dvaadvacátý pánský cyklistický pěší: Seroun

Šedesátiny málem
bez ramínka

termín:

24.–27. října 2014

trasa:

Kostelík, Seroun, Zvíkovec, Seroun, Modřejovice

účast:

Sítěpán, Novinář, Karpál, Kamzík, Kořalečník, Yokoslav, Krokomír

Vzhledem k tomu, že Novča (Novinář) plánoval oslavit své narozeniny s námi na vandru, věnovali jsme tentokrát velikou pozornost tomu, kam vyrazíme. Ono je nám spolu samozřejmě dobře kdekoliv, ale zase na druhou stranu, když se jeden odhodlá realizovat (jen jako jeden z mnoha dalších chodů) tu hlubokou myšlenku strýce Yoka s mikrozabíječkou v lese, není až tak od věci, když se například nemusí donášet voda ze vzdálenosti několika kilometrů (jako jsme to činili před časem v lesích za Manětínem).

A tak se rozhodlo, že pojedeme trávit čas do Serouna, kde se nám onehdy tolik líbilo. Pumpa, přístřešek, kovový rošt nad ohništěm, pařezy ba dokonce i lavice na sezení, celé hejno nóbl kadibudek. Vše v dobrém stavu. A někde daleko nad tím našinec tuší nějakého dobrého člověka, který se o to vše stará. Nestaral-li by se, dávno již by muselo být všechno barbarsky zpustošeno. Všechny ty vymoženosti nám před časem velmi přišly vhod a v pravou chvíli se nám postavily do cesty. Jen nás tenkrát mrzelo, že nevíme, komu za ně poděkovat. Vrchol našeho dojetí pak působila vzpomínka, jak jsme zde tenkrát našli dokonce i šatní ramínko. Takže zatímco já – jeho páníček – hajal ve spacáku venku na dešti, můj smrdutý zelený mantl tehdy trávil noc v suchu v přístřešku, pověšen na ramínku.

Inu v pátek jsme se krásně a včas sešli u Novináře, aby se předaly těžkotonážní dary, se kterými se nikomu nechtělo vláčet tam a zase zpátky. Po předání darů jsme už mazali do nádražní restaurace, abychom si ještě užili Bakaláře a pak honem do lesů, tentokrát bohužel autobusem. Ó ty náš zlatý vlaku, o kolik jsi k poutníkovi vstřícnější! Nákup piveček do pet lahví na cestu byl naší obrannou reakcí na zdrcující informace, že pravděpodobně nikde v okolí Serouna nenatrefíme žádnou otevřenou hospodu.

Agenty živnostenského úřadu

Nějaké ty vrásky na čele nám tato informace působila, a to tím více, že se jednalo o prodloužený víkend. Snažili jsme se tedy, seč jsme mohli, nějaký ten pajzl v okolí vypátrat. Cestou autobusem do Kostelíka jsme se například lstivě chovali mile ku spolucestujícím, abychom vzbudili falešný dojem, že jsme přátelské povahy, a lépe z nich vytěžili informace o nějaké té místní neoficiální nálevně v Kostelíku a okolí. Jak se totiž ukazuje, venkovské hospody pomalu ale jistě přecházejí do ilegality a není vůbec snadné cizákovi se do nich infiltrovat. Asi jsme nebyli dost přesvědčiví, neboť nám spolucestující řekli, že tam nikde žádná není, i když na jednom z nich bylo vidět, že ví víc, než nám říká.

Seroun bez ramínka

Inu, alespoň pro začátek jsme měli zásoby dostatečně veliké, a tak – touto tragickou informací nezasaženi – jsme se vydali z Kostelíka dolů k řece. A jak naše milé mapy.cz slibovaly, tak to také bylo. Než bys řekl švec, byli jsme na místě. Seroun, jak jsme si jej pamatovali, v celé své kráse, nás přijal přívětivě do své náruče. Když jsme vybalovali zásoby a vystavovali je na polici v přístřešku, mysleli jsme si chvílemi dokonce, že jsme se ocitli v ráji, neboť jenom Karpál okamžitě vybalil tři flašky francouzského šampusu a lahev zlaté tequily. Inu, narozeninky! Ustaraní jsme ovšem z jedné skutečnosti byli – pověstné serounovské ramínko nikde!

Očekávání vertikálních postav

Zatím nás bylo pět, ale ještě jsme čekali určitě Yokoslava a – světe jásej – k této výjimečné příležitosti se chystal dorazit i náš Belgijec! Od ostatních jsme taky trochu čekali, že by se mohli po dlouhé době u této výjimečné příležitosti zjevit aspoň na chvilku. Ale hanba hanboucí, neukázali se. Karpál (sám původně považovaný za fantóm) se dokonce táže, zda skutečně existuje Termínátor, zdali to není jen vertikální postava. (Čímž myslel virtuální.)

Zatímco Novinář s Karpálem chystali na slavnostní večer mikrozabíjačku, my tři zbývající jsme šli na vycházku a zároveň na výzvědy, jak je to v okolí Zvíkovce v zimě s hospodama či ilegálníma nálevnama a s hořčicí (hodila by se k ovaru). U Karlovaráků bylo mrtvo, u Šesti trampů mrtvo, pokračovali jsme dále nahoru na Zvíkovec. Zde se částečně urodilo, ale kvalita piva ani ostatních, v restauraci ceněných veličin, nebyla valná. Z povinnosti jsme dali dvě, když už se sem táhneme takovou dálku, a smutně vyrazili na zpáteční cestu. A protože Karpál vždycky říkává, že nejhorší pivo je žádný pivo, tak jsme tedy klukům tu jednu petku Herolda vzali. Snad na té větě bude Karpál trvat i po ochutnání doneseného daru.

A jak se tak vracíme zpátky, vidíme z dálky postavu velmi sympatickou postávat před hospodou U Šesti trampů. Ať do mne hrom, jestli nám Taťka neseslal do cesty hostinského. A skutečně, na naši otázku, zda je otevřeno, povídá „No tak holt asi jo!“ A bylo otevřeno. Jak nám posezení v horní hospodě u dvou piv nepřineslo zhola nic, tady se okamžitě rozjel večírek ještě dřív než jsme měli sklenice na stole. A konal by se snad i při limonádě. Celé to působilo dojmem, že je okamžitě ruka v rukávě.

Ramínko za Džeka

Rychlý spád to vzalo zejména poté, co se zjistilo, že před námi stojí ten, před kterým jsme se dlouho toužili sklonit a poděkovat. Ten, díky kterému Seroun existuje, a je takový, jaký je. Klobouk dolů, povídám, jen to ramínko, to mi na srdci leží! Pan hospodský rozhodně není z těch, kteří tápou, a tak okamžitě reaguje a nahrává na smeč: „Jestli toužíš na vandru po ramínku, můžu ti hned nějaké dát, mám jich tu spoustu.“ – „Ohó, to nemohu přijmout – zadarmo ne!“ A okamžitě začínáme smlouvat o hodnotě ramínka. Velice brzy se domluvíme na ceně jednoho medového Jacka Danielse. Ale přece to ten kluk nebude pít sám… Záhy ovšem pan vedoucí přichází s jednou rundou na účet podniku… atd… atd… Však to všichni dobře známe, jak to chodí.

Nakonec pan vedoucí dokonce sám telefonuje s Novinářem a domlouvá, jak je to s tou jeho touhou po hořčici, neboť sám má bohužel pro celou hospodu jen malý zbytek. Když se ale dozví, že jde o šedesátku a mikrozabíječku, nejen že pošle hořčici a kečup, ale přibalí i dárek pro oslavence (domácí jelita a pohlednici s osobně sepsaným přáníčkem). Jestli jsme si při vybalování šampusu na Serouně mysleli, že jsme v Ráji, tak jsme v tu chvíli ještě vůbec netušili, co to Ráj vlastně je. Ačkoliv bychom tento nádherný večírek vydrželi táhnout až do rána, záhy přece odcházíme, aby tam ti naši dva kluci nebyli tak dlouho sami. A byl to nadlidský výkon se utrhnout.

Horizontální Dalajláma

Cestou zpátky jsme viděli v dálce se mihotající světýlko. Zachechtali jsme se velmi dobře, když Kamzík pohotově poznamenal, že je to Yoko, který nás zoufale hledá, tentokrát na nepravém místě. A jak jsme koukali, když to nakonec opravdu byl on. Na rozdíl od Termínátora, který je, jak upozornil Karpál, jen postava vertikální, Yokoslav byl málem postava horizontální. Byl totiž v tu chvíli opravdu již zcela bezradný a unavený a právě hledal místo na spaní, neboť už si nevěděl rady, kde by nás našel. Ale v tu chvíli mu nás právě seslal Taťka do cesty, takže jsme mu řekli „Doprava, vole“ a bylo to vyřešené.

Kamzík vůbec, kam se hne, tam najde kamarády. On už je prostě takový. Druhý den se šel zase s Kořalečníkem projít, tentokrát na zcela opačnou stranu, a zase tam potká Krokomíra z Belgie přicestovavšího. No to ale byla událost, když jsme se konečně zase shledali s naším uloupeným Belgijcem! A těch dárků, co přivezl! Jeden by nevěřil, kolik bas Prazdroje se vejde do jednoho turistického batohu vedle spacáku a jiných trampských rekvizit a dalších pozorností. Původně jsme se sice těšili, že druhý den vezmem »dědky« taky k Šesti trampům na jedno, ale s příchodem Krokomíra a těch jeho darů se vše tak nějak vytunilo, že nikoho ani nenapadlo někam odcházet. Vždyť jsme přece museli vést tolik řečí.

Andrgráundový Intercontinental

No, já bych teď mohl zakydat mnoho stránek poetickými cancy o tom, jak se klucí krásně spolu mají na výletě. Ale skočím rovnou až do pondělka, kdy jsme (vracaja sa dom) prožívali silné stresy, neboť nebylo zcela zřejmé, zda v Modřejovicích, kam jsme mířili na autobus, schrastíme nějaké to pivínko. Vizionáři mluvili o utíráni lusku, ostatní zarytě mlčeli. Když jsme zjistili, že na autobus budeme čekat skoro dvě hodiny, a že hospoda tu skutečně není, ba ani krám, rázem začaly šustit papírové kapesníčky a všem náhle napadala smetíčka do očí. Ani ten vietnamský tramp, kterého nám sliboval Karpál na hraní, nepřijel, aby nás rozptýlil. A tak už jsme se připravovali na dvě hodiny nekonečné nudy. Naštěstí s námi byl jeden milý chlapec z Belgie. Ten se lišácky tvářil a povídá: „Chlapci, nerad bych ve vás vzbuzoval plané naděje, ale znám tu jednoho pána, který chová k pivu hlubokou lásku. Zkusím na něho zazvonit a třeba z toho něco vzejde. Věřím, že on má, při hloubce svého vztahu, zásoby piva, jaké počítají nejen s krizovými, ale i s katastrofickými scénáři“.

Krokomír zazvonil u vrátek a během pár vteřin byl mezi námi Člověk s velkým Č na začátku. (Pozor na to písmeno, mohlo by být i dvojsmyslné, ale v tomto případě není!) Podobně jako v jednom večerníčku vyskakoval kluk z plakátu, tento krásný člověk k nám vyskočil snad přímo z Hrabalových knih. Okamžitě se s námi rozdělil o cokoli, co jsme jen naznačili, i o to, co jsme ani nenaznačili. Pakliže jsem psal, že jsme se v pátek v autobuse lstivě chovali mile ku spolucestujícím, abychom vzbudili falešný dojem, že jsme přátelské povahy. Zde, pod vlivem tohoto osmdesátikilového samohybného, velmi silného antidepresíva, jsme se přátelskými skutečně stali, neboť té ohromné síle všeobjímající lásky nebylo možno nijak vzdorovat ani tak zatvrzelým nelidům, jako jsme my Zbrdi. A zůstane to v nás na věky.

P. S.: No, já jsem pořád nevěděl, jestli ten poslední mezititulek má bejt skutečně »Interkontinentál«. Sice to krásně vyzdvihuje vrcholnou kvalitu služeb v navštíveném podniku, ale, jak jsme tam do sebe střihli každý pár piv a pak jeli dlouho domů ne vlakem, nýbrž autobusem, spíše mi připadalo výstižnější »Inkontinentál«. Takže si prosím každý dosaďte podle vlastních převládajících pocitů. ●