čtyřiadvacátý pánský pěší: Oupoř

Velká vidličková loupežička

termín:

23.–25. ledna 2015

trasa:

Broumy, Týřov, Skryje

účast:

Kamzík, Kořalečník, Novinář, Sítěpán

teplotní minima:

pátek i sobota: něco málo pod nulou °C

kamzičí hopsoměr:

pátek: 2 850 hps

sobota: 12 370 hps

neděle: 7 480 hps

garmin report:

pátek: 2,5 km

sobota: 5,5 km

neděle: 6 km

Historické souvislosti chlebíčkového soirée

Vlivečkem různých objektivňoučkatých příčiniček se stalo, že si nepamatáčkuju zcela zřetelně všechny detailínky, jak vlastně došlo na ten krásňoučkatý nápadíčíneček s těma chlebíčkama na krajčičkových ubrusečcích. Myslím však, že následující hezoučký příběžíček jisťoučce nebude daleko od pravdičky.

Vsuvečička: Jistě jste si povšimli výrazného posunu ve stylistice mé slohové práce v roce 2015. Nepochybně rozumíte tomu, že souvisí se skutečností, že byla založena SOPZ (Společnost odporu proti zdrobnělinám, organizující 4227 členů). V hrůze jsem si uvědomil, jaká by mohla nastat katastrofa, pokud by národ opravdu splnil touhy společnosti SOPZ a začal zdrobněliny skutečně nepoužívat. Co by asi pak těch 4227 chudáků dělalo? Ocitli by se na dlažbě a čím by se asi živili?! Jistě by následkem toho výrazně eskalovaly nebezpečné společenské jevy jako prostitucička, loupežičky a drogové závislostičky. ak známo, bídička z lidiček lotříčky činí. Toto jest tedy můj příspěveček k plnohodnotnému a šťastnému životíčku celé naší kapitalistictíčkaté společnostičky a k udrženíčku progresivňoučkatých makroekonomickoučkých ukazatelíčků. Zavalím ty čuráčíčky ze »Společnosti odporu proti zdrobnělinám« prací, paňáč kdo si hraje, nezlobí! Pro začátek jim zašlu dotaz, zda jest slovo chlebíčky zdrobnělinou či není. A pokud jest, jaký jiný výraz doporučují náhradou. Třeba chlebouny? Koncíček vsuvečičky.

Někdo halt zdědí trabanta a jiný mercedes. Jeden mopeda, druhý harleye. Další jachtu, vilu, princmetál, dluhy nebo alzhajmra. A ten náš Karpál zdědil krajkové ubrusy. Né, že by ho to nějak iritovalo (jeho hned tak něco nenasere), ale přece se tím ocitl ve svízelné, těžko řešitelné situaci. Vyhazovat je nebude, to je přece jasné, to on nevyhodí nic. Ale co tedy k sakru s nimi. Jak je využít, aby neležely ladem. V tu chvíli přicházíme ke slovu my, jeho dobří kamarádi, abychom mu ve chvilkách těžké nouze pomohli. Naši poctivou nabídku, aby je v garáži využil jako pucvole, nepřijal. Vzápětí opravdu přichází myšlenka kvalitní. Vezmi je s sebou na vandr, vždycky se cpeme barbarsky na zemi jako zvířata, vždyť my přece můžeme taktéž hodovat kultůrně na nóbl krajkových vyšívaných historických ubrusech po předcích. „Nejsme přece žádnej póvlík,“ uvedl souhlasně doslovně Pavlík a s tímto nápaditým řešením problému s pozoruhodným dědictvím horlivě souhlasil.

A je přece jasné, že na krajkových ubrusech po předcích se nesluší cpát se buřtgulášem, a tak jsme dospěli k té hodnotné myšlence o výrobě chlebíčků na příštím vandru. Zde výňatek z pokynů Novinářových ohledně proviantu na našich internetových stránkách.

„b) Chlebíčkové soaré:

Každý: si přinese své suroviny a vyrobí minimálně 10 ks chlebíčků

Karpál: vyšívaný ubrus na prostření slavnostní tabule

Kamzík: papírové ubrousky zdobené (nejlépe vánočními motivy)

Tajčo: majonéza pro všechny“

Hrdinný zachránce výletu

Rozumí se samo s sebou, že jsme se na takto hlubokomyslný program výletu těšili, jako malé děti. V převážné většině jsme se přípravě chlebíčkového soaré věnovali se vší láskou a důkladností. Abyste to nemuseli hledat v encyklopédii, vy klucí jedny pitomý, »soaré, soirée [suaré] – večírek, společenský večer«. Tak například Novča (Novinář) věnoval páteční odpoledne (vzal si na to půlden dovolené) běháním mezi jednotlivými pekařstvími a posuzováním kvality vek. Po vyhodnocení tendru se vrátil do pekárny U Skoupých a zde vítězný kus slavnostně zakoupil. Všichni jsme byli moc rádi, že mu jej mezitím nevyprodali. Takto těžce nabytý úlovek pak doma pietně uložil na zem vedle svých toulavých bot, čímž, jak věřil, zajistil a pojistil vše proti nenadálému opominutí přibalení nejdůležitější suroviny víkendu do batohu.

Těsně před odchodem na autobus se však u něho objevil Karpál, seznámil jej s katastrofální informací, že se nemůže zájezdu zúčastnit, neboť je nutná jeho přítomnost na důležité přelomové schůzi rybářů, předal tekutou omluvenku a truchlivě odešel. Novinář duchapřítomně vletěl do třinácté komnaty, kde honem našel svůj ubrus po předcích. Sice nebyl krajkový, ale vyšívaný ano a stoletý taky. Tímto hrdinským skutkem zachránil zdar výletu. A nikdo se mu neposmívejme, že pak v rozechvění skočil do toulavých bot a veku nechal vekou. Jest to přesto hrdina, svým ubrusem po předcích zachránil výlet. Smutný nad ztrátou kamaráda vzal vesele jeho tekutou omluvenku a upaloval do nádražní restaurace, kde jsme měli sraz.

Veka »A«, veka »B«

Když dospěl těsně před nádražím k marketu jménem Billa, upoutal jeho pozornost plakátek, že mají zrovna veky ve slevě. V rychlém sledu se pak seběhlo několik zajímavých, až navzájem si odporujících krátkých akcí. 1. Odflusnutí, kletby. 2. Řečnická otázka, jaký blb by si asi takhle hnusnou, byť lacinou, veku koupil. 3. Plácnutí se do čela. 4. Nákup veky v akci.

Brzy nato jsme se sešli u Zastudenachmeleného v nádražní restauraci. Zde jsme si navzájem vyměnili informace. On mně, že nejede hlavní aktér chlebíčkového soaré, já jemu, že nejede Yokoslav, hlavní těšič na druhý zlatý hřeb víkendu, jímž byly Vepřové ledvinky po uhersku s rýží, které si poručil. Suroviny na něj jsme však měli, a spolu s druhou radostnou informací, že na nás Kladeňáci už čekají ve Skryjích, U Trilobita, u pšeničného nefiltrovaného speciálu, jsme vesele vyrazili na autobus. Abychom to měli ještě veselejší, šoféroval nám Rosťa, náš oblíbený soused strýčka Zuby.

Přesedání na druhý autobus (ze Skryj do Broum) bylo velmi napínavé, neboť zde u autobusu, který rovnou navazoval na spoj z Rakovníka, již měli čekat Kladeňáci, ale nečekali. Když jsem pro ně utíkal do hospody, nenuceně se tam bavili nad pšeničným speciálem, a o čas se starali asi tak pečlivě, jako Novinář o veku. Ale stihli jsme to a za čtvrt hodinky jsme stáli na návsi v Broumech, v té vzácné šťastné obci, kde se v jedné garáži vyrábí to věhlasné proslulé pivo Matuška, kterému i jeho Pražané rozumějí.

Bude či nebude

Tato parafrázička známé hamletíčkovské otázečky pronásledovala nás neúprosně v posledních dnech před odjezdem. Všichni jsme ocenili dokonalý nápad Novinářův projít se tentokrát podél potoka Oupoře, neboť kromě toho, že je to údolí opravdu krásné, cesta začíná u Matušky a končí ve Skryjích, kde si rádi v neděli dáváme kachny U Trilobita. Veliké napětí nám ovšem způsobovala skutečnost, že nelze se spoléhat na to, že se tam Matušky opravdu dočkáme. Český venkov je věhlasný tím, že pokud jsou v obci dvě hospody, v jedné mají Krušovice a v druhé Gambrinus. A to, jak jsem přesvědčen, zcela bez ohledu na to, zda se v obci vyrábí v garáži nejlepší pivo na světě, a nebo nevyrábí.

Zapadli jsme do příjemné hospůdky na návsi, čekal nás tam Staropramen, rodný bratr Gambrinusu i Krušovic. Dali jsme jedno, a když jsme zápasili s druhým, osmělil se Kořalečník tázat, zda paní nemá v lednici také nějaký ten pšeničný speciál, jako tomu bylo v předešlé hospodě. Paní nás poslala do… (tam ne, co si teď myslíš!) …sousední hospody Na Hřišti, že tam mají Matušku. A já nevím, jestli snad ještě nebyla ráda, že se nás zbavila. Zato my jsme rádi byli, a to vím jistě.

Už dlouho jsem nebyl v restauraci, která by všeho všudy sestávala ze tří stolů. Teď se to zdařilo v Broumech Na Hřišti, a je to věru příjemné domácí posezení. Zvlášť, když tam ještě nabídnou Raptora od Matušky. Zemský ráj to na pohled. Věru nevím, kolik jich tam do nás nateklo. Ale byl to opravdu zase jednou ráj v hubě. Avšak i z Ráje člověka nakonec vyženou, jak známo, a tak jsme najednou stáli před hospodou a před otázkou »kudy na Oupoř«. Jakousi odpověď jsme na tuto otázku sice nalezli, ovšem více bych se nerad k tomuto tématu vyjadřoval, neboť pro National Geography chystám rozsáhlejší stať na toto téma. Ponese název »Matuškův příspěvek k navigačnímu mistrovství aneb Nápojová precizace funkčnosti výrobků Garmin«. Snad jen tolik bych ještě dodal, že spanilomyslný Karpál, když se nemůže výletu zúčastnit, přinese tekutou omluvenku vrcholných destilačních kvalit. Pokud by i ostatní Zbrdi (zejména Termínátor, Grygar a Vopeš) přistupovali ke svým neomluveným absencím stejně pokorně, šlechetně a rytířsky, bloudili bychom snad již navěky.

Země Grogská, domov můj

Před spaním jsme ještě zatoužili po grogových obřadech. Jak se však nakonec zjistilo, bez vody se velmi špatně vaří grog. Já a Kamzík jsme se tedy vydali pro vodu k lesním pramenům, Novinář a Kořalečník zatím připravili oheň, který rovněž patří k významným činitelům při přípravě grogu. Jak se rovněž v budoucnu bude možno podrobněji dočísti ve zmíněné stati »Matuškův příspěvek k navigačnímu mistrovství«, po dlouhém a úmorném plahočení se po lučinách a po skalinách jsme náhle překvapivě, vody nemaje a již v nic nedoufaje, stanuli na místě, kde ti naši kluci kempují. Vedle ohně skvěl se Kořalečníkovy termosky květ! Groguplný zázrak přírody! Vodu neměli, přesto grog chlastali. Dobrotivý Jíra jej totiž přivezl z domova již hotový. Jaká to radost, ač byl nápoj poněkud chladnější, darovanému grogu na teplotu nekoukej! Zkoprnělý Kořalečník při našem příchodu jen hlesl: „Odešli tam (ukázal na sever), přišli vocuď (ukázal na jih)!“ Kdybych se ovšem chtěl jeho uštěpačné poznámce revanšovat, mohl bych jistě vyprávět, proč byl jeho grog v termosce studený. Ále…

Ráno jsme plánované vepřovké ledvinky po uhersku nevařili, neboť nejen grog se bez vody dělá blbě. A tak jsme vyrazili hledat tu Oupoř a původní trasu výletu. Poměrně brzy se navigační přístroje vrátily do své obvyklé kondice a my si mohli plnými doušky užívat té nádhery všude kolem nás. Z prvního potůčka jsme si nabrali výbornou ledovou vodu do petek. S její chuťovou kvalitou jsme byli velice spokojeni, Kořalečník navíc i s její teplotou. Nemusel se bát, že si hubu vopaří, jak se může stát při neuvážlivě brzkém nalévání grogu do termosky.

Kamzík dráteníkem

Po poledni jsme dorazili do místa, kde nás po jednom již překonaném čekal další jeden brod za druhým (suma sumárum ještě asi čtyři kousky). Pokud by se to dotejkalo Matuškových produktů, jistě by nás čtyři kousky neplašily, ale brodit potok čtyřikrát po sobě při teplotě mírně pod nulou není zase až takové lákadlo. Navíc nám v břiše chyběly ty ledvinky po uhersku. Poradili jsme se tedy s tekutým Karpálem, kterého jsme měli stále po ruce, co dál, jak se nám včera mnohokrát osvědčilo.

Poděkovali jsme na dálku Karpálovi za tak prozíravou omluvenku, zavzdychali, jak nám chybíš, druhu věrný! Podotkl bych, že na ostatní absentéry jsme si za celý víkend ani nevzpomněli. Inu tekutá omluvenka dělá divy. Tekutý Karpál poradil: „Kluci, vykašlete se na to, že jste v národní přírodní rezervaci, kam je zakázán i jen samotný vstup, natož táboření či rozdělávání ohňů. Zatopte si, uvařte si a pak pokračujte dál.“ Slova toho moudrého muže jsme si vzali k srdci a uvařili si čtyřvrecúškovou nudlovou polévku z Novinářových zásob.

Při přípravě pokrmu se velmi vyznamenali oba Kladeňáci. Jeden vymyslel důmyslné zařízení, jak kotlík nad oheň připevniti. Druhý pak vymyslel, jak dostat kotlík do přijatelné výšky nad plamenem. V momentě, kdy všichni včetně Novináře již byli bezradni, co počít s nadmíru vysoko zavěšeným kotlíkem, vytáhl Kamzík z kapsy nonšalantně klubko měděného drátu (jak se na eletrikáře sluší a patří), kotlík vyvázal o dvacet centimetrů níže, a bylo po problému. Dráteník jeden.

Protože se nám už do dalších brodů nechtělo, odbočili jsme od Oupoře nahoru, našli hezké místečko nedaleko zdroje pitné vody a zakempovali. Však už byl nejvyšší čas začít chystat chlebíčkové soaré. Krásný historický ubrus s vyšitým nápisem »Rozmysli si, Mařenko, rozmysli« rozprostřel Kořalečník do krásného lesního zátiší a dekoroval Kamzičími půvabnými zdobenými ubrousky s vánočními motivy a hořící svíčkou. Pak následovala výroba a konzumace chlebíčků obou kladenských chlebíčkářů.

Škoda jen, že neznámý lidový autor výšivky nezvolil tenkrát výstižnější text pro tento ubrus, například »Jíro, kde máš lžíci?« Hlavním tématem večera bylo totiž znovu a znovu se opakující hledání Kořalečníkovy lžíce. Tentokrát ji nezapomněl, jen si nemohl vzpomenout, kam ji dal. Vzhledem k tomu, že tento chronický problém je lehko předvídatelný, vytáhl jsem ze svého batohu (když jsem ji tedy konečně našel) vejrážní lžíci, kterou jsem za tímto účelem doma přibalil. Tím jsem mu velmi pomohl. Zbytek večera pak Kořalečník trávil už ne hledáním lžíce, ale dvou lžic. Tato nekončící scénka stala se krásným pozadím, na kterém jsem začal varem brambor a vajec na tvrdo připravovat bramborový salát na zítřejší druhý díl chlebíčkového soaré.

Zaděláno na další
pozoruhodné dědictví

Ráno po osmé hodině nás zaskočila závažná disproporce ve velikosti našich žaludků v poměru k množství chodů, které nás ještě čekají. Chlebíčky vaječné s gothajem, okurkou, paprikou a majonézou, dále chlebíčky humrové z veky »B« a pak ještě Vepřové ledvinky po uhersku s rýží. A v jedenáct autobusem domů, plus asi hodina cesty na autobus. Bylo v tom cosi neřešitelného, ale recept jsme na to našli – přestali jsme se dívat na hodinky. Dívali jsme se raději na vaječné chlebíčky, byly mnohem spektakulárnější. Slavnostní tabule byla navíc vyzdobena vkusnou dřevěnou vyřezávanou slunečnicí.

Po obřadné konzumaci usedl Novinář na pařízek a požádal Kořalečníka, ať ho vyfotografuje. A protože se cítí zcela šťasten, fotografie bude nésti název »šťastný stařec«. Poněvadž však byl Kořalečník po konzumaci chlebíčků té největší ráže celý zaprasen od majonézy, bramborového salátu a dalších darů lesa, musel stařec ostávat na pařezu šťasten poměrně dlouho, neboť kromě lžíce Kořalečník nyní ne a ne najít koupelnu k omytí rukou fotografových. Šťastný stařec vydržel starý i šťastný poměrně dlouho, dá se prakticky říci až do okamžiku balení tábora, kdy odhalil velkou vidličkovou loupež.

Záhy jsme se ale usnesli, že po takové náloži asi pozbývá smyslu připravovat ledvinky po uhersku, ba i příprava humrových chlebíčků jevila se jako bezesmyslná. Zbylo značné množství kvalitního, na pasece připraveného bramborového salátu. Krabí tyčinky tedy Novinář nenastrouhal do pomazánky struhadlem v Alici od pátku připraveným, nýbrž je celé na másle osmažil a servíroval ke zmíněnému bramborovému salátu a Kamzíkovým ubrouskům s vánočními motivy.

Nakonec jsme se sbalili, zaběhli si na Týřov, ve Skryjích si vybrali mezi Gambrinusem a Krušovickým, poseděli U Trilobita a hajdy domů. Kromě vidličky (kterou, jak se později zjistilo, uloupil sobě on sám) odváží šťastný stařec navíc v batohu také nepoužitou veku »B« zpět domů za zapomenutou vekou »A«. Vnucuje se otázka, jak nápaditě si jeho dvě dcery poradí se dvěma vekami, které jednoho dne zdědí. My si tedy nesporně s krajkovými ubrusy věděli rady náramně! ●