druhý pánský pěší: Brdy – Neskenon

Bez sekerky není grogu

termín:

18. a 19. února 2012

trasa:

Dobříš – Na Prachandě, Nesajrajt, Neskenon, Dobříš – Na Prachandě

účast:

Sedlčanský Kořalečník Jíra, Tajčoslav Sítěpán, k audienci přijat Frenk Zappa

Teplotní minima:

so/ne: 0 °C

Jak tak často začíná kapitola předodjezdovými zajímavostmi, i tentokrát chce se psát, že zajímavý byl již popud k výletu. Cestou z Rabštejna jsme sice věděli, že musíme »pánské cyklistické pěší« dělat častěji, abychom jich cestou na rozptylovou loučku vůbec ještě pár stihli, leč stejně jsme jenom dřepěli doma a žádný výlet neplánovali. Nerozvážně jsme uvážili, že zimní období je nade vší pochybnost pro hodnotné zážitky turistické jalové. Ba snad i nebezpečné.

Do mínus 25 nejedem

Někdy v té době přišlo upřímné a potěšující pozvání od Vokouna. Pořádal totiž výroční oheň k nedožitým Houlovým šedesátinám na trampském kempu Neskenon. Byli jsme překvapeni, jak by mohli trampové snésti mezi sebou masňáckou pakáž, ale když jsme pochopili, že Houla to tak chce, rozhodli jsme se pozvání přijmout. Všichni jsme se hrozně těšili, ale když jsme zjistili, že podle předpovědi nás čeká až 25 pod nulou, velmi jsme vychladli a rozhodli se výlet odložit. Za pozvání jsme poděkovali a zůstali doma.

Jen co kruté mrazy opadly, vyrážíme

Mezitím jsme posháněli pořádné spacáky a na Neskenon, kam jsme byli před 14 dny pozváni, jsme tedy vyrazili nyní, za teplot okolo nuly, s mírným zpožděním a sami, bez hostitelů. Prostě podívat se, kde jsme to vlastně nebyli. V sobotu 18. února jsme se sešli já – Tajčoslav a sedlčanský kořalečník Jíra v restauraci Na Prachandě. Dali jsme dvě a zatoužili vidět dobrého kamaráda Frenka Zappu. Měli jsme totiž dojem, že možná, pokud tedy nebydlí v Mníšku, bydlí právě v Dobříši. Začali jsme ho tedy vábit do námi obývaného zařízení esemeskou z neznámého čísla zasílanou: „Peraku, koukej se zvednout od kavy a moucniku a peruj do restaurace Na Prachande. podpis: Tajemny ctitel“.

Dočká se Tajemný ctitel?

Oba jsme se s Jírou tetelili radostí, jak bude Frenk bloudit po tomto rozsáhlém podniku od hosta k hostu (a bylo tam v tu dobu polední řácky naděleno) a bude si hlavu lámat nad tím, který z těch voteklých ksichtů je asi ten Tajemný ctitel. Abychom ho mohli celou dobu pohodlně sledovat v této bezvýchodné situaci, vybrali jsme si bezodkladně židle strategicky umístěné. Radost jsme sice měli, když přišel, že přišel, co ale říci slušného k tomu, že zamířil bez zaváhání rovnou k nám – snad jen tu frázi o tom vypáleném rybníce. Fuj, hanba!

Trampský kemp nenašli

Pivínko a Frenkova vstřícná nátura nás v krmelci pozdržely o chvilenku déle, než jsme si původně malovali. Čili, ač nás vyprovodil nejkratší cestou k »výpadovce« na Neskenon, stejně jsme tam někam, kde se měl kemp nacházet, dorazili až za tmy a naděje na jeho nalezení jsme vzdali. Vybrali jsme nádherné místo u totálně zamrzlého potoka, ubytovali se tam, rozdělali oheň, sedli si a užívali si té nádhery, polévaje ji grogem, až do čtyř do rána. Korunu našemu nádhernému rozpoložení nasadila zpráva od mojí Janičky, která zjistila, že vlastně právě my jsme tam přesně na Houlovy šedesátiny, neboť oheň trampů se konal 14 dní před termínem. Houlouši, děkujeme. Vím, žes tam byl s náma a všechno nám organizoval k naprosté dokonalosti.

Spacáčky byly nesmírně útulné a do usínání se nám neustále vracela otázka, jak jsme si mohli, volové, myslet, že to v zimě není krásný! Jak to tak venku chodí, i nejzatvrzelejší spáč je vzhůru okolo sedmé. Moc jsme toho nenaspali, zejména Jíra ne, neboť ve strachu, aby v noci neumrzl, se navlékl tak, že horkem vůbec neusnul. Inu, to se někdy stává, že to jeden přepískne.

Kluci, nezmokněte!

Ještě večer jsme dostali velmi milou a potěšující zprávu od Frenka, že nás jeho Sašenka zve druhý den na oběd. Jídlo zvolila příznačně – trampský kotlík. Brzo ráno přišla další kouzelná esemeska od Frenka: „Nevim, jak na hrebenech, ale tady prsi. Nechcete dorazit hned? A pokud tento konec vyletu nepovazujete za potupny, nekam pro vas dojedu.“ Jak jsme se zprávě vysmáli, si ani náš zlatý Frenk nezasloužil. Velkoryse odpověděl: „…jsem si myslel, ze ten navrh neprojde!“

Esemeskování s Frenkem bylo půvabnou kulisou hlavní činnosti dopoledne a tou byla příprava sňoběda, což je totéž co anglický brunch, čili něco mezi snídaní a obědem (breakfast – lunch). Bylo to něco mezi gulášem, brokolicovou polévkou a sýrovou omáčkou. Zážitek slovy nesdělitelný. Jen snad jedna drobná pikantérie je popsatelná, a sice, že kostičky na másle osmahlé cibulky do základu byly velikostně srovnatelné s kostičkama brambor, které jsme zároveň vařili v druhém ešusu.

A přece jsme ho našli

Jen tak mimochodem jsme byli naplněni nevýslovným štěstím z toho, že jsme hledaný trampský kemp Neskenon nenašli. Jednak se nám naše místečko (nazvali jsme ho stylově kemp Nesajrajt) líbilo natolik, že jsme nevěřili tomu, že by jejich kemp mohl být krásnější. A pak, taky jsme v koutku duše doufali, že nám to nedá, budeme se snažit ho někdy příště přece jen najít, což nás do tohoto krásného kouta přivede ještě jednou. A o to šlo.

Inu, jak to tak chodí, když jsme si již sbalili a vyrazili na zpáteční cestu do Dobříše za Frenkem, ve chvíli, kdy jsme již po něm ani nepátrali ani netoužili, kemp Neskenon jsme našli. Těžko by bylo ho nenajít, když byl asi 50 kroků od našeho.

Tajemný ctitel opět řádil

Pozvání na oběd jsme přijali, ale ouha, přesto jsme se na něj nedostavili. Brdské lesy nás odlouply do města až v době, která se k obědu až tak nehodí. Tak jsme alespoň Frenkovi znovu poslali tu hezkou esemesku o tom tajemným ctitelovi. A vida, kouzlo opět fungovalo – kde se vzal tu se vzal, rázem Frenk zase s námi v hospodě. Ještě nám, koloušek, přinesl vejslužku. A zazvonil zvonec, a pohádce byl konec. Čtyři a půl hodiny vlakem přes Prahu domů. ●