Pánský cyklistický zájezd 2009

Žatec? V noci?
Proč ne!

termín:

květen 2009

trasa:

Tatran (nehajali), U Mrtvol, Kněževes, Svojetín atd., Žatec – muzeum chmele (hajali), Libočany – máje, nádraží Žatec-západ, Lva Tolstého (hajali), a nakonec vlakem domů

účast:

Tajčoslav Sítěpán, Sajrajtoslav Termínátor, Sedlčanský Kořalečník Jíra, Ládíkoslav Vopeš

Tak to bylo poprvé, co jsme do naší vybrané společnosti přibrali někoho nového. Tím velešťastlivcem se stal, touto velikou poctou byl poctěn – Sedlčanský Kořalečník Jíra. Jak se blížil den odjezdu, pořád se ptal, kam pojedeme. Pořád jsem mu odpovídal, že nevím, a jestli to chce vědět, ať se zeptá piva, má ho koneckonců v krámě dost, tak mu to snad poví. Myslel si asi, že si dělám šoufky. V pátek večer jsme se sešli na Tatranu a nebylo nás mnoho. Chyběl Marčéloslav – dělal Karhánkovi střechu a taky chyběl Frantoslav, kterému se nějak nezamlouvalo, že má být celý víkend stejně svinská zima, vítr a déšť, jaká už byla asi 3 dny předtím. Tak nějak jsme se v tom hrozném počasí utěšovali tím, že je u hospody veliký přístřešek, pod nímž bysme mohli v tom hustém dešti přespat a zítra se uvidí.

Nerozhodné pivo

Tak jsme tam seděli, pili pivo, vedli řeči a Kořalečník se pořád ptal, kam se pojede. „Kluku jeden netrpělivá, seď a čekej, kam nás pivo pošle!“ Čas ubíhal, zimou už jsme nemohli pod přístřeškem vydržet, a pivo pořád nic neporadilo. Přestěhovali jsme se dovnitř a promluvil jsem vážným hlasem o tom, že se mi nechce uvěřit, že by nás pivo zradilo a žádný cíl nám tentokrát nevymyslelo. Budeme se muset pro jistotu začít radit i s grogem, abychom měli nějakou tu jistotu. Ani první ani druhý grog ale zase nic nevymyslel. A Kořalečník se pořád domáhal informace kam se pojede. Mírně nás vyvedla z míry paní vedoucí, když nám řekla, že na noc se celý areál zamyká, a že tedy na verandě pod přístřeškem asi spát nelze. Museli jsme se uchlácholit třetím grogem, Kořalečník rezignoval a převedl řeč na jiné téma, praví: „Ládíku, slyšel jsem, že Žatec je hrozně krásný město. Já tam nikdy v životě nebyl, nemohli bychom se domluvit, že bys mě tam někdy provedl?“

Grogy nás poslaly
do městské památkové rezervace Žatec

„A vidíš Jíro, ty škarohlíde, ty pořád, že je to nesmysl, že pivo nemůže určovat trasu. Uznávám, že letos to už vypadalo beznadějně, ale nakonec to přece přišlo, jak vidíš,“ rozzářil se Ládík, otočil se k ostatním a slavnostně povídá: „Vstávat, volové, jede se do Žatce!“ Užaslý Kořalečník hodně litoval své prostořekosti, když uvážil, že je jedenáct v noci, svinská zima, déšť a vítr a pitomý Žatec 35 kiláků daleko. Ale nic naplat, co nápoj na Pánském cyklistickém zájezdu poručí, tomu se neodmlouvá.

I s velocipédem v posteli s nebesy

Jak jsem tak přemital, kolik restaurací asi ještě toho dne budeme muset navštívit, nějak jsem se méně věnoval řízení, než by bylo záhodno a skončil jsem i s kolem v křoví vedle cyklostezky. Kousek za Hamrem to bylo. Mírně jsem procitl, začal vnímat svět kolem sebe a zjistil jsem, že je mi vlastně krásně. Křoví se pod váhou ožralcova těla hezky prohnulo, pružilo, ležel jsem na něm jako pán. Hodně mi to připomínalo zámeckou postel s nebesy. Inu jak tak na ta nebesa koukám, vidím, že vlastně neprší. Jak jsme svatému Petru ukázali, že se jeho kejklů nebojíme, vzdal to a zavřel kohouty. Čili shora na mne žádná voda nepadala a zespoda taky bylo sucho, protože jsem vlastně neležel na zemi, nýbrž na měkoučkém křoví. Maličko kapek padalo ze stromů, co byly nade mnou, ale to nic nevadilo. Navíc jsem byl vlastně přikrytý svým velocipédem, který na mně spočíval. Takhle krásnou chvilku, když mu ji Taťka takhle shora pošle k vychutnání, by člověk neměl nechat jen tak zapadnout. Byl by to nevděk a opovážlivé pohrdání dary Božími. Tak vám tak ležím, snažím se pošmajdat si v té nádheře, kluci už jsou kdoví kde, paňáč jsem jel jako poslední, tak ani nevědí, jaká nádhera mne potkala. Měl bych je dojet a vyprávět jim to.

Kde je ta mrtvola, vážený pane?

Nebylo vůbec snadné se odtamtud vydrapat i s kolem a batohem. Na třetí pokus jsem to zvládnul. Jednotlivé marné pokusy jsem prokládal delšími chvílemi odpočinku na svém královském loži. Jak už tak zase jedu po cyklostezce a pronásleju kluky, co vám to nejede proti mně – automobil. To je mi ale setkání na téhle úzké cyklostezce, která pro automobil za pár desítek metrů skončí – ouzoučkou lávkou, bez možnosti otočit se – opravdu nevídané. Sotva jsme se sobě vyhnuli. Musel jsem slézt natlačit se ke kraji, aby mohl projet. U mne ale zastaví, otevře okýnko a kdopak nám to hlavu ven nevystrčí jakože placatá hlava polecajtská. Klade mi sugestivní otázku, zdali jsem tu neviděl ležet v pangejtě mrtvolu. Přišlo jim totiž na stanici hlášení o uhynulém cyklistovi v křoví vedle cyklostezky.

Tak jsem jim řekl po pravdě, že jsem opravdu, přísahám Bůh, žádného umrlce neviděl, a to jsem měl oči jako na šťopkách. Raději jsem za kluky pospíchal ještě více než předtím. Chtělo se mi cestou přemýšlet o tom, co asi budou hlavy placaté dělat, až dojedou k té úzké lávce. Kolik kilometrů asi budou couvat? Ale raději jsem o tom nepřemýšlel a spíše se věnoval řízení. Kolo se podivuhodně komíhalo z leva do prava a zase nazpátek, milosrdné keře už byly daleko za mnou a padat do potoka se mi zrovna toho dne nechtělo.

Noční přesun

Nakonec klucí zjistili, že nějak zaostávám, tak se pro mne Ládík vrátil. Společně jsme se pak vydali do Žatce, stejnou trasou, jakou tam běžně jezdíme automobilem, to jest – Kněževes, Svojetín, Nová Hospoda, Holedeč a tak dál. Takže jsme vyrazili. Trošku jsme si kladli otázku, co nám může přinést za komplikace ta skutečnost, že musíme projet celým městem Rakovník. Rozuměj, nikdo z nás nesejmul břemeno povinnosti zastavit se v každém zařízení, které je otevřené a má v nabídce pivo. Nakonec však na naší trase byla otevřená v Rakovníku už jen jediná hospoda – U Mrtvol. Pak ještě ten ohromující podnik v Kněževsi.

Tamní atmosféra byla nezapomenutelná, pořád jsme pokukovali, kde jsou kamery a filmový štáb, neboť vzezření a chování hostů toho večera si vynucovalo v našich hlavách jediné možné vysvětlení, a sice, že se tam určitě točí nějaká scéna do pohádky. Scéna ze života čertů v pekle, ovšem v čase jejich osobního volna. Za Kněževsí již měly všechny restaurace »na ježka«. Vyprávění hodné ze zbytku cesty je snad jenom to, že někteří členové výpravy se dožadavali noclehu v pangejtě již za cedulí »konec Kněževsi«. Ale zlý Vopeš mi to nedovolil, a tak jsme jeli dál. Cestou jsme ztratili Sajrajta. Nevšiml si odbočky na Svojetín, a tak šlapal vesele na Prahu. Nakonec jsme – překvapivě – dojeli všichni ve zdraví do Žatce někdy nad ránem zhruba okolo čtvrté – pokud si tedy dobře pamatuju. Pršelo jenom chvílemi. Cesta byla mokrá, místy ještě mokřejší.

Nedotýkej se prdele, jen se dívej

Takovýto povel jsem byl nucen vydat ráno své sedačce na cestě do sousední vesnice. Toho roku jsem totiž až do žatecké anabáze na kole vůbec neseděl. A ani roku předešlého jsem téměř vůbec nejezdil. Celou cestu do Libočan jsem absolvoval na kole ve stoje. Zrovna se tam místní chasníci povalovali u ohně před hospodou a chystali májku. Na delší výlet to nebylo, protože jet pořád vstoje je nesmírně nepraktické, tak jsme se vrátili do města, vždyť na to se také Kořalečník nejvíce těšil. Při potulce městskou památkovou rezervací jsme nalezli klenot ze všech klenotů nejklenotovatější! Nazýval se nádražní restaurace v budové nádraží Žatec-západ. Tento význačný podnik by se dal výstižně charakterizovat jako »Nejútulnější ratejna v Evropě«.

Nejútulnější ratejna v Evropě

Když jsme byli přibyli do interiéru tohoto stravovacího zařízení, již od samého počátku jsme si připadali jako v Jiříkově vidění. Celou stavbu evidentně projektoval nějaký začátečník v oboru megalománie. I kdyby tam seděl celý polský autokarový zájezd, restaurant by přesto působil dojmem poloprázdné zapomenuté »hospody na mýtince«. Toho večera tam ovšem sedělo u jednoho jediného stolu čtvero hostů. Tři hosti samčí a jeden samičí. Z toho ovšem, jak se později ukázalo, byli jeden sameček a ta samička majitelé podniku. Zbývající dva samci ve věku asi tak 55 – 60 roků byli hosté. Před sebou měli na stole různé nápoje a hleděli bez hlesu na televizor, kudy právě projížděla mexická telenovela. Užasle a zakříknutě jsme si sedli k druhému z asi sedmdesáti stolů na provozovně. Vzhlíželi jsme střídavě ke stolu štamgastů a k televizoru zaplevelenému zmíněnou telenovelou, vyčkávaje příchodu personálu. Byli jsme tiše jako pěny. Všichni jsme se ohromeně dívali zejména na obrazovku, která nabízela těžko uvěřitelné situace i dechberoucí herecko režijně dramaturgické eskapády.

Asi po pěti minutách ohromení jsem pošeptal vedle sedícímu spoluzájezdníkovi, že je mi těžko uvěřit, že by někdo dokázal tento seriál sledovat déle než jednu minutu. Nato se zvedl jeden z diváků přišoural se až k našemu stolu, naklonil se k nám spiklenecky a špitl, cituji: „Chlapci, prosímvás, buďte tak dobří a vydržte chvilku potiše, víte ono je to teď hrozně napínavé. Já vás pak hned obsloužím, až to skončí.“ Vydrželi jsme a dobře jsme udělali, neb tak nádherný večer, jaký jsme tam zažili s panem vedoucím, jeho chotí a dvěma stálými hosty, se málokomu vůbec v životě podaří zažít.

Předchozího roku se náš drahý Ládík tak strhal cestováním ze Žatce do startovní restaurace již na velicipédu, že roku tohoto byl prozíravější a do Rakovníka v pátek dorazil automobilem. Vytáhl z něj kolo, dorazil na Tatran a co zde nenastalo vtipnějšího, než že ho vzdálenost Rakovník – Žatec letos zase neminula. To už víme. Co nás ale v neděli podruhé ohromilo – ačkoli jsme to brali tak, že když jsme se v neděli probudili u Ládíka doma, že je Ládík doma, nebylo tomu tak. Musel s námi zase nazpátek do Rakovníka, neboť tam měl zaparkovaný svůj věhlasný automobil Seat Emoción. ●