Pánský cyklistický 2011

Největší lesní kruháč v Evropě

termín:

13.–15. května 2011

trasa:

Nový Dům, největší kruhový objezd lesní, Lebeda, Lišany, Olešná, Šanov, Václavy, Šanov, nádražní restaurace Rakovník

účast:

Sedlčanský Kořalečník Jíra, Jaromíroslav Krokomír, Tajčoslav Sítěpán, Sajrajtoslav Termínátor, Marčéloslav

Jak rádi se na Pánský cyklistický zájezd scházíme na Novém Domě. V posledních letech patří spolu s hospodou na Tatranu ke startovacím stálicím. Tento ročník, odhadem asi tak patnáctý, jsme rovněž odstartovali zde, v hospodě U Dobroty. Vzhledem k tomu, že jsme v jeho průběhu netropili žádné extra zaznamenání hodné vylomeniny, mohl málem dneska patřit k těm několika »zapomenutým«, které nejsme schopni zpětně převyprávět. To se málo ví, ale, nežli vyprávění typu – seděli jsme s partičkou sympatických lidiček a bylo nám hezky, hřálo nás to u srdíčka – je furt lepší vyprávění žádný. Kdo nemá, co říct, ať mlčí. Jenže pozor, nejspíš asi opravdu tichá voda břehy mele. Tento pánský cyklistický zájezd byl, z dnešního pohledu, nade vší pochybnost přelomový. Nesmrtelný se stal tím, že ukončil ta jalová léta, kdy jsme s klucíma společně jezdili ven jen jednou za rok. Fuj, to byly hrozný roky, když si tak na to dnes vzpomenu.

Třeštiprdlo s automobilem

Věta o tom, že jsme netropili žádné extrovní vylomeniny je sice krásná, tak úplně třeskutě pravdivá ale není. Nebo snad i je, ale netýká se Marčéloslava. Ten se tedy s jednou opravdu nevšední vylomeninou vytasil. V minulosti se již jednou stalo, že na pánský cyklistický zájezd dorazil v pátek na Nový Dům na motorce. Letos, aby to přebil, dorazil na cyklistický zájezd dokonce automobilem. A ráno, když jsme se na trávníku před krásnou hospodou u Dobroty probouzeli, již ho nebylo, již byl v rachotě. My jsme se potěšili vlastní prozíravostí, neboť se na nás již usmívaly lahváče v noci pro tuto příležitost zakoupené. Hádky o to, kam vyrazíme, nám překazil Krokomír ráznou větou, že to má promyšlené, a vzal nás na vzácné a nedoceněné místo kousek za Novým Domem. Jde o největší evropský kruhový objezd lesní. Kdo neviděl, neuvěří. Odtud nás provezl po krásných nových asfaltkách v luženských lesích, o kterých jsme neměli ani tušení. Chtěl nás vyplivnout v Lebedě, což se mu ale nepodařilo, neboť vzhledem k jakémusi parnímu víkendu v železničním muzeu se tam už nevešel ani plivanec, natož pět statných samců. Popojeli jsme tedy neprodleně o kousek dál – k lišanské sokolovně. Božský klid byl nám odměnou. Okouzlující hostinská nám doručila snídani. Paní byla zhruba ve stejné kondici jako my, soudě podle toho, že, ač nabídla výběr toliko ze dvou jídel, přesto se jí nepodařilo ani v jenom případě trefit se přineseným zbožím do objednávky hosta. Hosté ovšem byli i tak spokojeni.

Myslivec osvoboditel

Odtud nás Krokomír opět překvapil neuvěřitelnou znalostí každé zapadlé stezičky a vyklopil nás v nádherném areálu v Olešné na Březňáka. Zde nám Sajrajtoslav upadl do trudnomyslnosti a na cestu pravou ho vyvedl Myslivec, alkohol to s lidskou tváří. Doposud se neznali. Bylo to ale dojemné setkání. Mne to poznamenalo na celý život. Od té doby s sebou vozím na každý výlet placatku Myslivce pro svého milého Sajrajtečka. Zbytečně, on s námi už téměř nejezdí.

Nevídaný zážitek jsme v Olešné měli z jedné věty, která v českých pohostinstvích není ke slyšení zrovna často. Jde o odpověď na otázku: „Máte tu něco k jídlu?“ Bezkonkurenčně nejoblíbenější odpovědí ve venkovských hostincích je holá věta: „Nemám“. Tu jsme ale od olešenské šenkýřky neslyšeli. Neslyšeli jsme ani tu druhou nejfrekventovanější: „No, mám tu…“ Slyšeli jsme tuto nezvyklou, uchu lahodící: „No, mohla bych vám UDĚLAT třeba…“ To je bomba co? A co víc, ještě to korunovala tím až šokujícím větným předmětem: „srnčí“. No, co se na to dá odpovědět?!

Z třeštiprdla hoteliér

Další cesta nás vedla lesem nad Olešnou, kde nás zcela vykolejil asi tak stometrový úsek zgruntu nové asfaltové cesty, taková dálnice od trnky k šípku. Z důvodů dnes již neznámých jsme se nezastavili v Senomatech v žádné hospodě a jeli jsme rovnou k Netrhovi do Šanova. Zde se odehrála drobná příhoda, která ale zanechala na Krokomírovi trvalé následky. Další jedinec nám upadl do trudnomyslnosti. Tentokrát to byl Kořalečník, a Myslivec neúčinkoval. Naříkal, že ho pálí žáha. Vysvobodil jej až milý dárek z kuchyně – trocha jedlé sody. Od té doby s sebou Krokomír vždy vozí tablety Rennies pro svého milého Kořalečníčka. Zbytečně, zatím jej to nepotýralo.

Ještě než se mu po sodě ulevilo, projevil své poslední přání – vidět Krakovec. Vzali jsme to tedy ze Šanova do Kačabáru ve Václavech. Odtud je to na hrad už jenom kousek. Začalo ale vydatně pršet, Krokomíra nám unesl maskovaný únosce v šedivém Fordu S-Max. Dobrotivý strýc Marčéloslav, který se tu opětovně po šichtě připojil k nám – tentokrát už na velocipédu – nabídl možnost přespat v jeho bezmála již dostavěném domě v Šanově, a tak jsme jeho pozvání přijali. Strýc Sajrajtoslav nám opětovně upadl do trudnomyslnosti, Myslivce jsme však už neměli, a tak mu nebylo pomoci, zůstal doma. My jsme museli do hospody sami. A byl to krásný večer, neboť nám do cesty Taťka přihrál diskotéku. Tak nádherné výjevy se nevidí často. Trochu jsme si připadali jako u orloje. Naše poloha ve výčepu byla vysloveně strategická. Všichni účastníci diskotéky si chodili do výčepu pro nápoje. Takže se v pravidelně nepravidelných intervalech otevíraly dveře ze sálu a jako na orloji se objevovaly neuvěřitelné figury, které takto sebevědomě až pyšně defilovaly před našimi zraky. Nemohli jsme se vynadívat. Také jsme zůstali až do konce představení, kdy Smrtka tahá za řetízek zvonce.

Ráno už nebylo co vymýšlet. Marčéloslav už byl vlastně doma a Sajrajtoslav domů pospíchal. Sbalili jsme se a jeli do Rakovníka lapit nejbližší vlak na Nové Strašecí. V okresním městě v nádražní restauraci jsme (Sítěpán, Termínátor a Kořalečník) domluvili s definitivní platností, že jednou za rok na kola je málo, že hned po prázdninách vyrazíme na PĚŠÍ vandr na Rabštejn. Neboť pěšky je to stejně nejlepší. Jak to domlouvání probíhalo však popišme až v příštím referátu, neboť právě »tady a teď« se vlastně začal odvíjet už příběh dalšího výletu. ●