čtvrtý pánský pěší: Duben – Javornou pudem

Slavné uvítání na Krakově

termín:

20.–22. dubna 2012

trasa:

Rakovník – Titan, Senec, Hvozd, Malinová, Krakov, Krakovec, les nad Jankovickým mlýnem 50°0’47.768″N, 13°38’43.066″E (hajali), Machův mlýn, Rosomák, skauti Beroun (Overland?) (hajali), Zvíkovec – most, Čechův mlýn, Skryje – U Grillů

účast:

Sedlčanský Kořalečník Jíra, Tajčoslav Sítěpán, Jaromíroslav Krokomír, Frantoslav Novinář

Krokomír report:

pátek: 18 571 kr.

sobota: 18 733 kr.

neděle: 17 746 kr.

Teplotní minima:

5 °C

Tak jsme se konečně dočkali a přišel opět náš zamilovaný den, den odjezdu s klucíma na tramp. Tentokrát pod heslem Duben – Javornou pudem. Javornou jsme vybrali v závěru minulého výletu, a to proto, že Kořalečník si stejskal, že jsme jej několikrát vábili na Krakovec a vlastně jsme tam nikdy nedojeli. Vždycky nás pivo těsně před cílem poslalo někam jinam, a tak ten hrad ten chudák kluk sedlčanskej do dneška neviděl. Je vůbec s podivem, jak často cíle našich výletů souvisí s Kořalečníkem. Památný výlet v noci v dešti do Žatce vyprovokovala jeho naivní otázka „Prý je, Ládíku, Žatec moc hezké město!“ Další rok jsme mu, ač za ta léta již notně překrmeni Berounkou, jeli ukázat cyklostezku. No a tentokrát tedy jdeme ukázat Jírovi Krakovec. Abychom pivu nechali alespoň nějaké rozhodovací pravomoci, nechali jsme tedy na něm, kam potom z Krakovce dál. Jasně, půjdeme dolů údolím Šípského potoka, ale nechali jsme si až na pak, jestli Javornici vezmeme po anebo proti proudu.

Samé nové

Těsně před odjezdem zjistilo Marčélo, že má chřipku, a že tedy »asi« nepojede. Hned potom zjistil Sajrajt, že má moc práce, a že tedy nepojede. Tajčoslav zase zjistil, že zapomněl manželce koupit nové auto. Tak musel ještě honem do Prahy do autosalónu koupit jí nový Ford C-Max. Jakmile jsme z Prahy přivezli nový vůz, celá výprava se před ním vyfotila a vyrazila na tramp. Vyšli jsme z Titanu někdy mezi pátou a šestou hodinou. Přes pole do Sence. Kromě nového automobilu byl výlet ve znamení zgruntu nového kotlíku, který naše trapácká násada dostala darem od Ilonky Krokomírovic. Novinář měl zgruntu nový fotoaparát Volympus SZ-20 a Kořalečník Jíra zase zgruntu novou Alici (To je baťoh, Laděnko!) Cestou do Sence jsme samozřejmě vůbec netušili, že jsme pozorování jednou Krokomírovou podřízenou z fabriky. Jak se ale později ukázalo, měla o něho velké obavy, když ho viděla v polích s »nějakými bezďáky« (To jsou bezdomovci, Ilonko).

Turné po zrušených hospodách

V Senci jsme zaplakali před zavřenou hospodou a tak nemotorně se motali kolem autobusové zastávky, nevěda, jestli chceme na ten Krakovec dojet nebo dojít, až nám autobus ujel a bylo rozhodnuto. Takže jsme šli na tramp pěšky, místo abychom se vezli autokarem. Samozřejmě to tak bylo dobře. I když někteří remcali. Důležité rozhodnutí před námi stálo, když jsme se neradi plahočili po asfaltu a překřížila nám cestu značená turistická červená. Rozum napovídal, abychom už pokračovali po ní a tudíž přírodou a po polňačkách, než abychom se oddělali na silnici v civilizaci. Srdce ale zvítězilo a šlapali jsme dál po tom blbém asfaltu, neboť láska ke chmeleným nápojům se chytila jako tonoucí stébla maličké naděje, že by snad v Krakově ještě mohla existovat hospoda. Dosavadní vývoj výletu připomínal spíše turné po zrušených hospodách (Senec, Hvozd, Malinová). K restaurantu v Krakově jsme přicházeli celí rozechvělí. Při pátku jsme se cítili již dost unavení, velmi jsme potřebovali nějaký životabudič. Protože se již začínalo šeřit, děs a hrůzu nám nahnala potemnělá okna. Na druhou stranu veliké naděje jsme vkládali do skutečnosti, že dveře byly otevřené. Že by tam ale seděli potmě? Dveřmi jsme vstoupili do chodby a další dveře do lokálu nám svým umístěním napověděly, že lokál má okna situovaná na druhou stranu, takže tma v oknech nenesla žádnou informační hodnotu. Jiskřička naděje se opět rozhořela a ve stavu nejzazší úzkosti jsme otevřeli dveře do lokálu a vhrnuli se dovnitř. Výjev, který jsme tam uzřeli však mnoho odpovědí nedal, spíše jen další otázky.

Slavné uvítání na Krakově

Ocitli jsme se prokazatelně v restauračním zařízení. Tomu jasně napovídaly typické atributy – pípa, stoly, popelníky, půlitry. Avšak světlo zhasnuté. Je tedy zavřeno? Proč ovšem v zavřené a zhasnuté hospodě sedí chasník? A když sedí jediný chasník ve zhasnutém výčepu, tak to přece musí být výčepák, no ne? Přece to není samoobsluha?! Pokud je to ovšem výčepák, proč nepozdraví, nevstane a neřekne „No to jsou k nám hosti, co si dáte, posaďte se.“ Není voskový? Delší dobu jsme na sebe navzájem nevěřícně zírali, až figurína konečně promluvila – cituji: „Voni se šli vychcat…“ Tato konejšivá slůvka nás pohladila na dušičce, jak by řekla Stanislava Dufková, jejich duše spřízněná na stanici ČRo2. Posedali jsme si ke stolu a očekávali příchodu spasitelů se splasklými měchýři.

Příchod to byl na mou věru triumfální, chyběla jen kometa, ta hvězda betlémská – asi se šla taky »vychcat«. Do temného a tichého výčepu vtrhla velmi rozjařená společnost, a když nás uviděli, začali jásat a křepčit a klaněli se nám jako Tří Králové Synovi Božímu. Jen místo toho ošklivýho černýho vzadu měli krásnou mladičkou chichotavou bachařku. Jeden z rozdováděnců byl hospodskej – její fotr a ten druhej byl zase její šamstr. Nepodařilo se nám ani zjistit ani pochopit, proč je náš příchod tak rozjásal, ale jejich společnost byla příjemná a už nám čepovali moc dobrý Sviňánky. Brzy potom nám Krokomír slavnostně předal dar přítele Aleše. Z dálky to vypadalo jako obyčejný osmdesátigramový ofsetový papír formátu A4, ale nebyl to jen tak obyčený osmdesátigramový ofsetový papír formátu A4. Byl na něm od Znalce místních poměrů vypracovaný přehled fungujících hospod na horním toku Javornice, čili Břežany a Hedecko, včetně otvíracích dob a dokonce včetně telefonních čísel na hospodské, ba co víc i včetně toho, že Znalec místních poměrů s oběma telefonicky předjednal, že tudy bude procházet četa významných vyprahlých celebrit, a že by nám tedy na zavolání otevřeli i mimo otvírací dobu. Náš zlatý drahý Znalec místních poměrů samozřejmě nemohl tušit – stejně tak jako my – že nás pivo nakonec stejně pošle na dolní tok a obě tyto hospody prostě mineme.

Tam, co ho nevidíš, tak tam je

Na Krakově nám bylo věru dobře, ale ježto jsme jednou Kořalečníkovi slíbili, že tentokrát už ten Krakovec opravdu uvidí, poměrně brzo jsme se zvedli a vyrazili o pajzl dál. Veškerá naše únava zmizela jako proutku mávnutím po těch pár pivečkách a my zčerstva vyrazili ku hradu. Cestou ještě kluci vybrabčili kešku U Dubu a taky cestou definitivně padla tma. To ocenil zejména Kořalečník, když jsme mu říkali: „Vidíš támhle v dálce, jak nic nevidíš, tak tam bys viděl ten hrad Krakovec, kdyby nebyla tma.“ Tuhle větu jsme mu v nepravidelných intervalech opakovali celou cestu, aby si fakt pamatoval, že ta cesta je opravdu moc hezká, zvlášť když člověk může celou cestu koukat, jak se blíží ke hradu. Pokud tedy jde za světla. A tak nám i Kořalečníkovi cesta potmě na Krakovec příjemně uběhla.

Pan vedoucí v hospodě na Krakovci nás jako vždy potěšil vynikajícím Bakaláříčkem a ohromil neuvěřitelně dobrou tlačenkou. Dali jsme si hned několik rund. Vrchol večera nastal, když přišel další dar od rodiny Krokomírovy, nevím už ani kolikátý – pro každého účastníka zájezdu nesmírně elegantní triko, potištěné nově vytvořeným logem naší trapácké násady. Příjemně unaveni až omámeni zážitky, které den přinesl, jsme seběhli od vesnice kousek dolů po Šípském potoce a hajinkali v příjemném lesíku nad Jankovickým mlýnem.

Bezlžícovec

Ráno nastal velmi slavnostní okamžik, až nás mrzelo, že s sebou nemáme smokingy a motýlky. Přišel čas přípravy prvního jídla – buřtguláše – v našem novém krásném antikorovém kotlíku od firmy Kolimax. Jak jsme jen mohli být tak pitomí a pochybovat o tom, zda je důležité míti Kotlíka. Jak bylo krásné, když jsme se všichni podíleli na přípravě téhož chodu. Ne jako minule, kdy jsme si vařili každý sám svoji vlastní šlichtičku v ešuse. Ovšem ani tak vážným situacím, jakou je příprava prvního buřtguláše v novém kotlíku, se nevyhnou rozverné okamžiky. My, Zbrdi, staří zkušení skorotrampové dobře známe, že na Brdech je studánka, kam se člověk ohlídne, a navíc se našinec nemusí ostýchat pít vodu z potoka. Na Javornici to tak jednoduché není. Proto jsme se předem vybavili PET lahvemi s vodou. Jen Kořalečník vzal omylem citrónovou Aquilu. A co Novinář tropil za povyk, když jsem ji dolíval do gulášového základu, se ani nedá vyprávět. Kořalečník ovšem k pobavení kamarádů přistoupil velmi svědomitě a když už se jeho citrónové taškařici nikdo nesmál a začínali jsme s konzumací hotového božského pokrmu, vytasil se s další pečlivě připravenou scénkou s názvem »zapomenutá lžíce«. Takže se jen díval, jak nám, majitelům lžic, chutná. Pobyt na tomto krásném místě skončil akcí »Jak je důležité mýti Kotlíka«, a pak už jsme pokračovali krajinou tisíce brodů směrem k Javornici.

Dyť von ten Krakovec zase neviděl!

Těsně před odchodem se ale Krokomír plácl do čela a povidá: „Šmarjá Jósef, vždyť on ten hrad vlastně zase neviděl!“ Vzal Kořalečníka a šli kus zpátky ku Krakovci na nejbližší mýtinku, odkud byl hrad vidět. Další velmi milé překvapení nám připravil pan vedoucí na Machově mlýně, který toto rekreační zařízení přijel po zimě připravit na sezónu. Otevřeno ještě neměl, ale těch pár lahváčů, které nám chyběly ku štěstí, přesto odněkud vyšťoural, a tak jsme si na zápraží vychutnávali na jarním sluníčku jeho roztomilé Budvárky. Zde jsme se definitivně rozhodli, že pokračovat budeme po proudu na Zvíkovec, a ne na Krašov, což bylo původně ve hře a strýc Yokoslav kvůli tomu navrhoval nazvat expedici Krakakraš.

Mantl přes noc na ramínku

Navečer jsme po překonání tisicího brodu již začínali být unavení a rozmrzelí, když tu náhle nám Taťka seslal ohromný životabudič v podobě krásného, nejspíš skautského tábořiště. Mohli jsme využít spousty milosrdností jako byl otevřený přístřešek s palandami, pumpa s vodou, ohniště s roštem, venkovní posezení, ale i kadibudky a věřte nevěřte, nakonec jsem našel v přístřešku i ramínko. Naprosto všech jmenovaných civilizačních vymožeností jsme do mrtě využili. Hoši spali na palandách v přístřešku, já spal venku ve žďáráku a krásně mi skoro celou noc pršelo. Spinkal jsem jako nemluvňátko. Jenom Novinář mírně pokazil večer, protože vytáhl sice stejně jako my ostatní rum z Božkova, ale nechal se napálit jakýmsi svinstvem s názvem Božkov Spiced. Kdo by nevěděl, co ten záhadný název znamená, ať si dobře pamatuje, že nejspíše asi »více neředitelné«. Obsah alkoholu v tomto podvodném nápoji je totiž tak nízký, že kdyby z toho člověk chtěl udělat grog, musel by se vyvarovat mísení s vodou. Byť jen mírným smícháním s vodou se totiž již stává nápojem nealkoholickým. Tfuj, hnus! Ráno, když jsme toto krásné místo opouštěli, zjistili jsme že nad vchodovou bránou je cedule s vyrytým nápisem – symbol lilie a Beroun. Krokomír navrhuje přejmenovat mírně toto místo na počest toho, jakou velkou úlevu nám všem přineslo:

Pozvání na vypitou basu

Na Zvíkovci nás žádné štěstí nečekalo, všude bylo zavřeno, nebo jen probíhala příprava na otevření pro příští týden. Částečný úspěch jsme zaznamenali v jedné provozovně u řeky, kde byla přiotevřená dvířka, tak jsme zkusili nahlédnout, zjevil se jakýsi šedosnědý občan s velmi všeříkajícími pytli po černýma očima a povídá: „Jasně pojďte dál.“ Tak jsme vstoupili do lokálu, odkládali všechna zavazadla, začínali si sedat, když se objevil další občan, jako vejce vejci podobný tomu prvnímu, který v tu chvíli již cudně klopil zraky a jeho kumpán k nám promluvil s následující omluvou na rtech: „Nezlobte se, ale bohužel vám nemůžeme nic nabídnout, von si ten blbec nepamatuje, že jsme včera v noci všechno vychlastali,“ a chrastil nám před očima basou prázdných lahví jako předmětem doličným. Nastrkali jsme si zase na záda svoje bágly a měli se k odchodu. Když se tam začala rojit půvabná děvčata podobného designu jako předchozí jmenovaní, byli jsme rádi, že mizíme, neb jejich vzezření napovídalo, že bychom snad na stará kolena museli i filipínkovat, a to ještě ke všemu za peníze.

Z elektrobarona pikolíkem

Odtud jsme to vzali přes Čechův mlýn do Skryj. V elektroskanzenu jsme si dopřáli prohlídku s přednáškou pana elektrárníka. Moje žádost, zda k přednášce podává pivo, mu sice na značnou dobu způsobila jakýsi druh zkoprnělosti, ale když se vrátil k normálu, řekl: „A proč ne, vlastně,“ odběhl a vybavil nás každého jedním kouskem. Nakonec za ně dobrák jeden dobrá ani nechtěl peníze, a ani za prohlídku ne, tak jsme mu vnutili alespoň dvě stovky. Ohromeni šikovnovností předků z elektroskanzenu, zúčastnili jsme se workshopu, který pod názvem »Otloukej se píšťaličko« zorganizoval a vedl Novinář. Poté, co naše výtvory žádnou díru do světa neudělaly, a Novinářovy dva kousky pískaly o sto péro, pravil Kořalečník už po několikáté, že si s Novinářem připadá tak nějak bezpečněji. Aby to stvrdil jasným skutkem, odehnal Novinář vlastní čepicí útočící labuť, která nás nechtěla na úzké pěšině podél řeky pustit dál a zlověstně na nás syčela. Občerstvení pod mostem ve Skryjích – stejně jako všude jinde – příprava na příští týden, pivo žádný. Novinář důrazně protestoval proti tomu, abychom se drapali do hospody nahoru ve vesnici, ale vzhledem k tomu, že nám autobus stejně měl jet až za dvě hodiny, mu stejně nakonec nic jiného nezbylo. Skryje – restaurace U Grillů – ráj na zemi. Moc dobré pivečko. Moc dobrý savojský řízek. Dali jsme pár kousků, rozloučili se a odešli na autobus. No, za chvíli jsme byli zpátky, neboť, jak se zjistilo, autobus nejezdí od 22. dubna, to jest ode dneška. Nakonec jsme se ještě dohodli, že budeme jezdit každý měsíc první celý víkend po dvacátém, a pak už pro nás přijela Ilonka, odvezla a bylo zase po výletě. ●