pátý pánský pěší: Červenec – do armyšopu nakonec

Zateplené kalhoty do pětatřicítek

termín:

27.–29. července 2012

trasa:

Holoubkov, Hůrky, hajali u hřbitova, Dobřív, Hůrky, hajali u chatové osady pod Bábovkou, Holoubkov

účast:

Sedlčanský Kořalečník Jíra, Tajčoslav Sítěpán, Frantoslav Novinář

Krokomír report:

Krokomír nekrokomíroval

Teplotní maxima:

34,1 °C

Do armyshopu za nákupy

Ty naše poslední výlety se nám nějak snažily vzepřít, jako kdyby si nás chtěly vyzkoušet, jestli své trampování myslíme dostatečně vážně. Vzpomeňme například „Máj – v Sedlčanech ráj“ – konal se v Rakovníku. Následující „Červen – ven s červem“ se nekonal vůbec, protože tři ze čtyř červů se nemohli zúčastnit, kvůli akci dramaťáku, kam všichni chodějí. Následkem toho, že jsme se v červnu nesešli byl i problém se domluvit, kam pojedeme v červenci, a jak se bude výlet jmenovat. Až snad týden před odjezdem navrhl konečně Kořalečník, že by si potřeboval v Holoubkově koupit goretexovou bundu, tak proč nevyrazit tam. Já jsem potřeboval zase kalhoty M65, tak jsem byl pro a výlet jsem pár dní před odjezdem nazval ze zoufalství „Červenec – do ármyšopu nakonec“

Balení s Wabima

Čtvrtečnímu balení jsem tentokrát věnoval velikou pozornost. Balil jsem delší dobu, hezky jsem si k tomu pustil trampskou muzičku – Wabi Ryvolu a na slavnostní ukládání závěrečné ingredience (láhev rumu) jsem stylově přidal i druhého Wabiho – Daňka a jeho Rózu na kolejích. Jak z výše uvedeného vyplývá, tentokrát s sebou budu mít přesně všechno, co potřebuju, a naopak nic, co bych nepotřeboval. Prostě ideální stav. Dobře to ti Wabové zařídili.

Kožich zapomněl

Drobnou trhlinku v nadoblačné dokonalosti jsem zjistil v pátek cestou na pracovní oběd, kdy jsem si v odporném pětatřicetistupňovém vedru vyděšeně uvědomil, že jsem si na sebe ráno v rozespalosti omylem oblékl dlouhé zimní zateplené kalhoty. Ani takováto prkotina mne ale nerozhodila, protože jsem věděl, že již v 17.15 hodin si v armyshopu v Holoubkově zakoupím kalhoty podle svého gusta. A toto moje přesvědčení mi ještě pár hodin opravdu vydrželo. Ovšem známe staré české přísloví, které praví: trhlinka k trhlince sedá, trhlý trhlého si hledá! Další trhlinka přibyla v 15.00, kdy jsme s Novinářem kupovali skupinovou jízdenku do Holoubkova. Paní nám povídá: „To jste si chlapci teda vybrali trasu! Nebudete mne mít rádi (prorocká to slova!) Máte cestou dokonce dvě výluky. Z Roztok pojedete autobusem do Berouna, a pak zase hned z Berouna do Zdic je další výluka.“

Za chvíli jsme už seděli v tom krásném vláčku, povídali si a snili o tom, jak to bude krásné, až si večer po sedmnácté hodině budu moci sundat zimní zateplené kalhoty, obléci si jiné, poněkud vhodnější do tohoto ročního období, a třeba už k večeru i teplota poklesne, třeba na 33 stupňů Celsia. Ach to bude krásné! Moje poznámka, že je zvláštní, že na Idosu byla uvedena jen jedna výluka, okamžitě upadla v zapomnění.

Výluky dvě, kalhoty jedny

V Berouně jsme využili své výhody nadstandardní informovanosti a do nádražní budovy jsme ani nešli a již vyhlíželi, který výlukový autobus asi pojede do Zdic. Času bylo ještě dost (20 minut), takže jsme uvolněně uzavírali sázky a polehávali na stinných nárožích. Když zbývalo do odjezdu pět minut, začal se ten bystřejší z nás dvou zajímat o odjezd již poměrně intenzivněji. Bylo totiž divné, že ještě pořád nic nenasvědčovalo tomu, že by bylo pár minut před odjezdem vlaku (autobusu) na Plzeň. I doběhl jsem k autobusu, který nás přivezl z Roztok a tázal se oddychujícího řidiče, jestli teď nejede Zdice. Nejel. Ptal jsem se, jestli neví, který ten autobus tam tedy jede. Máchl cigárem neurčitým směrem a zahučel: „Támhleten, ten tam pojede, počítám.“ Tak jsme tam hned běželi, vystáli frontu, až ten bystřejší z nás zase praví: „Ty, Novináři, viděls někdy, aby lidi při výluce platili řidičovi jízdné? Ani Novinář nic takového v životě neviděl, a to mi nahnalo hrůzu.“

Protože jsme tímto aktem repertoár autobusů před budovou již zcela vyčerpali, utíkal jsem do nádražní budovy. Zde jsem se od moudré paní biletářky dozvěděl, že ač z nás dvou bystřejší, stejně jsem úplně blbej, protože na Zdice přece žádná výluka není, a za minutu nám to jede »z druhého«. Utíkal jsem zase ven pro Novináře. Ten ale nudou usnul někde za autobusem, tak jsem se ještě trochu zdržel jeho hledáním. Když jsme pádili nádražní halou, milá paní z prodeje jízdenek na mne mávala a kývala prstíkem: „Pocém…“ Následně mrkla a skrz ďouru ve skle chichotavě špitla: „Už nemusíte pospíchat, už to ujelo… Další vám jede za hodinu.“

Na Krakovec potmě
do armyshopu, když má zavřeno

Ach mé kalhoty! Ale co, koupí je Kořalečník, tomu to snad ve Zdicích neujelo! Zatelefonovali, neujelo. Z armyshopu mi hned zavolá a třeba i s pánem domluví, aby na nás chvilku počkal v krámě. A když ne, koupí mi Kořalečník jakékoli kraťasy a počká v hospodě. Brzy ovšem mi bylo smiřovati se se skutečností, že celý tropický víkend přece absolvuji v zimních zateplených kalhotách. Kořalečník na krámě našel jen ceduli, že je armyshop, dneškem počínaje, na pět dní z technických důvodů uzavřen.

Kde máš hospodu, obšourníku

Kvalitní útěchu nám naléval příjemný pan hospodský v nálevně Na Růžku. Když jsme před desátou opouštěli jeho podnik, opravdu již teplota poklesla nejméně na třicet stupňů. Přesto jsem se asi po dvou kilometrech chůze rozhodl požádat telefonicky Krokomíra, který dal tentokrát před vandrem přednost létání v povětroni, aby mi jakékoli kraťasy shodil z letadla jakožto humanitární pomoc. Nebyl proti, ale problém byl v tom, že by je vyhazoval z výšky zhruba 1000 metrů, tak by se asi špatně trefoval. Nakonec jsem musel prostě prokleté kalhoty odložit a dále pokračovat již jen v pruhovaných trenýrkách.

Cestou na Dobřív se nám přimotala do cesty obec Hůrky. Zaujala nás ve své dolní části jakýmsi ne zcela zřejmým náznakem, že by se zde snad mohla nacházet restaurace. Bylo těžké se někoho zeptat v této liduprázdné pustině v půl jedenácté večer, takže jsem vyrazil k automobilu, zaparkovanému nedaleko od nás v jakési houštině. V šeru a na dálku jevil známky přítomnosti živých bytostí. Trochu jsem se ostýchal, že jsem jen tak v trenkách, ale poté, co jsem vrazil hlavu do okénka, uklidnil jsem se, neb bylo nabíledni, že chodit velmi spoře oblečen je zde »in« a ve srovnání s osádkou vozu jsem byl rozhodně ještě pán. Díky svému bystrému úsudku jsem okamžitě poznal, že přítomní mladí lidé nepochybně trpí nedoslýchavostí, neb chlapec dívce něco sděloval velmi zblízka, takzvaně do ouška. Vzhledem k jejich zřejmému sluchovému handicapu jsem ohleduplně zvolil hlasitější rejstřík svého nosného hlasu a zařval (aby mi lépe rozuměli): „Kde tu máte hospodu?“ Byli, pravda, trochu vyjukaní, ale alespoň šlo všechno »ajcvaj« Ukázali směr a dále se věnovali té své kauze.

Kavalír a taková normální holka

Ten směr měl ovšem jedno velké mínus. Celou dobu jsme šli do prudkého kopce. Když už nikdo nevěřil, že se dnes opravdu hospody dočkáme, rázem stála v celé své kráse před námi a byla dokonce i otevřená. Štamgasti nás vřele přivítali, sedli s námi ke stolu a zavolali i místní erární krasavici Hanu. Byla plnoštíhlá, plnokrásná a plnochytrá. Taktéž velmi veselá a upřímná a čtyřicetiletá (právě slavila). Na první pohled se nám zamilovala do Novináře. Významně mu sdělovala, že ji její manžel velmi miluje, ale ona jeho vůbec ne. Dále mnohoslibně ševelila, že manžel je zrovna dneska na služební cestě. Nato se Novinář otočil k dámě prdelí, upnul zraky k nebesům a lovil v paměti text jakékoli modlitbičky. Nás ostatní seznámila se svým názorem, že to on jen tak dělá, ale jinak: „…je to zlatej člověk, to já poznám!“ Záhy poznala také to, že tam sedím jen tak v trenýrkách, a to ji ne mírně zaujalo. Kromě ní seděl s námi u stolu jeden z jejích místních obdivovatelů. „Když nemá rum, tak je to normální holka…,“ pravil tento kavalír na obhajobu své přítulkyně. Nerad bych opominul ve svém vyprávění tu významnou skutečnost, že jsme si v této restauraci pochutnali na nevšedně kvalitní sekané.

Spi sladce

Poté, co krásná paní Hana zaplatila svoji, a překvapivě i přítulovu útratu, jsme se rozhodli, že už si také půjdeme hledat svoji ložničku. Jak jsme se bavili o tom, kudy se nejkratší cestou dostat do lesa, paní Hana nás slyšela, a abychom viděli, jak mnoho máme společného, řekla nám, že ona také pracuje v lese. Tak jsme šli raději na hřbitov. Když mi již ve spacáku Kořalečník popřál „Spi sladce, Pavlíku!“, nevěděl jsem, jestli jen předčítá z nějakého okolního náhrobku, nebo jestli mi prostě přeje dobrou noc. Hrůzu nám v noci nenaháněli naši ztuhlí spolunocležníci, jako spíše představa, jak se ráno začnou na hroby slétat zdivočelé babice s konývkami, budou zalévat květiny svým konečně poslušným dědkům s pocitem, že celé jejich předchozí společné životy byly jen jakousi zdlouhavou předehrou, nevyhnutelnou oklikou vedoucí k cíli, k současnému blaženému stavu, naplnění jejich životů, pravému to důvodu jejich sňatků. Prostě celé ty životy s dědky nějak přetrpěly jenom proto, aby teď měly komu pečovat o hrob.

Avšak byl to opravdu krásný venkovský hřbitůvek v přírodě, flák cesty za obcí, takže jediný, kdo narušil náš klid, byl jakýsi poblouzněný dědek s konývkou v půl osmé ráno. Jinak tu bylo krásně. Počítali jsme s tím, že si zaběhneme pro dřevo a ještě si zde uvaříme polívku. Ta spousta mramorových kuchyňských linek k tomu přímo vyzývala. Nakonec nás to ale tak táhlo do Starý hospody v Dobřívi, že jsme jen u vodovodního kohoutku u márnice vykonali hygienické obřady. První s touto myšlenkou přišel Kořalečník, jak dokladuje fotografie nazvaná »Čistotný bezbožník – bezbožný čistotník« (viz výše).

Imaginární hlubina

Dobřív je kouzelná obec. Stará hospoda je pořád krásná, navštívili jsme i hamr. Novinář s Kořalečníkem se vykoupali v rybníce. Já nemohl, protože ze mne nešly stáhnout připocené kalhoty. Pinďouratí chlapci u obleženého rybníka překvapivě nevzbudili u místního obyvatelstva výraznějšího pohoršení. Jejich původní plán, že jen vklouznou do vody a hned budou, zcela ponořeni, při plavbě od »oblečených« koupálistů k nerozeznání, však nevyšel. Když již došli doprostřed rybníka a stále měli vodu jen po kolena, vytvořili si díky svému důvtipu hlubinu imaginární. A to tak, že se mělkou vodou s bahnitým dnem doplazili zpátky na břeh, předstíraje plavání stylovým kraulem. Vzhledem k tomu, že bylo opět pětatřicet nad nulou, si »plavání« velmi dlouho a důkladně pochvalovali.

Hledali studánku, našli houby

Následně jsme měli v plánu dojít hlubokými brdskými lesy někam k Mýtu. Nakonec jsme v tom svinském vedru skončili opět jen kousek od Hůrek. Hodinu nebo snad dokonce dvě jsme marnili hledáním studánky, která však existuje jen v představách tvůrce mapy. Zachránila nás jiná studánka u chatové kolonie. Na studanky.cz se jmenuje »Pod Bábovkou« a je to nesmírně vydatný pramen vody na grog. Spali jsme kousek od ní. Místo je to pěkné, jen je tam člověk, bohužel, prakticky na dohled od krajních chat rozsáhlé a hlučné chatové kolonie. Při hledání neexistující studánky jsme našli nějaké houby, tak nám z nich Novinář připravil neuvěřitelnou dobrotu prachpouhým spojením s vepřovou konzervou. To jsme si zase jednou pochutnali!

Dokonale připravená ložnice

Přípravě lože jsme tentokrát věnovali velikou pozornost. Za těch pár vandrů jsme přece jen získali již nějaké zkušenosti, a tak dobře víme, jak je nemoudré tuto fázi odbýt. Našli jsme krásně měkoučký plácek s vysokou vrstvou útulné hrabanky. Důkladně jsme odcvrnkali šišky a klacíky, vyzkoušeli poleženíčko a bylo nám jasno, že takové pohodlí jsme ještě nikdy neměli. Kořalečník ovšem se svým poležením až tak spokojen nebyl, a tak švidral po mé plachtě. Vemlouval se mi, že mám krásné poleženíčko a že mám velikou plachtu, že bychom se tam vešli oba. Nechtěl jsem na toho chlapce být hrubý, nechtěl jsem mu říkat, že tu zdánlivě velikou plachtu mám na to, aby mne a moje věci chránila v případě deště, a ne na to, aby mi na ní ležel on a šeptal mi do ucha „Spi sladce, Pavlíku!“ Je to však duše dobrosrdečná, čistá, bál jsem se, aby nezatrpkl, tak jsem ho do svého pelíšku přijal. Taky jsem se trošku těšil na to „Spi sladce, Pavlíku!“

Grogový bowling

Následující neodmyslitelný rituál vaření grogů jsme měli tentokrát zpestřen několikerým nesmělým náznakem krápání. Několikráte jsme hleděli k nebi a kladli dotaz, z čeho že to může pršet, když je jasno. Nakonec to Novináře udolalo a šel si lehnout. Nemohl vědět, že ho ještě čeká němá groteska. My jsme s Kořalečníkem ještě dali hodně grogů, když tu náhle nastal neočekávaný meteorologický jev, který později Novinář nazval »nebeské záchodové splachovadlo«. Znenadání, ze vteřiny na vteřinu žuchlo na zem takové množství vody, že jenom než jsme od ohně doběhli těch pár metrů k pelíšku, již jsme byli promočení. Spacáky jsme měli sice ve žďárákách, takže jsme měli pocit, že nám déšť nemůže nijak zaškodit. Ale špatně se člověku leze do zavřeného spacáku, musí se otevřít, aby se do něj našinec dostal. V tom prudkém dešti sebekratší otevření znamenalo, že se dovnitř dostalo opravdu hojně vody. Další hojně vody jsme již měli ve svém promáčeném oblečení a navíc, jak jsme v sobě měli také hojně rumu, a jak naše spacáky byly hned vedle sebe, ve snaze vlézti rychle do spacáků jsme sami sebe navzájem poráželi jako kuželky na bowlingu, čímž se celá akce nemírně prodlužovala a do spacáků pršelo dál a dál. Když jsme už konečně po hrozných útrapách leželi ve svých spacákách, zabezpečeni již proti další vodě žďáráky, náhle jsem zjistil, jak mám neuvěřitelně přeplněný močák.

Ačkoli jsem se ho chvíli pokoušel ukecat, ať to vydrží do rána, byl neoblomný a vyhnal mne zase do toho hrozného lijavce přívaláka. Jako veliký problém se, po všech těch grogách, ukázalo obutí bot na nohy ožralcovy. Po třech marných pokusech se zjistilo, že se opravdu na jedné noze neudržím. Každý neúspěšný pokus byl zcela proti mé vůli korunován děsivým žuchnutím plnou vahou na bezvládné, těsně vedle ležící Kořalečníkovo tělo. Pokaždé následovalo srdceryvné, nechápající, se vším smířené táhlé zasténání. Něco jako »úháúháúhá«. Nakonec jsem slevil ze svého dobrého předsevzetí jít močit někam jinam a provedl akci na místě. Jen doufám, že má úporná snaha mířit proud jinam než na Kořalečníka – to kukaččí mládě (a nebo do vlastního spacáku) nevyšla naprázdno. Na druhou stranu – ono to v přívalovém dešti nakonec trochu ztrácí na důležitosti.

Nafukovací prkýnko pro přestárlé

Pršelo nepřetržitě celou noc. Akorát, když jsme vstávali, přestávalo. Promočené jsme měli komplet všechno. Oheň jsme ale dokázali rozdělat a uvařili jsme si asi tři čínské polévky. Udělaly nám moc dobře. A ještě dobřeji nám udělala Kořalečníkova vajíčka na cibulce a slanině. Když jsem ovšem na koleně krájel cibulku na kostičky, rozhodl bezpečák výpravy, že do příště musíme sehnat turistické nafukovací prkýno na krájení.

Než jsme vyrazili na zpáteční cestu do Holoubkova, začalo zase mírně pršet, a s přestávkama nás déšť provázel až do konce zájezdu. V obci Hůrky nás potkala rozmilá příhoda – připomínka toho, že bychom se měli začít hlouběji zajímat o písně velkoskladatele Zmožka, a zejména, že bychom si měli zaujatě broukat jeho popěvek „Již mi lásko není dvacet let“. Ptali jsme se jakéhosi obstaróžního penzisty na cestu. On nám dobře poradil a na závěr povídá: „Na vandru, na vandru?! To je hezké. My také jezdíme. Je nás tu pár z obce, taková parta. A také samí staří lidé, jako vy. Tak šťastou cestu!“ ●