáli. Karpál otřel slzičky a bylo zase hej. V závěru večera pak proběhla zajímavá kratičká konverzace, když jsem se zeptal, v kolik se zítra otevírá. „Zejtra nechoďte, mám tu uzavřenou společnost – myslivce po honu,“ povídá pan hostinský. Vedle nás u stolu seděli poslední dva hosté a tak jsem mu v téměř prázdné hospodě odpověděl otevřeně se srdcem na dlani, jak na to nazírám. „Tak to tedy určitě nepřijdem’, protože při honu nás ty zasranci zelený u jezera postřílej’.“ – „I nebojte se, nepostřílíme, jdeme na druhou stranu – k Žihli,“ povídá řimbaba u vedlejšího stolu sedící. Tak jsme raději šli bydlet.

Bramboráři všech zemí, spojte se!

Následující den – pátek – byl ve znamení očekávání opozdilců. Výlet byl po stránce gastronomické plánován Novinářem jakožto výlet bramborový. Takže jsme se více než na kamarády těšili na to, jak nám s jejich příjezdem naroste sbírka brambor. V naší vzácné kolekci nacházely se již brambory odrůd různorodých, vévodily samozřejmě ty belgické. Ty, jak jsme se domnívali, již nikdo ničím nepřebije. Brzy se nahlásil Kořalečník, že už jsou s Yokem na cestě, jenom nevědí, kudy se dostanou do Krásného kempu, když tu ještě nikdy nebyli. Od rána jsme se s klucíma nemohli této věty dočkat, a tak jsem okamžitě vykřikl do telefonu od rána precizovanou větu: „Jdeme vám naproti do Potvorova, sejdeme se v hospodě.“

Na místě samém pak jsme zjistili, že Kořalečník, který včera nejel s námi jenom proto, že čekal na Kamzíka, přijel nakonec bez Kamzíka. Kamzík totiž není Kamzík ale Virózník, a tak zase léčí moribundus, místo aby vandroval.

Unikátním zážitkem pak byla nám hospoda s uzavřenou společností myslivců. Lokál byl pro ně již dávno od tří hodin vytopen, naklizen, nazdoben, najaté posily čekaly zástupy zelených mužíků, leč, po myslivcích ani památky, snad mají ještě leč. V dobré víře, že se honců jednou dočká, vyčlenil dobrý pan hostinský pro nás, vetřelce, prostor ve vyhnanství v bývalé šatně u vchodových dveří, dnes sloužící jako herna pro děti. Plastový domeček, plyšáčci, pivo a Zbrdi – zajímavá to skrumáž vedle liduprázdné hospody.

Když jsme po dvou hodinách z hospody odcházeli, zbyli panu hospodskému již jen hosté plyšoví. Toužebně za námi hleděl a volal: „Kdybyste prosím vás někde potkali nějaké myslivce, tak mi je sem pošlete.“ Nepotkali, neposlali, a ještě dlouho po vandru na nešťastného pana vedoucího a jeho »uzavřenou společnost« vzpomínali.

Brambory až před plyšáčky

S příchodem posledních opozdilců na kemp završila se bramborová šaráda. Krokomír sem přitáhl belgické brambory, jak již řečeno, přes půl Evropy, Kořalečník naopak nebyl ochoten táhnout brambory přes půlku Středočeského kraje, a tak vsadil vše na jednu kartu, že brambory zakoupí až cestou, u posledního vietnamce v poslední civilizované obci před kempem. A jak si předsevzal, tak se také stalo. Brambory koupil v den státního svátku od vietnamky v Žihli, tak řečeno těsně před plyšáčky. A erteple ze všech končin Evropy, některé dokonce i stříknuté Asií, v dojemném souznění zakempovaly společně s námi a bylo nám všem spolu krásně.

Další den ovšem, v sobotu, na nalezeném skautském kempu blízko obce Ostrovec, zaskočila nás veliká protivenství. Při přípravě večerního pokrmu nevážil si Yokoslav (kuchař prvoligový) dobře míněných rad a láskyplných doporučení Karpála (automechanika prvoligového) ohledně správného pracovního postupu při přípravě flákoty. Brunátný divous (Yokoslav) zavile dloubal do steaků na pánvi dýkou a zlověstně loupal vočima, přízračně osvětlem rudými paprsky plamenů odspoda. Všichni jsme se ho velmi báli, jen dobrosrdečný Karpál mu nadále blahosklonně a bezelstně předával veškeré své životní gastronomické zkušenosti. Jak jen by si toho jiný považoval! Jen Yokoslav, bloud, si šlapal po štěstí a dál si zatvrzele pokračoval v přípravě pokrmu po svém. Inu, komu není rady, tomu není pomoci.

Android v hospici

Nakonec ovšem i Karpál zpozoroval prazvláštní kuchařovu málomluvnost a ztvrdlé rysy. Aby si jej udobřil, žádal naopak přátelskou radu od Yokoslava ohledně jakéhosi drobného problému v ovládání nějaké aplikace na svém telefonu. Čekali jsme sice, že podávaný přístroj vhodí Yokoslav bez trojobalu na rozpálené sádlo k flákotám na pánvi, ovšem, poněkud překvapivě telefon skutečně přijal, dvěma tahy ukazovákem cosi na displeji upravil, a přístroj podal zpět prosebníčkovi. Karpál byl moc rád, že se tímto gestem šťastně usmířili a dlouho cosi kutil se svým telefonem. Nakonec se opět obrátil na Yokoslava s drobným postesknutím: „Představ si, Pavlíku, já tu aplikaci za boha nemůžu najít.“ Chladným tónem mu Yokoslav odvětil: „Ano, ani ji nehledej. Není tam. Abych tě ušetřil trápení, aplikaci jsem ti smazal. V tvém případě to tak bude lepší. Je to taková »technologická euthanázie«.“

Hostinská na telefon

Krokomír nás opouštěl už v sobotu večer a měl jeden důležitý úkol. Zjistit, jestli je v Krtech otevřená hospoda. Úkol splnil tak dokonale, že dokonaleji už to nejde. V průběhu sobotního večera od něho docházely zprávy, jedna radostnější než druhá. Vrcholem bylo, když s majitelkou domluvil, že, ač má zítra zavřeno, my můžeme zatelefonovat a ona nás přijde obskakovat. Když se následujícího dne tento sen proměnil ve skutečnost, nenašlo by se v tom světě širém šťastnějších pět člověků, nežli jsme byli my. Šestý, Kořalečník, měl auto v Blatně, cucal nealko, a snad nebyl vysloveně v depresích.

V Rakovníku jsme hnedka upalovali ještě na jedno za Zdendou na Zátiší a bylo nám u něj krásně. Protože jsme se na tom »jednom« kapánek zdrželi, mohu tím pádem uvést těchto několik zajímavostí:

Začátek víkendu – Krokomír přijel z Bruselu do Rakovníka (1000 km) rychleji nežli nám trvala cesta z Rakovníka na kemp u jezera (35 km) – to v souvislosti s technologickou euthanázií vlakové soupravy.

Závěr víkendu – Kořalečník byl rychlejc doma v Sedlčanech (164 km), než my doma v Rakovníku (opět 35 km) – to v souvislosti s naším mezipřistáním na Zátiší. ●