devátý pánský pěší: Únorika – Amerika

Dvanáctka v Tetíně

termín:

22.–24. února 2013

trasa:

Beroun, Hostim, Sv. Jan pod Skalou, Hostim, Srbsko, Tetín, Beroun

účast:

Sítěpán, Marčéloslav, Kořalečník, Yokoslav

krokomír report:

nekrokomíroval

teplotní minima:

okolo –5 °C

garmin report:

pátek: 8 km, 4 km/h

sobota: 12 km, 3,5 km/h

neděle: 5 km

Natěšený Karpál

Tento půvabný výlet se konal v době jarních prázdnin okresu Rakovník, což podstatně ovlivnilo účast. Krokomír s Novinářem byli na horách ve Sklenařicích a málem zlanařili i Kořalečníka. Sajrajt byl taky na horách, ale někde jinde. Kladeňáci se dlouho neozývali, a tak to chvíli skoro vypadalo, že pojedu sám. Jediný, kdo již měsíc předem hlásil, že tentokrát na sto procent jede, byl Karpál. A kvůli němu jsme i změnili cíl výletu – toužil na svém prvním vandru po čtyřiceti letech vidět Malou Ameriku. Nikdo jiný žádné zvláštní nadšení pro Ameriku neprojevoval, ale abychom mu udělali radost, nakonec jsme souhlasili. Poslední neděli před odjezdem ještě telefonicky ujišťoval, že nejenom jede, ale hlavně už se nemůže ani dočkat, a už má prakticky i sbalen svůj zbrusu nový spacák a karimatku.

Taktéž Yokoslav se celý měsíc dopředu opakovaně dotazoval, zda opravdu jedeme, neboť si v práci na tento víkend vymínil volno, a nebylo jednoduché to zařídit. Inu, abych to zbytečně neprodlužoval, Karpál se ze zájezdu odhlásil v úterý a Yokoslav ve čtvrtek. Když jsem tedy ve čtvrtek večer balil, místo kotlíku jsem si vzal jen ešus, neboť jediný jistý účastník byl v tu chvíli Kořalečník. A pro nás dva táhnout kotlík mi nepřipadalo případné.

V pátek ráno však už bylo zřejmé, že pojede i Marčélo, neboť výhrůžka jeho virózy pominula. Tak jsme byli tři. Již v osm hodin a deset minut otevřely se dvéře do mého pracovištěte, v nich trčel zelený mužík s obřím batohem na zádech a domáhal se výletu. Vypadal jak astronaut z Apolla 13 a jmenoval se Yokoslav. Málem jsem při představě, jak vaříme buřtguláš pro čtyři v jednom ešusu, uchřadl. Inu, poslal jsem tedy Yokoslava ke dvanácti měsíčkům pro kotlík a pro buřty a netrpělivě jsem po zbytek dne očekával naplnění fondu pracovní doby.

Vanilková v kouzelném vaku

Vláček na Beroun nás odvážel v 15.05. Samozřejmě jsme stihli jednoho kouska v bufetu na peróně. My jsme byli trampové, on byl Bakalář. Hodný strýc Marčéloslav pak ze svého kouzelného vaku vytáhl překvapení pro kamarády. Jmenovalo se to Vanilková a udělalo nám to velikou radost. Jednak to dobře chutnalo a pak, ty asociace! Rozhodně to člověku hned připomene Švejka, a s ním náš vzor a nedostižný idol – feldkuráta Katze. (Bože, jakými špumprnágly On dovedl svůj trudný úděl zpestřovat!) Našinci pak navíc »Vanilková« zní skoro podobně jako »Borůvková«. Takže jsme se díky názvu nápoje ihned uvedli do stavu blaženého, provázeného přiblblým úsměvem, vidinou Miloše Kopeckého v roli Katze a vzpomínkami na nezapomenutelnou noc na Krakovci. Tu jsme tam právě my tři (a Termínátor) strávili ve společnosti džůboxu, nepřetržitě hrajícího celou noc píseň Borůvková, a jakési gamblerky, postavou k nerozeznání podobné tomu prohernímu automatu, u kterého noc prostála. Bylo to v červnu roku 2007 a vtipné na tom je navíc i to, že jsme tenkrát, řízením mnoha náhod, celé následující odpůldne strávili právě u Karpála na chatě. Toho Karpála, který dnes, po čtyřicetileté absenci (přerušené jen tím jedním odpůldnem), měl s námi sedět zde ve vlaku – a pít Vanilkovou.

Neseděl, nepil. Ale co naplat, hlavně, že nás v Berouně čekal Kořalečník. Byli jsme tedy čtyři. Ještě, že dvanáct měsíčků dalo strýci Yokoslavovi ten kotlík. Zbývalo vyřešit drobný paradox, pramenící ze skutečnosti, že ze čtyř účastníků výletu žádný netrpěl touhou trávit víkend na Americe, a přesto tam jedem. Ten, který touto touhou trpěl, zase absentuje. Nejlepší místo na řešení této problematiky leží naštěstí kousek od nádraží a jmenuje se Medvěd, pivovarská restaurace. Byl to poměrně tvrdý oříšek k rozlousknutí, ale za pomoci Medvěda a tataráku jsme to v 19.00 měli vyřešené. Vyrazili jsme podél vody směrem na Srbsko (v ounoru a po setmění si to člověk může dovolit, jinak bychom se tam už asi nevešli, co tam bývá lidí). Cestou jsme díky roční a denní době nikoho nepotkali, krásně nám nepřetržitě sněžilo, až chumelilo, jako ostatně celý víkend.

K tataráku kančí ragú

Kousek před Srbskem jsme vychytrale odbočili od vody na obec Hostim. Zdejší hospůdka U Krobiána se zařadila do dlouhé šňůry nesmírně příjemných podniků, které na svých cestách pravidelně potkáváme. Zejména jedna objednaná porce kančího ragú za sto korun, která svou kvalitou a dokonce i objemem dokázala odrovnat čtyři strávníky, se navěky zapíše do našich srdcí. Dobrá paní vedoucí, když jsme někdy pozdě v noci opouštěli její pohostinné pohostinství, trápila se obavami, že v takovém počasí nemůžeme spát venku ve spacáku, a proto nás opakovaně upozorňovala, že klidně můžeme zůstat přes noc. Ještě, když už jsme odcházeli ze dvora, starostlivě volala, že kdyby bylo nejhůř, můžeme se klidně vrátit a zaklepat na dvéře.

Další trumfy z kouzelného vaku

Především Marčéloslav, který s sebou vezl perfektní zimní outdoorové vybavení, ale ani my ostatní jsme se mrazu ani divoké chumelenice nebáli a už jsme si hledali pelíšek. Našli jsme jej kousek před Svatým Jánem na loučce u potůčka, s kulisou Blážiny skály a tří starých dřevěných sroubků. Yokoslav s Kořalečníkem využili lákavou nabídku zastřešené otevřené verandy u jednoho srubu, já se těšil jak mi budou macaté sněhové vločky v noci ševelit o žďárák, tak jsem šel k potůčku. Marčéloslav pak vytáhl ze svého kouzelného vaku naprosto dokonalou výbavu pro zimní bivakování. Lepší snad ani nejde vymyslet. Sestávala z takovýchto komponent: samonafukovací karimatka, stan, spacák. Nyní si trochu přiblížíme jednotlivé vyjmenované položky. Všechny totiž byly svým způsobem nevšední, abych tak řekl.

Kupříkladu samonafukovací karimatka se vyznačovala překvapivou multifunkčností. Byla nejen samonafukovací, jako ostatní svého druhu, ale byla též zároveň i samovyfukovací. Zdatný kutil si takové vylepšení jistě sám také zvládne vyhotovit. Zejména, přidá-li strýc Yokoslav tuto problematiku do svého Receptáře na Jůtjůbu ke svým zajímavým videonávodům. Stačí jen vzít libovolný ostrý předmět. Hodí se například nůž, nůžky, špičatá větev, nejvhodnější však je láhev od sektu s hrdlem uraženým šavlí. Tímto předmětem pak na libovolném místě samonafukovací karimatku propíchneme či prořízneme, a máme hotovo a máme to zadarmo! Rázem přibude vítaná funkce samovyfukování, kterou si Marčéloslav tolik pochvaloval, a to zejména v počasí, které toho víkendu panovalo.

Okna vesmíru dokořán

Pokud se jeho stanu dotejče, také doznal jistých úprav. I v tomto případě apeluji na strýce Přemekpodlahu, aby neoslyšel tuto výzvu a rozšířil své portfolio Receptáře vynikajících nápadů i o tuto přínosnou vychytávku. Jmenuje se to stan »astrální«. Velice jednoduchou úpravou, kterou zvládne opravdu každý, tak z prachsprostého dvouplášťového stanu bochánkového typu vznikne pouhým vyhozením vnějšího pláště příjemný prostor, ve kterém člověk spí jen za tenkým síťovitým materiálem vnitřního pláště, necítí se tak izolován od okolního prostředí a od přátel. Otvorem v horní části kupole, s původně přízemním účelem prostého odvětrávání pachů, pak může duchovně vyspělý pachuprostý jedinec, jakým Marčéloslav bezesporu je, v průběhu noci pozorovat hvězdnou oblohu. A je otázkou, zda vůbec není trapné, nazývati jej Marčéloslav, když je to hotovej Grygar, hvězdář!

Třetí ze čtyř jeho vylepšení spočívalo v tom, že si místo zimního spacáku vzal spacák letní. Jak on tvrdí – omylem! Na to mu ovšem těžko někdo skočí. Za vším je vidět jasný promyšlený záměr neizolovat se, splynout s okolním prostředím. Vnímat co nejlépe a nejpřesněji svět, který jej obklopuje. Nač by si také, a to je čtvrtý důmyslný zlepšovák, bral do třiceticentimetrového prašanu boty sice zimní, vysoké, avšak s řácky prasklým švem! I zde vidíme jasný »tah na branku«.

Aby toho nebylo málo, ještě nakonec Grygar, hrdina víkendu, vytáhl ze svého kouzelného vaku další trumf. Tím byla termoska s již uvařeným litrem grogu. A ten se fakt hodil. Na paloučku u potůčku, v mraze a chumelenici, obklopeni vrbami a bezem jsme za něj byli opravdu vděční. I když nutno pochlubiti se, že i za těchto zoufalých okolností jsme oheň rozdělali. Jen působil dojmem, že spíše chladí než hřeje. Vyrobit na něm grog na dobrou noc by byl opravdu běh na dlouhou trať. Jen nevím, proč Kořalečník s Přemekpodlahou ze svého hnízdečka ani kvůli grogu nevylezli. A to jsem byl do té doby přesvědčen, že grog je mocná čarodějka.

Ranní příprava buřtguláše byla sice jako vždycky velice příjemnou zábavkou, ale bez přítomnosti verbálního nepřítele jsme bohužel byli ochuzeni o tu kouzelnou nadstavbu a dnes již nedílnou součást vaření – urputnou verbální ekvilibristiku dvou kohoutů na smetišti. Takhle prostě jen Yokoslav uvařil vynikající buřtguláš, a to už je nám dnes málo. Již jsme uvykli na mnohem vyšší standard. Myslím, že se tomu říká zážitková gastronomie.

Pozornost podniku

S narvanými panděry jsme popošli asi 500 metrů do Svatého Jána pod skalou, navštívili poustevníkovu sluj, nabrali jeho zázračnou vodu a šli se do právě otevřené restaurace navzájem ujistit, že opravdu nemáme zájem drápat se nahoru a jít na Ameriku. Každý jsme na sobě měli mnohacentimetrovou vrstvu napadaného sněhu, a tak nám bylo hloupé lézt do naklizené a načančané nóbl restaurace. Ovšem pan číšník nás upřímně ubezpečil, že v tom nevidí žádný problém, tak jsme se alespoň celí důkladně ometli koštětem a přijali vlídné pozvání. V celé restauraci jsme seděli sami a bylo nám hej. Zatím všechny podniky, které jsme od pátku navštívili lze bez okolků ohodnotit jako vzorné. Rádi bychom byli panu číšníkovi oplatili jeho příkladný přístup k hostovi pořádnou objednávkou, ale právě dojezený metrák buřtguláše nám tak zaplnil bříška, že se do nás pomálu ani to jedno pivo nechtělo vejít. A to ještě za chvíli přiskotačil lokaj s tácem topinek, řka, že je posílá pan vedoucí jako dárek pro nás – jediné to dnešní hosty podniku. S vypětím všech sil jsme alespoň tři z nich do sebe nasoukali. Moc neradi bychom byli urazili.

Limonádky brčkem

Hlavním úkolem našeho pobytu v této restauraci však bylo určit směr dalšího postupu. Od pátku se nepřetržitě sypaly z nebes metráky čerstvého prašanu. Tou dobou už ho bylo pěkných 25 cm. (v závěru víkendu 35 cm) Na nějaké velké chození bez sněžnic to nebylo, a tak ten náš zlatej Grygar navrhl cestu zpátky přes Hostim do Srbska. Na to jsme samozřejmě slyšeli, neb v Hostimi se nám včera velmi velice líbilo, a taky by nebylo špatné ukázat se živí, zdraví paní vedoucí, která měla takový strach, že noc nemůžeme přežít. Protože je to ale do Hostimi opravdu jenom kousek, když jsme byli před hospodou, zjistilo se, že se nám tam nikomu nechce, protože máme ještě pořád přeplněná bříška, a nevíme tudíž, co bychom tam dělali. Pokračovali jsme dále na Srbsko.

Sestry milosrdné na trampu

Jediní čundráci, které jsme cestou potkali, byly tři milosrdné sestry, shodou okolností Yokoslavovy kamarádky. Vyrazili si jen tak ze Srbska přes Svatýho Jána do Karlštejna. Neměly sice na zádech to, co my, ale i tak to byl v tom sněhovém přívalu úctyhodný výkon. U stěny Alcazaru nám Grygar, který kromě astrofyziky rozumí i alpinismu, osvětlil některé odborné detaily a finesy horolezectví. Brzy potom jsme byli v hospodě U Berounky v Srbsku. Po tolika krásných hospůdkách už byl věru čas narazit na nějaký svinský pelech s neurvalým protivným výčepákem. Ale bohužel, ani tady to nevyšlo. Čekal nás další nesmírně příjemný a útulný podnik s vynikající domácí zázvorovou či malinovou limonádou. Zde vzniklo ono památné foto čtyř jemnomravných gentlemanů způsobně cucajících limonádku brčkem. I zde bylo hlavním úkolem určit směr dalšího postupu. Tak jako vlastně celý víkend se i tentokrát zhostil tohoto úkolu Grygar, hrdina víkendu, a vymyslel to zase skvěle. Ze Srbska jsme »vyběhli« nahoru na Tetín.

Televizor – nejvěrnější přítel
hospodského povaleče

Hospoda v Tetíně se jistě na dlouho zapíše do našich myslí. Dorazili jsme tam po půl páté. Zpočátku to ale moc slibně, přísámbů, nevypadalo. Sice jsme zahájili zcela bezkonkurenční bramborovou polévkou, a jako poctivé dílo lze hodnotit i produkty zabíjačkové, které bezprostředně následovaly. Jinak ovšem do pohody kousek chyběl. Místní štamgasti mají velmi zkreslené představy o smyslu a významu restauračních zařízení. Své životy zde marní nepřetržitým vejráním na televizor, kde bezútěšně navazuje jeden sportovní přenos na druhý. Aby jó nepřeslechli, že se někdo strefil do branky, tak mají čudlík hlasitosti vytočen hodně doprava. Ostatní hosté si buď fotbal také rychle zamilují, nebo vypadnou. Ani jedna z variant nevypadala, že by se nám mohla toho večera přinatrefit. Tak jsme na sebe navzájem tázavě hleděli a přemýšleli o tom, jak bylo smutné, když jsme v listopadu na Jenčově mazali z hospody v sobotu večer již po druhém kousku. Dnes to moc na jiný závěr nevypadá.

Pravý jihoamerický gauč

Aniž bychom se vědomě řídili heslem „Kdo si počká, ten se dočká“, tak nějak jsme to v podvědomí měli a objednali jsme třetí kousek. A pak čtvrtý. A vůbec, padlo docela dost gólů, než jsme začali být s vývojem večera spokojenější. Valem k tomu přispěla merenda, která se konala vedle na sále. Řev kántry kapel k nám naštěstí nedoléhal, měli jsme účinnou fotbalovou akustickou clonu.

Co nám ovšem s železnou pravidelností zpestřovalo večer, byla občasná defilé menších skupinek hostů ze sálu směrem k výčepu. Vedle měli pravděpodobně jen pivo a víno, na panáky docházeli k nám. A museli projít přes celou formanku až k pípě, tak jsme měli dost času si každé výpravy řádně užít. Šlo totiž o jakési kántryšibřinky, takže jsme viděli v maskách bezpočet calverů, chudých mexičanů, limonádových joeů, felín z elpas a mnohem víc než sedm statečných. Zejména jsme si oblíbili jednoho pána, který defiloval poměrně hodně často. Vyznačoval se pestrobarevným vlněným přehozem přes sebe přehozeným a svá defilé pravidelně zakončoval výkřikem „jsem pravý jihoamerický gauč!“ Tento pitoreskní kolorit nám dal zapomenouti útrap s televizorem a jeho hlasitostí. Jen jsme se všichni začali nervózně ošívat, že nám pan výčepní nedělá žádné čárky na žádný lístek. Měli jsme pocit, že on není zrovna to srdíčko na dlani, kterému bychom se chtěli v naprosté důvěře dát všanc při placení po šestapadesátém defilé. Rozhodli jsme, že dřív než naprosto ztratíme přehled, odhadneme sami útratu, zaplatíme a půjdem’ domů.

Zlatá televize!

Moc a moc se stydíme a moc a moc se omlouváme, že jsme si mohli o panu výčepním myslet, že není starý poctivec! Přestože čelil neuvěřitelnému mumraji v narvané hospodě, přestože nic nepsal, a ačkoli jsme kromě piv měli spoustu dalších objednávek od různých jídel, různých druhů piv, kokakol až samozřejmě po kávové systémy a cigarety, žádal od nás zaplatit zrovna tolik, kolika jsme se my sami také dopočetli. Skláním se až k zemi a ještě jednou se omlouvám. Udělalo nám to takovou radost, že jsme hned objednali ještě jednu rundu. Ránu do vazu dostal pozitivní vývoj večera tím, že jeden z místních diváků vstal od televizoru, došel k jakési kraksně, která stála vedle nás, hodil do ní bůra a zmáčkl čudlík.

V tu ránu ta kraksna začala ječet tak, že jsme ještě s láskou vzpomínali na fotbalové komentátory. Rozumí se samo s sebou, že si vybral hudbu své duši lahodící. Na naše duše ohledy nebral. Zkroušeni nečekaným sadistickým kouskem, pokusili jsme se řešit akutní bolesti vhodnou medikací. Nepomáhalo to, mysleli jsme, že dávkování nebylo správné. Trýznitel si hrál v klidu šachy o drobásky a samolibě se usmíval. Blbé bylo, že vyhrával nejen na tom džůboxu, ale i nad protihráčem. Za každým tím vyhraným bůrem na hromádce na stole jsme samozřejmě nemohli nevidět další hrůzopíseň. A taky, že ano, za chvíli se opět zvedl a chrstl do kraksny další hrst bůrů. Kuli jsme pikle a vyslali jsme Yokoslava, aby tam našel ten čudlík, který nejspíš asi za dvacku až pade nabídne pustit na tři minuty ticho. Jeho výlet sice nebyl korunován tichem, nicméně z jeho lišáckého výrazu a pocitu uspokojení jsme vytušili, že něco pozitivního jistě přijde.

Teleportováni na Krakovec

Museli jsme sice čekat až kraksna přehraje celou hrst již předplacených potvor od podřadných kapel typu Kabát, ale, co přišlo pak, za to čekání vskutku stálo! Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak tomu neuvěřím, ale ten starej filuta tam opravdu našel píseň Borůvková a samozřejmě ji předplatil na několik hodin dopředu. Jak jsme ji slyšeli, rázem jsme byli duchem zase na Krakovci a tudíž zároveň i v ráji. Takové krásné vyvrcholení večera nikdo ani v nejmenším nečekal. Hned jsme si samým štěstím všichni včetně nekuřáků zapálili cigáro a vyfotili si ten nejkrásnější okamžik. Jediný mezi námi Kořalečník nezažil ten krásný večer na Krakovci, a tak, kdo ví, co prožíval on. Ale myslím, že mu bylo dobře jako nám, ač neměl nač vzpomínat. A vůbec čerti vědí, co se mu mohlo honit hlavou. Zdali si dokonce vůbec nemyslí, že žádný Krakovec neexistuje, že jsme si ho jen vymysleli. Vždyť jsme ho tam už tolikrát vedli, a stejně ho podnes neviděl. Může si klidně i myslet, že je to jen přelud, fantom stejný jako Karpál. Už pomalu rok mu říkáme, že příští měsíc už s námi pojede Karpál, a taky ho jaktěživo neviděl.

Lesní ovoce mocnější sportu

Ta krásná píseň od té populární zpěvačky o tom, jak ten pán borůvkový víno měl, přinesla hned dvojí ovoce. Jednak, jak jsem již několikráte naznačil, nás ihned uvedla do stavu blaženého a navíc, jak ji tam ten prozíravý chlapec nasekal na několik hodin dopředu, postupně vypudila valnou část sportumilného osazenstva. S každým posledním tónem písně zachvělo vždy celým výčepem silné vzrušení a napětí, neboť On nikomu neprozradil, kolikrát ji tam navolil. Atmosféra podniku, dala by se v těch několikavteřinových pauzičkách krájet, jak napjatě celý výčep jako jeden muž čekal, jestli už bude konečně konec nebo ne. S každým prvním tónem dalšího repete rozlehl se ohromný hlahol a výrazné uvolnění všech sedících u našeho stolu a naopak ve zbytku restaurace mrazivé ticho a výrazné zatuhnutí rysů. Místy i rána pěstí do stolu a rázné »Platim!«

Naše nadšení z písně nebralo mezí, už jsme dokonce i začínali věřit tomu, že na trávě za hospodou mezitím vyrostla zřícenina, nebo, že jsme se přesunuli v čase i prostoru na Krakovec 2007. Jediné, co chybělo k dokonalému déžavů, byl při tom všem již jen pohled na to zvláštní soukraksní, které tenkrát tvořila Tučněna nepřetržitě stojící u proherního automatu, kteréžto dvě kraksny celou noc vedle sebe stojící ve zvláštním souznění vytvořily nezapomenutelný vizuální celek.

Nanebevzetí Sv. Karpála

Mluvili jsme o tom, jak nás ten Pán Bůh musí milovat, když nám takové krásné okamžiky přihrává jak křídelní útočník centforvardovi balón. Onen všemocný a všudepřítomný má různá jména. V našich příbězích mu často říkám Taťka, trampové pak mu říkají Pajda. My ale nejsme, a to se málo ví, trampové, tak se nám to jinak krásné slovo Pajda moc nehodí do krámu. Máme ale jednoho svého, také všudepřítomného, který nás jako duch již rok na našich výletech provází. A tak jsem si mu jen maličko postesknul: „Karpále, Karpále, ty to vidíš!“ A vida, není jen všudepřítomný, je i všemocný. Rázem, kde se vzala tu se vzala, vedle kraksny stála překrásná okouzlující dáma v masce otylé ohyzdy, ač již bylo po půlnoci a ostatní šibřinkáři již masky byli dávno odložili. Stála tam vedle džůboxu, zahalena dýmem z našich cigaret a podmanivými aranžemi té skvostné populární písně. Postrádané obskurní soukraksní, poslední střípeček naší čarukrásné mozaiky!

Sestra nemilosrdná zahajuje vyšetřování

Svým neopakovatelným, tupě arogantním pohrdavým výrazem se otočila k našemu stolu a pátrala po původci té nepřístojné hudební kulisy. „Kdo to pustil,“ vyštěkla svůj rozkaz, který by si leckdo mohl poplést s otázkou. Báli jsme se jí moc a chtěli jsme Yokoslava ihned udat, avšak její drsné vzezření à la doktorka Běhounková nám nahnalo takovou hrůzu, že jsme nebyli mocni slova. Ačkoli jsme vypadali jako hrdinně mlčící partyzáni, ve skutečnosti jsme byli jen hrůzou oněmělí udavači. Další hustý rozkaz zněl: „Cák neumíte pustit Metaliku?!“ Začala se nám vracet řeč a tak jsme slíbili, že Metalika bude na to tata, jen co dohraje tento evrgrín, který, těžko říci, kdo mohl pustit. Dominu to uklidnilo, protože si naivně myslela, že je konec písně již na dohled. Yoko u kraksny dovedně předstíral, že spouští Metaliku. Po krátké pauzičce samozřejmě znovu spustila Borůvková, místo očekávané Metaliky. To dračici rozběsnilo, vztekle sykla: „Nó, tak holt ještě jednou!“ (Netušila, že je šlágr předplacen na celý zbytek večera)

Pane Bůváre, nenaléhejte!

Aby se ty domnělé tři minuty (než se dočká Metaliky) nenudila, přišel vzápětí další rozkaz: „Tak holt zatím tancovat!“ To byl poměrně drsný trest za naši lehkovážnost. Považoval jsem za spravedlivé, aby byl potrestán skutečný viník a snažil jsem se jí vydat Yokoslava. Ten se však jako klíště držel za nohu od stolu. Navíc, jako v pohádkách žádá drak vždy tu nejkrásnější pannu z vesnice, i ona požadovala toho nejkrásnější mládence z naší výpravy. A tak klíště zůstalo přisáté, a šarmantní, charismatický, neohrožený gentleman z okresního města se statečně zvedl od piva a, aby uchránil holé životy svých soudruhů, obřadně požádal dámu o tanec. Zcela podmaněna kouzlem gentlemanovy osobnosti, chytla se mne jako Yokoslav bukové nohy, a protože se jednalo o lásku až za hrob, pateticky a okázale mi položila hlavu na hruď. Ne málo tato scéna připomínala pohádku o Čertovi a Káče.

Z dámy se i na mne přenesla neodolatelná touha po tom, aby píseň již konečně skončila. Bohužel, počet opakování nebral konce. V každé pauzičce jsem běhal na střídačku, doufaje, že buď už konečně přijde Metalika, nebo se u kamarádů domůžu vystřídání. Ani nekompromisní věta „Máš babu“, ani prosebná „Teď máš službu ty“ však s nimi nepohnula a nechali mne napospas. Až zoufalý výkřik „Karpále, Karpále, ty to vidíš!“ opět pomohl. Po třetí Borůvkové se přece podařilo vrátit mne k půlitru a »kamarádům«. Díky svému bystrému úsudku prokoukla, že pokus odtáhnout mne do své sluje, se nezdaří. Nebo spíše zafungovalo ono příslovečné „Karpál dal – Karpál vzal!“

Konečně klid na práci

Po jejím několikátém odchodu jsme uvěřili, že se snad již skutečně nevrátí a naplno jsme se oddali uvolněné atmosféře poloprázdné formanky i tónům té hlubokomyslné písně, která se neomrzí. Přítomný uznávaný hudební vědec Yokoslav zahájil hlubokou vědeckou analýzu skladby, upozorňoval nás na různé neotřelé hudební postupy, sofistikovanou a poučenou kompoziční práci autora s využitím dokonalé znalosti teorie kontrapunktu a jiné harmonické vychytávky tohoto věru hodnotného uměleckého díla. Bohužel, žádné stromy nerostou do nebe. Najednou, právě uprostřed rozboru a vášnivé diskuze přítomných znalců, kraksna rázem zcela umlkla ve třetí čtvrtině patnáctého taktu. Nebyli jsme ani schopni v koncentrovaném vědeckém zápalu si povšimnouti zsinalé unavené postavy nenápadně se přiblíživší k džůboxu. Byl to dobrý pan vedoucí. V zoufalém výkřiku „Dyť je čtvrt na pět a já ráno otvírám v devět!“ vyrval kraksnu ze zásuvky. Inu závěr rovněž ne nepodobný památnému výletu na Krakovec.

Rozhodně jsme se na něho nezlobili. Vždyť jsme se s ním za těch pěkných dvanáct hodin hezky sžili. Nemyslel to zle, a taky je v nás hojnost outlocitnosti. Navíc, stejně jako včera paní vedoucí »U Krobiána«, i on nám nabídl, že je venku svinská psota, a že nás nechá přespat na sále, jestli chceme. Nabídkou nás nesmírně potěšil. Byli tací, kterým se očička rozzářila, horlivě přikyvovali a už už se nadechovali, že nabídku přijímají. Naštěstí vozíme s sebou jednoho nesmírně moudrého šarmantního charismatického gentlemana až z okresního města, a ten nekompromisně rozhodl, že nejlíp se spí v lese. A měl pravdu. Děkujeme, Pavlíku. ●