Pánský cyklistický zájezd 2007

Co všechno se dá zažít na Krakovci

termín:

květen nebo červen 2007

trasa:

Lubná, Krakovec, Čistá

účast:

Tajčoslav Sítěpán, Sajrajtoslav Termínátor, Marčéloslav, Frantoslav Novinář, Yokoslav

Vždycky jsme toužili vzít si s sebou na pánský cyklistický zájezd strýčka Zuby. Nikdy se nám to zatím nepodařilo. Jen v tomto ročníku jsme zaznamenali částečný úspěch. Byl nás takzvaně vyprovodit. To znamená, že jsme jeli přes Lubnou a on s námi poseděl před lubenskou hospodou. Pár piveček s námi uloupl a my pak vyrazili přes Senec na Krakovec. Myslím, že cestou jsme do sebe ještě něco cákli v Krakově a poměrně pozdě jsme dorazili do hospody na Krakovci. Pan hostinský, jakmile nás uviděl ve dveřích, okamžitě nás důrazně upozorňoval, že žádné velké dovádění nebude, že nám dá jedno pivo a jde se bydlet. Doslova řekl: „Nemyslete si, že tu s váma budu vysedávat do šesti! Ráno jdu do práce.“

To jedno pivko…

Rozhodně jsme toho dobrého muže nechtěli týrat, a tak jsme vděčně přijali jeho nabídku na jednu rundu a na zbytek noci jsme si nechali pivínko načepovat do několika petek. Ostatní hosté se již také pomalu trousili z hospody, a tak už jsme byli s hrozným ortelem smířeni. Najednou vidíme, jak Sajrajt vyskočí od stolu, jako bodnutý vosou a něco řeší s nějakýma dvěma pobudy v trampských kostýmech. Žádný z atributů nepostrádali, dokonce ani liščí vocas na klobouku nechyběl. A nepamatuju si to zcela přesně, ale myslím, že jeden z nich měl dokonce místo hlavy kotlík.

Sajrajt násilníkem

Protože to zrovna nepřipomínalo dojemné setkání spolužáků z lycea po dvaceti letech, šli jsme se podívat zblízka na tu různici, protože už to vypadalo, že asi bude zapotřebí nějaké hrubé záplaty na hrubý pytel. Sajrajt se jim totiž snažil vysvětlit, že ta piva, která si odnášejí z hospody, platil on, a že tudíž to budeme my, kdo je bude pít, ne oni. Tuponi zase jemu vyprávěli hezký příběh o tom, že jsou to jejich piva, a jestli jim je hned nedá, že mu ukopnou palici. Byli to opravdu puncovaní kreténi a jsem přesvědčen, že jim pivo ani nechutná, a že ho ukradli jenom proto, aby se rychle našel někdo, do koho by mohli tlouci. Byli jsme sice čtyři na dva, ale v podstatě byli v přesile oni, protože to byli doopravdický řimbabové a agresivní trénovaná hovada. U pasu měli řácké dýky. V kombinaci s jejich naturelem působily opravdu zlověstně.

David a dva Gorilášové

Zatímco jsme se všichni čtyři hluboce zabývali otázkou, má-li tato šlamastyka vůbec nějaké řešení, přiskočil fantastický pan vedoucí, oba tělnaté dementy jediným sofistikovaných šťouchnutím tento střízlík vystrčil ze dveří, zabouchnul, zamknul a bylo po problému. Tělesnou výškou jim dosahoval asi tak po prsa. Duchem, samozřejmě, oni jemu ani po kotníky. Ještě dnes před panem vedoucím v úctě smekám. „Teďka kluci nikam nechoďte, voni tam na vás určitě čekaj’. Dám vám ještě jednu rundu,“ dovršil naše ohromení tento velikán restauračních služeb. Okouzlující, asi dvacetiletá tučněna spustila na jukeboxu skladbu Borůvková a atmosféra v podniku se obrátila o stoosmdesát stupňů. Skladba nás pak provázela celou noc, neb tučněna ji celou prostála u automatu a svou zamilovanou skladbu pouštěla sobě a svému milému jednorukému banditovi znovu a znovu a znovu. Bodejť ne, vše platil její čerstvě zamilovaný, asi padesátiletý nápadník.

Sarka Farka továrník

Je moc hezké, že pan hostinský si nesere do držky, a do puntíku splnil to, co si na začátku předsevzal: nevysedával tam s náma do šesti, ale do čtvrt na sedm. Frantoslav tedy odešel mnohem dříve, zalehl pod hradní most a spinkal. Pan hostinský měl ještě nad ránem další možnost prokázat velikost svého charakteru v dalším neuvěřitelném výjevu. Když jsme platili asi šestisetkorunovou útratu, najednou vyskočil zpod stolu ukrytý občan, majitel továrny na okna, vytrhl Sajrajtovi z ruky celý vějíř bankovek, které právě podával hostinskému, a utekl z hospody. Asi minutu jsme všichni stáli s otevřenými hubami. Nějakou dobu jsme si říkali, jo, perfektní fór, neboť jsme pořád věřili, že to byl opravdu fór, že se pan továrník za chvilku vrátí, dá prachy zpátky a řekne – to byla prdel, viďte… No, nic takového se nestalo. Tak jsme dali prachy znovu dohromady, ale pan vedoucí velkoryse pravil: „Nechte to kluci, já si to s tím blbcem vyřídím.“ Bylo na místě padnout na kolena a líbat panu vedoucímu ruce za to všechno. My jsme to ale neudělali, poděkovali, rozloučili se a velmi pospíchali – my do spacáku, pan vedoucí do práce.

Nechrápej a šlapej!

Že jsme se do spacáku těšili úplně strašně, se rozumí samo sebou po tom všem, co jsme zažili. Potichoučku jsme se plížili do naší ložničky pod mostem. Hezky ohleduplně, abychom nevzbudili Frantoslava. Jaké to bylo zděšení, když jsme ho viděli, jak akorát roluje spacák do futrálu. Připnul ho ke kolu a »ohleduplně« zavelel: „jedem!“ Jeden z nás se rozplakal, jiní mumlali vulgární výrazy a jelo se bez hajala do Čisté. ●