desátý pánský pěší: Březen – do Štědrý se svezem

Byl jsi čůrat,
tak máš tři

termín:

22.–24. března 2013

trasa:

Manětín, Nečtiny, Doubravice, Kozelka, Nečtiny, Lipí, Manětín

účast:

Sítěpán, Krokomír, Novinář, Grygar, Kořalečník, Kamzík

pátek:

asi 2 km (průměr pohybu 3,7)

sobota:

na vyhlídku: 2 km

zbytek dne 10 km (včetně výletu pro vodu) studánku minuli o 25 m

výlet pro vodu ke dvěma studánkám 5 km

neděle:

na vlak 4 km, pro vodu 2 km

suma sumárum víkend:

řadoví členové 18 km, vodaři 25 km, novináři 16 km

Dva cíle – to kdyby jeden nevyšel

Už v listopadu na Jenčově jsme s Grygarem domluvili, že nás v lednu vezme do nevšední a nezapomenutelné restaurace v Doubravici, kde se hosti nacházejí jedním vrzem jak v restauraci, tak zároveň v obýváku pana majitele. Takových hospod na mou věru není mnoho, a tak jsme všichni hned nadšeně souhlasili, že žádáme, aby nás tam vzal co nejdříve. V lednu ale z původního plánu sešlo jednak kvůli kromobyčejně chladnému počasí a jednak kvůli tomu, že jsme jeli jen dva – já a Sajrajtoslav. Až teď v březnu nám to konečně vyšlo a jedeme do toho obýváku. Mezitím se také zjistilo, že na zpáteční cestě existuje další fantastická restaurace v neuvěřitelně malé obci – Dolní Lipí. Podle informací na internetové stránce jakési trampské osady zde již léta existuje kultovní trampská hospoda. Tak na tu jsme se těšili snad ještě víc než na ten obývák.

Splynutí výprav

A byl by to prd výlet, kdyby původně plánovaný název odpovídal skutečnosti. Březen – do Štědrý se svezem. Do Štědrý jsme se nesvezli, protože jsme nejeli všichni stejným vlakem. Logika předešlé věty, takto napsána, uznávám, připomíná logiku ženskou. Logika skutečná spočívá však v tom, že do stanice Štědrá jsou České dráhy schopny našince dopravit nejpozději vlakem v 15.00 z Rakovníka. Později již není možné se tam dostat. A protože Krokomír nemohl z práce uprchnout takto brzy, museli jsme změnit směr a brát to přes Kralovice, kam ho dráhy za námi byly ochotny dopravit dalším spojem. Původní plán byl přesednout v Kralovicích na autobus a dojet do Manětína, tam v hospodě dočkat Krokomíra a vyrazit pěšky na Nečtiny a Doubravici. Pámbu míní, pivo mění. V hospodě u Eretů v Manětíně jsme čekali, ale zjistilo se, že je možno do Nečtin pokračovat zase autobusem a tak po sjednocení se s Krokomírem dorazili jsme autobusem až do Nečtin.

To už jsme ale v sobě měli hezkých pár zážitků, které zaslouží připomenutí. Tak například již na peróně v Rakovníku jsme byli jistě všichni velmi překvapeni tím, že opět nejede Sv. Karpál. No, nevadí, aspoň na nás bude opět shůry hledět a opatrovat nás. Další překvapení nás čekalo v Kralovicích, kde jsme neustále vyhlíželi autobus, a žádný široko daleko nebyl k vidění. V minutu odjezdu už Novinář nevydržel a vzteky začal vylévat čůrkem podstatnou část těch našich dosavadních zážitků na informační ceduli zvěstující zastávku autobusu. V ten moment se však dal do pohybu bílý památeční Ford Tranzit, celou dobu opodál stojící, ve kterém by opravdu žádný z nás autobus nečekal. Příjemný pan řidič přistavil tento kočár, počkal, až Novinář ty zážitky vyleje všechny, a pak jel celou cestu jen pro nás.

Pro chamraď i pajzl jest nóblesou

Takže jsme to měli i s přednáškou znalce místních poměrů. „Chlapci, kampa jedete? Do Doubravice? Ale kdepak tam chcete spát, tam není žádná ubytovna?!“ „My máme ubytovnu všade, kam se podíváme.“ Také nám doporučil, kam máme jít v Manětíně na pivo. K Eretům. Ponejprv nás trochu vyděsil, protože nám řekl, že to tam je sice dobrý, ale na nás trochu dost nóbl podnik. Přes tuto pohrůžku jsme se tam vydali. Vyvstala však naléhavá otázka, co si o nás asi myslel, když to byla jedna z největších špeluněk, co jsme za poslední rok navštívili! Rozhodně tím však nemyslím, že by se nám tam nebylo líbilo. Naopak! Jen si pod slovem „nóbl restaurace“ tak nějak představujeme asi velmi odlišný druh pohostinského zařízení. U Eretů jsme se také snažili vyzvědět nějaké další místní podrobnosti, oslovili jsme jiného znalce místních poměrů. Jakýsi sympatický pán nám odpověděl na otázku, zda je místní: „Ne já jsem sem rozvedej.“ Na naše tázavé pohledy odpověděl, že je to něco na způsob, jako když je někdo někam přiženěnej. To naši touhu po poznání uspokojilo natolik, že jsme již dalších otázek nekladli a běželi jsme očekávat autobus s Krokomírem.

Létající menu

Dočkali, shledání to bylo šťastné a krásné. Popojeli jsme do Nečtin. S touhle hospodou jsme již párkrát do styku přišli a měli jsme ji v paměti jako jeden z rájů na Zemi. No, nevím, jak bych ten páteční večer zde nazval, ale slovo Ráj si raději uspořím pro nějakou jinou příležitost. Místo šmrncovního hospodského z našich vzpomínek nám bylo hleděti na jakousi škrablenu, která sice také dokázala přemístit půlitry naplněné pivem od pípy ke stolům žízně, avšak kromě funkce přemísťovatelky sklenic již žádnou nadstavbu nenabízela. I když nebylo by spravedlivé, kdybych opominul zmínit její nenapodobitelný ekvilibristický kousek s jídelním lístkem, kterým si přinejmenším některé z nás zčásti podmanila. Když se nám totiž omrzelo sledovat její dvě základní dovednosti – přemísťování nápojů a poponášení otráveného ksichtu po lokále sem a tam, poprosili jsme dámu, zdali by bylo možno nám hladovějícím objednat si něco z pestrého jídelního lístku, který byl vyvěšen na papírové plachtě na pípě. Na chvíli ztuhla a se rty pevně semknutými na nás nenávistně hleděla. Přitom bylo možno na její tváři sledovat, jak si v duchu přehrává repertoár možných reakcí na toto naše nepřístojné chování. Ve hře byl prokazatelně i kopanec do břicha nestoudníkova. Nakonec však se rozhodla pro elegantní, asertivní gesto a jedním mocným máchnutím pazourou servala s pípy zmíněný jídelní lístek, mrštila jím o zem někam za výčepní stolici a beze slova odešla.

Byl jsi čůrat, tak máš tři (ty debile!)

Nevím již přesně proč, ale nedlouho poté jsme se měli k odchodu. Nejstatečnější z nás zakňučel, zdali bychom směli alespoň zaplatit. Neprofesionalita obsluhy se projevila nyní tím, že neměla ánunk, kolik toho do nás nateklo. Složitě se to dávalo dohromady. Ostatní většinou věděli, jen já, jako vždy, neměl ani tušení. Tak jsem řekl: „Nevím, asi tak dvě nebo tři.“ „Tak kolik teda, dvě nebo tři,“ pravila Ona. – No, nevim. – Byl jste čůrat? (Nevím, jak jí to vyklouzlo, určitě si spletla slovesa.) – Jo. – No, tak máte tři. (A tím si podmanila i ostatní, kteří zatím odolávali.)

Vchod do obýváku zatlučen prkny

A jelikož mne nad jiné těší vyprávět o tom, co zažíváme v pohostinstvích, vynechal jsem nespravedlivě část pátečních událostí, které s vysedáváním nesouvisely. Od autobusu jsme totiž vyrazili rovnou na Kozelku, kde nám Grygar přislíbil prvotřídní horolezecký hotel u skály a tu nejúžasnější obývákovou hospůdku opodál v obci Doubravice. Obec Doubravice je hezoučká, hospoda nejspíše asi taky, ale byl by to prd Pánský cyklistický pěší, aby se jeho vývoj držel předem naplánovaných bodů. Aby bylo fakt co vyprávět, musela být samozřejmě hospoda opuštěná a vchod zatlučený prkny. Tak jsme si alespoň na horolezeckém tábořišti uchystali pelíšky, rozdělali oheň, posháněli dřevo na večer a vyrazili do Nečtin na pivko, což už je převyprávěno výše.

Nosili do lesa ohnivzdorné dříví

Na zpáteční cestě nás zachvátila zaznamenání hodná mánie. Pod vlivem zážitků z nevlídné restaurace se nám v našich myslích zveličil obraz nastávajícího nevlídného večera u ohně s nedostatkem přichystaného dřeva, nota bene veškerého listnatého, mokrého a nehořlavého, jak jsme již měli možnost zjistit. Uzřivše cestou značné množství čerstvě pokáceného březového dřeva pod dráty vysokého napětí, kde erpéráci dělali si pořádeček, pojali jsme geniální myšlenku, že syrová a právě poražená bříza bude hořet určitě náramně, a tak jsme každý s sebou několik kilometrů vlekli řáckou otep statných březových větví. Byli jsme touto úchylností naprosto nadšeni a srdnatě jsme snášeli útrapy, které jsme si tím způsobili. Koho by nenadchla možnost nositi dříví do lesa?! Komu se v životě takové štěstí přinatrefilo!

Večer až tak chmurný nebyl, neb grog a Grygarova polorozpadlá, pověstmi opředená termoska »z Lidlu ve slevě« staly se nám mnohem příjemnějším společníkem než personál obsluhující v předešlé restauraci. Jinak tomu bylo v noci, kdy jsme překvapivě při teplotách nijak zvlášť mrazivých všichni trpěli zimou, chtělo by se říci – klepali se jak ratlíci v tom nelítostném severáku. ale věru až tak divoké to nebylo. Problém nebyl ani tak v teplotě vzduchu (nějakých osm pod nulou), jako spíš v tom, že na horolezeckém vídrholci jsme nebyli chráněni proti větru. Zejména Novinář si vychytrale z plachty zkonstruoval úzký tuneloidní přístřešek proti větru. Avšak, nasměrovaný v podélném směru přesně po větru, fungoval spíše jako jakýsi urychlovač, o kterém si vědci v konkurenčním v CERNU podnes vyprávějí. Ani oheň nás moc neohřál, jakž takž sice hořel, ale teplo nevydával. Dříví, kterého se na Kozelce dá nasbírat dostatek, je nehořlavé, dřevo, které jsme tam vychytrale nesli od Nečtin několik kilometrů, bylo na rozdíl od zdejšího přímo ohnivzdorné.

Hospoda jako řeka

Ráno jsme vyrazili kolem hlavního cíle víkendu – zavřené obývákové hospody – za dalšími zážitky do hlubokých manětínsko-nečtinských lesů. Z lásky ke chmeleným nápojům jsme se překonali a s přispěním své železné vůle a silných morálně-volních vlastností nevolky podruhé vstoupili do nečtinské hospody. To už ale dávno řekl někdo moudrý před náma, že dvakrát do téže hospody nevstoupíš. Zařízení toto prošlo od včírka netušenou proměnou a Taťka nás bohatě a zaslouženě odměnil za naši statečnost a neohroženost, se kterými jsme do toho objektu vstupovali. Dnešní pan vedoucí nám s laskavostí sobě vlastní otevřel komůrku pro gamblery, kam jsme si mohli vedle jednorukých banditů umístit své batožky a zase je zamknout. Láskyplně se nám věnoval, nápoje i pokrmy nabízel. Inu, ne že v téže hospodě byla jiná atmosféra, byla to úplně jiná hospoda. Toho dne jsme si zde připadali jako opravdové celebrity. Nemálo k tomu přispěl i fakt, že jsme si tak trochu mohli připadat, jako že jsme v televizi, neboť jsme seděli u stolu, na kterém včera měli štamgasti (Bůvíproč) postavenou televizi se spuštěným sportovním přenosem. Poté, co jsme dobře pojedli z místní poctivé české kuchyně, mi utkvěl zrak na stěně vymalované imposantním obrazem s místními motivy od obecního všeumělce. Rozhodně se nikdo nemůže divit, že včera jsme si všimli jen díla samého, nikoli však velikého nápisu nad celým motivem: „Tady jsme doma!“ Toto opominutí je vskutku příznačné, neboť včerejší floskule až s dnešním personálem nabyla svého významu a stala se tak jímavým manifestem našich pocitů.

Naštěstí nebyla příliš nóbl

Po krásném obědě, který zcela zacelil šrámy na našich duších způsobené včerejšími nezdary s jednou hospodou zavřenou a druhou postiženou, jsme vyrazili za druhým cílem výletu – kultovní trampskou hospodou. Ponejprv nám bylo drápati se do odpudivého vrchu. Když už by toho bylo bývalo přes míru, náhle nám shůry dohlížející Sv. Karpál utnul tento krpál a přihrál nám náhorní plošinu, aby se nám šlo hezky, a abychom se zvesela blížili k vrcholu víkendu – k maličké osadě v lesích – Dolnímu Lipí a k návštěvě její kultovní trampské hospody. Trpěli jsme snad již jen obavami, zda pro nás nebude příliš nóbl. …ale byl by to prd Pánský cyklistický pěší, aby… Nejenže nebyla nóbl, nejenže nebyla otevřená, ale, byla-li tam vůbec kdy, pak už je tomu drahně let. A to nás ještě čekala vzpoura!

Nóbl na bobkách

Původně jsme měli mínění, že hlubokými lesy popojdeme někam poblíž Mladotic, kam bychom ráno došli k autobusu. Když se totiž zjistilo, že z Dolního Lipí všechny cesty vedou do kopce, Novinář, zasažen na nejcitlivějším místě, značně se zakabonil. Nakonec jsme pro jeho zarputilost opravdu již o mnoho dál nedošli a našli si krásný plácek v hustém lese. Byla to opravdu nóbl ložnička na měkoučké hrabance, kde vítr nefouká a grog chutná. Jen se nám nepodařilo najít ani půl metru čtverečního, který by nebyl hustě poset bobky lesní zvěře. Ona ovšem, a to se málo ví, je matrace ze zaječích bobků jednou z nejceněnějších a špatně se shání.

Úskočná studánka

K dokonalému štěstí nám ještě chyběla voda na grog. Část výpravy se tedy vydala ke studánce, kterou mapové podklady slibovaly u rybníka v Dolním Lipí, čili asi 600 metrů vzduchem od nás. Jak jsme jen o tři sta metrů popošli, zjistili jsme teprve, jak dobře jsme si vybrali místečko na spaní. V naší nóbl ložničce jsme podlehli iluzi, že nastalo bezvětří. Až teď, když jsme ji opustili, zjistilo se, že fičí pořád stejně, jen se nám podařilo opravdu najít místečko „za větrem“. To nás ne mírně rozradostnilo a už jsme pelášili ke studánce, od níž jsme byli již vzdáleni sotva 300 metrů. …ale byl by to prd Pánský cyklistický pěší, aby… No, nenašli jsme ji. Museli jsme vyhledat pomoc místního znalce. S tím je vždycky problém, protože se nás bojej. I tentokrát, první dům, kam jsme šli žebrat o vodu, ani neotevřel, ač se z komína kouřilo. Druhý dům otevřel, ale mladý světák se před námi měl velmi na pozoru. „Vodu jo? Chacha. Spíte jako venku jo, chacha, ve spacáku jako!? A vodní zdroje nemáte zmapované?!“ Je ovšem pravda, že batohy jsme měli v ložničce, takže to mohlo vypadat trochu směšně, ty naše imaginární spacáky. Nakonec nám poradil jinou studánku, Terezku, a vysvětlil nám, že ale i ta, co jsme hledali, skutečně existuje, a že ji dokonce nedávno zrekonstruoval. A měl ve všem pravdu. Spali venku na mrazu, ve spacáku, zdroje zmapované neměli, a Terezku našli. A druhý den i tu původně hledanou, zrekonstruovanou, co se jmenuje U Lipí. Prve jsme její hledání vzdali přesně dvacet metrů od ní. Prostě nám kousek uskočila. Večer jsme už jen pili grogy, vedli řeči a bylo nám dobře. V noci zima nebyla, ač teplota klesla o pár stupňů nížeji než včera na Kozelce, až na nějakých deset, jedenáct pod nulou.

Ještě jednou u Eretů a Švejk s Balounem

Ráno už jsme jen seběhli do Manětína, výborně se najedli U Eretů a ohromeni zdejší zvláštní zavírací dobou od 13 do 14 hodin, přestěhovali se do picérie. Maskovaný lupič unesl tentokrát kromě Krokomíra též oba Kladeňáky. Jestli to takhle půjde dál, nevím, nevím, ale časem snad budem unášeni všichni včetně výčepních, vrchních i majitelů restaurací. Oběti únosu přišly o jeden z nejkrásnějších zážitků víkendu, a sice krásnou cestu vláčkem domů. Jednak nás nadchlo, že jsme si připadali ve vlaku jako za mlada, kdy trampové hrávali v nedělních večerních spojích v dopravních prostředcích jasnou přesilovku. V tomto případě to bylo trampové : lidi (6 : 4). Dva ze zmíněných šesti nepatřili k naší násadě, a přesto byli moc krásní. V jejich stínu jsem se hanbou propadal za svůj americký mundúr. Jeden oblečením i vizáží připomínal Josefa Švejka a druhý Balouna. Včetně veškerého vybavení. To znamená žádné karimatky, žádné moderní vymoženosti. Švejk měl jako kalhoty staré kopřiváky. Vrcholem všeho bylo, když Baloun vybalil z dobové krosny s dřevěnou konstrukcí klobásu zabalenou v PLÁTĚNÉM ubrousku a Švejk vytáhl starou kytaru a až do Rakovníka hrál mistrně tklivé trampské písně. A pak pochopte, proč se náš dvanáctiletý Véna ptá své matky, když odjíždím: „Jakto, že on – pomalu v padesáti – furt tak blbne s těma vandrama?“ ●