třetí pánský pěší: Březen – na Brdy vlezem

Mudlové
versus Keškaři

termín:

23.–25. března 2012

trasa:

Dobříš – Na Prachandě, Nesajrajt (hajali), Kazatelna, Knížecí studánky, Stožec, Nesajrajt (hajali), Dobříš (Slovanka), Hostomice

účast:

Sedlčanský Kořalečník Jíra, Tajčoslav Sítěpán, Jaromíroslav Krokomír, Frantoslav Novinář

Krokomír report:

pátek: 13 000 kr.

sobota: 17 000 kr.

neděle: 9 000 kr.

Teplotní minima:

2 °C

V pátek jsme se podle plánu my tři (Krokomír, Novinář a Sítěpán) shledali na rakovnickém nádraží. Krokomír se samým těšením, že si rychle stříknem jedno v nádražní restauraci celý tetelil. Neměl jsem to srdce mu říci, že ji před pár dny uzavřeli. Ministerstvo drah je totiž nesmírně obětavé a udělalo by na světě cokoli pro to, aby vlakem přestalo jezdit i těch posledních pár pitomců, kteří se stále ještě tvrdošíjně drží. Ostatně nezvěstný strýc Sajrajtoslav už léta počítá, že nejpozději do švestek začnou České dráhy vydávat svůj vlastní časopis. Vlakové čety jej budou zdarma distribuovat ve všech vlakových soupravách a bude se jmenovat: »Jezdi autobusem čůráku«. Pivo se nám tedy podařilo schrastit až na nádraží Praha-Střed.

Z hlavního s námi pak jel v narvaném vlaku výlet třináctiletých skautek. Na nádraží v Dobříši jsme tudíž vypadli z vlaku polomrtví. A Kořalečník nikde. Běžíme tedy na Prachandu a těsně před hospodou se shledáme s právě přibíhajícím Kořalečníkem. Měl ještě uplakaná očička, neboť málem nepřijel. Podobně jako strýc Yoko, stejně tak i jejich rodina vlastní rozsáhlé majetky lesní. A na tento víkend byla vyhlášena rodová brigáda na sázení stromků. Než aby odmítl kamarády a jejich výlet do Brd, ztloukl doma preventivně ženu a děti, poručil, aby na brigádě oddřeli i jeho podíl, a zmizel na Brdy. Takže jsme se mohli těšit z příjemné společnosti tohoto milého chlapce.

Mokří suší

V minutu předpokládaného příjezdu našeho vlaku na Dobříš přišla esesemka od Frenka Zappy, že je ještě v rachotě, a že tudíž tentokrát za námi na Prachandu nedorazí. Ovšem i bez něho bylo na Prachandě veselo. Hudba hrála, byl k vidění i tanec exotů. Vynikající zvěřinový gulášek a ještě vynikajícejší pivínko Lobkovicíček. Drželo nás tam dlouho. V noci jsme vyrazili potmě na kemp Nesajrajt. Cestou sice mírně, ale zato vytrvale pršelo. Výhodu měli ti, co se oblékají do módy holoubkovské. Tak třeba například já. Se svou fantastickou zelenou kazajkou jsem se vůbec nemusel starat o nic. Ostatní, protože se odívají u Diora, Versáčeho a podobných žabařů, se asi po hodině již začínali ošívat a vlhnout.

Naštěstí už jsme byli skoro doma a taky přestalo pršet. A, samozřejmě, známá cestovatelská pravda, že nejlépe našince osuší ešus plný grogu, nám neznámá není. Takže brzy byli chlapci sušejší a sušejší, až byli nakonec prakticky téměř nejsušejší. Je už méně známo, že ještě lépe osuší Hot Toddy. To ale chlapci nemohli večer tušit, že pro ně mám jako překvapení na druhý den připravenou i fláděru Grantsky, abych je mohl seznámit s nevídanou velejemnou chutí tohoto lahodného nápoje. Toto pozvnášející pitíčko jsme ovšem aktuálně konzumovali spíše pod názvem Hot Brdy.

Brambrdy na výletě

Ráno jsme k mému údivu místo vaření oběda jen lehce v rychlosti posnídali a už už nedočkaví Keškaři chtěli mastit pátrat v okolí po keškách. Mně by v podstatě netrápilo, že chtějí keškařit. Jen jsem jako další milé překvapení měl pro ně v batohu asi dvě kila brambor, aby si mohli užít té nádherné chuti brambor pečených v popelu. Kdypak se to člověku přinatrefí!

Protože není zcela opominutelné, jestli s sebou budu celý den vláčet batoh čtrnácti a nebo šestnáctikilový, překvapení jsem vyzradil předem a navrhl, že bych mohl brambory nechat na místě a večer se sem můžeme zase vrátit, přespat a upéci si je tady. Všichni mne ale ujistili, že sem se rozhodně vracet nebudeme, protože chceme poznat nějaká zajímavá nová místa. Tak jsem teda brambory vzal na výlet po brdských hřebenech.

Státní zkouška z navigace

Nejdříve jsme zaběhli pro kešku na Kazatelnu. A to takovým způsobem, že Krokomír prostě poručil krabičce, aby nám stále ukazovala směr na Kazatelnu a my jsme tím směrem prostě šli. Cestou necestou, lesem nelesem. Inu přesně tak, jak je zvyklý cestovat tím svým povětroněm. Když už někteří začínali reptat, mluvit o tom, že historie pak přinesla i jiné způsoby dosahování cíle než přímou čarou, když hovořili o výhodách cest, pěšin, chůze po vrstevnici a podobně, potlačil rebélii tvrzením, že má státní zkoušku z navigace, a že je to takhle nejkratší. Nakonec jsme tam opravdu, oproti veškerému očekávání, živí a zdraví došli.

Na vrchu kazatelna se náš výlet rozdělil do dvou táborů. Kořalečník a Krokomír – ortodoxní keškaři – hledali a našli kešku. Já – nekeškař čili mudl – se na ně jen díval, jak to dělají. Frantoslav, to je tuplmudl, ten se na ně ani nedíval. Taky jsem se keškařů škodolibě ptal, jestli náhodou není v pravidlech keškaření, že nemůžou slídit po kešce, když se nějaký mudl dívá. Jak jako můžou keškařit, když tam vokouněj dva mudlové. Už si ale nepamatuju, co moudrého mi odpověděli.

Frantoslavovy obdivuhodné kousky

Z Kazatelny jsme seběhli po zelené na křižovatku Pod Obrázkem a pokračovali po modré a žluté na Knížecí studánky. Je tam jednak studánka, abychom si mohli nabrat vodu, a jednak je tam keška, aby se mohli keškaři vydovádět. Cestou pod Židovým paloukem Frantoslav žehral na kvalitu své obuvi, zejména na zkrabatělou stélku. Aby vůbec mohl pokračovat v cestě (moc se těšil na další kešky), vyžádal si čas a něco čaroval u potoka. My jsme zatím o kus dál odpočívali a vyhřívali se v nádherném slunečním počasí. Na první jarní den až překvapivě letním. Jelikož si mezitím v potoce cachtal nohy a kdovíco všechno, říká se tomu místu od té doby Františkovy lázně. Vůbec je hezké, až dojemné, jak obětavě se Frantoslav staral o to, abychom se dobře bavili.

Když už jsme se vychechtali dosyta jeho povedené taškařici ve Františkových lázních, obveselil nás bystře svou nepředstíranou ztrátou mikiny. Mezitím jsme došli na Knížecí studánky a tam se zase vytasil s perfektní sadou gagů. Šlo o jakýsi videoklip bez hudby. Začalo to tím, že delší čas hleděl zádumčivě a hlubokomyslně do nitra své pravé boty. Tento výjev vystřídal zdánlivě nesouvisejícím kouskem iluzionistickým, kdy překvapivě vytáhl z klobouku místo živého králíka celou včerejší Mladou frontu. Když potom vytáhl nůž a žádal psací potřebu, začali jsme se trochu bát.

A když tou tužkou začal obkreslovat svoje chodidlo na tu Mladou frontu, tak jsme se začali bát o něj. Na závěr se vše vysvětlilo. Chtěl nás zase jen pobavit. Nožem vyřízl z novin improvizované vložky do bot, nacpal je na zkrabatělé stélky a už se těšil na další kešku. Od té doby se mu říká Novinář.

Všechny kešky našel mudl

Nerad bych zapomněl vyzdvihnout, jak hluboce keškaři přemýšleli o mojí poznámce, zda je vhodné keškařit před mudly. Nejspíš si řekli, že je to fakt blbý, ale zároveň si pomysleli, že když už tak už, a dovedli celou záležitost k dokonalosti. Okolo zbývajících kešek (na Knížecích studánkách a na Stožci) se motali tak nemotorně a bezvýchodně, že jim je musel ukázat mudl (já). Může to však souviset i s tím, že nejsou v oboru až tak talentovaní.

Brambrdy děkují

Cestou za další keškou na Stožci, ale i předtím se nám často vybavovala příhoda ze včerejšího večera, kdy nás na požádání vyfotografovala v noci cestou z hospody na dobříšském perónu paní výpravčí. Varovala nás, ať na hřebeny nechodíme, že už se tam nevejdeme, kolik tam dneska šlo lidí. A měla pravdu. Bylo tam lidí jak na Václaváku. Taky jsme raději ze Stožce už pokračovali po neznačených cestách. Tam už byl opravdu klid a nepotkali jsme vůbec nikoho.

Večer jsme zase dorazili na Nesajrajt. Vyndal jsem brambory, poděkoval jim, že mi dělaly celý den společnost. Ony byly velmi rády a poděkovaly zase mně, že jsem jim před zpopelněním ještě udělal takovou krásnou vycházku. Já jsem byl rád, že byly rády, protože jinak bych si musel připadat jako idiot, že jsem je s sebou celý den tahal pro nic a za nic, když jsme večer beztak skončili zase na Nesajrajtu.

Neděli už vezmu zkrátka. Uvařili jsme si. Nedá se říci, že by se nám to tentokrát nějak zvlášť vydařilo. Novinář okouzlil nápadem s polentou. Tuhle fintu asi ještě využijeme, ale bude se to muset kapánek dopilovat. Seběhli jsme do Dobříše, kde měl Kořalečník – tramp automobilový – automobil. První nás uvítala hospoda Slovanka. Dobrá byla. Pak nás Kořalečník převezl autem do Hostomic, čímž nám, zlatíčko naše, ušetřil dvě hodiny jízdy vlakem přes Prahu.

Navštívili jsme kouzelnou restauraci (mohla se jmenovat třeba Záložna nebo tak něco) s ručně psaným jídelním lístkem a nevídanou hustotou a výdrží pěnové čepice na pívě. Nakonec jsme skočili do vlaku a jeli přes Beroun domů. Tam jsme v potemnělé začouzené čekárně natrefili Ládu Šiku, an se vracel z výletu vlakem po Španělsku. ●