Pánský cyklistický zájezd 1998

Já, Sajrajt
a sto polívek

termín:

květen nebo červen roku 1998 plus mínus rok

trasa:

Jisté je jen tolik, že jsme přes Nezabudice dojeli do restaurace U Jezzu

účast:

Tajčoslav Sítěpán, Sajrajtoslav Termínátor

Byl to jeden z těch prvních pánských cyklistických zájezdů. Řekněme, že třeba 1998 nebo tak něco. Některý ty ročníky byly sice krásný, ale v paměti se detaily neuchovaly, protože bez záchytných bodů různých natropených vylomenin se krása sama o sobě nedochová. Musí být pověšená na nějakých těch skobách hluboko zaražených. Toho roku jsme pár opravdu mocných skob zaťali a to tak, že věru hluboko.

Jak to tak už dávno víme, nemá smysl se honit za kvantitou, podstatná je kvalita. Takže jsme nežehrali, že toho roku jedeme jen sami dva se Sajrajtem. Stejně, jako jsme se nestarali o to, jaké je počasí. Starali jsme se jen o to, abychom nezapomněli jít těm zážitkům naproti. Začátek výletu se mi nevybavuje, protože silnější zážitky prostě přebijou ty méně silné, ač jsou třeba taky hodnotné. Jen bych řekl, že jsme asi jeli přes Pavlíkov a Všetaty (čerti vědí, jestli v té době již existovala křivoklátská cyklostezka). Možná jsme se stavovali i na Velký Bukový, kterou ale od té doby trestuhodně zanedbáváme! Čili suma sumárum již nějaké tři čtyři hospody jsou za námi a my přijíždíme slavnostně ke Šlahounkům do Nezabudic.

Protistátní polévka

Restaurace v té době byla jinými hosty navštěvována již jen sporadicky. Já sem ovšem jezdil rád, protože ve srovnání s Rozječíkem a Jezzem, zde byl božský klid a kuchyně byla překvapivě kvalitní. Zejména miloval jsem zdejší hovězí bujón s vejci, což jsem Sajrajtovi neopomněl vyzdvihnout. Samozřejmě po druhém pivečku přichází chvíle pro hovězí bujón s vejcem. Kromě toho, že samo o sobě je to božské jídlo, mluvilo pro něj navíc i to, že v té době, a myslím, že ta doba trvá podnes, již byl hovězí bujón na jídelníčku restaurací opravdu jen velmi vzácným hostem. Navíc, byl-li již hostem na jídelníčku, pak byl rozhodně bez vejcete (syrového), neboť po vzoru pravidel evropské unie se věřilo, že syrové vejce v polévce představuje takové hrozné nebezpečenství, že je schopno naráz usmrtit snad celé národy. Takže tato polévka byla uznána protistátní a tedy zakázanou. Ledaže by se to vejce v ní mírně povařilo, ale to jíst – jistě sami uznáte – je dechberoucí trapas. Pámbu zaplať se zvěst o smrtonosnosti polévky zatím do těchto končin ještě nedonesla, a tak jsme si ji bystře objednali i s tím syrovým vejcetem. Protistátní polévka nás svou konejšivou chutí a všeobecně blahodárnými účinky natolik oslovila, že jsme si ji zflekuhned objednali ještě jednou. A po několika dalších pivečkách potřetí. Pak jsme se s obsluhou již dojemně rozloučili a vyrazili směrem na Jezz. Asi tak 200 metrů od hospody jsme dospěli k názoru, že nutně potřebujeme ještě jeden bujón, a tak nás měli za chvíli na lokále nazpátek. Byli jsme tam toho dne jediní hosté, a tak obsluha bujaře slavila náš návrat. To jsme neomylně poznali podle jejich kamenných výrazů ve tvářích.

Inu nakonec jsme přece dorazili na Jezz. Protože jsme byli kapánek unavení, tak sotva jsme slezli z velocipédů, hned jsme si vedle nich na zemi na chvíli kluncnuli. Interiér restaurantu U Jezzu tedy na nás ještě chvilku čekal, ale krátce po jedenácté večer jsme čiperně vyskočili a vklouzli do lokálu. Ještě pořád byl neuvěřitelně napěchován. Jak to v té době bývalo – nejen, že byly plně obsazené všechny židle, ale i se postávalo mezi stoly. Zázrakem, jaký se může odehrát jen na Pánském cyklistickém zájezdu, jsme našli u jednoho stolu dvě volné židle. Byl to ten vedle baru, okolo kterého se chodí na hajzlíky. Seděli tam nějací mladíkové, a byli poměrně sympaticky vyhlížející, byli-li tedy vůbec vyhlížející.

Sto piv

Měli jsme pocit, že si s nimi velice hezky povídáme. Nicméně, musím říci upřímně, že to byl opravdu nic než pocit, neb ani oni ani my jsme tou dobou již v artikulaci zvuků nebyli žádní přeborníci. Tak jsme se na sebe jenom tak přihlouple usmívali, ale ono je to kolikrát nad všechny hlubokosáhlé rozhovory. První jakž takž artikulovaný projev jsem od nich slyšel, až když šla okolo Petra (hospodská). Ten, co z nich byl nejmilejší a nejstřízlivější, jí povídá: „…ště …dno! …sim“ My jsme netušili, ale Petra měla jasno a tlumočníkovala pro nás: „Ještě jedno prosím.“ Pak ten chlapec ještě dodal: „…likště“. Jak jistě chápete, bylo to „kolik ještě“, a byla to votázka. Petra nepochybně zodpovídala tuto otázku již mnohokrát před naším příchodem, tak promptně zareagovala, koukla na jejich lístek a ukázala mu pět prstů. Se zapeklitou situací nás poté seznámila.

Chlapci měli maturitní večírek a povzbuzeni svými obdivuhodnými výkony z odpoledních hodin se snažili vytvořit bez podvádění účtenku se sto čárkami. Nevíme, kolik se jich původně na tomto úctyhodném výkonu podílelo, ale v tuto chvíli byli u stolu tři, a jakous takous budoucnost bylo možno přisoudit jen dvěma, protože třetí byl v tu chvíli spíše než pijákem již jen ekvilibristou a přeborníkem v udržení se na židli. Nádherné bylo ovšem to, že i v tomto stadiu byli všichni tři naprosto pohodoví a bezproblémoví společníci. Strašně rád bych ty kluky ještě někdy v životě potkal.

Moc jsme těm klukům jejich předsevzetí záviděli, věděli jsme, že v tomto se jim již nemůžeme rovnat. A to zejména proto, že jsme si pivínka nepočítali. Nicméně výzva to byla, a tak, abychom alespoň něčím ohromili, jsme si objednali další polívky. Tam určitá naděje na rekord nepopiratelně byla.

Kam s pavoukem

Když se nám kluci už trochu okoukali, začali jsme si zase uvědomovat sami sebe a svůj vlastní stav. Všiml jsem si také, že jsem nevhodně umístil batoh se spacákem, že o něj chudák personál zakopává. Uklidil jsem jej tedy. Taky jsem koukal, že mi na stole překážejí takový ty spojený gumicuky, co se jim někdy říká pavouk. Předtím jsem s ním měl připevněný batoh k nosiči. Teď na stole se mi pavouk ale stal neřešitelným problémem. Na stole mi překážel, bral jsem jej do ruky omylem místo piva a tak. Strčil jsem ho do kapsy kraťasů, ale to bylo nepohodlné, protože jeho zmuchlanina je značně bachratá. Spásná myšlenka na mne padla, když se mi při pohledu na pavouka vybavily dévéťácké šňůry, ale chyba byla zase v tom, že jsem na triku ani po velmi důkladném ohledání nenašel žádné výložky, a tak nebylo ten háček na konci gumy zač zaklesnout. Nakonec mne napadlo, že si ho můžu omotat kolem pasu místo opasku. A to jsem taky udělal. Teď jsem se mohl spokojeně napít a odpočnout. V tom dobře známém typu záklonu mi padl zrak na toho chlapce, který se vyznačoval mistrovským komíháním na židli.

Aby držel na židli

Protože jsme své nové kamarády považovali vzhledem k jejich vytýčeným metám za svůj vzor a tím pádem i svého druhu za předobraz naší blízké budoucnosti, přehodnotil jsem svůj vlastní nápad s improvizovaným opaskem a přetvořil pavouka na improvizované bezpečnostní pásy, kterými jsem se důkladně připoutal k židli. Sajrajt uznale pokýval hlavou a záviděl, jak dobře mám svou blízkou budoucnost posichrovanou.

Celá hospoda jela »na plný výkon«. Byli jsme spokojeni, že jsme tam, kde »to žije«. Povídat jsme si v tom nesnesitelném řevu nemohli, a tak jsem jen švidral po ostatních hostech. Líbil se mi chlapec po mé levici. Vysoký maturant, očička mu svítila, zamilovaně hleděl na svůj půlitr a hluboce přemýšlel o tom, zda té stovky dnes dosáhnou. Celá situace jej tak rozněžnila, že zatoužil tuto komorní atmosféru podtrhnout zapálenou svíčkou. Darmo přemýšlet, kde ji naráz vzal, odněkud ji prostě vytáhl a zapálil. Teprve teď ho zastihla otázka kam s ní, inu nakapal vosk doprostřed popelníku a postavil ji tam. Brzy na něj Petra ukazovala, že se jí to nelíbí, a ať ji tam nedává. Byl to chlapec poslušný, sice nechápal proč, ale, jak to tak páni dělají, když dámy poroučejí, nic nenamítal, o ničem nepřemýšlel a hned svíčku zase vyndal.

Kam se svíčkou

Co ale teď s ní? Delší dobu byl hluboce pohroužen do této otázky. Nevěděl. Jak se tak při usilovném přemýšlení člověk často drbe za uchem, narazil rukou na klobouk na své hlavě, o kterém ani nevěděl. Jaká úleva! Už to má, levou pěstí bouchnul shora do klobouku, aby vytvořil vpouklinu, jaká byla u zakázaného popelníku. Do ní doprostřed nakapal, stejně jako předtím, vosk, aniž by smeknul, a do toho pak postavil svíčku. Ač jeho motorika již silně připomínala značně pokročilého parkinsonistu, nějakým zázrakem se mu to povedlo a svíčka tam fakt držela a dokonce i hořela.

Po tomto obdivuhodném výkonu si dal zasloužený doušek a zároveň si uvědomil nadměrný tlak močového měchýře. Začal se zdvihat, o svíčce na hlavě tou dobou již dávno ani nevěděl. I já jsem si uvědomil, že by mi výlet na toaletu taky ulevil, čili jsem se rovněž zdvihl. Jaké bylo moje překvapení, že spolu se mnou vstává i moje židle typu Thonet! Chtěl jsem si ji sundat, ale jako naschvál se mi nedařilo najít konečky gumicuků, a tak jsem usoudil, že je to vlastně skvělý, protože v takhle naducaný hospodě člověk hnedka o židli přijde, ledva se zvedne. Já ale ne, protože ona půjde se mnou.

Pisoární zář nad ztopořenou židlí

Cestou k záchodu mne mírně udivilo, že rozumím, co si povídají kuchařky ve dveřích kuchyně. Jedna povídá: „Tyvole podívej, to si eště neviděla!“ Druhá jen mávla rukou a povídá: „Tady mě už nemůže nic překvapit, po těch letech“. Nakonec se přecejen otočila a zíraje na nás vydechla: „Šikriste tak to se fakt nevidí.“

Jako dítě jsem býval často tázán, zdali mám v prdeli vánoční stromeček. Tázající tím chtěl vždy sdělit, že jsem nezavřel dveře, a že by se mu zamlouvalo, kdybych je zavřel. To jsem však málokdy učinil, neb mne ta situace pokaždé znovu udivovala a hned jsem si ji představoval. Jaké to asi je, když má někdo v prdeli vánoční stromeček? Říkal jsem si, že když ten vánoční stromeček má v té prdeli, že tam asi někde blízko musí být taky dárečky. Takže to vlastně musí být perfektní. Vánoční dárečky, mě vždycky zajímaly! No a teď jsem vlastně konečně něco podobného zažil. A je fakt, že s židlí u prdele se dveře prakticky nedají zavřít. Zvlášť ne na Jezzu, kde je ta chodbička fakt miniaturní. Asi se hospoda nějak ztišila, jsem si říkal. No, ztišila. Úplně zapomněli mluvit, protože všechny hovory převálcoval výjev, jaký asi dlouho neviděli. Ohlídl jsem se doleva, směrem k lokálu a skrz ty nezavřený dveře vidím od pisoáru snad půlku hospody, která se nahrnula do chodby, aby dobře viděla na ten výjev, kdy dva páni chčijí do pisoáru, jeden má na prdeli židli a druhému svítí svíce posazená na klobouku. Taková drobná satisfakce za to, že málokomu z nich se poštěstí uvidět polární záři, tak alespoň taková malá pisoární zář. ●