třicátý pátý pánský pěší: Obděnice

Jak Džíp překvapil

termín:

30. září až 2. října 2016

trasa:

Vilasova Lhota, Obděnice, po modré na Veletín

účast:

Karpál, Novinář, Sítěpán, Grygar, Kořalečník, Kamzík

teplotní minima:

pátek: 10 °C

sobota: 12 °C

garmin report:

pátek: 3 km

sobota: 11 km

neděle: 1 km

No, já vám teď nevím, jestli jsem se nerouhal, když jsem několikrát psal o tom, jak tuze rádi jezdíme na vandr vlakem. Ono, tímto bezelstným vyjádřením se zároveň naznačuje, že v automobilu je jaksi nuda, že cesta po silnici nepřináší žádné ty zážitky.

Omluva některým druhům pozemní dopravy

Když to ovšem vezmu kolem a kolem, vzpomínám si, že jsme mnohokrát s automobilem přece jenom zažili poměrně zajímavé chvilky. Vzpomeňme například ten krásný výlet do Selce, kdy se nás Kořalečník ve svém voze snažil dohonit jako zběsilý, ačkoliv jsme v Novinářově voze jeli pohodlně za ním. Další památné chvíle jsme zažili s Novinářovou Xarevnou, když se jí Kamzík snažil zadrátovat dveře, které nešly zamknout. Ledva se to podařilo, tak ještě Novinář urval kliku od dveří. No nebylo to krásné?! Pak, že je auto synonymem nudy. Pchá!

Značkový vůz neznačkovým šroubovákem?

Abychom nemuseli zase drátovat, letovat a zubama dvéře otvírat, rozhodli jsme se pro cestu do Selčan tentokrát použít spolehlivý vůz světově uznávané značky Jeep. Jak nás však ten krasavec černý překvapil, si nechte vyprávět.

Někdo by třeba mohl hovořit o překvapení již v momentě, kdy nastoupil a uhlídal Karpála startovat vůz šroubovákem. Nás to tedy rozhodně nerozhodilo, protože již delší dobu při jízdách spojených s destilačními brigádami, jsme v kokpitu vídali všelijaké nezvyklosti.

Každý přece ví, že Karpál je vyhledávaný automechanik. Stejně tak je známo, že kovářův kobyl chodí bos. Kdo by se tedy pozastavoval nad tím, že částečně odmontovaný startér již několik měsíců bezvládně visí pod volantem jen na drátech, a klíč v něm zastrčený nestartuje, jen svojí přítomností přesvědčuje immobilizér, aby neimmobilizoval. Inu, s úsměvem a sebejistě zarazil Karpál šroubovák kamsi pod palubní desku, vůz naskočil na první nadloubnutí a vyrazili jsme do Selčan.

Co všechno může překvapit

To překvapení, které má přijíti na naší cestě již kousek za Leontýnem, a jistě už teď pro čtenáře žádným překvapením není, necháme zatím ležet. Připomeňme si, že již před odjezdem samým jsme stihli zažít jiná dvě velmi výrazná překvapení. Nesmírně jsme se těšili na zahájení vandrovací sezóny po čtyřměsíční letní pauze. Proto jsme si naplánovali odjezd z Rakovníka již na půl jednou. Domluvil jsem se na tom s Karpálem však na poslední chvíli až večer před odjezdem.

Jaké obrovské překvapení nás to překvapilo, když se k odjezdu zcela neplánovaně dostavil i Grygar, kterého jsme od října roku 2015 viděli jen jedinkrát, a už už jsme si mysleli, že na nás zanevřel, a že dozbrdařil. Inu, to naše krásné Překvapení jsme naložili do spolehlivého vozu a jeli přibrat ještě Novináře. Jaké ovšem překvapení jsme mu přivodili, když teprvá dobaloval nový bágl a chystal se pomalu si ohřát obídek a pak pohodlně vyčkávat (původně plánovaného) času odjezdu ve 14.30 hodin. Včera, když jsme zjistili, že klidně můžeme jet už o dvě hodiny dříve, jsme v té euforii s Karpálem úplně zapomněli změnu oznámit Novinářovi.

O horlivosti immobilizérů

Ovšem, žádné štráchy s tím nenadělal. Nají se přece za chvíli v Selčanech, Laděnka jistě zase na nás myslela! Rychle dobalil a sedl hladový bez oběda do automobilu, ten spolehlivě naskočil na první dloubnutí šroubovákem, a jelo se. Jakési podivné turbulence kabiny, v jiném než leteckém provozu poněkud překvapivé, nám již za Pavlíkovem přivodily drobné záchvěvy nervozity. Nikoli však Karpálovi. V naprosté důvěře ke svému spolehlivému vozu, uklidnil nás tvrzením, že to jen klíček v zapalování kousek povylezl, a tak si immobilizér naivně myslel, že má immobilizovat. Stačí jen klíček zase zarazit… „Nó, ale, víš, že moc povylezlej ani nebyl,“ pravil zahloubaně, víceméně pro sebe. Dalších několik turbulencí v následujících asi deseti kilometrech jízdy provázelo již jen soustředěné zahloubání.

Zaryté mlčení pak bylo kulisou nepojízdnému automobilu stojícímu s otevřenou kapotou na kraji Karlova. Ať dloubal jak dloubal, šroubovák motor již nenastartoval. Dokonce ani při telefonickém hovoru s odtahovou službou nedostavila se příslovečná hovorová rozpínavost, provázející spolehlivě každý jeho hovor. Svinské horko, které by nás jinak velmi obtěžovalo, stalo se nám milým společníkem při povalování se v trávě při nekonečném čekání na odtahovou službu. Já s Grygarem vesele jsme popíjeli z placatých butylek a užívali si zážitků z cestování osobním vozem. Karpál s Novinářem, navzdory krásnému počasí, byli oba velmi zahloubáni. Jeden přemýšlel o spolehlivosti neznačkových šroubováků a v nepravidelných intervalech vykřikoval emocionálně silně zabarvené slovní spojení „Boží mlýny“, druhý zabýval se intenzivně tím, zdali odtahová služba vyjíždí na zásah alespoň s bandaskou teplé polévky a krajícem chleba.

Po velmi mnoha peripetiích, které by však rozvleklost mého vyprávění ještě více rozvlékaly, dorazili jsme do Sedlčan tak pozdě, že jsme sotva stíhali poslední autobus v 18.20 hodin. Kamzík u něho stál vyklepaný jako startka, neboť už se děsil toho, že jede na vandr sám, když jsme v poslední vteřině k zastávce přibíhali.

Košilatá historka s myslivcem

Málo se ví, že velice pečlivě sleduji módní trendy oblékání, a za ošacení utrácím astronomické částky. Velmi mnoho chechtáků stála mne například moje oblíbená košile od firmy 5.11 Tactical. A co víc, kolik mi dalo práce vybrat ten správný barevný odstín. Když však už jsem byl bezradný, pomohl mi s výběrem text mému srdci blízké písně od mého oblíbeného písničkáře Záviše. Jeho populární šlágr „Já jsem kokot starý“ (https://youtu.be/_IvH4CxdOp4?list=RD_IvH4CxdOp4) dal mi jasný signál a objednal jsem hnedka barevný odstín kojot (starý – jsem si domyslel).

Ačkoli se v našem pravidelném menses vyprávění (čili vyprávění s měsíční periodou) úzkostlivě vyhýbám smutným tématům, v tomto závažném případě nelze zamlčet, že moje věhlasná košile »kojot starý« zmizela hned zpočátku výletu za záhadných, dosud nevysvětlených okolností. Dlouho se věřilo pověře, že zase skončila v kapse Kořalečníkovy holoubkovské bundy, stejně jako onehdy futrál od čukra. Tato hypotéza byla ovšem vědecky vyvrácena a nezbývá než minutou ticha uctít památku kojotovu.

Okolností záhadného zmizení se pravděpodobně již nedopátráme, avšak příčinu neštěstí naštěstí vysvětlila další vědecky podložená hypotéza, pracovně nazvaná »Absentující myslivec«. Na předešlých třiceti čtyřech vandrech jsem prokazatelně nikdy košili neztratil a zároveň nás vždy třicetčtyřikrát bez výjimky v mé placatce doprovázel Myslivec. Alkohol to s lidskou tváří. Toť důkaz nad důkazy, že tento kultovní nápoj držel nad námi vždy ochrannou ruku. Nikdy se nám díky tomu nic vážného nestalo. A když už bylo nejhůř – třeba, jak jsme tenkrát zapomněli ten špek – vše se vždy zázrakem vyřešilo.

Tentokrát, na cestičkách okolo Obděnic a Veletína, nás ovšem v mé placatce výjimečně vyprovázel Jameson – alkohol to bez lidské tváře. To proto, že já, kojot starý, jsem na nákup Myslivce jejdanánky úplně zapomněl. Můžeme být rádi, že se nám nestalo nic horšího! Že se třeba Kamzík neutopil v tom bažinatém kachňáku, když na něj cestou přišla neukojitelná potřeba hygieny. Žádný »Myslivec ex machina« by ho býval z vody nevytáhl. Chlapci slibuji, takovým rizikům vás už nikdy nevystavím, Myslivec už je zase nakoupenej.

Vysílač milníkem

Když jsme po vynikající dršťkovce vyráželi z Obděnic ku Veletínu, zpozoroval podezřívavý Karpál na kopci v dálce ve směru naší cesty jakýsi vysílač. „Hlavně, abys nás netáhl až támhle k tomu vysílači,“ osopil se na Kamzíka a odevzdaně se pak vydal napospas nenáviděným kilometrům. Truchlivě, bez Myslivce, ba i bez vody, sunul se zahořkle směrem k sobotní naší ložničce lesní. V pozdním odpoledni, kdy slunko již pomalu ale jistě chýlilo se k cíli své denní trasy (narozdíl od nás), Karpál smutně hleděl do míst, kde – daleko za námi – zůstal dříve zmiňovaný milník naší trasy – vysílač.

Dlouho jsme se pak rozmýšleli, jestli jít nejdřív hledat spaní, a pak hospodu, nebo nejdřív hospodu, a pak ve tmě hledat spaní a budovat ležení. Mnozí se velmi obávali, vzhledem k předvídané silné srážkové činnosti povětrnostní, že bude náročné budovat tábor za tmy. Nakonec samozřejmě zvítězila pravda a láska – mazali jsme štandopéde do hospody. Byl jsem moc rád, protože jsem se hrozně bál, že bych za světla neuměl zakempovat. Co moje paměť sahá, nevím, nevím, jestli jsme to vůbec kdy za světla dělali. Pro takovou mezní situaci jsem ovšem vybaven a vozím ve svém cestovatelském zavazadle šátek. Kdyby bylo nejhůř a opravdu bych musel vybalovat za světla, kamarádi by mi pomohli a zavázali by mi oči šátkem, bych to zvládl tak, jak jsem zvyklý – naslepo.

V pronajaté kuchyni

»Zahořklý« v hospůdce Za Pecí velmi rychle odhořkl. Zejména když Novinář velmi fikaně domluvil s panem hospodským, že si na venkovním grilu můžeme uvařit. Sice se putykář chvíli ošíval, že má v nabídce spoustu trampských pochoutek, jako například utopence, ale nakonec dal průchod své nekonečné laskavosti a proti přípravě naší nezapomenutelné Čtverosýrové omáčky s těstovinami na jeho dvorku nadále nic nenamítal. Také jsme se mu za to královsky odvděčili, neb od Yoka jsme se frázi »Ať to stojí, co to stojí« již dávno naučili. Uvařiti si vlastní jídlo v hospodě patří k nejceněnějším husarským kouskům každé trampské osady. I my tedy můžeme se od nynějška chlubit dosažením tohoto významného milníku, nejenom tím trapným vysílačem. ●