pětadvacátý pánský pěší: Bobří rybník

Bobři se živí houskama se salámem

termín:

27. února až 1. března 2015

trasa:

Čistá, Šterclův rybník, Kožlany

účast:

Novinář, Sítěpán, Karpál

teplotní minima:

pátek i sobota: něco málo pod nulou °C

garmin report:

pátek: 2,5 km

sobota: 5,5 km

neděle: 6 km

Zkušený Zbrd s mírnou dávkou intuice pozná podle důkladných příprav výletu na Moninec, že se pojede do Čisté. A taky to tak bylo. Tak dlouho jsme se připravovali na kladensko, až se jelo na kožlansko! Kladeňákům se vše na poslední chvíli zhatilo, a tak jsme si my zbývající dali sraz takzvaně „na jedno“ v klubovně, dva dny před odjezdem na vandr. Obyčejně touto dobou již předbalujeme bágly, grémujeme boty a na návštěvy hostince již nemáme pomyšlení. V této výjimečné situaci jsme však vyhlásili pivní poplach a běželi neradi na pivoura, paňáč bylo nutno rozhodnout, kam tedy vyrazíme. Sraz na Baklažánu byl v sedm.

Kam pojedeme a co tam nebudeme jíst

Když jsem v sedm a jednu minutu otevíral dveře od výčepu, dmul jsem se pýchou, že tam budu první a že právě jenom mne napadlo, vzít s sebou šest turistických map v měřítku 6:240000, aby bylo z čeho vybírat. Nejenom, že už tam jelita seděla, ale už měla rozhodnuto, kam se jede a co se tam bude vařit!

Na hromadu nepoužitých map na stole jsem přihodil i své exempláře, až se kopka mírně sesunula a tázal jsem se, jaké přijali poučení z krizového vývoje. Šlo zejména o tu zapeklitost, že budeme jenom tři. Kladeňáci nejedou, Sajrajt je nezvěstný, Grygar upadl do otroctví, Yoko vaří na svatbě a Krokomír? – darmo mluvit. A kdo tedy sežere to kilo a půl pravého italského prosciuta, které Karpál na cestu přichystal? A co ty morkový kostě, ze kterých chceme kladeňákům přichystat jim neznámou pochoutku z důkladně provařeného morku? Základním přijatým poučením bylo: „Morek nebrat, prosciuto nebrat!“ Mrazák, náš přítel nejvěrnější, se o ně postará. Čili, abych to uvedl na pravou míru, spíše měli vymyšleno, co se vařit nebude, nežli co se vařit bude.

To druhé – kam – ovšem už jasné bylo zcela a nápad to byl naprosto geniální. Pojedeme se podívat za Čistou, kde se na Šterclově rybníce usadili bobři. Karpál to má kousek za chatou, zná to tam a je to neuvěřitelná podívaná. Navíc – pro slávu grogových obřadů – do rybníka přitékají dva křišťálově čisté potůčky, jak se také u obce Čistá sluší a patří. No, uvaříme si v sobotu buřtguláš, protože jsme ho už dlouho neměli, a v neděli čilikonkarne, protože fazolový nenávistník vaří na svatbě, takže můžem’. A v pátek ve dvě v nádražní hospodě, jede nám to po třetí hodině, tak to bude akurát! Novinář ještě na místě rozepsal na tři papírky, co má kdo mít za ingredience. Já měl mimo jiné za úkol 600 gramů mletého hovězího. Každý pak na svém papírku našel velikými písmeny s vykřičníkem „Přesně dva špekáčky“. Totiž: množství potravin, které pravidelně o víkendech nejsme schopni zkonzumovat a vozíme je zase zpět, začíná již býti alarmující.

Vilný personál

Cestou do Nádražní jsem se tedy stavil pro to „mletý“. Bylo v půlkilových balíčcích a měl jsem tudíž na vybranou, zda se šesti stům gramů více blíží balíček jeden a nebo dva. Měl jsem zrovna hlad, a tak mi připadalo, že nutně potřebujeme ty balíčky oba. „Copa’ ’dyby přece jen přijel ten náš Sajrajt a taky Grygar!“ A ve dvě už si sedám ke klucím u našeho stolu v Nádražní.

Chvíli to vypadalo, že je všechno jako obvykle, ale jen co mi naše již dávno oblíbená servíra donesla pivásko a mile se usmála, spustila bednu s muzikou řácky nahlas. Na hlavu hodila paruku s dlouhýma zelenýma vlasy, nasadila brčálově zelené brýle a ve 14.15 rozpoutala parádní mejdan, když se svýma dvěma kamarádkama nebo možná novýma spolupracovnicema zahájila sérii divokých tanců. Jak se tak vlnila, chvílemi mi připadalo, jestli mi nevytáhla z batůžku ty balíčky s tím mletým a nestrčila si je za tričko. Ale to ona by neudělala, je to moc hodná holka. Navíc, ty moje byly o dost menší. Asi tam má strčený ňáký jiný balíčky, a věnoval jsem se zase nápoji.

První sérii jim ukončila naše bezohledná touha po dalším pivu. Dovádivě sundala paruku a brejle, donesla nám s vyzývavým úsměvem další rundu a bezodkladně zahájená druhá série se lišila tím, že se již v eroticky dusné atmosféře vrhaly spoluprcovnice po osaměle sedících hostech a nutily je do hříšného tance. Naše parta naštěstí (v tomto případě se rozpakuji použít slovo „násada“) stála opodál. Než na nás došla řada, naštěstí’s nás odvez’ ty můj vláčku do bezpečí. Věru, že další vývoj situace byl proklatě prorokovatelný.

Co zas doma ukrad’!

Věděli jsme, že v Čisté budeme trpět jako raněné zvíře. Je to venkovská klasika – Krušovice? nebo Gambrinus! Utěšovali jsme se tím, že tam ale zase na druhou stranu U Šimků výborně vaří. Jenomže mě vám někdy připadá, že bych snad lépe snášel kdyby v těch hospodách rovnou i hnusně vařili, když už tam točej hnusný pivo. Po tak dobrým jídle, jako jsme tam dostali, je to hnusný nepivo snad ještě hnusnější. No rozhodně je o to nepatřičnější a ten krásnej zážitek z vynikajícího jídla úplně zkurví.

Jenomže Karpál si vždycky ví rady! Co vám zase ze svého pověstmi opředeného žracáku nevytáh’! Já třeba například, když od někoho dostanu lahvinku nějakého unikátního fantastického nápoje, zalezu si do sklepa, aby mne nikdo neviděl a nevyrušil, a tam ji celou vychlastám sám. Ještě, aby mi tak někdo upíjel! A to samý bych udělal s tím extra originál italským prosciutem. Celý bych ho sežral!

Ovšem Karpál, ten takové poklady doma naopak ukradne a vezme je s sebou na vandr. Pro kamarády. Tak tentokrát přivezl fláděru prvotřídní (jak on říká jakost jedna á) višňovice, co dostal jako vzácný dar z archivu od nejlepšího vinopalníka v širém okolí. Když ji v hospodě po večeři vytáhl, byla to myslím filutovská odpověď na předešlý výkřik jednoho místního štamgasta. Sotva jsme totiž otevřeli dveře od hospody, zařval na Karpála: „Pavle, kde máš svačinu?“ Dosti mne to pohoršilo. Tak snad už i zde se o nás říká, že nejsme trampové, ale potulní nenasytové a ochlastové?! Pavlík nám svým dárečkem po dobré večeři učinil v bříšku jako ve spacáčku. Krušovické břečky jsme se pak už ani nedotkli a vyrazili do lesů.

Pár drobných nesrovnalostí

Na příjemném místečku u bobřího rybníka jsme měli dostatek dřeva na topení a celkově jsme se tam cítili velmi dobře. Dali jsme se do grogových obřadů. Byla to tentokrát veliká slavnost, protože od té doby, co je Sajrajt nezvěstný, chyběl nám kromě Sajrajta i jeho lihový vařič. A ejhle, Novinář se plácnul přes kapsu a koupil nám ho. Jmenuje se Trangia, cení si sám sebe na dva tácy, ale jinak je moc hodný. Nejmíň tak, jako servíra z Nádražní.

Také jsme předběžně ohledali, co tam bobři ohlodali. Je to ohromující podívaná. A potůčky jsme opravdu našli dva, jak Karpál sliboval. Ovšem, kde byla jejich křišťálová čistota, těžko hádat. Karpál nám to objasnil: „To jsou taje vody – když taje, tak je špinavá.“ Inventura surovin na zítřejší buřtguláš odhalila další nesrovnalosti. Podle rozkazu proviantního náčelníka měl mít s sebou každý z nás maximálně dva buřty na buřtguláš, ať jich zase kilo nevezeme zpátky do města. Při počtu účastníků tři by to vyšlo šest pro celou násadu. A to by bylo akurát! Jenomže zkušený Zbrd s mírnou dávkou intuice snadno spočítá, že jich jen Karpál sám bude mít minimálně osm. A tak to taky bylo. „To jsou taje buřtů…“

Další nesrovnalost jsme odhalili ráno. Novinář zavěsil před ulehnutím žracák na strom (aby mu lesní zvěř neohlodávala zásoby). Avšak nejspíš se naše pažravost přenesla i na jemná lesní zviřátka, takže ona Novinářovi do rána okousala housku se salámem, ač visela schovaná a zabalená ve žracáku na větvi. Proti rozvinutí silných frustrací a depresí následkem tohoto bezpráví, předepsal lékař výpravy míchaná vejce na špeku a hlt višňovice jedna á. Tato medicína fungovala náramně.

Na žádost vydavatele časopisu National Geography chystáme nyní převratný článek o výživě bobrů evropských. Jeho cílem bude vyvrátit obecně rozšířený omyl, týkající se důvodů tvoření jejich sofistikovaných staveb. Bobr totiž vůbec nespásá bylinné patro a nechutná mu kůra a drobné větvičky, jak se vědci domnívají. U bobra jde v podstatě jen o vychytralý marketing. Svými zajímavými stavbami bobr láká k sobě turisty, kterým pak, podobně jako medvědi v populární písni Ivana Mládka, sežere v noci svačiny.

Cíl na startu

Jinak, kdo to neví, vědci mají pravdu, že bobr je plachý zvíře. Říkal nám to Karpál, a ten by nikdy nekecal. A pak, taky je fakt, že jsme ho teda opravdu neviděli. Ale obešli jsme celý rybník a důkazů, že tam bydlí, jsou spousty. Ten nápad s cílem výletu byl ohromný. Na fotkách to není o ničom, to se musí vidět v reálu. Taky nám bylo pěkně líto, že s náma nejsou Kladeňáci. Ti by to oba určitě byli schopni velmi ocenit. Kromě toho, že je to prostě ohromující podívaná, má to ještě jedno óbrovské plus. Když totiž ohledávám, jak bobr ty stromy ožral, rázem nejsem ožrala, jsem přírodovědec!

V neděli jsme si došli do Kožlan na vlak. Na peróně jsme dali Prazdroje z plechovek. Cestou nám ještě taťka na okraji obce udělal malé potěšeníčko. Poslal nám do cesty náhradou jiného z velkých hlodavců – nutrii. Takže nás ani maličko netrápilo, že jsme se s tím cílem výletu osobně nesetkali. Konec konců, jestli někdo chtěl vidět bobra, měl zůstat na mejdanu v nádražní restauraci! Tam to byla tutovka. ●