jedenáctý pánský pěší: Apríl – Krašov dá azýl

S klíčem od hajzlu
uprostřed gambrinusové pouště

termín:

26.–28. dubna 2013

trasa:

Strachovice, Kožlany, Hedčany, Všehrdy, Krašov, Všehrdy, Dřevec, Kožlany

účast:

Sítěpán, Kořalečník, Novinář, Karpál

krokomír report:

nekrokomíroval

keplotní minima:

+5 třeba

garmin report:

pátek: ostatní 500 m, já s Kořalečníkem 4,6 km (dvakrát k potoku pro vodu na grog)

sobota: 13,7 km

neděle: 12,1 km

Speciální nůž na přeřezávání telefonních linek

To jsou někdy případy, že mám pocit, jako by snad bylo zajímavější psát o tom, co se dělo před odjezdem na vandr, nebo po příjezdu, než popisovat vlastní průběh víkendu. Tentokrát byl třeba velmi ohromující průběh pátečního dne se všemi neuvěřitelnými veletoči, které se s přibývající hodinou otáčely čím dále tím rychleji. Ráno jsem si to hezky ťapal do rachoty zvesela. S báglem na zádech a nádherným zbrusu novým nožem Meyerco v kapse mne ani nenapadlo, že mne dnes po obědě čeká něco jiného než pomalý, pozvolný a veskrze příjemný přerod z pilného pracanta na vandráka, líného jak vandrácká hůl. Až do oběda pilný pracant občas odhlédával od monitoru směrem doleva ke zdi, kde se okázale naparoval naducaný bágl. Čpěl zde a vyzývavě tím upomínal, že již v 15.05 pojede vláčkem na Kralovice a s ním jeho páníček, líňoučký vandráčíček, tohoto času však žel bohu zatím ještě pracantíček pilňoučký. Ještě v průběhu pracovního oběda, tři hodiny před odjezdem, nic tuto idylku nenarušovalo. Polil jsem si jazyk jednou dvanáctkou, jakožto první vlaštovkou zvěstující další krásný výlet s klucíma, co se mnou jezděj’ do těch přírod. Ale, jak známo, jedna dvanáctečka vandr nedělá. Chvíli na to se již začal vrtkavý osud povážlivě vrtkat, jak říkává náš drahý strýc Yokoslav. A stačí k tomu jeden jediný a krátký telefonát. Že jsem tím krásným nožem nepřefik’ hned ráno ten telefonní kabel blbej!

Přehršel přerodů

Po obědě jsem obdržel nevlídný telefonát o náhlém a prudkém zhoršení zdravotního stavu své nezdravotní sestry. Ještě blbější bylo zjištění, že tato zpráva způsobila zároveň zhoršení zdravotního stavu naší matky. V následujících hodinách se mi pak nějak zvrtnul ten očekáváný přerod ve vandráckou hůl a přerodil jsem se proti své vůli v chápajícího syna, rozechvělého bratra a voporu rodiny. Když někdy před druhou hodinou přijel Kořalečník, jen jsem mu oznámil, že nejedu, že budu doma s rodinou v těžké chvíli a odjeli jsme zaparkovat jeho auto k nám na dvorek. Vytáhl jsem z auta svůj od rána čekající batoh, popřál hezký víkend a odeslal ho na vlak. V poslední minutě jsme si vzpomněli, že mu musím ještě některé věci z mého báglu přeházet, neboť mám u sebe kotlík a rýži pro celý zájezd. Jak jsme tak horečnatě ty věci přehazovali do jeho Alice, padla mi do oka moje lžíce, a tak jsem ji Kořalečníkovi taky přibalil. Když si tenkrát lžíci zapomněl, aby tentokrát vezl dvě, čímž se to jaksi zprůměruje, a už se mu nadále nebudeme smát a tu loňskou dubnovou příhodu se zapomenutou lžící dále připomínat.

Měl nakonec tak tak co dělat, aby byl na nádraží včas a stihnul u bufetu tu svou první vlaštovku. Když odešel, zavolal jsem matce, abych ji potěšil zprávou, že zůstávám zde, abych s ní mohl celý víkend truchlit. Tato moudrá žena mi naštěstí oznámila, že jsem úplně blbej, ať koukám mazat za klucíma, že to zvládne, a že stejně na truchlení nejsem zrovna kadet. Tato magická formulka mne dokázala během vteřinky přerodit na tu nejdokonalejší vandráckou hůl a honem jsem přemýšlel, jak stihnout vlak, neboť kadet nejsem nejen v truchlení, ale ani ve sprintu s patnáctikilovým batohem na dvoukilometrovou vzdálenost. Spásná myšlenka mi napověděla, že mám nejen moudrou matku, ale také zgruntu hodnou ženu, která má u sebe mobil i automobil, a mohla by, kdyby chtěla, přijet na zavolání a dovézt mne k vlaku ještě před jeho odjezdem. Můj telefonát na ni zapůsobil a v děsu a hrůze, že by ten její satóryj mohl i neodjet a tyranizovat ji celý víkend doma, honem přijela a hodila mne na nádraží tak rychle, že jsem kromě vlaku stihnul i jedno rychlé s klucíma v nádražní restauraci, čerstvě znovuotevřené po rekonstrukci.

Buď v klidu, do Kralovic jede ten modrej

Chlapci (jeden Kladeňák a dva Kůzováci) již zde seděli v ponuré náladě, která se na ně přenesla. Seděli uvážlivě u stolu přímo pod hodinami, aby měli o čase dokonalý přehled a měli jistotu, že jim vlak nefrnkne, jako frnkává Přemekpodlahovi v Nižborech. Nechci se holedbat, ale myslím, že když viděli můj bombastický vpád do rekonstrukcí vonícího zařízení, výrazně se jim projasnily líce. Rychle jsem objednal jednu jedenáctku a splynul s živým obrazem. Zábava byla okamžitě v plném proudu. Po všech mých veletočích, o kterých jsme si mysleli, že jim již je konec, jsme se až na kost radovali z toho, že Sv. Karpál sestoupil shůry a prvně se k nám připojil ve své pozemské podobě. I z něho prýštila nepředstíraná radost z jeho právě startujícího prvního vandru po čtyřiceti letech. Samozřejmě i my ostatní jsme s ním sdíleli jeho nadšení a ze srdce mu přáli tento krásný dárek k nadcházejícím šedesátým narozeninám. Atmosféra byla naprosto fantastická a, ač by nikdo nevěřil, že se dá ještě vylepšit, stalo se tak, když jsme pohledem na nádražní hodiny užasli nad tím, že večírek nabral takové obrátky, že dokonce stihneme ještě jedno (ač velmi rychlé). Když nám ho pikolík ve 14.55 místního času donesl, šťastně jsme si cinkli, a protože nám připadalo až neuvěřitelné, kde jsme najednou tolik času nabrali, podívali jsme se z okna do kolejiště, zda je to naše veliké štěstí skutečné, zda tam opravdu naše souprava ještě stojí, zda opravdu odjíždí až za deset minut (v 15.05). Jářku, stála. Sice jsme se vyděsili pohledem na jedoucí žlutý vlak, Karpál nás ale ihned ukonejšil: „Buď v klidu, žlutej nás nezajímá. Do Kralovic jede ten modrej … ?!? … ale ten už jede taky!“

Máš hřebík?

V pouhém zlomku vteřiny se v takových situacích odehrává velmi mnoho. Rázem se všechno moje předchozí kvaltování a stresování jevilo jako ta nejotroubenější pobloudilost na světě. Ne málo to připomínalo situaci, kdy kosmonaut vyskočí z rakety do otevřeného vesmíru a rozvláčně se vznáší tím nekonečným prostorem bez času a tíže. On limitován jen zásobou kyslíku ve skafandru, my zase zásobou nápojů ve sklepě. Rázem bylo na všechno času dost. Když jsme se dosytosti vychechtali absurdnímu vyvrcholení, hned nás každého něco napadlo. Tak třeba mne napadlo hned poslat zprávu Krokomírovi, který tentokrát pauzíroval, jestli nás nechce jít aspoň »vyprovodit ke vlaku«. Karpála zase napadlo hnedka vytáhnout z usárny svoje zásoby – fantastické naložené rybičky a vlastní vynikající slivovici. Hodinám na zdi jsme poděkovali za ten úžasný nápad jít o deset minut pozdě a rozdováděli jsme se na plné obrátky. Stát se to někde, kde člověka týrají Gambrinusem, asi by to taková prča nebyla, ale tady, kde se čepuje naprosto skvostná rakovnická jedenáctka, to je prostě havaj. Kdyby nás viděl Honza Nedvěd, musel by napsat nějaký nový šlágr, neboť s Rejdivou se po tomto našem večírku může jít vycpat. Aby toho nebylo málo, za chvíli se rozletěly dveře a do lokálu vskočil Krokomír, stejně jako Jean-Paul Belmondo do jedoucího mezinárodního rychlíku v populárním filmu »Velký šéf«. Prvně v životě uviděl bájného Karpála. Jestli si snad pomyslel, že jej někdo bude seznamovat nebo alespoň zdravit, během dalšího zlomku vteřiny byl z blouznivosti vyveden. Karpál se ihned vzpřímil a zvolal k němu od stolu mocným hlasem: „Máš hřebík?“ Bohudík k našemu stolu přišel, ale hřebík bohužel neměl. A tak jsme byli ochuzeni o avizovaný fyzikální pokus, který měl předvést Karpálovu imunitu vůči elektrickému proudu o napětí 230 V. Chystal se právě strčit hřebík do fáze v zásuvce a ukázat, že to s ním vůbec nic nedělá. A tak jeden nápad střídal druhý, až jsme se dočkali dalšího vlaku a dojeli do Strachovic, kde vlak staví u plechové boudy v hlubokém lese. Popošli pár desítek metrů od zastávky a našli si roztomilé místečko s hojností dřeva na grog. Nedostatek vody na grog jsme řešili tak, že jsme ji brali z potoka.

Jediné, co nám mírně kalilo radostné vzpomínky na prožitý večírek v nádražní restauraci, bylo věčné doprošování se o klíč od hajzlu na peróně. Pikolík nebyl až tak čiperný v donášení nápojů, neustále jsme jej museli upomínat, ale na vracení klíče, na to byl pedant! Kdyby se tato pasáž textu nejmenovala »Máš hřebík?«, mohla se velmi dobře jmenovat též »Hajzldědek pikolíkem«. Zde, ve strachovickém lese jsme již byli v úplném ráji, protože zde jsme mohli močit i bez klíče. Když už jsme měli nožičky ušoupané od věčného běhání ke vzdálenému potoku, usnuli jsme spánkem spravedlivých. Všichni jsme se krásně vyspali, zejména Novinář si velmi pochvaloval kvalitu spánku. „Jen mne celou noc, zatroleně, něco pořád dloubalo do stehna,“ říkal a šátral rukou pod karimatkou, aby nezdárnou větvičku za trest hodil do právě se rozhořívajícího ohníčku. Nic tam nenahmatal a tak, bez valné naděje na úspěch, sáhl i do kapsy, zdali se náhodou záhadný původce rozdrásaného stehna nenachází zde. A ejhle – nachází – klíč od hajzlu na peróně!

Kde se vzalo patnáct netupých

Ráno jsme vyrazili na cestu na Krašov. Nebyli jsme si jistí tím, zda se nám během jednoho dne bude chtít dorazit až tam. Čekali jsme, jak to asi pivo všechno zařídí, a kde vlastně dnes skončíme. Pivo – velký plánovač – to ale zařídilo skvěle. Nejdřív nás poslalo okolo toho krásného a věhlasného strachovického mostu k Javornici a po ní pak k rybníku Vožeháku. Tady se nám, poněkud překvapivě, dostalo již prvního piva a krásné chvilky vítaného odpočinku. Cestou kolem fotbalového hřiště pod rybníkem jsme viděli již zdálky skupinu asi deseti až patnácti lidí, co zrovna měli rejdivou. Velmi uctivě a hlasitě jsme je zdravili a ptali se, zda je někde poblíž otevřená hospoda. Jen pán Bůh ví, jak mnoho nezištnosti a bezelstnosti bylo v našich uctivých pozdravech a dotazech. Jak velmi velké bylo naše překvapení, když nám odpověděli, pojďte k nám a dejte si s náma lahváče! Nepamatuji se zcela přesně, ale myslím, že na nějaké upejpání nezbyl čas, a už jsme tahali piva z basy chladící se v potoce. Posedali jsme si k nim na lavice a láskyplně cucali jejich – považte – Primátor. Naše zamilované pivo z Náchoda, které pijeme každý první srpnový týden na Jiráskově Hronově. Velmi dobře jsme si byli vědomi toho, že je to nejspíš na dlouhou dobu poslední pivo, neboť zde v tomto Bohem zapomenutém kraji se v hospodách netočí pivo ale Gambrinus. Se štědrými hostiteli, příjemnými zábavnými společníky, jsme se na fotbalovém hřišti cítili náramně, jen mi značnou nervozitu působil nevysvětlený a nevysvětlitelný záhadný úkaz – jak by mohlo býti možné, že se někde na Zeměkouli propánajána vyskytlo pohromadě patnáct příjemných, sympatických a inteligentních fotbalistů. Až v samém závěru mi spadl kámen ze srdce, když se vše vysvětlilo poté, co nám nabídli, zda si nechceme prohlédnout jejich neuvěřitelně pečlivě vedenou klubovou kroniku. Na tamním fotbalovém hřišti se kromě obligátních kabin nachází i místnost se zelenými stoly, a my tedy měli tu čest s partou pinkpongářů.

Letní nebo celoroční?

Ačkoli nám bylo s nimi velmi pěkně, poděkovali jsme, zaplatili za vypitá piva neuvěřitelných 10 Kč za kus, a s omluvou, že máme před sebou ještě dalekou cestu, jsme vyrazili na trasu. Ta daleká cesta, o které jsme mluvili, měřila přesně 406 metrů. Bylo to neuvěřitelné, ale hned v další zatáčce jsme natrefili otevřenou hospodu »Ve Mlejně«. Nebyl tam jediný host, jen pan hospodský se svými třema kumpány si na dvorku chystali džípy na sezónu. Přišlo nám fantastické, že už můžeme zase odpočívat, a tak jsme zvolali do hloučku mechaniků: „Je otevřeno?“ Jeden z nich, ten, co byl nejhlouběji – tedy až po pás – zanořen do rozebraného motoru, se napřímil, ukázal nám až po lokty černé ruce od šmíru a řekl: „Kdyby vám nevadilo, že to udělám takhle špinavejma pazourama, tak vám to pivo klidně natočím!“ Ani to pro něho nebylo veliké překvapení, když jsme mu řekli, že s tím nemáme problém, a už ho tam čepoval. Poté, co jsme žádali druhou rundu, přišel si nás omrknout jeden z jeho kumpánů. Vyšel za námi po schodech nahoru na terasu, napůl otočen k nám a napůl už zase na odchodu se jen tak vlažně zeptal: „Jste trampové letní nebo celoroční?“ Já jsem mu řekl po pravdě, že teď v dubnu nám akorát pomalu končí sezóna, protože v létě nás to nebaví. Tu se teprve natočil zcela k nám a dal s náma hovor. Letňáči by mu za slůvko nestáli a hned by byl seběhnul zase k džípu.

Z každého šprotu sračky trochu

V Hedčanech jsme hospodu přešli. Jednak jsme neměli sílu na další Gambrinus, jednak si stejně hospodskej zrovna někam odskočil. Ve Všehrdech jsme ale zastávku v hospodě udělali, protože v tomhle nešťastném kraji člověk halt nemůže bejt až tak vybíravej, protože by si bohužel v hospodě ani neposeděl. Znalci místních poměrů nám alespoň doporučili nejvhodnější trasy ke hradu Krašovu. Měli jsme ale dost moudrosti nehnat se ku spánku na zříceninu, zůstali jsme na ostrohu nad hradem, kde jsme měli krásnou vyhlídku a božský klid. Viděli jsme, že se blíží déšť, tak jsme se hezky zapřístřeškovali. Jen Karpál za těch čtyřicet let trochu vyšel ze cviku, a tak si zbudoval poležení ve svahu a nevěřícně kroutil hlavou a mumlal své všeříkající „Já tě chápu…“, když jsme mu říkali, že se ráno probudí poměrně daleko od svého přístřešku. Ráno opět nevěřícně kroutil hlavou, když viděl, že mu přístřešek opravdu jaksi uskočil jinam. Zhodnotil to svým oblíbeným „Já tě chápu…“ a šel si otevřít konzervu šprotů. Tomu se ovšem všemožně snažil zabránit Kořalečník, neboť ve vynikajících šprotech viděl hrozbu, že se mu zase nepodaří vnutit do placu svou začarovanou konzervu s vynikajícím uzeným masem. Již ji s sebou tahá po třetí vandr a přijel s jasným předsevzetím konečně ji zlikvidovat. A teď todle. Karpál vůbec od samého začátku svoji pohostinností nepřestával ohromovat. Takže jsme již ochutnali mnoho z nezapomenutelných laskomin z jeho bezedného žracáku. Teď se ale Kořalečník cítil být již v osobním ohrožení, a protože by nerad uzené vezl potřetí zase nazpátek Laděnce, neohroženě vstal a plechovku otevřel. Zhruba ve stejný čas jako Karpál šproty. Aby to Kořalečník posichroval, změnil silou myšlenky vynikající šproty v nevábnou kaši, jak to okoukal u Ježíše Krista v Káni Galilejské, kde se rekvalifikovávala voda na víno. Uvnitř konzervy kromě bezbarvé kašovité hmoty nenalezl nebohý Karpál ani jediného šprotu. Po ohledání obalu konzervy se zjistilo, že tyto nezapomenutelné vynikající šproty jsou již třináct roků prošlé. Ale kdoví, jestli ten datum expirace nebyl falzifikát, neboť bylo naprosto evidentní, že Kořalečník je ochoten pro zdar své akce s udáním uzeného jít třeba přes mrtvoly.

Osově souměrný víkend

Po uzeném jsme si zaběhli na hrad a pak už se pomalu vraceli přes Všehrdy a Dřevec ku vlaku do Kožlan. Cesta nám slušně ubíhala a už jsme se těšili do Kožlan na Gambrinus. Nebylo žádných pochybností o tom, co by tam asi tak mohli točit. Rovněž nebylo žádných pochybností o tom, zdali je na všechno dost času. Alespoň tedy v naší výpravě. Mírně jinak tomu bylo v osiřelé domácnosti u Kořalečníků, odkud se občasně ozývali s telefonickým dotazem, kdy že už to taťka konečně dorazí domů do Sedlčan. Byl by tomu člověk býval až uvěřil, že ho tam mají tak rádi, že jim ta hlava rodiny tolik chybí. Nakonec se ale zjistilo, že jen chybí auto, kterým v pátek odjel do sto kilometrů vzdáleného Rakovníka. Teď jsme tedy mířili ke vlaku ve 14.30 z Kožlan na Rakovník. V hospodě za kulturákem jsme zvesela objednali Gambrinus a při čekání na něj jsme měli možnost prožít krásný minipříběh o tom, jak sladká je nevědomost. Na rozdíl od nás vědomých se mohl Kořalečník nadále blaženě usmívat i při pohledu na hodiny. On totiž, neznalý tohoto kraje, netušil, že z této hospody je to na nádraží ještě více než půl hodiny. Takže nám, vesele se usmívaje, hlásil, že jsou dvěpět. Domníval se jistě, že nádraží je hned za rohem. „Hezky v klidu dopijem’ a pudem’ na ten vlak, když doma tak pospíchají na ten automobil.“ Jakmile se za našeho přispění stal vědoucím, velmi se zakabonil a zjištění, že hned tak se nedostaneme ani do Rakovníka, natož do „Selčan“, mu i do značné míry posunulo pleťové odstíny v obličeji ve prospěch bledších tónů. Kapánek nám naše situace připomněla páteční odpoledne, kdy jsme v přímém přenosu sledovali, jak nám náš vlak odjíždí. Teď byla situace totožná, jen jsme vlak neměli možnost vidět. Večírek, který se po tomto »frnknutí vlaku« rozpoutal, se ovšem svojí divokostí dá jen těžko k tomu pátečnímu přirovnat. Tak jako v pátek Janičku, tak nyní jsme poprosili Krokomíra, zda by ujetý vlak nevyřešil příjezdem v automobilu. Jako zgruntu hodný kamarád hned skočil do auta, zařval „Udejte souřadnice!“ a vyrazil pro nás.

Esoterický případ pro záhadologa

Aby bylo fakt co vyprávět, vzal cestou stopaře – trampa, který jel na Odlezelské jezero, kam jsme my již několikrát také mířili. Jen toto svezení by zabralo vyprávění na několik stránek. Zde si jen připomeňme ohromující začátek konverzace dvou nahodile se setkavších trampů. Krokomír zastavil, nechal chlapce nastoupit, v životě se neviděli. Kam to bude – Odlezelské jezero. Dobrý. Pak bylo ticho a Krokomír čekal, s jakými tématy se asi neznámý předvede. No, stopař nebyl zrovna tlachal a tlučhuba, tak mu bylo ještě chvíli čekati, ale stálo to čekání myslím za to. Najednou z ničeho nic stopař povídá, cituji: „No, já myslím, že byste neměl tu bolest na prsou podceňovat. Ono to samozřejmě může být jenom od mezižeberních svalů, ale může to značit i nesrovnatelně závažnější problémy kardiovaskulárního rázu. Zajděte si raději na nějaké důkladné vyšetření.“ Bác! V životě se neviděli, v životě se neslyšeli. Krokomír se ani okázale za srdce nedržel, a pravda je, že ho na prsou bolelo. (Jen tak mezi náma to měl z toho, že s náma nejel na víkend). No chápete to, fakt je něco mezi nebem a zemí, čemu obyčejný smrtelník nemůže nikdy porozumět. Fakt, přísámbů, fakt je to pravda, skutečně tramp trampovi vykal. No prostě mystérium, nevysvětlitelná záhada.

Rychle domů nepojízdným autem

No a když přijel do Kožlan, vysadil trampa – senzibila a chvilku s náma poseděl v hospodě. To abychom měli ten víkend hezky osově souměrný, když, ač neúčastník víkendu s náma seděl v hospodě již v pátek. Pak už jsme pospíchali automobilem rychle do Rakovníka, aby ten Kořalečník mohl rychle domů odevzdat auto. V zájmu zachování osové souměrnosti víkendu ovšem, stejně jako když v pátek fofrovala Janička se mnou autem k vlaku, který stejně nakonec ujel, i Kořalečníkovo auto se tomu pospíchání vysmálo. Otočil klíčkem a nic. Žádná odezva. Automobil nepojízdný. My – oba dva na slovo vzatí odborníci na motorismus – jsme samozřejmě okamžitě poznali, že je problém s kardurátorem, což je prkotina, ale bohužel jsme nepřišli na to, jak se otevírá motor. A tak byl povolán znalec z nejvyšších míst. Posel nebes, Sv. Karpál, zlatíčko naše zlaté, přijel svým džípem, propojil své a Kořalečníkovo auto nějakými provázky a za krátký čas auto zase fungovalo. Inu, jak jsme přesně oba věděli od samého začátku – prostě prkotina. Ještě Kořalečníkovi vyčinil, že nemá nechávat klíče v zapalování a vystoupil zpět na nebesa. Kolik takových lidí po Zemi chodí, jako je náš Karpál? Jenom hrstka. Díky, Taťko, že ho občas půjčuješ na hraní právě nám.

Abych ale nezamluvil to vtipné téma lžic. Kolik myslíte, že měl nakonec ten Kořalečník s sebou lžic? Dvě? Cháchá? Žádnou! Tu mojí jsem mu zase sebral, když jsem se znenadání stal opět účastníkem zájezdu. A tu svou, tu zase zapomněl doma, jak on to ostatně vždycky o dubnech dělává. Jo a taky se hodilo, že jsem tím svým krásným nožíkem nepřefik’ ten telefonní kabel, neboť ihned poté, co Kořalečníkovi naskočil motor, volala oplakávaná sestra Jindřiška z nemocnice. Motor už jí taky naskočil. A tak nám ten víkend zase krásně končil. ●