první pánský pěší – Rabštejn

Ukrutné probuzení
na peróně v Lubné

termín:

24. září 2011

trasa:

Zátiší, Lubná – perón, Kralovice, Mladotice, Rabštejn, Blatno

účast:

Sedlčanský Kořalečník Jíra, Tajčoslav Sítěpán, Sajrajtoslav Termínátor

V závěru pánského cyklistického zájezdu v květnu 2011 jsme se s Kořalečníkem a Termínátorem ocitli za nedělního dopoledne na fantastickém večírku v nádražní restauraci v Rakovníku. Původně jsme jen jeli vyprovodit Termínátora k vlaku, který potřeboval stihnout, neboť někam značně pospíchal. Inu, jak se říká, člověk míní a nádražní restaurace mění. Mrška, kdo by to do ní řekl, že bude mít už tak brzo ráno otevřeno. Termínátor zakoupil lístek, zjistil, že do odjezdu vlaku zbývá ještě celých dvanáct minut a poručil, abychom šli zajednat tři MALÁ piva. „Ta ještě stihnem’,“ říkal.

Sám zatím do přistavené vlakové soupravy naložil své věci i kolo a odběhl si za námi rychle vypít to jedno malé. Než ho paní vedoucí stihla natočit a my vypít, už to měl jen tak tak, aby mu vlak i s kolem a věcmi neodjel. Honil ho hbitým během přes perón a my jsme mu fandili, aby ho stihl. Inu stihl – nestihl. Vlak dohonil, zmizel v něm. Jaké ale bylo naše překvapení, když z vlaku připraveného k odjezdu najednou vyletěl batoh, za ním kolo a na závěr i náš drahý Termínátor. Ve vlaku totiž zjistil, že bez nás ještě být nechce. Nakonec odjel vlakem příštím, a nebo spíše přespříštím.

To by samo o sobě až tak důležité nebylo, co z toho však mělo důležitost vrcholnou, byla skutečnost, že jsme se po několikátém (již velkém) pivě rozhodli, že takhle už to dál nejde, že se musíme vídat častěji, a ne jenom jednou za rok na jeden víkend. Já jsem si hned přihřál svoji polívčičku a navrhl jsem opětovně, jako už několikrát v předchozích letech, že bychom měli chodit pěšky a vykašlat se na kola, že pěšky je to stejně nejlepší. A protože již jsme podobné kecy vedli několikrát a nikdy z toho nezapršelo, navrhl jsem konečně a nekompromisně již jasný zářijový termín a cíl vandru – Rabštejn. A takto se z nás vlastně stali na starý kolena trampové.

Je fakt, že tyto dva odstavce by možná mnohem lépe slušely kapitole o pánském cyklistickém zájezdu 2011. Jak jinak ale začít vyprávění o našem prvním pěším vandru než připomenutím té významné události, jejímž přímým následkem se odehrál.

Nejstrašnější probuzení

Začátek našeho prvního pěšího zájezdu byl nade vší pochybnost kuriózní, neboť jsme se po důkladné návštěvě restauračního zařízení v Rakovníku na Zátiší, probudili všichni tři poněkud překvapivě ve spacáku na peróně v Lubné u Rakovníka a nějak nám nebylo zcela zřejmé, co tam vlastně děláme. Zpětně jsme ale metodou reverzní puzzloidní kolektivní rekonstrukce, skládáním střípečků vzpomínek jednotlivých aktérů na včerejší noc vyvodili, že se vše odehrálo nejspíš takto.

Kluci v pátek odpoledne přijeli do Rakovníka, ale já se zdržel v práci až asi do sedmi, a tak už bylo pozdě vyrážet na Rabštejn, zejména, když jsem ještě neměl ani sbaleno. Rozhodli jsme, že tedy pojedeme až ráno a vzal jsem klukům ukázat svoji zamilovanou restauraci Na Zátce, tak řečenou Klubovnu. Popíjeli jsme Sviňánky jedenáctku a užívali si příjemného posezení. Chlapci si moc pochvalovali kvalitu jedenáctky, a tak, když jsme se měli k odchodu (že brzo vstáváme, a ještě nemám sbaleno), prozradil jsem chlapcům, že tam mají taky Sviňánky třináctku, a ta je ještě mnohem lepší. S kluky čtvrtečňáky, co sem chodíme o čtvrtcích, se ji ale bojíme pít, a tak to děláme vychytrale, že si dáváme jednu třináctku na chuť až na závěr večera — říkáme tomu Večerníček. Prostě celý večer pijeme jedenáctku (jako dneska), pak dáme jednu třináctku a ’deme domu. To se Kořalečníkovi i Termínátorovi náramně líbilo a už už se klepali na Večerníček. A opravdu je svojí košatou chutí naprosto ohromil. Bohužel, jestli mi nějak špatně rozuměli nebo co, ta pasáž o tom, že Večerníček se dává na dobrou noc jenom jeden, se jim nějak vykouřila z hlavy.

Není známo, jak a kdy jsme tuto krásnou restauraci po mnoha a mnoha Odpoledníčkách a mnoha a mnoha Večerníčkách nakonec opustili. Další vývoj situace se ale s největší pravděpodobností odehrál tak, že jsme cestou k nám domů dospěli k názoru, že bychom se nesmírně ochudili o krásnou atmosféru opravdického vandru, pokud bychom šli spát k nám domů. Tak jsem, ač v nepopsatelném stavu, „nějak sbalil“, hodili jsme bágly na záda a vyrazili. Nikdo již nikdy nezjistí, proč právě na lubenské nádraží (I metoda reverzní puzzloidní kolektivní rekonstrukce má své limity!) Je s podivem, že než jsme ulehli na lubenský perón, dokázali jsme si zjistit odjezd prvního ranního vlaku a dokonce nastavit budíky na svých mobilech tak, abychom vstali včas a do příjezdu vlaku již měli sbaleno. Kdybych to sám nezažil, nikomu bych takové vyprávění neuvěřil. Stejně jako jsme nevěřili, když nám ráno začaly zvonit budíky. Nastalo jitro mnoha otázek a málo odpovědí. Co to zvoní? Proč to zvoní? Kde to jsem? Proč tu jsem? A tak dál.

Než jsme si stihli odpovědět na otázky, již jsme seděli ve vlaku. Bohužel jsme zjistili, že nejede do Mladotic, ale do Kralovic. Náš stav nám ale nedovoloval se takovou prkotinou rozrušovat a vesele jsme ujížděli vstříc novým dobrodružstvím. Již od čtvrtka jsem měl pro chlapce připravené nějaké materiály o Rabštejnu, aby hoši věděli, kam je vezu. Nějakým zázrakem se, na rozdíl od mnoha jiných a potřebných věcí, opravdu ocitly po nočním balení v mém zavazadle. Velmi se chlapcům rozzářila očička, když jsem jim například recitoval úryvky z rozhovoru Mladé fronty s režisérem Tomášem Vorlem, velikým milovníkem Rabštejna.

Vsuvka: S Tomášem Vorlem o koloušcích

Jak a kdy jste objevil Rabštejn nad Střelou?

Když mi bylo tak patnáct, tak jsem začal jezdit do Černé Hati, kde měl strejda Laciga chalupu. Tam jsem objevil podmanivost tohoto kraje. A napsal tam několik scénářů, včetně »Kouře« Pak jsem se chtěl naučit jezdit na koni. Začal jsem v Novosedlech u pana Jirsy. Cestou jsem projížděl Rabštejnem, podivuhodným, rozeklaným městečkem, kde se také pásli koně. Zastavil jsem na návsi a z okna hospody vykoukla nazrzlá tvář chlápka v umaštěném klobouku. Ptám se ho, jestli je možné na Rabštejně jezdit na koních. A chlápek v klobouku odpověděl: „To víš, že jo, KOLOUŠKU… A nechtěl bys taky vykouřit…?“ Tak jsem poznal kočího Hrušku, pak Trampa Kima, hospodského Kozloka a další rozeklané bytosti Rabštejna nad Střelou…

V Kralovicích místo v Mladoticích

Úryvek nás natolik rozjásal, že jsme od toho okamžiku po celý víkend nikoho neoslovili jinak než »koloušku«. Prvním šťastlivcem byl samozřejmě konduktér. Byl to koloušek velmi rozmilý a nesl to statečně. Nicméně ani on nedokázal poradit, jak se dostaneme do Mladotic, když jeho vlak tam nejede. Únos vlaku jsme sice zvažovali, ale vzhledem k tomu, že koleje do Mladotic již rozkradli cikáni, vyšla naše snaha naprázdno. Takže někdy okolo šesté ranní jsme stáli bezradně na kralovickém náměstí a nevěděli, kam se vrtnout. V zoufalé naději, že tam pojede nějaký autobus, jsme vyhledali autobusové pidinádraží a zjistili to, co nám bylo beztak jasné, že »bohužel, nic«. Pěšky jsme sice mohli vyrazit, ale bez naděje, že bychom se doplahočili až na Rabštejn.

A proč zrovna já?

Neuplynulo mnoho minut a Taťka nám seslal vysvobození – na liduprázdném náměstí přistál opelichaný, mnoha barvami hrající Peugeot 206 z minulého století. Z něho vyskočil asi dvacetiletý koloušek a běžel si do trafiky pro cigára. Nebylo nač čekat, byla to naše jediná šance. Trochu jsem si našeho nastávajícího šoféra otipoval, přestal jsem se mračit, začal se usmívat a řekl hochům: „Nebojte, za chvíli se vezem’.“ Nechal jsem jej uskutečnit nákup tabákového výrobku, aby měl svou těžkou chvilku za sebou a v momentě, kdy již spokojeně odcházel s pocitem, že udělal dobrý nákup, jsem jej potměšile oslovil: „Ty máš ale krásný vůz, koloušku!“ Když jsem jej byl šokoval touto upřímně míněnou pochvalou, ťal jsem hned do zkoprnělého – dřív než přijde k sobě: „Že ty bys nás s ním uměl odvézt do Mladotic?!“ Zkoprnělec přijal tuto ránu osudu málem se slzami v očičkách, viděl, že se z toho nevykroutí a jen jako výkřik jeho niterného zoufalství zněla jeho dojemně naivní otázka: „A proč zrovna já?“ Otázka to nebyla řečnická, domáhal se odpovědi, a tak jsem se významně rozhlédl po liduprázdném náměstí a shovívavě, hlasem naplněným nejhlubší otcovskou láskou jsem opáčil: „A ty tu vidíš někoho jiného, synečku?“ Nejspíš i zajíček sevřený v smrtelné smyčce krajty se marně snaží vykroutit svému osudu. Takže i on řekl: „Ale vždyť já jsem po noční, a musím ještě se ženou na nákup do Penny, a bráchu musím odvézt domů…“

Aspoň stovečku kdybyste dali…

Abych neprodlužoval jeho trápení, zeptal jsem se ho, kolik bude chtít na benzín. A on povídá smutně: „Aspoň tak stovku kdybyste mi dali.“ Vědom si svého triumfu, seznámil jsem ho s naším názorem: „Ty seš moc hodnej chlapec, tady máš dvě stovky, běž odvézt bratra domů, my na tebe počkáme tady.“ Vzal bankovku, odešel do auta, chvíli byl slyšet řev, mávání rukama, pak se otevřely dveře spolujezdce, pan bratr vztekle vyletěl z auta, vší silou prásknul dveřma a odkvačil. Ta rána byla tak prudká, že jsem měl strach, že nám z našeho vozu udělal kabriolet. Ale dopadlo to dobře a vůz byl za chvilku přistaven.

Závistivý traktorista

Cesta krásnou západočeskou krajinou příjemné ubíhala a my jsme nemarnili čas a vytěžovali nebohého řidiče – znalce místních poměrů. Předmětem našeho zájmu byly informace týkající se nákupu tekutin v obci Mladotice. Poradil nám, že jakási paní má obchod potravinami v garáži svého rodinného domu, a že by nám mohla na zazvonění otevřít již takto brzo ráno. Měl bez mála pravdu. Ve skutečnosti jsme ale ani zvonit nemuseli, protože paní již prováděla nějaké domácí práce na zahrádce. Při svých bohatých životních zkušenostech se jen jedním očkem podívala přes plot a již na dálku viděla, že tito tři chlapci budou pomocnou ruku potřebovat. Otevřela pro nás svůj zavřený obchod a bezodkladně nás vybavila lahvovým pivem i lahvovým rumem. Ještě nám popřála šťastnou cestu. To bylo pro další vývoj výletu velice důležité. Pivečko jsme si nastrkali do bříšek hnedka za vrátky, ale rum jsme načali až asi za čtvrhodinku, kousek za koncem obce Mladotice. Rozzářeni celou tou nádherou našeho záviděníhodného výletu jsme ji otevírali, zrovna když kolem projížděl traktorista s hnojem. Ten dobrý muž na naše počínání tak závistivě civěl, až málem s traktorem vymetl pangejt. Jen díky tomu, jak upřímně našemu výletu paní z krámu žehnala a přála mu šťastný průběh, se nic vážného nestalo.

Manželka, milenka,
bývalá manželka, bývalá milenka…

Další zážitek na hranici tragédie na nás čekal cestou po Střele k Rabštejnu v jakémsi rozsáhlém rekreačním zařízení. Pivečka nám tam velmi chutnala, bránila nám v další cestě a držela nás tam jak otroky. Nakonec si k nám ještě přisedl nesmírně vrlý pán v maskáčích a vyprávěl nám o celém svém životě a vše dokladoval fotografiemi ve svém mobilním telefonu. Takže jsme se takto postupně seznámili se všemi ve výčtu následujícími živočichy (řazeno bez ladu a skladu): manželka, milenka, bývalá manželka, bývalá milenka 1, bývalá milenka 2, holka, kluk (dcera a syn), snacha, jejich čuba, mistr z Kolbenky, jeho levoboček, levobočka tchýně na výletě v Karlštejně a švára. Tento mluvný pán má velikou zásluhu na tom, že jsme vůbec došli až na Rabštejn a nezůstali nadobro v sympatickém rekrzařízu. Nikdy nezapomenu na vyděšené obličeje zbylých dvou hostů od vedlejšího stolu. Když nás viděli odcházet, věděli dobře, že teď jsou na řadě oni. Myslím, že tam sedějí podnes.

Whisky, to je Evy gusto

Když jsme večer okolo sedmé konečně dorazili do Rabštejna, zvrhli jsme se vysíleně na ranči Havraní kámen do židlí a zjistili, že jsme již zatraceně odvykli patnáctikilometrovým výšlapům s bágly na zádech. Vysílením jsme asi dvě hodiny nejenže nemluvili, ale dokonce skoro ani pivo nepili. Někteří tvrdí, že nás nakonec na nohy postavilo to, že jsme si za ty dvě hodiny prostě odpočinuli. Já si však myslím, že nás nakonec na nohy postavila věta Evy Holubové. Přibližně stejnou dobu seděla u vedlejšího stolu a asi byla po celodenním natáčení filmu Cesta do lesa, přibližně stejně unavená jako my. Po dvouhodinovém zápasu s únavou však vlastní letargii rázně ukončila slovy: „No tak já se holt tedy vožeru!“ A to bylo, myslím, to, co nám nakonec přece jen vlilo energii do žil. Ten její osobní příklad. Ona za chvíli stála na stole a zpívala k potěšení všech přítomných „Whisky, to je moje gusto“. My jsme zase za chvíli šťastně seděli a předávali pivu své tělesné teplo. Ona svou všeobjímající laskavostí zaplnila a rozradostnila celou hospodu. My svým zvýšeným průtokem plnili alespoň rančerovu jímku, rozradostniv nanejvýše sami sebe navzájem.

Pářící slunečník

Vyspinkali jsme se v lese za rančem a prožili nezapomenutelné ráno, které dokonale charakterizuje Jírův nádherný snímek pářícího slunečníku vedle nás u venkovního baru na ranči. Všude plno starých, dovopravdických vodáků, kteří čekali na smluvenou vlnu z přehrady, aby svým posledním závodem uzamkli Střelu na zimní období. Po pár ranních pivečkách jsme se vydali po modré do Blatna do nádražní restaurace, a taky trochu na vlak. Cestou ve vlaku jsme pochopili, že není nadále udržitelné, abychom takhle nádherné víkendy zažívali toliko jedenkrát do roka. ●